Dej si pohoff babi

Radost­né, či spí­še tan­cu­jí­cí, babič­ky z insce­na­ce Dan­cing Grad­mo­thers korej­ské cho­re­o­gra­f­ky Eun-Me Ahn pro­půj­či­ly vizu­á­lu letoš­ní­ho roč­ní­ku svou podo­bu. Divá­ky pozva­ly na divo­tvor­nou tech­no pár­ty kon­čí­cí lehce zma­teč­nou kocovinou. 

Insce­na­ci korej­ské cho­re­o­gra­f­ky Eun Me-Ahn Dan­cing Gran­d­mo­thers lze roz­dě­lit na tři samo­stat­né čás­ti. Nej­sil­něj­ší byla beze­spo­ru ta prv­ní. Samot­ná cho­re­o­gra­f­ka ji uved­la svo­jí pří­tom­nos­tí, coby diri­gent­ka, kte­rá při­chá­zí vyla­dit svůj „orchestr“. Po úvod­ní sek­ven­ci do vše­ho při­chá­zí per­for­mer­ky a per­for­me­ři s paru­ka­mi a v tzv. „babič­kov­ských“ šatech. Kle­pou se sta­řec­kým tře­sem, sotva cho­dí. Namas­ko­va­ná masa lidí ale z niče­ho nic pro­cit­ne a oži­je do pes­t­ro­ba­rev­né­ho reje. Per­for­me­ři řádí na jeviš­ti, meta­jí pře­me­ty a po scé­ně je pro­ná­sle­du­je dvo­ji­ce roz­di­vo­če­lých štychů. Ohrom­ná hala domo­va pro seni­o­ry, kte­rou jeviš­tě v prv­ní oka­mži­ky při­po­mí­na­lo, se pro­mě­ni­lo na dějiš­tě tech­no pár­ty na sklon­ku věč­né­ho živo­ta. Sta­lo se mís­tem, pít­kem živé vody, kde stár­nu­tí nee­xis­tu­je a seni­li­ta je dáv­no pře­ko­na­né klišé. Insce­na­ce má zejmé­na v prv­ní čás­ti také mohut­nou opo­ru v říz­né hud­bě Young-Guy Jan­ga (kte­rý je pode­psán mimo jiné jako autor fil­mo­vých soun­d­trac­ků pro kul­tov­ní díla jiho­ko­rej­ské kine­ma­to­gra­fie, napří­klad Pobřež­ní hlíd­ka (2002) Kim Ki Duka nebo Má je pomsta (2002), sou­část famóz­ní tri­lo­gie Chan-Wook Par­ka, kam pat­ří i feno­me­nál­ní film Old Boy (2003)). Autor v elek­tro­nic­kých plo­chách roze­bí­rá swing na ato­my, dění je pod­ma­ni­vé do momen­tu, kdy kon­zis­tent­ní akci cho­re­o­gra­f­ka roz­bou­rá videoartem.

Série krát­kých video­sho­tů zasti­hu­jí­cích babič­ky při tan­ci v nej­růz­něj­ších situ­a­cích — vět­ši­nou v prá­ci nebo obklo­pe­né povět­ši­nou nechá­pa­jí­cím oko­lím nemě­la v insce­na­ci žád­né logic­ké ukot­ve­ní. Sice šlo o úsměv­nou pře­hlíd­ku kaž­do­den­ních sta­ros­tí se sna­hou pou­ká­zat, že je sta­ří opo­mí­je­né téma a záro­veň není tabu. Přes­to se zejmé­na v dru­hé a posled­ní čás­ti líh­la pochyb­nost, zde nejde mís­to o tema­ti­za­ci, o pra­chbíd­né emo­ci­ál­ní vydí­rá­ní. Také postup­ně pře­stá­va­lo být zce­la jas­né, zda pří­tom­ná nad­sáz­ka náho­dou není váž­ně míně­ná. Samo­stat­nou část s monu­men­tál­ní pro­jek­cí totiž vystří­da­la posled­ní, nej­pro­ble­ma­tič­těj­ší část, jakési až estrád­ní pásmo z nej­růz­něj­ších výstu­pů. Ved­le babi­ček, kte­ré dopro­vá­ze­ly akté­ry na jeviš­ti při nej­růz­něj­ších akcích, do jejich akcí vstu­po­va­lo také video. Nešlo o samo­stat­ně sto­jí­cí pro­jek­ce, ale dopl­něk inter­ak­cí. Pří­kla­dem za všech­ny mohou být zábě­ry na zpí­va­jí­cí dra­vou rybu, do její­hož ryt­mic­ké­ho ote­ví­rá­ní a zaví­rá­ní tla­my zhru­ba zapa­da­ly slo­ky bizar­ní pís­nič­ky. Pes­t­rý pla­y­list korej­ských cover ver­zí kla­sic­kých hitů nebo popo­vých caj­dá­ků (mezi jiný­mi tře­ba Mili­ó­nu rudých růží Ally Puga­čo­vy) insce­na­ci posu­nul z nad­ča­so­vé­ho pro­sto­ru stud­ny věč­né­ho mlá­dí na odlies par­ty bez špet­ky fan­ta­zie. Čím kon­krét­něj­ší cho­re­o­gra­f­ka byla, tím se insce­na­ce stá­va­la doslov­něj­ší. Esprit prv­ní čás­ti, nevá­za­nost a nesmr­tel­nost, vymi­ze­ly. Závě­reč­ná spo­leč­ná dis­ko­té­ka s pub­li­kem tak namís­to bom­bas­tic­ké teč­ky zůsta­la roz­pa­či­tě viset ve vzdu­chu jako obě­še­ná dis­ko koule.