Mířím někam nebo nikam?

Dvě ženy na téměř prázd­ném jeviš­ti a vel­ká sna­ha o něco, ale o co? Mož­ná o nic. Reži­sér­ka a cho­re­o­gra­f­ka Kari­ne Pon­ties spo­ju­je schop­nos­ti, těles­né před­po­kla­dy i při­ro­ze­nou komi­ku Pet­ry Tej­no­ro­vé a Tere­zy Ondro­vé v pro­jek­tu s názvem Same same, inspi­ro­va­ném čás­teč­ně osob­nos­tí a herec­tvím ame­ric­ké­ho fil­mo­vé­ho komi­ka Bus­te­ra Keatona.

Zpro­střed­ko­vá­vá dia­log dvou per­for­me­rek, jehož cha­rak­te­rem si nejsem do posled­ní chví­le zce­la jis­tá. Je to extrém, je to vtip, gro­teska, tragé­die, kome­die nebo psy­chod­ra­ma? V insce­na­ci lze najít vše výše zmí­ně­né, nemá jas­nou dějo­vou lin­ku, hrdi­ny, obě­ti nebo jed­no­znač­ný závěr. Je sérií gagů, situ­ač­ní­ho i pohy­bo­vé­ho humo­ru, vychá­ze­jí­cí­ho z nashro­máž­dě­né­ho rejstří­ku obou per­for­me­rek. Jejich akce je vždy moti­vo­vá­na urči­tým cílem, sna­hou něče­ho kon­krét­ní­ho dosáh­nout. Jde přes fyzic­ké trá­pe­ní a vypě­tí, např. z opa­ko­vá­ní jed­né akti­vi­ty, a její vrchol a zmí­ně­ný cíl se ztrá­cí v prů­bě­hu. Ptám se, jak je mož­né, že tak celý kon­cept fun­gu­je? Mož­ná pro­to, že jako divá­ka nás mož­ná ani tak neza­jí­má kýže­ný cíl, ale spíš stras­tipl­ná ces­ta k němu.

Inspi­ra­ce Bus­te­rem Kea­to­nem je patr­ná pře­de­vším v jeho pověst­ném „gre­at sto­ne face“, jehož herec­ké­ho prin­ci­pu dvo­ji­ce vyu­ží­vá, v návaz­nos­ti na Kea­to­no­vi lze však hle­dat vzo­ry i u kla­sic­kých komic­kých dvo­jic jako je např. Lau­rel a Har­dy a spous­ta jiných pro­to­ty­pů malých a vel­kých, tlustých a ten­kých nebo schop­ných a nešikovných.

Cho­re­o­gra­fie sta­ví do kon­tras­tu mnoh­dy extrém­ní a vyčer­pá­va­jí­cí pozi­ce těla a mini­ma­lis­tic­ký pohyb jedi­né­ho prs­tu na ruce. To vše zasa­zu­je do abs­trakt­ní­ho čer­no­bí­lé­ho kan­ce­lář­ské­ho pro­sto­ru, kte­rý stej­ně tak může být posi­lov­nou nebo pře­hlíd­ko­vým molem, kde jed­na sekre­tář­ka měla pocit, že může radit jiné, jak má dělat svo­ji prá­ci, jak cho­dit, čůrat, tvá­řit se, co jíst a jak vypa­dat skvě­le za kaž­dé okol­nos­ti. Zákla­dem je nau­čit se jako v Legally Blond správ­ný „před­klon a naho­ru“. Vti­pu dosa­hu­jí opa­ko­vá­ním akce až za hra­ni­ce vlast­ní­ho i divác­ké­ho poci­tu kom­for­tu. To vše s mini­mem, avšak záro­veň boha­tou schop­nos­tí pra­co­vat s diva­del­ním zna­kem, pro­mě­ňo­vat stůl v jízd­ní kolo (což u obe­cen­stva dosa­hu­je veli­ké obli­by) nebo v baro­vou stoličku.

Tři ženy, kaž­dá tro­chu odji­nud a tro­chu jiná, nevy­prá­vě­jí uce­le­ný pří­běh, ale pomo­cí ske­čů a situ­ač­ní­ho humo­ru spo­leč­ně zpro­střed­ko­vá­va­jí a uka­zu­jí absurd­ní, trap­né a mnoh­dy až smut­ně směš­né situ­a­ce, kte­ré se vyba­ví snad kaž­dé­mu, kdo někdy zaku­sil prá­ci kan­ce­lář­ské kry­sy i v tom „nejmen­ším kor­po­rá­tu“. A ve výsled­ku je asi jed­no, jest­li mi to při­pa­dá k smí­chu nebo k plá­či, odrá­ží v sobě celou šká­lu cho­dí­cích pro­to­ty­pů, za jejichž kamen­ným výra­zem se může skrý­vat úpl­ně jiný a mno­hem pes­t­řej­ší svět.

Kon­cept a cho­re­o­gra­fie: Kari­ne Pon­ties 
Tanec: Tere­za Ondro­vá, Pet­ra Tej­no­ro­vá 
Svě­tel­ný design a dra­ma­tur­gie: Guillau­me Toussa­int Fro­men­tin 
Svět­la: Zuza­na Rež­ná 
Pro­duk­ce: Lin­da Průšová