Průmyslové zóny charakterem své existence, svým účelem, materiálem, barvou i mírou nebezpečí, které v nich představuje pohyb, nepůsobí zrovna jako důvěryhodné, nebo snad komfortní místo k pobytu. Vnímáme-li je však z jiného úhlu pohledu, mohou v sobě skrývat tajemství, dobrodružství, vzrušení a třeba i dětskou touhu po objevování, kterou jsme jako děti zažívaly na vrakovištích nebo zříceninách zahradních chatek.
Červený kontejner, masivní kus plechu, na nějž lze nahlížet jako na monument své doby a místa nemusí sloužit pouze k přepravě či uchovávání věcí. Vystupuje zde jako výrazný industriální element, základ dynamické scénografie Silvain Ohl. Kontrastuje s křehkostí a subtilní fyziognomií performenky a stejně jako ona doslova otevírá své možnosti, ačkoli velmi klidně, pomalu, nenápadně a tak, že si je společně můžu prohlédnout a žasnout jak tenhle protiklad může krásně fungovat.
Performerka Satchie Noro je jedním z průzkumníků nekonvenčního prostředí, objevuje se a mizí v útrobách měnícího se „plechového origami“, opatrně a odvážně zároveň. Evokuje mi příběh o pidilidech, neoficiálních obyvatelích našich domovů, jež se, sotva zabouchneme dveře, vydají na strastiplnou cestu za křupkou, po nebezpečném světě obrů, kde se v okamžiku promění dentální nit v lano na bungee jumping a vidlička ve zbraň.
Na své cestě za poznáním prostoru využívá gravitace, akrobacie a proměnlivosti plochy kontejneru, jeho stěn, výklenků i zvuku materiálu samotného.
Hudba oproštěná od instrumentálních prvků je založena na reprodukované nahrávce původní hudby Freda Costy, vycházející z hlasu Maia Barouh a jeho proměn. Takový přístup vyžaduje umění poslouchat svůj vlastní hlas, přijmout jeho limity, , inspirovat se jeho škálami, barvou a rytmem.
Účelem její akce není ani při nejmenším efekt, naopak klid, přesnost, rovnováha a plynulost. Netřeba asi více rozebírat, že k těm nejtriviálněji působícím pozicím těla je potřeba množství koncentrace a fyzického tréninku, a že viset na nártech hlavou dolů bez jakéhokoli jištění nelze bez předchozí přípravy.
Satchie nekomunikuje s divákem přímo, žije si nerušeně, nenechá se vytrhnout z koncentrace projíždějícími auty ani pláčem dětí. Prostřednictvím svého těla a za přičinění západu slunce utváří nádherné obrazy, zkoumá, tvoří a ilustruje nový svět, novou Pandoru, za jejíž bránu toužím i díky ní nahlédnout a podívat se dál. Dál za přijímaný účel kontejneru, prozkoumat jej zevnitř nebo se jen dívat a věřit, že její svět tam někde opravdu existuje a otevře se jakmile zaklapne klika a zhasne i to poslední světlo v Saint-Nazare.
Projekt, koncept: Satchie Noro a Silvain Ohl
Konstrukce: Silvain Ohl a Eric Noël
Tančí: Satchie Noro
Původní hudba: Fred Costa s hlasem Maia Barouh
Placová produkce: Vincent Mallet
Kostýmy: Karine De Barbarin
