Navrátit se, znamená jít tam, odkud jsme přišli

foto: Anton Corbjin

foto: Anton Corbjin

Jubi­lej­ní tři­cá­tý roč­ník fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha zahá­ji­la insce­na­ce Jiří­ho Kyli­á­na East Sha­dow, kte­rý se něko­lik dní před tím stal čle­nem Fran­couz­ské aka­de­mie. V rám­ci výsta­vy Cele­bra­ting Kyli­án! bylo mož­né v budou­vě Národ­ní­ho diva­dla v Pra­ze shléd­nout uměl­co­vu retrospek­ti­vu. Svo­ji novou insce­na­ci Kyli­án – Mos­ty času před­sta­ví význam­ný cho­re­o­graf a taneč­ník na pod­zim na scé­ně ND. Mož­ná prá­vě pro­to se téma­tem naše­ho roz­ho­vo­ru stal čas, čas návra­tů i čas odchodů. 

V nedáv­né době jste se stal čle­nem Fran­couz­ské aka­de­mie, v sou­vis­los­ti s tím byla usta­ve­na i zce­la nová kate­go­rie – cho­re­o­gra­fie – vní­má­te to jako záva­zek?
Vidím to spí­še jako malý zázrak, přes­to­že se tak mělo stát už dáv­no. Tato ofi­ci­ál­ní kon­fir­ma­ce ale zna­me­ná, že se náš obor ‘tanec’ stal neod­dě­li­tel­nou slož­kou naší ‘umě­lec­ké rodiny’.

A to je jis­tě dob­ré a zdra­vé. Prav­dou ale je, že je nut­no se sta­rat, aby ten­to nový rodin­ný pří­růs­tek jak­se­pat­ří dospěl, a aby té rodi­ně nedě­lal zby­teč­nou ostudu.…

Zdá se vám, že je cho­re­o­gra­fie jako obor stá­le nedo­spě­lá?
Jed­ná se o para­dox: přes­to­že je tanec naším nestar­ším umě­lec­kým výra­zem, naše schop­nost ho věro­hod­ně zachy­tit či zare­gis­tro­vat, je nejmlad­ší. Zná­me mal­bu a sochy kte­ré jsou 40 000 let sta­ré, písmo exis­tu­je 5 000 let, nej­star­ší hudeb­ní nota­ce je 4 000 let sta­rá, ale prv­ní taneč­ní nota­ce se obje­vu­je až v roce 1680. To zna­me­ná, že tanec se po mno­ho let musel vyví­jet jenom tra­dič­ním pře­dá­vá­ním. To také jeho vývoj zpo­ma­li­lo. Až s vyná­le­zem kine­ma­to­gra­fu na kon­ci 19. sto­le­tí vznik­la mož­nost tanec věro­hod­ně zachytit.

Když jsme my, a naši dědeč­ko­vé a babič­ky začí­na­li tan­čit, byly to pohád­ky, kte­ré nás inspi­ro­va­ly. Na tom není samo­zřej­mě vůbec nic špat­né­ho, ale exis­tu­jí také sou­čas­ná téma­ta, kte­rá je nut­no oslo­vit. Pro­to se mi zdá, že ten náš svět tan­ce má ješ­tě dost mož­nos­tí růstu.… a sice nej­víc do hloub­ky, což se mi zdá dost povzbuzující.

Vaše pro­fes­ní drá­ha je spo­je­na pře­de­vším s Bri­tá­nií, Němec­kem a Nizo­ze­mím, má v ní mís­to i Fran­cie?
Nether­lands Dans The­a­ter, s nímž se zto­tož­ňu­je vět­ši­na mé pro­fe­si­o­nál­ní čin­nos­ti, bylo nejen čas­tým hos­tem ve Fran­cii, ale jeho před­sta­ve­ním bylo ote­vře­no nově pře­bu­do­va­né The­a­t­re de la Ville. NDT i já osob­ně jsem byl čas­tým hos­tem Paříž­ské opery.

Popr­vé jsem tam byl pozván Rudol­fem Nure­je­vem. Vytvo­řil jsem pro Paříž­skou Ope­ru dva opu­sy: “Doux men­son­ges” a “Il faut qu’une por­te”. Jsem čty­ři roky rezi­denč­ním cho­re­o­gra­fem při Ope­ře v Lyo­nu a nosi­te­lem řádu Čest­né legie a tří cen Vác­la­va Nižin­ské­ho v Mon­te Carlu.

V roce 1968 jste ode­šel z teh­dej­ší­ho Čes­ko­slo­ven­ska do zahra­ni­čí, žil jste v něko­li­ka zemích, co pro vás zna­me­ná domov?
Nejsem naci­o­na­lis­ta ani pře­hna­ný patri­ot, jsem spí­še člo­věk kos­mo­po­lit­ní­ho cítě­ní, ale jak bylo již mno­ho­krát řeče­no: ‘krev není voda’. Tak­že mé návra­ty do vlas­ti měly vždyc­ky jis­tou váhu a důle­ži­tost, kte­rá se s ničím jiným nedá srovnat.

Ode­šel jsem z Čes­ko­slo­ven­ska 28. srp­na 1968 legál­ně, se smlou­vou s legen­dár­ním cho­re­o­gra­fem a šéfem Stutt­gart­ské­ho bale­tu Johnem Cran­kem v jed­né kap­se, a se smlou­vou s méně legen­dár­ním Pra­go­kon­cer­tem v kap­se druhé.

Pak se ze mne stal náh­le imi­grant a zrád­ce vlas­ti, pak jsem byl omi­lost­něn, byla mi udě­le­na cena pre­zi­den­ta repub­li­ky, dok­tor hono­ris causa Aka­de­mie múzic­kých umění.…

Hovo­ří­te o Johnu Cran­ko­vi, kte­rý svo­ji nabíd­kou nasmě­řo­val vaši pro­fes­ní kari­é­ru, kdo dal­ší do ni tak­to zásad­ně zasá­hl?
Jsou to hlav­ně lidé jiných umě­lec­kých zamě­ře­ní. Ale ze svě­ta tan­ce to byli v mých mla­dých letech hlav­ně Fran­ti­šek Pokor­ný a Zora Šemberová.

Fran­ti­šek byl cho­re­o­gra­fem Vyso­ko­škol­ské­ho umě­lec­ké­ho sou­bo­ru, a vyso­ké kva­li­ty. Ote­vřel nám dve­ře nejen k jaz­zu, ale osvo­bo­dil nás od cho­re­o­gra­fic­kých pohá­dek a sovět­ské pro­pa­gan­dy, kte­ré byly kýčo­vi­té a zpá­teč­nic­ké — zkrát­ka ve vět­ši­ně pří­pa­dů abso­lut­ně nezá­živ­né. Za to jsem mu hlu­bo­ce vdě­čen a zavázán.

Zora Šem­be­ro­vá byla naší nesmlou­va­vou uči­tel­kou kla­sic­ké­ho tan­ce, což neby­la její nej­sil­něj­ší strán­ka, ale hlav­ně uči­tel­kou výra­zu, a věro­hod­né­ho umě­lec­ké­ho pro­je­vu. Za ten by neje­nom nevá­ha­la polo­žit život, ale i zabít.

Z cho­re­o­gra­fů to byl pře­de­vším Mau­ri­ce Béjart, s nímž jsem se sezná­mil a pozval jako cho­re­o­gra­fa k NDT III. V dub­nu letoš­ní­ho roku jsem se stal jeho násle­dov­ní­kem jako člen Aca­dé­mie des Beaux-Arts. On byl ale při­jat jako nezá­vis­lý člen, pro­to­že kate­go­rie cho­re­o­gra­fie byla usta­no­ve­na až mým vstupem.

Může­te, jak říká­te, své návra­ty do vlas­ti více při­blí­žit.
Navrá­tit se, zna­me­ná jít tam, odkud jsme při­šli. Za ten čas jsme se ale vel­mi změ­ni­li, a neje­nom my, změ­ni­lo se i mís­to, do kte­ré­ho se vra­cí­me. To samo­zřej­mě vše vel­mi kom­pli­ku­je, a zne­mož­ňu­je jakou­ko­li zjed­no­du­še­nou ver­zi toho­to pří­bě­hu. Vyprá­vě­ní o tom všem je spí­še něco pro román, než na krát­ké interview.

Jste špič­kou ve svém obo­ru, čím musí dis­po­no­no­vat dob­rý cho­re­o­graf?
To je dost slo­ži­té. Cho­re­o­graf a ředi­tel balet­ní­ho sou­bo­ru musí mít zna­los­ti nejen v oblas­ti umě­ní, ale musí být sou­čas­ně i psy­cho­lo­gem a diplomatem.

Pro­fe­se taneč­ní­ka je vel­mi křeh­ká a zra­ni­tel­ná, a pro­to­že taneč­ník vlast­ně “vysta­vu­je” své tělo jako umě­lec­ké dílo, musí být cho­re­o­graf ve svém pra­cov­ním pro­ce­su s taneč­ní­kem vel­mi cit­li­vý, aby ho dove­dl k věro­hod­né­mu umě­lec­ké­mu projevu.

Jde o indi­vi­du­ál­ní pří­stup ke kaž­dé­mu taneč­ní­ko­vi, nebo máte něja­ké časem pro­vě­ře­né tech­ni­ky, jež pla­tí vše­o­bec­ně?
Jed­ná se vždyc­ky o indi­vi­du­ál­ní pří­stup, a to i když pra­cu­je­me s vět­ším množ­stvím taneč­ní­ků najed­nou. Je důle­ži­té nau­čit se jim naslou­chat. Jis­té meto­dy zachá­ze­ní s lid­mi si člo­věk za ta léta sice osvo­jí, ale je důle­ži­té nepo­u­ží­vat stej­ných kole­jí vedou­cích vždy stej­ným směrem…!

Vaše tvro­ba se pro­mě­ňu­je v čase, jaké tech­no­lo­gie či pro­střed­ky vás láka­jí v budouc­nos­ti?
Tech­no­lo­gie dnes zasa­hu­je do všech umě­lec­kých forem a oblas­tí. Je důle­ži­té si tyto tech­ni­ky osvo­jit, ale je zrov­na tak důle­ži­té nestat se jejich otro­kem. Nikdy nesmí­me zapo­me­nout, co vlast­ně máme na srd­ci a co svým dílem chce­me vyjá­d­řit. Bohu­žel čas­to vidí­me prázd­no­tu, kte­rá svou negra­mot­nost scho­vá­vá pod hal­dou tech­no­lo­gic­kých vymožeností.

Co je pro vás jako cho­re­o­gra­fa nej­dů­le­ži­těj­ším počá­teč­ním zdrojem/impulzem tvor­by?
Nej­dů­le­ži­těj­ším počá­teč­ním zdro­jem je to, že ten zdroj nikdy není stej­ný, a že v cho­re­o­gra­fii nepo­u­ží­vá­me stá­le stej­né osvěd­če­né vzor­ce, ale jsme nao­pak vní­ma­ví a ote­vře­ní všem vli­vům, kte­ré se kolem nás vysky­tu­jí v úžas­né a nevy­čer­pa­tel­né hoj­nos­ti a pestrosti.

Letoš­ní roč­ník Tan­ce Pra­ha, u jehož zro­du jste před tři­ce­ti lety stál, zahá­ji­la vaše insce­na­ce East Sha­dow, vzpo­mněl bys­te si na počát­ky fes­ti­va­lu?
U zro­du fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha jsem stál pou­ze nevě­dom­ky. Tra­du­je se, že jsme spo­lu s Janem Hartma­nem zašli za jis­tým kul­tur­ním čini­te­lem, a že jsme se poku­si­li ho pře­svěd­čit o důle­ži­tos­ti vzni­ku Taneč­ní­ho fes­ti­va­lu v Pra­ze. To napros­to nechci zpo­chyb­ňo­vat, ale už jsem to dáv­no zapo­mněl. Namís­to své­ho jmé­na bych však mno­hem rad­ši zmí­nil Micha­e­lu Pavlí­no­vou, kte­rá se o zalo­že­ní toho­to fes­ti­va­lu sku­teč­ně zasloužila.

Sle­du­je­te sou­čas­nou čes­kou taneč­ní scé­nu, jak se pod­le vás od revo­luč­ních dnů 1989 pro­mě­ni­la?
Bohu­žel čes­kou taneč­ní scé­nu dosta­teč­ně neznám. Ale jak asi víte, před mno­ha lety jsem v Pra­ze zalo­žil Kyli­á­no­vu nada­ci, kte­rá má za úkol infor­mo­vat zdej­ší svět tan­ce o vývo­ji sou­čas­né­ho tan­ce v jiných zemích, a tuzem­ské akti­vi­ty růz­ný­mi způ­so­by podporovat.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.