Jubilejní třicátý ročník festivalu Tanec Praha zahájila inscenace Jiřího Kyliána East Shadow, který se několik dní před tím stal členem Francouzské akademie. V rámci výstavy Celebrating Kylián! bylo možné v budouvě Národního divadla v Praze shlédnout umělcovu retrospektivu. Svoji novou inscenaci Kylián – Mosty času představí významný choreograf a tanečník na podzim na scéně ND. Možná právě proto se tématem našeho rozhovoru stal čas, čas návratů i čas odchodů.
V nedávné době jste se stal členem Francouzské akademie, v souvislosti s tím byla ustavena i zcela nová kategorie – choreografie – vnímáte to jako závazek?
Vidím to spíše jako malý zázrak, přestože se tak mělo stát už dávno. Tato oficiální konfirmace ale znamená, že se náš obor ‘tanec’ stal neoddělitelnou složkou naší ‘umělecké rodiny’.
A to je jistě dobré a zdravé. Pravdou ale je, že je nutno se starat, aby tento nový rodinný přírůstek jaksepatří dospěl, a aby té rodině nedělal zbytečnou ostudu.…
Zdá se vám, že je choreografie jako obor stále nedospělá?
Jedná se o paradox: přestože je tanec naším nestarším uměleckým výrazem, naše schopnost ho věrohodně zachytit či zaregistrovat, je nejmladší. Známe malbu a sochy které jsou 40 000 let staré, písmo existuje 5 000 let, nejstarší hudební notace je 4 000 let stará, ale první taneční notace se objevuje až v roce 1680. To znamená, že tanec se po mnoho let musel vyvíjet jenom tradičním předáváním. To také jeho vývoj zpomalilo. Až s vynálezem kinematografu na konci 19. století vznikla možnost tanec věrohodně zachytit.
Když jsme my, a naši dědečkové a babičky začínali tančit, byly to pohádky, které nás inspirovaly. Na tom není samozřejmě vůbec nic špatného, ale existují také současná témata, která je nutno oslovit. Proto se mi zdá, že ten náš svět tance má ještě dost možností růstu.… a sice nejvíc do hloubky, což se mi zdá dost povzbuzující.
Vaše profesní dráha je spojena především s Británií, Německem a Nizozemím, má v ní místo i Francie?
Netherlands Dans Theater, s nímž se ztotožňuje většina mé profesionální činnosti, bylo nejen častým hostem ve Francii, ale jeho představením bylo otevřeno nově přebudované Theatre de la Ville. NDT i já osobně jsem byl častým hostem Pařížské opery.
Poprvé jsem tam byl pozván Rudolfem Nurejevem. Vytvořil jsem pro Pařížskou Operu dva opusy: “Doux mensonges” a “Il faut qu’une porte”. Jsem čtyři roky rezidenčním choreografem při Opeře v Lyonu a nositelem řádu Čestné legie a tří cen Václava Nižinského v Monte Carlu.
V roce 1968 jste odešel z tehdejšího Československa do zahraničí, žil jste v několika zemích, co pro vás znamená domov?
Nejsem nacionalista ani přehnaný patriot, jsem spíše člověk kosmopolitního cítění, ale jak bylo již mnohokrát řečeno: ‘krev není voda’. Takže mé návraty do vlasti měly vždycky jistou váhu a důležitost, která se s ničím jiným nedá srovnat.
Odešel jsem z Československa 28. srpna 1968 legálně, se smlouvou s legendárním choreografem a šéfem Stuttgartského baletu Johnem Crankem v jedné kapse, a se smlouvou s méně legendárním Pragokoncertem v kapse druhé.
Pak se ze mne stal náhle imigrant a zrádce vlasti, pak jsem byl omilostněn, byla mi udělena cena prezidenta republiky, doktor honoris causa Akademie múzických umění.…
Hovoříte o Johnu Crankovi, který svoji nabídkou nasměřoval vaši profesní kariéru, kdo další do ni takto zásadně zasáhl?
Jsou to hlavně lidé jiných uměleckých zaměření. Ale ze světa tance to byli v mých mladých letech hlavně František Pokorný a Zora Šemberová.
František byl choreografem Vysokoškolského uměleckého souboru, a vysoké kvality. Otevřel nám dveře nejen k jazzu, ale osvobodil nás od choreografických pohádek a sovětské propagandy, které byly kýčovité a zpátečnické — zkrátka ve většině případů absolutně nezáživné. Za to jsem mu hluboce vděčen a zavázán.
Zora Šemberová byla naší nesmlouvavou učitelkou klasického tance, což nebyla její nejsilnější stránka, ale hlavně učitelkou výrazu, a věrohodného uměleckého projevu. Za ten by nejenom neváhala položit život, ale i zabít.
Z choreografů to byl především Maurice Béjart, s nímž jsem se seznámil a pozval jako choreografa k NDT III. V dubnu letošního roku jsem se stal jeho následovníkem jako člen Académie des Beaux-Arts. On byl ale přijat jako nezávislý člen, protože kategorie choreografie byla ustanovena až mým vstupem.
Můžete, jak říkáte, své návraty do vlasti více přiblížit.
Navrátit se, znamená jít tam, odkud jsme přišli. Za ten čas jsme se ale velmi změnili, a nejenom my, změnilo se i místo, do kterého se vracíme. To samozřejmě vše velmi komplikuje, a znemožňuje jakoukoli zjednodušenou verzi tohoto příběhu. Vyprávění o tom všem je spíše něco pro román, než na krátké interview.
Jste špičkou ve svém oboru, čím musí dispononovat dobrý choreograf?
To je dost složité. Choreograf a ředitel baletního souboru musí mít znalosti nejen v oblasti umění, ale musí být současně i psychologem a diplomatem.
Profese tanečníka je velmi křehká a zranitelná, a protože tanečník vlastně “vystavuje” své tělo jako umělecké dílo, musí být choreograf ve svém pracovním procesu s tanečníkem velmi citlivý, aby ho dovedl k věrohodnému uměleckému projevu.
Jde o individuální přístup ke každému tanečníkovi, nebo máte nějaké časem prověřené techniky, jež platí všeobecně?
Jedná se vždycky o individuální přístup, a to i když pracujeme s větším množstvím tanečníků najednou. Je důležité naučit se jim naslouchat. Jisté metody zacházení s lidmi si člověk za ta léta sice osvojí, ale je důležité nepoužívat stejných kolejí vedoucích vždy stejným směrem…!
Vaše tvroba se proměňuje v čase, jaké technologie či prostředky vás lákají v budoucnosti?
Technologie dnes zasahuje do všech uměleckých forem a oblastí. Je důležité si tyto techniky osvojit, ale je zrovna tak důležité nestat se jejich otrokem. Nikdy nesmíme zapomenout, co vlastně máme na srdci a co svým dílem chceme vyjádřit. Bohužel často vidíme prázdnotu, která svou negramotnost schovává pod haldou technologických vymožeností.
Co je pro vás jako choreografa nejdůležitějším počátečním zdrojem/impulzem tvorby?
Nejdůležitějším počátečním zdrojem je to, že ten zdroj nikdy není stejný, a že v choreografii nepoužíváme stále stejné osvědčené vzorce, ale jsme naopak vnímaví a otevření všem vlivům, které se kolem nás vyskytují v úžasné a nevyčerpatelné hojnosti a pestrosti.
Letošní ročník Tance Praha, u jehož zrodu jste před třiceti lety stál, zahájila vaše inscenace East Shadow, vzpomněl byste si na počátky festivalu?
U zrodu festivalu Tanec Praha jsem stál pouze nevědomky. Traduje se, že jsme spolu s Janem Hartmanem zašli za jistým kulturním činitelem, a že jsme se pokusili ho přesvědčit o důležitosti vzniku Tanečního festivalu v Praze. To naprosto nechci zpochybňovat, ale už jsem to dávno zapomněl. Namísto svého jména bych však mnohem radši zmínil Michaelu Pavlínovou, která se o založení tohoto festivalu skutečně zasloužila.
Sledujete současnou českou taneční scénu, jak se podle vás od revolučních dnů 1989 proměnila?
Bohužel českou taneční scénu dostatečně neznám. Ale jak asi víte, před mnoha lety jsem v Praze založil Kyliánovu nadaci, která má za úkol informovat zdejší svět tance o vývoji současného tance v jiných zemích, a tuzemské aktivity různými způsoby podporovat.
