Pravidelně zkraje roku oslovujeme představitele české taneční a divadelní scény, aby se krátce vyjádřili k dění právě uplynulého roku. Tentokrát by nás zajímala i odpověď na otázku – co očekávají od roku 2014; prakticky i hypoteticky.
Zde tedy zadané otázky, níže pak odpovědi na ně:
- 1. Co nejvýznamnějšího se podle vašeho názoru událo v tanci v roce 2013?
- 2. Jaké výzvy a úkoly na vás čekají v roce 2014?
LENKA VÁGNEROVÁ, tanečnice a choreografka
1. Narodila se mi dcera, která je pro mne tou největší událostí uplynulého roku. Je mou inspirací nejen pro tanec, divadlo, ale hlavně pro život. Pro mne osobně byl rok 2013 prvním intenzivním rokem fungování LV&C company a jsem ráda za vše, co jsme za ten rok produkčně i umělecky zvládli.
2. Výzvou jsou pro mne samozřejmě všechny projekty a workshopy které plánuji. Například spolupráce na evropském projektu Meeting The Odyssey, jehož součástí je i produkční platforma ProFitArt, nové koprodukční česko-německé představení LV&C company, nebo kreace pro švédský Norrdans. Co postrádáme je hlavně stálá zkušebna a zázemí. Možnost prezentovat svá představení v Praze pravidelně a častěji. Rádi bychom také viděli v divadlech na tanečních představeních vícero diváků.
ALENA PEŠKOVÁ, šéfka baletu DFXŠ v Liberci
1. Tak, nebudu se zde blamovat nějakým střílením od boku – ani zdaleka jsem neviděla vše, co bych měla a chtěla vidět. Nicméně – za velice významné považuji veškeré propojování tance s ostatními obory lidského snažení. Proto bych uvedla Festival televizní tvorby Zlatá Praha. Sice jsem ji „neprožila“ celou, ale jako akce mě baví, i když bych subjektivně její program vybírala trochu jinak…
Rozhodně si myslím, že by se tanec – stejně tak jako v postmoderní době všechny obory lidské činnosti – neměl uzavírat do vlastní kultovní společnosti, kde si tleskáme sami sobě a „civilové nemají šajnu“ … co já vím například o současné české poezii? Takže je dobře, že si tanec najde tak mocného (ne)přítele jakým je televize. I když, kdo mě zná, se směje… už dvacet let televizi nemám:). Trochu se jí bojím, samozřejmě jako každý „nástroj“ může být dobrým sluhou, ale zlým pánem. A já mám vždy svobodnou vůli ji přepnout, vypnout nebo rozmlátit … jenže ruku na srdce – má svobodná vůle je limitována silou mé vůle, to je třeba si přiznat … a tak se přiznávám:) do obýváku ji nepustím, ale kolaborovat s ní v rámci tance se mi líbí:)
2. Pro Liberec budu chystat v rámci „události sezóny“ kratší věc. Ještě nejsem plně rozhodnutá, ale láká mě něco jako „zpětná vazba“ – dva hudebníci na jevišti – piano a hang drum – a nikdo neví, improvizují-li oni podle pohybu tanečníků, či naopak: Na nejsvětější hoře stojí stařec, a zapisuje do knihy: „Zapisuješ to, co se děje? Nebo se děje to, co napíšeš?““
Pak bych měla připravit v Praze ve spolupráci s hudebním skladatelem Zbyňkem Matějů Barokní kabaret… hmmm, už to spojení baroka a kabaretu! A na podzim opět pro Liberec „současnou“ Popelku.
Jinak obecně jako výzvu osobně i profesně, fyzicky i metafyzicky cítím v tom, že se potřebuji vrátit k základům, k jednoduchosti a řemeslu. Souhlasím s Goethem, že k pravému umění se můžeme vyzdvihnout jen přes dokonale zvládnuté řemeslo. Na umělce si dnes hraje kdekdo, ale dobře zvládnuté řemeslo se vidí málo.
Další výzvou by pak podle mého měla být témata v tanci. Byla jsem se podívat v Národním divadle na Miniaturách. Kromě dvou to pro mě byla krize právě v tématech. Všichni chceme strašně mluvit, a nahlas, ale CO chceme říct, je až to poslední. Ono se to vždycky na něco navlékne. Nějaký „pseudo-humor“, „pseudo-emoce“, opuštěnost v davu, genderová tématika, (teď už mluvím o Ponci), 2. světová válka, 3. světová válka, orgasmus-leninismus atd…A tak tu jsou více či méně dokonalé pohyby, scénické efekty, ale O ČEM TO JE? Nevím, možná mluvím i o sobě, když mi to vadí. Takže můj příští balet – Mnoho pohybu pro nicJ.
LUCIA KAŠIAROVÁ, producentka Alt@RT, choreografka, performerka
1. Pro mě je nejdůležitější událostí v tanci už třetím rokem slovenský festival Kiosk. Není to tím, že jsem Slovenka. Je to jediný festival, který si i v dnešní přefestivalované době dokáže udržet pravou povahu festivalu protkanou čistou oslavou tance, přátelských i profesních setkání a dlouhých provokativních diskuzí. To všechno je doplněno kvalitním programem. KIOSK dokazuje, že pro kvalitu a motivaci nemusí umělec nutně opouštět své domácí vody.
2. Doufám, že se nám podaří překvapovat sami sebe i okolí… že neusneme na vavřínech a nespokojíme se s tím, na co jsme si v ALTě zvykli. Přála bych si, aby mladá generace tanečníků nás starší vyprovokovala novým pohledem, myšlením, akcí. Stejně tak bych chtěla povzbudit generaci starší, aby se nebála experimentu, aby se nestyděla za svá ošuntělá těla a ukázala nám své poznání své zkušenosti.
Mojí velkou touhou je, aby změna, která nastala v Taneční zóně, přinesla skutečnou změnu. Aby to nezůstalo jen u výměny jmen, ale aby nastal skutečný posun v kritickém vnímání tanečních akcí.
Mojí osobní výzvou je dokončení představení IMAGO. Doufám, že se neleknu emočního patosu, který jsem v sobě díky němu objevila a vymáčkla ho na dřeň, a tím připomněla lidem, že za pláč, smích, čí lásku se nemusejí stydět, i když dělají alternativu.
Miřenka Čechová, choregrafka, performerka,
1. Nemela jsem bohužel možnost vidět vše, co se v uplynulé sezoně v tanci událo, a tak snad jen to, čeho jsem byla sama svědkem. Povazuji za velký úspěch účast třech českých tanečních představení na Fringi v Edinburghu. Myslím si, ze vytvoření Czech Dance Showcase bylo dobrým promoterským tahem a český tanec zde dosvědčil, že rezonuje v zahraničním kontextu víc než dobře. Umístění představeni One Step Before the Fall a Boys Who Like to Play with Dolls na Aerowaves je dalším nevídaným úspěchem. A nakonec jeden z nejodvážnějších počinů: Konference Vize Tance 2013 jako setkaní protivníků na bitevním poli, povazuji se skvělou vlaštovku k dalšímu dialogu a snad i možnost ke vzájemnému porozumění těch, kteří by se jindy rozhodne nesetkali.
2. Kromě připravované premiéry Faith, kterou pravě zkouším na residenci ve Washingtonu D.C. a jejíž premiéra se uskuteční v únoru v Divadle Ponec, (společně s filmovým dokumentem, který doufejme do té doby stihnu), mě čeká hned následně nový projekt Spitfire Company Animal Exitus, v nemž se setkám s novou performerkou, totalně novým výtvarným konceptem a opět po dlouhé době s režisérem Petrem Boháčem ve společném tvůrčím procesu. Takže samé výzvy, bez nichž to přeci ani nejde.
PETR ZUSKA, umělecký šéf baletu Národního divadla v Praze
1. Objektivně a v celé šíři to pochopitelně nemohu posoudit. Pro mne osobně to však byla bezesporu má premiéra baletu Romeo a Julie. Jednak se má mysl okolo ní téměř celý rok točila a snad i proto, že je to verze velice nová, netradiční a myslím i přelomová.
2. Nejbližší premiéra Česká baletní symfonie II – v rámci oslav Roku české hudby, pro nějž choreograficky zpracuji 1. větu z Dvořákovy Stabat Mater.
V květnu mám pak premiéru v Boston Ballet, jenž bude mít v repertoáru jeden z mých starších opusů. A jako každý rok budu intenzivně bojovat za zlepšení platových podmínek mých tanečníků a zvýšení našeho rozpočtu. Obé je ve srovnání se světem na velice tristní úrovni.
JIŘÍ BARTOVANEC, tanečník in Sasha Waltz&Guests
1. Předešlý rok byl pro mě významný stým výročím od premiéry Nižinského Svěcení jara. Představení, které se stalo legendou a zároveň základním kamenem moderního tance. Bylo zajímavé sledovat, jak se v loňském roce tohoto tématu chopili dva významní evropští choreografové – Sasha Waltz a Akram Khan. Já osobně jsem měl možnost se blíže seznámit s jeho původním nastudováním i se podílet na tvorbě nové choreografie na originální Stravinského hudbu. Byla to pro mě nejen výzva, ale i příležitost k zamyšlení nad tím, o jak nadčasovou choreografii se jedná, jak a kam se současný výrazový tanec posunul. Jak úžasným komunikačním prostředkem je, a dokáže k lidem promlouvat napříč kulturami i časem.
2. Pro rok 2014 mám několik plánů. Tím hlavním je příprava nové choreografie, do které bych chtěl zapojit několik tanečníků z různých zemí. Výzvou je pro mě skutečnost, že musím skloubit nejen tvůrčí práci, ale také náročnou administrativu, která je s tím spojená. Bohužel, umělci jsou u nás stavěni do pozice multiprofesních manažerů, kteří se musejí vypořádat se vším, na čem jinde pracují celé týmy. Od příprav žádostí o finanční grant, přes smlouvy s umělci, divadly, přes propagaci až po vedení účetnictví. Samotná tvůrčí práce pak představuje jen část, což je škoda, neboť člověk musí rozptylovat svoji energii a soustředěnost na mnoho povinností najednou. Toto považuji za výzvu.
PAVEL STROUHAL, choreograf, tanečník, šéf studia Stage, producent Prague City Tap festivalu
1. Na domácí scéně je to, alespoň dle mého všeobecného povědomí jednoznačně tvorba Lenky Vágnerové, Cirku La Putyka a souboru 420PEOPLE.
V zahraničí je těžké vybírat, vzniká ohromné množství skvělých věci, o kterých se ani nedozvíme. Celkově se mi do vkusu trefuje například dramaturgie Sadler´s Wells v Londýně.
- Jednou velkou výzvou je samozřejmě taneční centrum Stage. Dále mě čeká muzikál Cats, kterým bude otevřeno nové divadlo v Plzni. A pak je přede mnou třetí ročník Prague City Tap Festivalu. A mnoho dalšího J.
Hezkýho valentýna lidi!