Tichá pošta Visegrádu

Orga­ni­zá­to­ři fes­ti­va­lu Diva­del­ní Flo­ra letos roz­ší­ři­li pro­gram taneč­ních před­sta­ve­ní, kte­rý již má své pev­né mís­to ve fes­ti­va­lo­vé dra­ma­tur­gii, o mezi­ná­rod­ní sym­po­zi­um Vise­grad Dan­ce Plat­form? Úče­lem sym­po­zia bylo zhod­no­tit per­spek­ti­vy a limi­ty sou­čas­né spo­lu­prá­ce, před­sta­vit zahra­ni­čí – zejmé­na skan­di­náv­ské – vzo­ry plat­fo­rem a obo­ro­vých sdru­že­ní a sítí pod­po­ru­jí­cích taneč­ní umě­ní a také pro­mys­let mož­nos­ti dal­ší vzá­jem­né spo­lu­prá­ce. Prá­vě napě­tí mezi reflexí sou­čas­né­ho sta­vu a odhod­la­nos­tí navr­ho­vat podo­bu dal­ší spo­lu­prá­ce pro­vá­ze­lo celé sym­po­zi­um, při­čemž ani orga­ni­zá­to­ři se zřej­mě neroz­hod­li, na co klást důraz.

Sym­po­zi­um Vise­grad Dan­ce Plat­form? je sou­čás­tí stej­no­jmen­né­ho šir­ší­ho pro­jek­tu, pod­po­ře­né­ho Vise­grád­ským fon­dem, do něhož se spo­lu s hlav­ním orga­ni­zá­to­rem a pořa­da­te­lem olo­mouc­ké­ho fes­ti­va­lu Diva­del­ní Flo­ra DW7 o.p.s. zapo­ji­li také buda­pešťské sdru­že­ní L1, lub­lin­ské Cen­t­rum pro kul­tu­ru, sdru­že­ní Truc sphé­rique, kte­ré pro­vo­zu­je Sta­nicu v Žili­ně a Tanec Pra­ha. Za tou­to ini­ci­a­ti­vou, kte­rá vyús­ti­la v olo­mouc­ké sym­po­zi­um, sto­jí Bar­bo­ra Čer­má­ko­vá, zku­še­ná orga­ni­zá­tor­ka Tan­ce Pra­ha a sku­pi­ny 420PEOPLE, a dra­ma­turg a pro­dukč­ní Diva­del­ní Flo­ry a inten­dant olo­mouc­ké­ho Diva­dla na cuc­ky Jan Žůrek. Prá­vě fres­ko­vý sál diva­dla v kul­tur­ním a komu­nit­ním pro­sto­ru Wur­mo­va 7 se stal prv­ní fes­ti­va­lo­vý víkend 14. a 15. květ­na 2016 dějiš­těm dvou­den­ních debat a pre­zen­ta­cí kul­tur­ních mana­že­rů, pro­du­cen­tů, taneč­ní­ků a pub­li­cis­tů z Čes­ké repub­li­ky, Slo­ven­ska, Pol­ska, Maďar­ska, Slo­vin­ska a Norska.

Orga­ni­zá­to­ři sta­no­vi­li rámec sym­po­zia něko­li­ka otáz­ka­mi: Jakou for­mu spo­lu­prá­ce potře­bu­je­me? Jaký­mi zahra­nič­ní­mi vzo­ry se může­me inspi­ro­vat, jak se vyrov­ná­me z nega­tiv­ních kono­ta­cí Vise­grá­du, kte­ré aktu­ál­ně posi­lu­jí jed­not­li­vé auto­ri­tář­ské a popu­lis­tic­ké vlá­dy?

Prv­ní, sobot­ní dopo­led­ní panel, kte­rý mode­ro­val autor toho­to člán­ku, měl před­sta­vit růz­né exis­tu­jí­cí podo­by spo­lu­prá­ce v rám­ci V4. Orsoya Bálin­to­vá před­sta­vi­la mobil­ní labo­ra­toř taneč­ní kri­ti­ky KÖM, v rám­ci kte­ré se maďar­ští kri­ti­ci a kri­tič­ky vzá­jem­ně vzdě­lá­va­jí a spo­leč­ně navště­vu­jí mezi­ná­rod­ní fes­ti­va­ly. Zúčast­ni­li se také fes­ti­va­lu Baza­ar, kte­rý pořá­dá diva­dlo Alfred ve dvo­ře a kte­rý vzni­kl v rám­ci mezi­ná­rod­ní plat­for­my pro sou­čas­ný tanec ve východ­ní čás­ti Evrop­ské unie Identity.Move! Prá­vě o zku­še­nos­tech s účas­tí v tom­to pro­jek­tu mlu­vil umě­lec­ký šéf „Alfre­da” Ewan McLa­ren. Upo­zor­nil na admi­nis­tra­tiv­ní nároč­nost podob­ných pod­ni­ků a zdů­raz­nil potře­bu jas­né­ho defi­no­vá­ní cílů a rolí jed­not­li­vých part­ne­rů. Nej­vět­ší ohlas vzbu­di­la pre­zen­ta­ce Vise­grád­ské­ho rezi­denč­ní­ho pro­gra­mu Bar­bo­ry Ulri­ko­vé z žilin­ské Sta­ni­ce, pro­to­že prá­vě ten­to pro­gram při­ná­ší řadu mož­nos­tí, ale i pod­stat­ných ome­ze­ní pro mobi­li­tu uměl­ců v zemí V4.

Zásad­ním pro­blé­mem Vise­grád­ské­ho pro­gra­mu je jeho zamě­ře­ní výhrad­ně na obča­ny zemí V4: rezi­den­ti z jiných občan­ství jej nemo­hou vyu­žít. Deba­ta o pře­káž­kách spo­je­ných s Vise­grád­ským rezi­denč­ním pro­gra­mem se ovšem záhy sto­či­la k admi­nis­tra­tiv­ním para­me­t­rům pro­gra­mu a při­pou­ta­la pří­liš mno­ho pozor­nos­ti k jed­not­li­vé­mu téma­tu. Tím byly upo­za­dě­ny obec­něj­ší pro­blémy. Během závě­reč­né neděl­ní deba­ty se však někte­ří účast­ní­ci v čele s Ewa­nem McLa­re­nem vrá­ti­li k téma­tu zásad­ních ome­ze­ní pro­gra­mů Vise­grád­ské­ho fon­du, jež v sou­čas­né geo­po­li­tic­ké situ­a­ci zís­ká­va­jí zne­po­ko­ji­vě dis­kri­mi­nač­ní akcent, a vyvo­la­li hla­so­vá­ní o návr­hu ape­lo­vat na před­sta­vi­te­le Vise­grád­ské­ho fon­du s žádos­tí o zru­še­ní ome­ze­ní pro­gra­mu pou­ze na obča­ny V4. Původ­ní kri­ti­ka, pro­mě­ně­ná v ape­la­tiv­ní sta­no­vis­ko sice při vše­o­bec­né a poně­kud neza­cí­le­né roz­pra­vě v samot­ném závě­ru kon­fe­ren­ce tak­zva­ně „vyšumě­la do prázd­na”, ale orga­ni­zá­to­rům se po kon­fe­ren­ci poda­ři­lo sjed­no­tit účast­ní­ky k zaslá­ní spo­leč­né­ho dopi­su Vise­grád­ské­mu fon­du a aktu­ál­ně pra­cu­jí na for­mu­la­ci jeho znění.

Dru­hý sobot­ní blok nabí­dl díky věc­ným a dob­ře struk­tu­ro­va­ným pre­zen­ta­cím i kon­krét­ním dota­zům mode­rá­tor­ky Yvo­ny Kre­u­zman­no­vé jas­ný pře­hled o pod­po­ře taneč­ní­ho umě­ní ve Skan­di­ná­vii. Kirre Arne­ber­go­vá před­sta­vi­la spo­leč­nou plat­for­mu ICE HOT, kte­rá slou­ží zahra­nič­ní pro­pa­ga­ci dán­ské­ho, fin­ské­ho, island­ské­ho, nor­ské­ho a švéd­ské­ho tan­ce a kte­rou tvo­ří jed­not­li­vá národ­ní taneč­ní cen­t­ra. Dra­ga­na Alfi­re­vićo­vá z bal­kán­ské Nomad Dan­ce Aca­de­my a Susan­ne Naes Niel­se­no­vá ze sever­sko-balt­ské sítě KEDJA popsa­ly mode­ly fun­go­vá­ní a kon­krét­ní akti­vi­ty těch­to etablo­va­ných sítí orga­ni­za­cí a jed­not­liv­ců v oblas­ti tan­ce. Jed­not­li­vé plat­for­my vzbu­di­ly respekt, nezdá­lo se mi však, že by během pokra­čo­vá­ní sym­po­zia došlo k pod­stat­něj­ší refle­xi těch­to dob­rých pra­xí a mož­nos­tí jejich vyu­ži­tí v tuzem­ských podmínkách.

Po celém dni věno­va­ném před­sta­vo­vá­ní exis­tu­jí­cích plat­fo­rem násle­do­va­la v nedě­li dopo­led­ne prá­ce ve sku­pi­nách. Jed­not­li­ví účast­ní­ci sym­po­zia, roz­dě­le­ní do tří sku­pin, měli dis­ku­to­vat a navr­ho­vat mož­né vize pro oblast mobi­li­ty v rám­ci zemí V4, mapo­vat exis­tu­jí­cí kul­tur­ní cen­t­ra (a s nimi spo­je­né mož­nos­ti) a také se zamys­let nad spo­leč­ným bran­din­gem taneč­ní pro­duk­ce v těch­to zemí.

Účast­nil jsem se pre­zen­ta­ce výsled­ků těch­to sku­pin, neznám podrob­ně­ji dění v jed­not­li­vých sku­pi­nách a pro­to nevím, jak se jed­not­li­vé postře­hy, pro­bí­ra­né v rám­ci sku­pi­nek, pro­mít­ly do závě­reč­ných pre­zen­ta­cí. Obec­ně ale byli účast­ní­ci rela­tiv­ně opa­tr­ní v navr­ho­vá­ní obec­něj­ších vizích a spíš než o kon­krét­ních podo­bách mož­né spo­lu­prá­ce hovo­ři­li o potře­bě dal­ší­ho mapo­vá­ní vzá­jem­ných potřeb a postup­né­ho roz­ví­je­ní exis­tu­jí­cích vzta­hů. Během závě­reč­né deba­ty zazně­ly rov­něž skep­tic­ké názo­ry někte­rých účast­ní­ků, kte­ří od sym­po­zia oče­ká­va­li více kon­krét­ních výstu­pů, ane­bo byli při­lá­ká­ní původ­ní ambi­ci­óz­ní výzvou orga­ni­zá­to­rů. Sym­po­zi­um tak spí­še roz­ví­ři­lo otáz­ky nad budou­cí spo­lu­pra­cí jed­not­li­vých akté­rů v oblas­ti tan­ce v zemích V4 – ostat­ně název akce rov­něž kon­čí otaz­ní­kem – než aby se od této výcho­zí otáz­ky posu­nu­lo dál.

Osob­ně se domní­vám, že závě­reč­né roz­pa­ky mohou pra­me­nit jak z neroz­hod­nos­ti orga­ni­zá­to­rů, tak z roz­ma­ni­té sku­pi­ny účast­ní­ků, mezi kte­rý­mi byli jak sta­bil­ní part­ne­ři, tak zástup­ci orga­ni­za­cí, zapo­je­ných do jiných, než výhrad­ně vise­grád­ských sítí. Pochyb­nos­ti vzbu­dil také výcho­zí rámec Vise­grá­du. Během sym­po­zia zazně­ly legi­tim­ní a tref­né otáz­ky, zda deba­ta pří­liš nepod­lé­há admi­nis­tra­tiv­ně-eta­tis­tic­ké pod­sta­tě Vise­grá­du a Mezi­ná­rod­ní­ho vise­grád­ské­ho Fon­du a opouš­tí per­spek­ti­vu spo­lu­prá­ce napří­klad s Němec­kem, Rakous­kem i dal­ší­mi země­mi a rov­něž nevy­těs­ňu­je obec­něj­ší otáz­ky týka­jí­cí se spo­le­čen­ské­ho posta­ve­ní uměl­ců a potře­by jejich vzá­jem­né soli­da­ri­ty v hněd­nou­cí Evro­pě. Jaká­ko­liv spo­lu­prá­ce samo­zřej­mě sto­jí na osob­ní ini­ci­a­ti­vě a odhod­lá­ní „jádra“, ke kte­ré­mu se postup­ně mohou při­dá­vat dal­ší part­ne­ři. Pokud chy­bí tahouni a jas­ně dekla­ro­va­né a spo­leč­ně sdí­le­né cíle, ztrá­cí smy­sl setká­ní, jaké se kona­lo v květ­nu v Olo­mou­ci, postup­ně na zře­tel­nos­ti: původ­ní výzvy jsou pak růz­ně pře­klá­dá­ny, inter­pre­to­vá­ny a spo­jo­vá­ny s roz­ma­ni­tý­mi oče­ká­vá­ní­mi a čas­to i pře­kva­pí jejich původ­ní tvůr­ce i adre­sá­ty. Z Olo­mou­ce jsem si sice odne­sl řadu pod­ně­tů, přes­to se těž­ko brá­ním dojmu, že závěr sym­po­zia v pod­sta­tě a poně­kud méně zře­tel­ně zopa­ko­val jeho výcho­dis­ka. Sna­hu Diva­del­ní Flo­ry lze kaž­do­pád­ně při­ví­tat a lze jen oče­ká­vat, k čemu pove­dou násle­du­jí­cí, prav­dě­po­dob­ně již více kon­krét­ní a méně počet­ná setká­ní. Dal­ší se má usku­teč­nit na pod­zim v Budapešti…

Závě­rem bych také rád zopa­ko­val své obec­né závě­ry ze sym­po­zia, uve­de­né ve fes­ti­va­lo­vém zpra­vo­da­ji. Mys­lím si, že je důle­ži­té uva­žo­vat mimo rám­ce kon­krét­ní­ho sys­té­mu (např. pro­bí­ra­né finanč­ní pod­po­ry). Jinak hro­zí, že bude­me tech­no­kra­tic­ky roze­bí­rat nefun­go­vá­ní naše­ho „vise­grád­ské­ho sys­té­mu“, ale unik­ne nám to, co je mimo sys­tém, napří­klad pod­mín­ky uměl­ců ze tře­tí­ho svě­ta. Z dlou­ho­do­bé­ho hle­dis­ka pova­žu­ji za ris­kant­ní zvy­šo­vat kva­li­tu pra­cov­ních pod­mí­nek a kul­tur­ní nabíd­ky těch, kte­ří již mají hod­ně, mís­to toho, abychom do kul­tu­ry zahr­no­va­li ty lidi, kte­ří k ní z růz­ných důvo­dů nema­jí pří­stup: pro­to­že je u nich repre­siv­ní režim, nedo­sta­nou víza nebo je u nich doma vál­ka. Tato asy­me­t­rie by měla být překonána.

Také se domní­vám, že jaká­ko­liv otáz­ka spo­lu­prá­ce nebo vytvá­ře­ní sítí by měla být pro­myš­le­ná a kon­zul­to­va­ná pří­mo s uměl­ci. Čas­to se stá­vá, že síťo­vá­ní je věcí kurá­to­rů, mana­že­rů a pro­mo­té­rů, tedy lidí s vět­ší sym­bo­lic­kou i prak­tic­kou mocí než jakou dis­po­nu­jí tvůr­ci, kte­ří ale nemu­sí být schop­ni schop­nost potře­by uměl­ců pojme­no­vat. Uměl­ci by pro­to měli být do těch­to orga­ni­za­cí mno­hem více zahr­no­vá­ni. Mož­ná na to momen­tál­ně nema­jí dost času, odva­hy, nebo aktiv­ní­ho zájmu. Jak po kon­ci sym­po­zia při­po­mněl Jan Žůrek, uměl­ci se zúčast­ni­li, ale výhrad­ně mlče­li. Jejich vět­ší ini­ci­a­ti­va by kaž­do­pád­ně moh­la pomoct zlep­šit mate­ri­ál­ní pod­mín­ky pro vlast­ní umě­lec­kou práci.