Stručná zpráva o stavu současného tance v Čechách

foto:Přemek Ponáhlý

Tato sezó­na nepři­nes­la v zása­dě žád­ná vel­ká pře­kva­pe­ní, jak­ko­li si udr­že­la dobrou loň­skou úro­veň; sou­čas­ný tanec je v tuto chví­li v Čechách ve sluš­né kon­di­ci. Auto­ři, od kte­rých jsme to čeka­li, potvr­di­li svou pozi­ci. Na prv­ním mís­tě jme­nuj­me pre­mi­é­ry Far­my v jes­ky­ni – Odtr­že­ní, Tran­Zmu­ta­ci tan­de­mu Jan Komárek/Andrea Milt­ne­ro­vá, Sniper´s Lake Spit­fi­re Comp., Gos­sip Len­ky Vág­ne­ro­vé Comp., novo­cir­ku­so­vé před­sta­ve­ní Walls and Han­dbags SKU­T­Ru a cho­re­o­gra­f­ky Jany Bur­kiewic­zo­vé a nové humor­né, moud­ré a smy­sl­né před­sta­ve­ní Fénix Adély Sto­do­lo­vé (label SKUTR). Anar­chic­ké kří­d­lo taneč­ní­ho a non­ver­bál­ní­ho diva­dla se ozva­lo pro­vo­ka­tiv­ní mani­festa­cí Jin­dřiš­ky Kři­ván­ko­vé Pra­gue is bur­ning, bez­pre­ce­dent­ní non­kon­for­mis­mus pro­je­vil Radim Vizvá­ry v tra­gic­ké klauni­á­dě Týý­jóó, Jan Komá­rek před­ve­dl svůj špi­tá­lo­vě zafa­čo­va­ný deka­dent­ní výtah z Hamle­ta.

V uply­nu­lé sezó­ně pře­rost­la ve výraz­ný jev vel­ká frek­ven­ce zají­ma­vých a oso­bi­tých taneč­ní­ků, a zejmé­na taneč­nic (reflek­to­va­la jsem ten­to jev v Taneč­ní zóně jaro 2016). Dvě z těch­to tanečnic/performerek byly pro­ta­go­nist­ka­mi dal­ších nových hitů sezó­ny; na Mar­ti­ně Hajdy­le Laco­vé sto­jí pre­mi­é­ra „L“- One of the Seven slo­ven­ské­ho reži­sé­ra Andre­je Pet­ro­vi­če. A ve Vypra­vě­či reži­sé­ra Pet­ra Bohá­če ze Spit­fi­re Comp. se skví Cécil da Cos­ta. Str­hu­jí­cí výkon poda­la taneč­ni­ce Jana Vrá­na v roz­sáh­lém taneč­ním výstu­pu Aku­li­ny z ope­ry Z mrt­vé­ho domu (v režii Danie­la Špi­na­ra a cho­re­o­gra­fii Radi­ma Vizváry­ho).

Mezi taneč­ni­ce­mi se letos také zvý­šil zájem o impro­vi­za­ci jako tvůr­čí meto­du. Vznik­la zají­ma­vá před­sta­ve­ní jako bylo Ceviche (vede­ní David Zam­bra­no, starring Lucia Kaši­a­ro­vá, Mar­ti­na Hajdy­la Laco­vá, Bára Láta­lo­váTere­za Ondro­vá) a Let Me Die in My Foot­ste­ps. Toto dru­hé před­sta­ve­ní repre­zen­tu­je také naše taneč­ní pro­stře­dí mezi Twen­ty Pri­o­ri­ties v mezi­ná­rod­ní kon­ku­ren­ci letoš­ní plat­for­my Aerowa­ves. Pod cho­re­o­gra­fií (jak tomu rozu­mět?) je pode­psán Renan Mar­tins de Oli­ve­i­ra, tvo­ří ji a tan­čí v ní: Mar­ti­na Hajdy­la Laco­vá, Soňa Feri­en­čí­ko­vá, Karo­lí­na Hej­no­váBen­ja­min Poh­lig. – Taneč­ní­kem roku se nicmé­ně nesta­la ten­to­krát žena, nýbrž muž, Jaro Ond­ruš. Cenu obdr­žel za účast v Chy­bě­ní v cho­re­o­gra­fii Jara Viňar­ské­ho, dal­ší netuc­to­vé insce­na­ci naší taneč­ní sezó­ny. Jaro Ond­ruš figu­ro­val také v u nás oje­di­ně­lé mul­ti­me­di­ál­ní a magic­ké insce­na­ci Věry Ondra­ší­ko­vé Gui­de, a napo­sled ve zmí­ně­né insce­na­ci Fénix. Po gene­ra­ci taneč­nic se už i pán­ská taneč­ní scé­na zře­tel­ně­ji zvi­di­tel­ňu­je a individualizuje.

Na sto­le je také tanec jako médi­um hla­su gay komu­ni­ty. V tom­to ohle­du nej­za­jí­ma­věj­ším před­sta­ve­ním byl Dogtown Nada­ra Rosa­na, kte­ré­mu se poda­ři­lo zprá­vu o cito­vé vzta­ho­vos­ti mužů čitel­ně, vtip­ně a pře­svěd­či­vě pře­vést do fyzic­ké řeči. (Na nadosob­ní, celo­spo­le­čen­ské angaž­má taneč­ních uměl­ců jsme si však muse­li počkat na Euro­pi­um Joze­fa Fruč­kaLin­dy Kape­ta­ney; na tom má ovšem naše pro­stře­dí jen nepa­tr­nou zásluhu.)

Na úrov­ni prá­ce insti­tu­cí byla nej­vý­raz­něj­ším poči­nem orga­ni­za­ce mezi­ná­rod­ní, nabi­té a hek­tic­ké plat­for­my Sprin­g­for­ward v Plzni, orga­ni­zo­va­né exce­lent­ně týmem TANCE PRAHA a spo­le­čen­sky ele­gant­ně repre­zen­to­va­né Yvo­nou Kre­u­zman­no­vou. – Mezi­ná­rod­ní fes­ti­val TANEC PRAHA si zacho­val skrom­né roz­mě­ry z minu­lých let, což mož­ná vlast­ně neva­dí, pro­to­že zdej­ší divá­ci mají do kapsy hlu­bo­ko, a Minis­ter­stvo kul­tu­ry to nikterak nezne­po­ko­ju­je. Orga­ni­zá­to­ři TANCE PRAHA to kom­pen­zu­jí roz­sáh­lou sítí pre­zen­ta­cí kate­go­rie B na ven­ko­vě, to je ovšem cha­bá náhra­da za vel­ký mezi­ná­rod­ní met­ro­po­lit­ní festival.(Ministerstvo si ovšem neotře­si­tel­ně hýč­ká své vyčich­lé Quad­ri­en­na­le – asi na věč­né časy, jak je u nás zvy­kem.) Samo­zřej­mě, fes­ti­va­lo­vý pro­gram při­ne­sl něko­lik jedi­neč­ných zážit­ků. — Před naši­ma oči­ma se řec­ko-slo­ven­ská sku­pi­na Root­Les­sRo­ot, kte­rá je s našim pro­stře­dím hod­ně spja­ta, vyšvih­la svým Euro­pi­em mezi svě­to­vou eli­tu, a dále byl pro­lo­men před­su­dek vůči umě­ní fla­men­ka mezi con­tem­po­ra­ry komu­ni­tou účas­tí super­hvězdy Isra­e­la Gal­vá­na, s před­sta­ve­ním La Cur­va (Křiv­ka) ve sty­lu fla­men­co nue­vo (alter­na­tiv­ní flamenco).

Vidě­li jsme také dvě sil­ná před­sta­ve­ní z Bel­gie, kte­rá je stá­le taneč­ním tygrem Evro­py v oblas­ti con­tem­po­ra­ry. Popr­vé se s vlast­ním sou­bo­rem před­sta­vi­la v Pra­ze Ann Van den Bro­ek s výluč­ným, do tmy pono­ře­ným, horo­ro­vě kon­cep­tu­ál­ním před­sta­ve­ním The Black Pie­ce. — Záro­veň se do těch­to bel­gic­kých před­sta­ve­ní pro­mí­tl feno­mén „Slo­vá­ci“, kte­rý se z vel­ké čás­ti prá­vě na bel­gic­ké půdě kon­sti­tu­o­val. (Slo­ven­ští taneč­ní uměl­ci mají setr­va­le i na naší scé­ně význam pro své cha­rak­te­ris­tic­ké zabar­ve­ní.) Za Bel­gii kopal ve fes­ti­va­lo­vém pro­gra­mu i Slo­vák Anton Lach­ký. Jeho str­hu­jí­cí, taneč­ně vir­tu­óz­ní i herec­ky úžas­né Side Effects plné absurd­ní­ho taneč­ní­ho humo­ru s moti­vem šíle­né­ho mateř­ství nás zaska­ko­va­lo i nám uží­ra­lo srd­ce. Bel­gie utvá­ře­la do vel­ké míry i Joze­fa Fruč­ka, viz výše. (Jme­no­va­ní uměl­ci jed­no­znač­ně ruči­li za své umě­ní a nepo­tře­bo­va­li se pro­to scho­vá­vat za ali­bis­tic­ké hes­lo fes­ti­va­lu.) — Dá se říci, že jak­ko­li v malém for­má­tu před­sta­vil pro­gram TANCE PRAHA sou­čas­nou taneč­ní Evro­pu v hlav­ních rysech a ten­den­cích výstižně.

Taneč­ní kated­ra HAMU ukon­či­la sezó­nu nesla­nou nemast­nou kon­fe­ren­cí o výra­zo­vém tan­ci v Čechách, dosud skvě­lá kon­zer­va­toř Dun­can Cen­t­re je ohro­že­na kraj­ně nekva­li­fi­ko­va­ný­mi a demo­ra­li­zu­jí­cí­mi roz­hod­nu­tí­mi nové­ho vede­ní. Nicmé­ně se „Dun­can“ před­ve­dl ve vel­kém sty­lu, když se stu­den­ti tře­tí­ho roč­ní­ku (!) skvě­le zhos­ti­li úko­lu zatan­čit Svě­ce­ní jara v invenč­ní, a k natu­re­lu stu­den­tů při­hlí­že­jí­cí cho­re­o­gra­fii Jiří­ho Bar­to­van­ce, kte­rý se prá­vě etablu­je na naší scé­ně po dlou­hé zku­še­nos­ti v cizi­ně, a své poci­ty out­si­de­ra ven­ti­lu­je ve svém hlu­bo­ce upřím­ném a exce­lent­ně zatan­če­ném před­sta­ve­ní Ent­ro­py #119.

Taneč­ní pub­li­cis­ti­ka pře­ží­vá jak se dá v Taneč­ní zóně a Taneč­ních aktu­a­li­tách, je cel­kem tole­ro­vá­na v kul­tur­ních časo­pi­sech, a chřad­ne v dení­cích. Asi si za to můžem sami…

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Nina Vangeli

Taneční publicistka, absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obory divadelní věda, ruská, francouzská a česká literatura; dva ročníky literární komparatistiky - do zákazu působení prof. V. Černého na Filosofické fakultě). Publikační činnosti se směla věnovat až po změně režimu v roce 1989. Zaměřuje se zejména na současný tanec, alternativní divadlo a cross-over. Přispívala do řady kulturních periodik jako A2, Divadelní noviny, Svět a divadlo, do kulturní rubriky Lidových a Hospodářských novin a rozhlasu (stanice Vltava) a dalších. V letech 2000-2004 byla šéfredaktorkou revue pro současný tanec Taneční zóna/Dance Zone, dnes je jejím Senior Editorem. Byla dlouholetá vedoucí neoficiální (a nevítané) skupiny fyzického divadla Studio pohybového divadla v sedmdesátých a osmdesátých letech. V devadesátých letech vytvořila i několik operních režií.