Tato sezóna nepřinesla v zásadě žádná velká překvapení, jakkoli si udržela dobrou loňskou úroveň; současný tanec je v tuto chvíli v Čechách ve slušné kondici. Autoři, od kterých jsme to čekali, potvrdili svou pozici. Na prvním místě jmenujme premiéry Farmy v jeskyni – Odtržení, TranZmutaci tandemu Jan Komárek/Andrea Miltnerová, Sniper´s Lake Spitfire Comp., Gossip Lenky Vágnerové Comp., novocirkusové představení Walls and Handbags SKUTRu a choreografky Jany Burkiewiczové a nové humorné, moudré a smyslné představení Fénix Adély Stodolové (label SKUTR). Anarchické křídlo tanečního a nonverbálního divadla se ozvalo provokativní manifestací Jindřišky Křivánkové Prague is burning, bezprecedentní nonkonformismus projevil Radim Vizváry v tragické klauniádě Týýjóó, Jan Komárek předvedl svůj špitálově zafačovaný dekadentní výtah z Hamleta.
V uplynulé sezóně přerostla ve výrazný jev velká frekvence zajímavých a osobitých tanečníků, a zejména tanečnic (reflektovala jsem tento jev v Taneční zóně jaro 2016). Dvě z těchto tanečnic/performerek byly protagonistkami dalších nových hitů sezóny; na Martině Hajdyle Lacové stojí premiéra „L“- One of the Seven slovenského režiséra Andreje Petroviče. A ve Vypravěči režiséra Petra Boháče ze Spitfire Comp. se skví Cécil da Costa. Strhující výkon podala tanečnice Jana Vrána v rozsáhlém tanečním výstupu Akuliny z opery Z mrtvého domu (v režii Daniela Špinara a choreografii Radima Vizváryho).
Mezi tanečnicemi se letos také zvýšil zájem o improvizaci jako tvůrčí metodu. Vznikla zajímavá představení jako bylo Ceviche (vedení David Zambrano, starring Lucia Kašiarová, Martina Hajdyla Lacová, Bára Látalová a Tereza Ondrová) a Let Me Die in My Footsteps. Toto druhé představení reprezentuje také naše taneční prostředí mezi Twenty Priorities v mezinárodní konkurenci letošní platformy Aerowaves. Pod choreografií (jak tomu rozumět?) je podepsán Renan Martins de Oliveira, tvoří ji a tančí v ní: Martina Hajdyla Lacová, Soňa Ferienčíková, Karolína Hejnová a Benjamin Pohlig. – Tanečníkem roku se nicméně nestala tentokrát žena, nýbrž muž, Jaro Ondruš. Cenu obdržel za účast v Chybění v choreografii Jara Viňarského, další netuctové inscenaci naší taneční sezóny. Jaro Ondruš figuroval také v u nás ojedinělé multimediální a magické inscenaci Věry Ondrašíkové Guide, a naposled ve zmíněné inscenaci Fénix. Po generaci tanečnic se už i pánská taneční scéna zřetelněji zviditelňuje a individualizuje.
Na stole je také tanec jako médium hlasu gay komunity. V tomto ohledu nejzajímavějším představením byl Dogtown Nadara Rosana, kterému se podařilo zprávu o citové vztahovosti mužů čitelně, vtipně a přesvědčivě převést do fyzické řeči. (Na nadosobní, celospolečenské angažmá tanečních umělců jsme si však museli počkat na Europium Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney; na tom má ovšem naše prostředí jen nepatrnou zásluhu.)
Na úrovni práce institucí byla nejvýraznějším počinem organizace mezinárodní, nabité a hektické platformy Springforward v Plzni, organizované excelentně týmem TANCE PRAHA a společensky elegantně reprezentované Yvonou Kreuzmannovou. – Mezinárodní festival TANEC PRAHA si zachoval skromné rozměry z minulých let, což možná vlastně nevadí, protože zdejší diváci mají do kapsy hluboko, a Ministerstvo kultury to nikterak neznepokojuje. Organizátoři TANCE PRAHA to kompenzují rozsáhlou sítí prezentací kategorie B na venkově, to je ovšem chabá náhrada za velký mezinárodní metropolitní festival.(Ministerstvo si ovšem neotřesitelně hýčká své vyčichlé Quadriennale – asi na věčné časy, jak je u nás zvykem.) Samozřejmě, festivalový program přinesl několik jedinečných zážitků. — Před našima očima se řecko-slovenská skupina RootLessRoot, která je s našim prostředím hodně spjata, vyšvihla svým Europiem mezi světovou elitu, a dále byl prolomen předsudek vůči umění flamenka mezi contemporary komunitou účastí superhvězdy Israela Galvána, s představením La Curva (Křivka) ve stylu flamenco nuevo (alternativní flamenco).
Viděli jsme také dvě silná představení z Belgie, která je stále tanečním tygrem Evropy v oblasti contemporary. Poprvé se s vlastním souborem představila v Praze Ann Van den Broek s výlučným, do tmy ponořeným, hororově konceptuálním představením The Black Piece. — Zároveň se do těchto belgických představení promítl fenomén „Slováci“, který se z velké části právě na belgické půdě konstituoval. (Slovenští taneční umělci mají setrvale i na naší scéně význam pro své charakteristické zabarvení.) Za Belgii kopal ve festivalovém programu i Slovák Anton Lachký. Jeho strhující, tanečně virtuózní i herecky úžasné Side Effects plné absurdního tanečního humoru s motivem šíleného mateřství nás zaskakovalo i nám užíralo srdce. Belgie utvářela do velké míry i Jozefa Fručka, viz výše. (Jmenovaní umělci jednoznačně ručili za své umění a nepotřebovali se proto schovávat za alibistické heslo festivalu.) — Dá se říci, že jakkoli v malém formátu představil program TANCE PRAHA současnou taneční Evropu v hlavních rysech a tendencích výstižně.
Taneční katedra HAMU ukončila sezónu neslanou nemastnou konferencí o výrazovém tanci v Čechách, dosud skvělá konzervatoř Duncan Centre je ohrožena krajně nekvalifikovanými a demoralizujícími rozhodnutími nového vedení. Nicméně se „Duncan“ předvedl ve velkém stylu, když se studenti třetího ročníku (!) skvěle zhostili úkolu zatančit Svěcení jara v invenční, a k naturelu studentů přihlížející choreografii Jiřího Bartovance, který se právě etabluje na naší scéně po dlouhé zkušenosti v cizině, a své pocity outsidera ventiluje ve svém hluboce upřímném a excelentně zatančeném představení Entropy #119.
Taneční publicistika přežívá jak se dá v Taneční zóně a Tanečních aktualitách, je celkem tolerována v kulturních časopisech, a chřadne v denících. Asi si za to můžem sami…