Pina Bausch – již altmodisch?

Pina Bausch je kult. V Němec­ku je sym­bo­lem dějin výra­zo­vé­ho tan­ce, i když v čes­kém pově­do­mí sotva zůstá­va­jí insce­na­ce Café Müller, Blau­bart a Le Sacre du Prin­temps. Tanzthe­a­ter Wup­per­tal je znač­ka, kte­rá aktiv­ně fun­gu­je i téměř deset let po smr­ti Piny Bausch (2009), ale je jas­né, že se diva­dlo posta­ve­né na jed­né hlav­ní tvůr­čí osob­nos­ti stě­ží vyrov­ná­vá s její ztrá­tou. Těž­ko říci, kam se bude Tanzthe­a­ter Wup­per­tal nadá­le ubí­rat. Pro­duk­ce uvá­dí vlast­ně jen sta­ré stüc­ky, se kte­rý­mi je však stá­le úspěš­ná jak na domá­cí scé­ně, tak v zahraničí.

Café Müller je mís­to pro jed­no­ho cizí­ho
kte­rý sto­jí stá­le blíž, pro člo­vě­ka plné­ho stra­chu
kte­rý uvnitř vše­ho ohro­že­ní odklí­zí židle, stá­le
mezi pře­káž­ka­mi se pohy­bu­je, ohro­žu­je sám sebe, hle­dá ochra­nu
pro jed­no­ho, kte­rý si tan­čí sny a smu­tek
jako by se svlékal

(Ille Cha­mier)

Café Müller je jeden z nej­pro­sla­ve­něj­ších stüc­ků snad pro­to, že po dobu cho­re­o­gra­fic­ké kari­é­ry Piny Bausch byla jedi­ná pří­le­ži­tost ji vidět tan­čit prá­vě v jed­né z rolí v této cho­re­o­gra­fii. V sezó­ně 2015/16 šlo již o více než 20. zno­vu­uve­de­ní (pre­mi­é­ra byla 20. 5. 1978) Záznam z pře­sta­ve­ní lze veli­ce snad­no dohle­dat na inter­ne­tu, ale přes­to byly všech­ny tři reprí­zy této sezó­ny vypro­dá­ny krát­ce po zahá­je­ní před­pro­de­je líst­ků. Důle­ži­té je, ptát se, co to vlast­ně při­ná­ší a jak může téměř čty­ři­cet let sta­rý stück pro­mlou­vat k sou­čas­nos­ti. Vypa­dá to, že zámě­rem stá­lé­ho zno­vu­uvá­dě­ní je spí­še pro­je­vo­vá­ní úcty Pině Bausch a potvr­zo­vá­ní iden­ti­ty diva­dla. Přes­to­že se nový umě­lec­ký vedou­cí sou­bo­ru Lutz Förs­ter sna­ží dát tvor­bě nový směr, diva­dlu se pří­liš neda­ří vystou­pit ze stí­nu zdán­li­vě nepře­ko­na­tel­né Bausch a stát zase na ner­vu doby. Na začát­ku této sezó­ny sice uve­dl Tanzthe­a­ter Wup­per­tal taneč­ní večer Neue Stüc­ke 2015, ale to je jedi­ná na venek vidi­tel­ná sna­ha, posu­nout tvor­bu sou­bo­ru zase dál.

Eko­no­mic­ky tato ten­den­ce sta­vět na osvěd­če­né jis­to­tě diva­dlu jis­tě pro­spí­vá, nelze se však ubrá­nit poci­tu, že se spí­še než v diva­dle člo­věk po dobu před­sta­ve­ní oci­tá v „archi­vu diva­del­ních před­sta­ve­ní“. Jde o zvlášt­ní feno­mén. Tako­vý způ­sob fun­go­vá­ní diva­dla by se mohl zdát nesmy­sl­ný, ale na dru­hou stra­nu v něčem smy­sl jis­tě tkví. Wup­per­tál­ský Oper­nhaus je sil­ně navá­zán na samot­nou tvář měs­ta, se kte­rým se navzá­jem spo­lu­ur­ču­jí. Duše Tanzthe­a­te­ru Piny Bausch jako by pro­stu­po­va­la uli­ce, domy, lidi a nao­pak. V tom­to ohle­du jde o jedi­neč­ný záži­tek, kte­rý nena­hra­dí jaký­ko­liv audi­o­vi­zu­ál­ní záznam.

Zásad­ní je, že taneč­ní sou­bor i pro­duk­ce diva­dla nepo­chy­bu­jí o pře­tr­vá­va­jí­cím smys­lu stüc­ků a s tím­to pře­svěd­če­ním také tan­čí a nave­nek vystu­pu­jí. Důle­ži­tou roli hra­je prá­vě spo­le­čen­ství lidí kolem Tanzthe­a­ter Wup­per­tal a záro­veň jejich víra v odkaz cho­re­o­gra­f­ky a v to, že její dílo má stá­le co říci. Tím­to pří­stu­pem mají sílu pře­svěd­čit o důle­ži­tos­ti a aktu­ál­nos­ti tvor­by Piny Bausch i veřej­nost, u kte­ré­ho mají stüc­ky stá­le úspěch. Tato víra však musí mít i své reál­né opod­stat­ně­ní, jinak by insce­na­ce uvá­dě­né pou­ze z nad­še­ní fun­go­vat nemohly

Café Müller může stá­le pro­mlou­vat díky nad­ča­so­vos­ti své­ho téma­tu, pokud se tedy vůbec o něja­kém jed­no­znač­ném téma­tu dá hovo­řit. Pina Bausch své stüc­ky sama zásad­ně nein­ter­pre­to­va­la a nechá­va­la je ve své oso­bi­tos­ti zkrát­ka jen udá­vat se a žít svým vlast­ním živo­tem. Proč by tedy nemoh­ly žít déle než jejich autor, kte­rý se od nich svým způ­so­bem distan­cu­je? Kavár­na je pře­pl­ně­ná spí­še židle­mi a sto­ly než hos­ty. Evo­ku­je pro­stor, kam lidé při­chá­ze­jí, pobý­va­jí zde, odchá­ze­jí. Potká­va­jí se, vší­ma­jí si sebe navzá­jem, či se jen sle­pě míjí. Je to mís­to samot­né­ho živo­ta. Mís­to, kte­ré je ve své prázd­no­tě plné smut­ku, tápa­ní, stra­chu, tou­hy po pocho­pe­ní, ale záro­veň i nadě­je v lás­ku. Pina Bausch doká­za­la rozu­mět lid­ské duši. Té její čás­ti, kte­rá je spo­leč­ná pro kaž­dé­ho z nás bez ohle­du na cha­rak­ter nebo dobu, ve kte­ré žijeme.

Le Sacre du Prin­temps. Už jen pří­pra­va scé­ny, kte­rou je potře­ba celou pokrýt vrst­vou hlí­ny během dva­ce­ti­mi­nu­to­vé pře­stáv­ky, slou­ží jako samo­stat­ná cho­re­o­gra­fie. Le Sacre du Prin­temps, Svě­ce­ní jara, ohro­mu­je po taneč­ní strán­ce hlav­ně nespou­ta­nou živo­čiš­nou ener­gií. Stra­win­ské­ho hud­ba, pot a polo­na­há špi­na­vá žen­ská a muž­ská těla v hlí­ně nasto­lu­jí základ­ní prin­cip lid­ské­ho svě­ta zalo­že­ný na zvlášt­ní stá­le se vyrov­ná­va­jí­cí har­mo­nii dvou pohla­ví. Nejen lid­ský život je neod­mys­li­tel­ně spo­jen se zemí, kte­rá jej živí. Prs­ty, ruce i celé paže taneč­nic leží­cích na zemi se noří na začát­ku do hlí­ny. Taneč­ní­ci se pak k půdě obra­cí po celou dobu cho­re­o­gra­fie a kon­takt s hlí­nou přes cho­di­dla urču­je pohyb celé­ho těla. Pro Pinu Bausch byl v tan­ci důle­ži­tý kaž­dý sebe­jem­něj­ší detail stej­ně jako v jazy­ce. Tan­čí­cí tělo doslo­va pro­mlou­vá. Pohyb není kon­t­ro­lo­va­ný; spí­še jako by myš­len­ky taneč­ní­ka byly pro­po­je­né s kaž­dým sva­lem jeho těla.

Tanzthe­a­ter Wup­per­tal se sna­ží dílo Piny Bausch zno­vu při­vá­dět k živo­tu, ale diva­dlo se zatím pro­mě­ni­lo v muze­um. U pub­li­ka má úspěch, ale při­ná­ší již něco zce­la jiné­ho než refle­xi sou­čas­nos­ti. Přes­to­že jsou stüc­ky nad­ča­so­vé, jejich uve­de­ní už nefun­gu­jí jako živou­cí insce­na­ce, ale spí­še jako mate­ri­ál, kte­rý může inspi­ro­vat sou­čas­né tvůr­ce. Jak­ko­liv mohou být stá­le aktu­ál­ní, ztra­ti­ly stüc­ky svou pří­mou výmluv­nost. Urči­té poslá­ní však nesou stá­le, ale spí­še jako pří­běhy z minu­los­ti vyprá­vě­né pro svou jis­tou důle­ži­tost stá­le dokola.