Z černé barvy se stává klišé

V útul­né lob­by vyhlá­še­né­ho praž­ské­ho hote­lu jsem se spo­lu s Mari­nou Fel­to­vou potkal s bel­gic­kým cho­re­o­gra­fem a prin­ci­pá­lem sku­pi­ny Ulti­ma Vez. Wim Van­de­key­bus do Pra­hy dora­zil na praž­ské něko­li­ka­den­ní hos­to­vá­ní své novin­ky Spe­ak low if you spe­ak Love…

Mari­na Fel­to­vá: „Spe­ak low if you spe­ak Love“ je cita­cí z Shake­aspea­ro­vy hry Mno­ho povy­ku pro nic. Co pro vás ten­to verš zna­me­ná?
Co to zna­me­ná je mož­ná těž­ké říct. Byl to spíš tako­vý háček jak ucho­pit celou insce­na­ci, pro­to­že jsem věděl, že chci zno­vu pro­zkou­má­vat řek­ně­me lás­ku a vzta­hym samo­zřej­mě niko­liv jenom shake­spea­rov­ským vidě­ním nebo skr­ze sone­ty. Lás­ka je něco všu­dypří­tom­né­ho a na dru­hou stra­nu něco efemér­ní­ho a nedo­tknu­tel­né­ho. Taky se líbí ten roz­por mezi tím, že lás­ka může být něco duchov­ní­ho a záro­veň mate­ri­ál­ní­ho. Roz­ho­dl jsem se, že udě­lám insce­na­ci vychá­ze­jí­cí z hud­by, kde nebu­de­me nic vysvět­lo­vat pomo­cí tex­tu. Hud­ba má v sobě totiž něco nepří­mé­ho. Není jako lite­ra­tu­ra, kde někdo něco píše, čte a může raci­o­nál­ně pocho­pit. Takhle to má sil­ný emo­ci­ál­ní dopad.

Mar­tin Machá­ček: Z trai­le­ru i foto­gra­fií to ale vypa­dá, že lás­ka pro vás není jen něco křeh­ké­ho, ale tem­né­ho a depre­siv­ní­ho. 
Insce­na­ce urči­tě není depre­siv­ní, je také vtip­ná. Mož­ná to tak půso­bí, ale můj úmy­sl byl jiný. Hla­vy jsem do masek skrý­val kvů­li tajem­ství, aby se neob­je­vi­ly hned. Mám dokon­ce pocit, že je leh­čí než ostat­ní moje pro­jek­ty. Je tam spous­ta tan­ce a řek­ně­me, že je to víc o váš­ni než o lásce.

MF: Spe­ak low if you spe­ak love se vzta­hu­je k vaše­mu prv­ní­mu slav­né­mu dílu What the Body Does Not Remem­ber. V něm šlo hlav­ně o fyzic­ký aspekt lás­ky, v tom­to pří­pa­dě spíš o emo­ce. Může­te insce­na­ce srov­nat?
Teď je to mno­hem orga­nič­těj­ší svět, kte­rý se mění. Ten­krát šlo spíš o jed­not­li­vé scé­ny. Pro mě je zají­ma­vé pře­mýš­let o vzta­zích. Záro­veň to ale není Čechov. Je to jiný druh prá­ce. Moje posled­ní před­sta­ve­ní byla vel­mi diva­del­ní. Bylo v nich hod­ně tex­tu, pra­co­val jsem i s dět­mi na scé­ně. Nyní jsem se chtěl vrá­tit víc k abs­trakt­ním pojmům. Tak­že v tom­to ohle­du se to váže k před­sta­ve­ní What the Body Does Not Remem­ber, ale o osm­a­dva­cet let později.

MF: Vychá­zí­te ale z kla­sic­kých pří­bě­hů o lás­ce?
Ano, v pod­sta­tě před­klá­dá­me celou pale­tu pří­bě­hů. Je tam osm taneč­ní­ků, jed­na zpě­vač­ka a hudeb­ník. S Mau­rem Pawlowským jsem už dří­ve spo­lu­pra­co­val, ale chtě­la jsem mít taky žen­ský hlas. Při­hlá­si­la se nám spous­ta zpě­va­ček a nako­nec jsme obje­vi­li Tutu, čer­nou jiho­af­ric­kou ženu. Byl to přes­ně ten kon­trast, kte­rý jsem potře­bo­val. Mau­ro tíh­ne víc k rock-and-rollu, ale to já nechtěl. Nechtěl jsem žád­nou kape­lu, ale jed­not­liv­ce. Jen Mau­ro, jeho kyta­ra a zpěv. Jsou něco jako tru­badúři. Samo­zřej­mě jsem uva­žo­val o posta­vách, kte­ré jsou nějak spja­ty s lás­kou, ale nejde o něja­ké milost­né pří­běhy. Jsou to v pod­sta­tě osa­mě­lí lidé. Tře­ba dra­ku­la nebo jep­tiš­ky. Odmí­ta­jí lás­ku, neza­jí­má je, ale prá­vě pro­to nás fas­ci­nu­jí. Nechtěl jsem vyprá­vět jeden chro­no­lo­gic­ký pří­běh, ale spíš před­sta­vit růz­né obra­zy, kte­ré vás nutí pře­mýš­let o tom­to tématu.

MM: Tak­že tanec je pro vás stá­le vel­mi důle­ži­tý?
Ano, mám ho rád, přes­to bude moje dal­ší insce­na­ce spíš diva­del­ní. Je to jako když fil­mař neu­stá­le pro­du­ku­jí­cí nové fil­my chce vytvo­řit něco jiné­ho a vyjít ze ste­re­o­ty­pu. Jsou reži­sé­ři, kte­ří tanec pou­ží­va­jí stej­ným způ­so­bem. Já se sna­žím pra­co­vat pokaž­dé jinak a vybí­rám si i jiný tým lidí.

MF: Jakou roli hra­jí kos­týmy? Máte muže oble­če­né do žen­ských šatů, ženy oble­če­né do muž­ských. Sou­čás­tí před­sta­ve­ní je i naho­ta…
Věděl jsem, že chci udě­lat scé­nu, kde budou lidé tan­čit a všich­ni budou oble­če­ni jako ženy a potom dal­ší, kde budou všich­ni oble­če­ni jako muži. Role pohla­ví se hod­ně změ­ni­la od dob, kdy jsem vytvo­řil prv­ní insce­na­ci. Záro­veň je to i legrač­ní, když vidí­te vou­sa­té­ho chla­pa, kte­rý je oble­čen jako ško­lač­ka. Vychá­zel jsem hod­ně z obráz­ků. Když jsem natá­čel film v Maďar­sku a Rumun­sku, hod­ně jsem kres­lil. Sice nejsem dob­rý výtvar­ník, ale spous­tu těch obráz­ků jsem vyu­žil pro růz­né scé­ny v tom­to před­sta­ve­ní. V jed­né jsou všich­ni oble­če­ní jako ško­lač­ky. V této scé­ně jsem chtěl mít jenom bicí. Jako tam­bo­ry v bitvě. Kro­mě toho jsem se chtěl pro­střed­nic­tvím kos­tý­mů zabý­vat i gen­de­ro­vý­mi otáz­ka­mi. Když budou všich­ni stej­ně oble­če­ni, nebu­dou se dělit na muže a ženy, nebu­de­me je tak vní­mat. Dokon­ce, ani když půjde o milost­ný tanec. Sle­du­je­te jen sku­pi­ny tří a pěti postav. Je to vel­mi cho­re­o­gra­fic­ké, taneč­ní. A jenom s bubny.

MM: Vel­mi mě zau­ja­lo, že pra­cu­je­te s čer­ve­nou bar­vou. Má něja­kou spe­ci­ál­ní sym­bo­li­ku?
Vychá­zí to z kubán­ských uni­fo­rem, kde mají dív­ky oble­če­né tako­vé čer­ve­né narů­žo­vě­lé suk­ně. Podob­né šaty nosí taky mat­ky mého dítě­te – mož­ná to má osob­ní pře­sah. Při pro­mýš­le­ní scé­no­gra­fie jsem záro­veň věděl, že chci co nej­leh­čí deko­ra­ce, a pro­to jsme pou­ži­li hed­vá­bí v oran­žo­vé, růžo­vé a čer­ve­né bar­vě. Ta je spo­je­ná prá­vě s lás­kou, ale čis­tě čer­ve­nou nepo­u­ží­vám. Čer­nou jsem na hed­vá­bí nepo­u­ží­val, pro­to­že jsem chtěl, aby to bylo kýčo­vi­té. Když se na to pus­tí tře­ba žlu­té svět­lo je to až psy­che­de­lic­ké. Navíc žije­me v div­né době, pro­to­že když jsem jel do Lyo­nu vla­kem, všich­ni v něm byli oble­če­ní do čer­né. Mám pocit, že mla­dí lidé se nechtě­jí moc odli­šo­vat. Před tím se prá­vě kaž­dý řekl: Pojď­me být odliš­ní, buď­me hip­pies, pun­ká­či nebo se vydě­lit stři­hem vla­sů a vou­sů. Asi je to něco v hla­vě. Mám totiž pocit, že všich­ni chtě­jí být main­stre­a­mo­vý. Z čer­né bar­vy se stá­vá klišé. Na dru­hou stra­nu, když mlu­ví­te o lás­ce je to něco osob­ní­ho. Vy jste zami­lo­va­ní a zby­tek svě­ta na to kaš­le nebo trpí­te a jed­no  je mu to úpl­ně stej­ně. Je to jako v antic­kých tragé­di­ích, kte­ré bych rád dělal. V plá­nu mám Odi­pa a Antigonu.

MM: Při­znám se, že to co jste říkal o čer­né mě vel­mi zau­ja­lo.
Já osob­ně má nej­ra­dě­ji mod­rou, ale s čer­nou pra­cu­ji nej­čas­tě­ji. Např. pro Japon­ce je to barva s nej­vět­ší hloub­kou. Je také vel­mi kon­trast­ní. Když se na ni obje­ví jenom čer­ve­ná skvr­na, tak neu­vě­ři­tel­ně vystoupí.

MARINA FELTOVÁ A MARTIN MACHÁČEK

PŘIPOMEŇTE SI TAKÉ RECENZI EVY ORCÍGROVÉ ZDE.
ČÁSTI ROZHOVOR JSOU POUŽITY V REPORTÁŽÍCH OBOU AUTORŮ PRO ČESKÝ ROZHLAS VLTAVA A ČESKÝ ROZHLAS RADIO WAVE.