Když architekturu tančí žena

Když se umě­lec­ké oblas­ti tvůr­čím způ­so­bem pro­stu­pu­jí, vzni­ka­jí oje­di­ně­lé tva­ry. Mla­dé­mu reži­sé­ro­vi Henrique Pino­vi se to poda­ři­lo ve fil­mu Maté­ria em Aves­so, kte­rý před­sta­vu­je prá­ci por­tu­gal­ské­ho archi­tek­ta Aire­se Mate­u­se. Vytvo­řil neo­by­čej­nou fil­mo­vou poezii o archi­tek­tu­ře, kte­rou zosob­ňu­je tan­čí­cí žena. Hlav­ní roli tu pak hra­jí pro­stor, pohyb, člo­věk a pří­ro­da. Film z roku 2017 bude uve­den v rám­ci fes­ti­va­lu Film a archi­tek­tu­ra ve vel­kém sále Svě­to­zo­ru 1. 10. ve 20.30.

Aires Mate­us tvo­ří se svým bra­t­rem Manu­e­lem v Por­tu­gal­sku vel­ko­le­pé pro­jek­ty již přes tři­cet let. Bílé mohut­né zdi jeho budov cha­rak­te­ri­zu­je mini­ma­lis­mus a čis­to­ta. Hra­je si s kon­tras­tem prázd­ných a plných pro­sto­rů, s nový­mi tva­ry, s gra­vi­ta­cí. Ve fil­mu se obje­vu­je v zamyš­le­ném ges­tu. Filo­so­fu­je na téma­ta pro­sto­ru, svět­la a pohy­bu. Film tyto moti­vy dále roz­pra­co­vá­vá pohy­bem kame­ry. Pro­chá­zí­me s ní budo­vy, kte­ré někdy vidí­me v úrov­ni cho­di­del u země či v širo­ko­úhlém obra­zu. Vidí­me výhled na kra­ji­nu z letí­cí­ho dro­nu a budo­vy si uži­je­me také pro­střed­nic­tvím tan­ce ženy v podá­ní výraz­né por­tu­gal­ské taneč­ni­ce Tere­sy Alves da Sil­va. Ta byla člen­kou Con­tem­po­ra­ry Dan­ce Aca­de­my v Setúba­lu a pri­ma­ba­lerí­nou v CeDe­Ce, Ballet Gul­ben­ki­an a Atter­ba­let­to Com­pa­ny. Spo­lu­pra­co­va­la s Mat­sem Ekem, Jiřím Kyli­á­nem, Oha­dem Naha­ri­nem, Mau­ro Bigon­zettim a dal­ší­mi věhlas­ný­mi cho­re­o­gra­fy včet­ně Jana Kodeta.

Pohyb je tu poe­tic­kým obra­zem. Je zeno­vě klid­ný, jako­by se v souzvu­ku s pří­ro­dou i archi­tek­tu­rou ode­hrá­val v bez­ča­sí. V jed­nom obra­zu sto­jí taneč­ni­ce v bílých šatech a dívá se do roz­leh­lé kra­ji­ny. Slun­ce září na mod­ré oblo­ze. Za chví­li se zas v čer­ných šatech pohy­bu­je mezi mohut­ný­mi stě­na­mi. Její prs­ty v detai­lu pře­jíž­dí po povrchu jes­ky­ně u moře a v dal­ší moment krou­ží její paže po stě­ně vel­ko­le­pé­ho síd­la. Oble­če­ná v šatech krá­čí do oce­á­nu, plu­je jako moř­ská víla, aby za chví­li její cho­di­dla běže­la po mra­mo­ro­vých scho­dech. Dílo pří­ro­dy a dílo člo­vě­ka se pro­lí­ná. Mezi nimi musí být sym­bi­o­sa a sama taneč­ni­ce mezi nimi tvo­ří rov­nít­ko. Medi­ta­tiv­ní ráz fil­mu pod­po­ru­je i poklid­ná hud­ba (NOISERV) plná zvu­ků klavíru.

VIDEO ZDE: