Vše krásné končí polibkem

Mini­ma­lis­tic­ký kolos Phi­li­pa Glas­se (a Rober­ta Wil­so­na) Ein­stein on the Beach mír­ně výhrůž­ně visí nad ději­na­mi diva­dla. Dílo díky wag­ne­rov­ské sto­pá­ži a suve­rén­ní anti­dě­jo­vos­ti stá­le před­sta­vu­je divác­kou výzvu, byť to může v kon­tex­tu sou­čas­né­ho umě­ní znít jako klišé. Kon­cert­ní ver­ze zaha­ju­jí­cí letoš­ní roč­ník hudeb­ní­ho fes­ti­va­lu Morav­ský pod­zim nicmé­ně potvr­di­la, že tuhle hoze­nou ruka­vi­ci se vypla­tí zved­nout a řád­ně se s ní pomazlit.

Uve­de­né zpra­co­vá­ní ope­ry dodr­žu­je základ­ní pra­vi­dla hry nasto­le­ná už v roce 1976. Za prvé – sál se během před­sta­ve­ní neza­ví­rá a pub­li­kum může vol­ně prou­dit ven i dovnitř (nut­no dodat, že ale­spoň v pří­ze­mí byl ten­to pohyb po celé tři a půl hodi­ny mini­mál­ní). Za dru­hé – lze jen těž­ko určit, kdy se vlast­ně začí­ná. Samo­zřej­mě exis­tu­je urči­tý čas, kdy se nepo­zo­ro­va­ně pro­mě­ní osvět­le­ní, leč ten nemá nic spo­leč­né­ho se zlo­mem v atmo­sfé­ře, a dokon­ce ani se začát­kem hudeb­ní pro­duk­ce.  Sál zní útrž­ky akor­dů už, když do něj divá­ci vstu­pu­jí, ale počá­tek se do jejich vědo­mí vkrá­dá poma­lu spo­lu se stou­pa­jí­cí hlasitostí.

Ve stře­du jeviš­tě sto­jí na sebe oto­če­né dvo­je klá­ve­sy, vle­vo hudeb­ní­ci, v zad­ní čás­ti sbor, vpře­du dva diri­gent­ské pul­ty a na obou okra­jích pódia židle, na nichž zhus­ta odpo­čí­va­jí bez­pri­zor­ní uměl­ci. S tím­to roz­lo­že­ním si kon­cert­ní ver­ze vlast­ně vysta­čí. Pohy­bu­je se pře­de­vším vypra­věč­ka v podá­ní ame­ric­ké hudeb­ni­ce Suzan­ne Vegy, jež sto­jí při kaž­dém pro­slo­vu na jiném mís­tě. V posled­ní čás­ti se na pra­vou stra­nu scé­ny pře­sou­vá také sbor. Jinak hud­bu dopro­vá­ze­jí pou­ze dyna­mic­ká diri­gent­ská ges­ta a svě­tel­né pře­cho­dy (Ger­ma­i­ne Kru­ip). Hna­cí silou se tak stá­vá kru­ho­vi­tě sta­vě­ná kom­po­zi­ce díla a para­dox­ně také zpěv­ní par­ty slo­že­né z naho­di­lých čísel, hlá­sek, slov zba­ve­ných význa­mu a pře­kot­né­ho počí­tá­ní do tří nebo osmi.

Prv­ní dvě tře­ti­ny fas­ci­no­va­ly svou nepo­la­pi­tel­nos­tí. Proud zvu­ků vychá­ze­jí­cí z jed­not­li­vých nástro­jů, hrdel a jejich jedi­neč­ných prol­nu­tí poma­lu ply­nul a pro­vo­ko­val k opá­je­ní se for­mou „sonic­ké řeky“.  Při lebe­dě­ní na hla­di­ně se ve stá­le ubí­ha­jí­cím toku obje­vo­va­ly a záhy zani­ka­ly vlny nových har­mo­nií, melo­dií a ryt­mů, opět bez přes­ně roz­po­zna­tel­né­ho začát­ku či kon­ce. Dalo se také pono­řit do hlu­bin, zamě­řit se na osa­mo­ce­nou per­lu na dně, kochat se jí a ostat­ní šum nechat za sebou. Na povrchu ani pod ním se ale nešlo vyhnout tomu, že někte­rá neo­pa­ko­va­tel­ná, nád­her­ná setká­ní jed­né hlás­ky s jed­ním tónem odplu­jí nezpo­zo­ro­vá­ny ve chví­li, kdy už si je nelze napl­no užít.

Potře­ba pou­žít meta­fo­ru řeky, respek­ti­ve vody pra­me­ní ze zamlže­ní spe­ci­fic­ké­ho zvu­ku jed­not­li­vých nástro­jů, a čas­to i hla­sů. Neby­lo mož­né, a zřej­mě ani žádou­cí, poznat, zda v danou chví­li hra­je prim saxo­fon, příč­ná flét­na, klá­ve­sy nebo hlas. Ocit­la jsem se v plav­ném bez­ča­sí, uná­še­na kru­ho­vou struk­tu­rou celé­ho díla.

V posled­ní čás­ti, kdy se ope­ra důraz­ně­ji dělí na obra­zy a sóla jed­not­li­vých inter­pre­tů a inter­pre­tek, se pro mne ona nesku­teč­ná vize roz­ply­nu­la. Sice bylo mož­né skr­ze pře­vlá­da­jí­cí kos­mic­ké duně­ní a bublá­ní klá­ves vidět dál, za hma­ta­tel­ný svět do mno­hem abs­trakt­něj­ších rovin, ale před­chá­ze­jí­cí zapl­ně­ní pro­sto­ru hud­bou nenahradily.

Pochy­bo­vat ale roz­hod­ně nelze o nasa­ze­ní a pre­ciz­nos­ti hudeb­ní­ků, pěvec­ké­ho sbo­ru a diri­gen­tů. Všich­ni se maxi­mál­ně sou­stře­dí po celou dobu a bez ohle­du na to, zda hra­jí nebo sedí na židlích po okra­jích pódia. Můj obdiv pat­ří pře­de­vším pěv­cům a pěv­ky­ním. Zazpí­vat s plným nasa­ze­ním tak spe­ci­fic­ké lib­re­to a umět při vší krko­lom­nos­ti pod­trh­nout zvu­ko­vé kva­li­ty řetě­ze­ní jed­no­du­chých slov vyža­du­je not­nou dáv­ku umu.

Jako kon­tra­punkt boha­tých, byť neo­ká­za­lých hudeb­ních vari­a­cí fun­gu­je před­nes Suzan­ne Vega. Aso­ci­a­tiv­ní tex­ty vyba­vi­la pře­de­vším přes­nou pra­cí s rytmem, důra­zy a pauza­mi. Jinak její pro­jev zůstal vel­mi civil­ní, into­na­ce či hla­si­tost se pro­mě­ňo­va­ly zříd­ka. V teku­tém prou­dě­ní se tak najed­nou vyskyt­ly pev­né kame­ny myš­le­nek o femi­nis­mu či prů­cho­du obchod­ním domem a pří­jem­ně se pro­lí­na­ly s hudeb­ním doprovodem

Sub­til­ní light design utr­pěl sálem brněn­ské­ho Boby cen­t­ra pře­pl­ně­né­ho osvět­lo­va­cí tech­ni­kou, obra­zov­ka­mi, lóže­mi, bary a barev­nou nejed­not­nos­tí. Poma­lé a minu­ci­óz­ní změ­ny osvět­le­ní, pří­pad­ně pohy­bu­jí­cí se svě­tel­né pru­hy povět­ši­nou zapadly v množ­ství tech­nic­ké­ho vyba­ve­ní prostoru.

Cel­ko­vý dojem vyplu­tí z běž­né rea­li­ty do ubí­ha­jí­cích kra­jin, kde se dají zno­vu a zno­vu hle­dat nové impul­sy, nako­nec vyzdvih­ne i na prv­ní pohled banál­ní roz­ho­vor v samot­ném závě­ru. Milen­ci roku­jí­cí o své lás­ce celou ope­ru kon­čí polí­be­ním. Hlas vypra­věč­ky ani zde nevy­bo­ču­je z pros­té­ho tónu. Jestli­že ten­to nesku­teč­ný Glas­sův opus nachá­zí vyús­tě­ní v jedi­ném polib­ku, vra­cí jej z vyprázd­ně­né­ho aktu popu­lár­ní kul­tu­ry na post magic­ké­ho okamžiku.

Phi­lip Glass: Ein­stein on the Beach.
Diri­gen­ti Geor­ges-Elie Octors, Tom De Cock
Vypra­věč­ka: Suzan­ne Vega
Light design: Ger­ma­i­ne Kruip.
Účin­ku­jí Colle­gi­um Voca­le Gent a Ictus Ensemble.
Psá­no z reprí­zy 29. září 2019 na fes­ti­va­lu Morav­ský podzim.