V omamných Cirkopolích

Dych­ti­vé fes­ti­va­lo­vé pub­li­kum (komor­něj­ší­ho rázu a z Pra­hy) se může z fas­ci­nu­jí­cích autor­ských zpo­vě­dí těšit už po deset let. Celou deká­du dra­ma­tur­gie fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis před­sta­vu­je intim­ně zemětřas­né lahůd­ky, kte­ré smě­le opouš­tí žánro­vá osidla nové­ho cir­ku­su a ide­o­vě i for­mál­ně uni­ka­jí k odváž­ným experimentům. 

---

Soli­tér­ní. Str­hu­jí­cí. Ori­gi­nál­ní. S pří­mě­sí osa­mě­los­ti i schop­nos­ti arti­ku­lo­vat své poci­ty v artist­ních for­má­tech, ale více arty než artis­tic­kých. Tako­vé a tako­ví jsou (pod­le mne) per­for­mer­ky a per­for­me­ři, kte­ré (pro mne) dra­ma­tur­gie fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis sou­stav­ně obje­vu­je. Kon­fron­ta­ce s jejich myš­le­ním, potaž­mo jeho mani­festa­cí na jeviš­ti, bych při­rov­nal k blou­dě­ní ve fas­ci­nu­jí­cím laby­rin­tu výstřed­ních tva­rů a ponurých tapi­se­rií. Za kaž­dým indi­vi­du­ál­ním i kolek­tiv­ním výko­nem (jakož­to jejich výbě­rem) se skrý­vá vel­ký důraz na detail. V jed­not­li­vos­tech je vše pod­ří­ze­no budo­vá­ní spe­ci­fic­ké atmo­sfé­ry. V cel­ku poté peč­li­vým tří­dě­ní moti­vů i pří­tom­ných pro­gra­mo­vých polo­žek vzni­ka­jí mno­ho­čet­né sym­bi­o­tic­ké vzta­hy. Jed­ná se o jakousi hru v hle­dá­ní sou­vis­los­ti mezi věc­mi, kte­ré vyba­vu­jí divá­ka nástro­ji k pokro­ku, vodít­ky, Ari­a­d­ni­nou nití, jak se laby­rin­tem hra­nič­ní těles­né pre­zen­ta­ce proklestit.

Ele­na

Ele­na Zan­zu při­vá­ží na letoš­ní Cir­ko­po­lis Ez, zásob­ník kon­cep­tu­ál­ních otá­zek „what if…“. „What“ je zde uměl­cem, „if“ pub­li­kem. Jed­ná se o jed­nu z řady pro­duk­cí zkou­ma­jí­cích vztah pub­li­ka k utr­pe­ní na jeviš­ti, respek­ti­ve lakmus cit­li­vos­ti pub­li­ka na utr­pe­ní na jeviš­ti. Zákla­dem per­for­man­ce Ez je teze: „Co se sta­ne, když lid­ské tělo dob­ro­vol­ně svá­že­te a vlá­čí­te ho po jeviš­ti? Jaké reak­ce fyzic­ké, emo­ci­o­nál­ní se obje­vu­jí u mani­pu­lo­va­né oso­by? Jaké u oso­by, kte­rá mani­pu­lu­je?“, kte­rá gene­ric­ky půso­bí jako ji Ele­na Zan­zu gene­ric­ky inter­pre­tu­je. Že mož­ná půjde o záži­tek extrém­ní, pro­zra­zo­va­la slib­ně sestří­ha­ná upou­táv­ka – jakési vyklou­be­né rámo­vá­ní autor­ské­ho sub­jek­tu pova­žu­ji za páteř­ní linii fes­ti­va­lu Cir­ko­po­lis. Hned úvod­ní obraz, v němž se Ele­na Zan­zu potá­pí hla­vou do kádě plné vody ješ­tě nadě­jepl­ně půso­bí jako tlu­me­né pojed­ná­ní o boles­ti jako intim­ním pro­žit­ku, niko­liv před­mě­tem roz­pa­či­té­ho výzku­mu či arte­te­ra­pe­u­tic­kým semi­ná­řem. Ez se pře­kle­ne do coming outo­vé plat­for­my pro lidi s nar­cist­ní poru­chou osob­nos­ti či sadis­tic­ký­mi sklo­ny. Ele­na Zan­zu se zavě­sí pomo­cí úpo­nu za hla­vu ke stro­pu jako uzlí­ček ner­vů, koke­da­mu, kte­rou může kdo­ko­liv z pub­li­ka potrá­pit pota­ho­vá­ním po laně, pro­to­že veš­ke­rá váha odváž­liv­ce se pře­ná­ší do něko­li­ka málo cen­ti­me­t­rů na obli­če­ji. Čím výš, tím boles­ti­vě­ji; více těká­ní, více utr­pe­ní.  Ez urči­tě není dobrou zprá­vou o bes­ti­a­li­tě mno­hých divá­ků – ať už jde o nejme­no­va­nou divač­ku, kte­rá chá­pa­la per­for­man­ci jako vlast­ní exhi­bi­ci a věše­la se na laně ve vše­mož­ných pózách (a ať už jste z komu­ni­ty tvůr­ců, kul­tur­ní pub­li­cis­ti­ky nebo pros­tě veřej­nos­ti, to muse­lo bolet fest) či divá­ky v prv­ní řadě, kte­ří nemu­se­li, ale chtě­li táh­nout Zan­zu po pod­la­ze, a tak říka­jíc per­for­man­ci dora­zit jako štem­pl na pří­šer­nou zprá­va o sta­vu důvěry.

Klu­ci

Důvě­ru tema­ti­zo­va­la také insce­na­ce Cuir spol­ku Un loup pour l’Homme. Záži­tek to byl věru odliš­ný, sku­teč­ně inten­ziv­ní, těles­ný, plný cud­ných prů­ni­ků i tema­tic­kých pene­tra­cí z výje­vů antic­kých amfor, soch i stá­jí plno­krev­ní­ků. Lam­py, iro­nie, hek­to­li­t­ry potu. A useň. Postro­je, kte­ré si necha­la dvo­ji­ce Arno Ferre­ra a Gilles Polet ušít, jsou fas­ci­nu­jí­cí nejen zvo­le­nou galan­ter­ní tech­no­lo­gií, ale také jak spo­leh­li­vě napl­ňu­jí svůj účel nejen do for­my, ale i do obsa­hu. Rafi­no­va­ná bon­dáž totiž dovo­lu­je, aby se z jed­no­ho per­for­me­ra sta­lo náči­ní, po němž si ten dru­hý může špl­hat, jak se mu zlí­bí. „Tře­ní jak po srs­ti, tak po hří­vě“, ale není v jejich inter­pre­ta­ci pou­hou demon­stra­cí zdat­nos­ti či schop­nos­ti spo­leh­nout se jeden na dru­hé­ho nebo něja­ká povrch­ní sexu­li­zo­va­ná, řek­ně­me si upřím­ně homo podí­va­ná. Způ­sob, jak naklá­da­jí s postro­jí je, s mojí divác­kou zku­še­nos­tí dané­ho žán­ru, uni­kát­ní. Atrak­ce­mi se stá­va­jí samot­ní akté­ři. Tu domi­nant­ní, sub­mi­siv­ní, udá­va­jí­cí ryt­mic­kým při­rá­že­ním tem­po či před­sta­vu­jí­cí coko­liv jiné­ho mož­ně před­sta­vi­tel­né­ho – namát­ko­vě pou­to, jaké k sobě cítil Ale­xan­der Veli­ký a jeho kůň Buke­fa­los. Vše se tvá­ří pří­šer­ně váž­ně a kouz­lo per­for­man­ce je prá­vě v drob­ných zci­zo­vá­cích, kte­ré až pří­liš expo­no­va­nou, potem vyhla­zo­va­nou krá­su sho­dí z pie­desta­lu. Drob­né hudeb­ní vsuv­ky iro­ni­zu­jí pře­bu­je­lé tes­toste­ro­no­vé napětí.

Ez
Autor, režie a pro­ve­de­ní: Ele­na Zan­zu
Dra­ma­turg: Car­la Rovi­ra Pitarch
Zvu­ko­vá režie: Mgr: Odil Bright, Ade­le Madau
Svě­tel­ný design: Anna Boix Álva­rez
Rig­ging: Sarah Jeneway
Zvu­ko­vá tech­ni­ka: Ade­le Madau
Svě­tel­ná tech­ni­ka: Mari­e­ta Rojo

Cuir
Auto­ři: Arno Ferre­ra, Mika Laf­for­gue & Gilles Polet (Un loup pour l’Homme)
Per­for­me­ři: Arno Ferre­ra & Gilles Polet
Umě­lec­ká režie: Arno Ferre­ra
Exter­ní porad­ce: Pao­la Riz­za
Cho­re­o­gra­fie: Ben­ja­min Kahn, Gilles Polet
Zvu­ko­vý design: Amau­ry Van­der­bor­ght
Svě­tel­ný design: Flo­rent Blan­chon
Svět­la a zvuk: Pierre-Jean Fag­gi­a­ni
Postro­je: Jara Buschho­ff
Kos­týmy: Jen­ni­fer Defays