Dychtivé festivalové publikum (komornějšího rázu a z Prahy) se může z fascinujících autorských zpovědí těšit už po deset let. Celou dekádu dramaturgie festivalu Cirkopolis představuje intimně zemětřasné lahůdky, které směle opouští žánrová osidla nového cirkusu a ideově i formálně unikají k odvážným experimentům.
Solitérní. Strhující. Originální. S příměsí osamělosti i schopnosti artikulovat své pocity v artistních formátech, ale více arty než artistických. Takové a takoví jsou (podle mne) performerky a performeři, které (pro mne) dramaturgie festivalu Cirkopolis soustavně objevuje. Konfrontace s jejich myšlením, potažmo jeho manifestací na jevišti, bych přirovnal k bloudění ve fascinujícím labyrintu výstředních tvarů a ponurých tapiserií. Za každým individuálním i kolektivním výkonem (jakožto jejich výběrem) se skrývá velký důraz na detail. V jednotlivostech je vše podřízeno budování specifické atmosféry. V celku poté pečlivým třídění motivů i přítomných programových položek vznikají mnohočetné symbiotické vztahy. Jedná se o jakousi hru v hledání souvislosti mezi věcmi, které vybavují diváka nástroji k pokroku, vodítky, Ariadninou nití, jak se labyrintem hraniční tělesné prezentace proklestit.
Elena
Elena Zanzu přiváží na letošní Cirkopolis Ez, zásobník konceptuálních otázek „what if…“. „What“ je zde umělcem, „if“ publikem. Jedná se o jednu z řady produkcí zkoumajících vztah publika k utrpení na jevišti, respektive lakmus citlivosti publika na utrpení na jevišti. Základem performance Ez je teze: „Co se stane, když lidské tělo dobrovolně svážete a vláčíte ho po jevišti? Jaké reakce fyzické, emocionální se objevují u manipulované osoby? Jaké u osoby, která manipuluje?“, která genericky působí jako ji Elena Zanzu genericky interpretuje. Že možná půjde o zážitek extrémní, prozrazovala slibně sestříhaná upoutávka – jakési vykloubené rámování autorského subjektu považuji za páteřní linii festivalu Cirkopolis. Hned úvodní obraz, v němž se Elena Zanzu potápí hlavou do kádě plné vody ještě nadějeplně působí jako tlumené pojednání o bolesti jako intimním prožitku, nikoliv předmětem rozpačitého výzkumu či arteterapeutickým seminářem. Ez se překlene do coming outové platformy pro lidi s narcistní poruchou osobnosti či sadistickými sklony. Elena Zanzu se zavěsí pomocí úponu za hlavu ke stropu jako uzlíček nervů, kokedamu, kterou může kdokoliv z publika potrápit potahováním po laně, protože veškerá váha odvážlivce se přenáší do několika málo centimetrů na obličeji. Čím výš, tím bolestivěji; více těkání, více utrpení. Ez určitě není dobrou zprávou o bestialitě mnohých diváků – ať už jde o nejmenovanou divačku, která chápala performanci jako vlastní exhibici a věšela se na laně ve všemožných pózách (a ať už jste z komunity tvůrců, kulturní publicistiky nebo prostě veřejnosti, to muselo bolet fest) či diváky v první řadě, kteří nemuseli, ale chtěli táhnout Zanzu po podlaze, a tak říkajíc performanci dorazit jako štempl na příšernou zpráva o stavu důvěry.

Kluci
Důvěru tematizovala také inscenace Cuir spolku Un loup pour l’Homme. Zážitek to byl věru odlišný, skutečně intenzivní, tělesný, plný cudných průniků i tematických penetrací z výjevů antických amfor, soch i stájí plnokrevníků. Lampy, ironie, hektolitry potu. A useň. Postroje, které si nechala dvojice Arno Ferrera a Gilles Polet ušít, jsou fascinující nejen zvolenou galanterní technologií, ale také jak spolehlivě naplňují svůj účel nejen do formy, ale i do obsahu. Rafinovaná bondáž totiž dovoluje, aby se z jednoho performera stalo náčiní, po němž si ten druhý může šplhat, jak se mu zlíbí. „Tření jak po srsti, tak po hřívě“, ale není v jejich interpretaci pouhou demonstrací zdatnosti či schopnosti spolehnout se jeden na druhého nebo nějaká povrchní sexulizovaná, řekněme si upřímně homo podívaná. Způsob, jak nakládají s postrojí je, s mojí diváckou zkušeností daného žánru, unikátní. Atrakcemi se stávají samotní aktéři. Tu dominantní, submisivní, udávající rytmickým přirážením tempo či představující cokoliv jiného možně představitelného – namátkově pouto, jaké k sobě cítil Alexander Veliký a jeho kůň Bukefalos. Vše se tváří příšerně vážně a kouzlo performance je právě v drobných zcizovácích, které až příliš exponovanou, potem vyhlazovanou krásu shodí z piedestalu. Drobné hudební vsuvky ironizují přebujelé testosteronové napětí.

Ez
Autor, režie a provedení: Elena Zanzu
Dramaturg: Carla Rovira Pitarch
Zvuková režie: Mgr: Odil Bright, Adele Madau
Světelný design: Anna Boix Álvarez
Rigging: Sarah Jeneway
Zvuková technika: Adele Madau
Světelná technika: Marieta Rojo
Cuir
Autoři: Arno Ferrera, Mika Lafforgue & Gilles Polet (Un loup pour l’Homme)
Performeři: Arno Ferrera & Gilles Polet
Umělecká režie: Arno Ferrera
Externí poradce: Paola Rizza
Choreografie: Benjamin Kahn, Gilles Polet
Zvukový design: Amaury Vanderborght
Světelný design: Florent Blanchon
Světla a zvuk: Pierre-Jean Faggiani
Postroje: Jara Buschhoff
Kostýmy: Jennifer Defays