Každoroční festivalový svátek Divadelní Flora v Olomouci otevřel sezonu velkých divadelních (nutno podotknout multižánrových) akcí v obvyklém květnovém termínu na ose Olomouc → Zlín → Brno → Hradec Králové atp., tedy v době před Covidem. Letos v Olomouci – jak hlásají v podtitulu New World 2.022 – restartovali kromě běžného festivalového spádu samotný svět. O tom jsem si ale s dramaturgyní Divadelní Flory Jitkou Pavlišovou nekorespondoval. Mluvili jsme především o tanečně pohybové sekci, kterou má ve své gesci.
Co by podle tebe měla splňovat taneční / performativní sekce na programu multižánrového divadelního festivalu a co splňuje na Divadelní Floře?
Tanečně-performativní sekce by měla poukazovat zejména na rozmanitost a rozprostraněnost této umělecké oblasti, a to ať již po stránce tematické, tak po stránce formální. Měla by – stejně jako jiné umělecké druhy – nastavovat člověku kritické zrcadlo sebe sama i doby, ve které žijeme. Měla by však být současně odrazem určité výzvy jak pro tvůrkyně a tvůrce co do inovativnosti a možností posouvat aktuální podoby a tendence současného tance a performance, tak rovněž pro publikum při rozšiřování obzorů divácké percepce. Tyto aspekty jsou pro mě coby dramaturgyni tanečně-performativního programu Divadelní Flory stěžejním kritériem a každý rok se je snažím svým výběrem splňovat.
Vybíráš inscenace po vlastní ose nebo v součinnosti s ostatními dramaturgy nebo Petrem Nerušilem jako hlavním dramaturgem / ředitelem festivalu?
Takříkajíc mapování podnětných a nosných inscenací/performancí, které v uplynulé sezóně či sezónách vznikly, podnikám zcela nezávisle. Koneckonců tento „terénní výzkum“ návštěv tanečních festivalů, platforem a uměleckých center patří k mé takřka každodenní profesní činnosti i tím, že zároveň působím na Katedře divadelních a filmových studií FF UPOL, kde se na oblast současného tance a performance zaměřuji a mám na ni také úzce navázanou výuku i vlastní vědeckovýzkumné projekty. Teprve až pak z množství zhlédnutých představení začne krystalizovat konkrétnější mozaika inscenací/performancí, které bych na Divadelní Floře ráda měla, komunikuji je jak s ředitelem Petrem Nerušilem a ostatními dramaturgyněmi, tak s produkcí festivalu. Společně pak navazujeme užší kontakt s tvůrkyněmi a tvůrci daných děl a zjišťujeme bližší podmínky možnosti jejich hostování na našem festivalu.
A co je pro mě při výběru s ohledem na dramaturgii ostatních programových linií našeho festivalu rovněž klíčové, je každoroční motto festivalu. Snažím se vždy z toho nabitého spektra současné taneční a performativní scény zvolit taková díla, která jdou zároveň ruku v ruce s festivalovým mottem. Věřím, že tak našemu diváctvu nabízíme různorodé perspektivy všech druhů současných performing arts, jež jsou kurátorsky pod tento společný jmenovatel sloučené a společně se pak prolínají celým ročníkem festivalu. Je nesmírně podnětné reflektovat, z jak různorodých úhlů pohledu lze již v procesu výběru programu konkrétního ročníku na motto nazírat, a především pak sledovat, jak jednotlivá, mnohdy diametrálně odlišná díla rezonují napříč festivalem, a především v divácích samotných.
Jaký máš klíč k výběru domácí produkce?
Naprosto otevřeně musím říct, že při sledování a výběru dramaturgie festivalu nedělám vůbec žádné rozdíly mezi tuzemskými a zahraničními produkcemi, „jdu“ vždy po jejich kvalitách, přičemž velmi důležité pro mě je nejenom efekt dojmu bezprostředně po zhlédnutí představení, ale – a to zejména – to, jak se dílo „usadí“ v mé paměti i několik dní a týdnů poté. Jak si jej dokážu zpětně vizuálně vybavit, jaké myšlenky se mi s dílem provazují, s čím vším se mi v určitém vláknu konotací začínají v hlavě propojovat. Přitom se nemusí vždy jednat čistě o významové roviny jednotlivých produkcí, jsou taková díla, která mě zaujmou svými formálně-kompozičními principy a která dokážou v mysli evokovat podobně fascinující vlákno nejrůznějších pocitů, myšlenek a spojitostí jako díla tematicky naprosto konkrétní.
Hraje při tom nějakou roli selekce České taneční platformy?
Vůbec žádnou. Ačkoliv poslední tři roky jsem součástí dramaturgické rady ČTP a jsem za tuto zkušenost velmi ráda, v dramaturgii Divadelní Flory si jedu zcela po vlastní ose a přirozeně sleduji i tvorbu, která se na ČTP nepřihlásila. Ovšem, z druhého konce vzato, naše republika není velká a člověk nemusí zhlédnout tisíce premiér, aby konečně nabyl dojmu, že bez žádné předchozí selekce viděl opravdu všechno z dané sezóny. Tím chci zároveň říct, že často se na kvalitě určité produkce s výběrem ČTP nakonec názorově stejně setkáme a některé z děl přizvaných na Divadelní Floru je přirozeně možné vidět také během ČTP.
Jaký máš klíč k výběru zahraniční produkce?
Jak jsem již zmínila výše, nemám pro dramaturgii festivalu zvláštní klíč na české a zahraniční produkce. Bohužel technické či finanční podmínky zahraničních produkcí však mnohdy rozhodnou za mě – jak víme, kulturní sektor je v naší republice dlouhodobě výrazně podhodnocen a nejinak je tomu v případě organizace Divadelní Flory. Určitý finanční deficit, s nímž se každoročně potýkáme, si právě v kontextu zahraniční tvorby uvědomujeme asi nejvíce. Ráda bych do Olomouce přizvala tu či onu produkci ze zahraničí, bez vědomí určitého finančního zázemí pro připravovaný ročník však mnohé z nich musím hned od počátku vyloučit, protože si nemůžu dovolit podstoupit riziko jejich nezaplacení. (Výsledky dotací různého druhu se pravidelně dozvídáme teprve v jarních měsících někdy i jen několik málo týdnů před začátkem festivalu.) I z toho důvodu jsou dramaturgicky obecně voleny spíše produkce komornějšího rázu nebo velmi často taneční sóla/sólové performance. Naštěstí i tyto menší formáty nabízejí množství kvalitních a tematicky velmi aktuálních uměleckých počinů.
Pojďme si představit letošní domácí i zahraniční programové highlighty na festivalovém programu.
Myslím, že taneční obci není třeba představovat svěže progresivní český soubor POCKETART, jejichž Jáma lvová na podzimním vydání DF u diváků zaznamenala nebývalý ohlas. Jsem proto velice ráda, že hned letos na jaře můžeme na tento úspěch navázat jejich neméně vynikající choreografií Treatment of Remembering, kterou uvádíme druhý festivalový víkend. Z české tanečně-performativní scény pak na festivalu uvedeme v sobotu 14. 5. a znovu i v neděli 15. 5. Odloučení Markéty Vacovské, sólovou performanci, kterou díky její otevřenosti vypovídat o snad nejdrásavější zkušenosti, která člověka může v životě potkat, osobně považuji za jeden z nejvýjimečnějších počinů tuzemské scény za poslední dobu vůbec. Nejen v tuzemském prostředí zarezonovala v uplynulém období rovněž krátká taneční miniatura o podstatě tance a tím sebe sama slovenské umělkyně Evy Urbanové The Essence, kterou v rámci Divadelní Flory uvádíme ve dvojprogramu se zmiňovaným Treatment of Remembering.
Zároveň mám velikou radost, že můžeme na Divadelní Floře přivítat hned tři hosty ze zahraničí, kteří nejenom na našem festivalu, ale v České republice hostují vůbec poprvé. Ve čtvrtek 12. 5. vystoupí v rámci Divadelní Flory maďarsko-finské duo Beatrix Simkó a Jenna Jalonen v důvtipné pohybové performanci Long Time No See. V ní z rozličných perspektiv nahlížejí stereotypy a klišé týkající se národních a kulturních identit. Je to velmi vtipná a zároveň důmyslná sonda do „naší“ evropské mentality, kterou mohu všem vřele doporučit. Nejinak je tomu v případě tanečního sóla Tanzanweisungen (It won’t be like this forever) německého choreografa, představitele mnichovské taneční scény Moritze Ostruschnjaka, které je přímou reakcí na izolovanost a distanci jedince posledních dvou let v důsledku pandemické krize, a především také brilantním choreografickým dílem, založeném na fúzi rozličných (mnohdy až diametrálně odlišných) tanečních stylů v podání neuvěřitelně živelného kanadského tanečníka Daniela Conanta. Na programu je v úterý 17. 5. s následnou diskusí s tvůrci. První neděle festivalového programu je pak zasvěcena rakouskému choreografu, performeru a aktivistovi v oblasti taneční inkluze Michaelu Turinskemu a jeho vtipně ironickému, sebereflexivnímu tanečnímu sólu Precarious Moves, v němž konfrontuje publikum se svým konceptem takzvané prekérní mobilizace. Vychází zde z vlastní zkušenosti osoby s fyzickým postižením, jež je kladena do protikladu k dnešní společnosti, závislé na stále se zrychlující mobilitě a mobilizaci.
Samotná představení nadto ve většině případů doprovází následné diskuse s tvůrci či pohybové workshopy, věřím proto, že tak můžeme návštěvníkům festivalu představit letošní hosty a jejich tvorbu daleko důsledněji a v jistém slova smyslu též komplexněji a že si v této tematické i formální různorodosti tanečně-performativního výběru nakonec každý najde to svoje.
Existuje pro tebe nějaký dramaturgický ideál, kam bys chtěla směřování Divadelní Flory ukotvit?
Říká se, že svět tance nezná hranic, a já se tímto heslem řídím tak trochu i ve své dramaturgické činnosti. Osobně si nenastavuji žádné ideály nebo plány do budoucna, vždy vycházím především z toho, co nám jednotlivci či soubory momentálně nabízejí a co by mohlo být potenciálně poutavé pro naše festivalové publikum.
I když – jedna vize by tu přece jen byla. Ráda bych do budoucna do Olomouce přizvala nějaké velké taneční těleso, kde vzájemná symbióza a syntéza individuálních těl teď a tady ve společném prostoru a čase nabízí ještě zcela další rozměr a intenzitu uměleckého prožitku. Jak ráda bych měla na programu Divadelní Flory – v současnosti pro nás bohužel nedosažitelné – například taneční inscenace The Sea Within belgické choreografky Lisbeth Gruwetz/Voetvolk nebo naprosto strhující The Sacrifice Jihoafričanky Dada Masilo/The Dance Factory, které považuji za choreografické klenoty par excellence. Pro všechny další budoucí plány, představy a ideály bych si proto přála, a doufám, že v tomto ohledu nejsem naivní ani utopická, aby onen imateriální půvab tance projednou překonal všechny ty materiální mantinely, které jej spoluurčují, a logisticky, finančně i technicky bylo možné přizvat do České republiky k nám na Divadelní Floru jakoukoliv taneční inscenaci anebo performanci, která je pro oblast současného tanečního umění obdobným skvostem nebo výzvou jako mnou zde již jmenované.
Děkuji za odpovědi.
Mgr. Jitka Pavlišová, Ph.D. je absolventkou oboru divadelní věda na Masarykově univerzitě v Brně a Universität Wien (zde se studiem germanistiky). V letech 2010 – 2013 absolvovala vědeckovýzkumné pobyty v rámci Ernst Mach- a Franz Werfel-Programm na Universität Wien a Rakouské akademii věd. Od roku 2013 působí na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci jako odborná asistentka se zaměřením na výzkum tance a pohybové performance (taneční teorie, dispozitivy tance 20. století, transkulturální aspekty v tanci) a na oblast současného divadla německojazyčného prostoru. Je kurátorkou tanečně-performativního programu mezinárodního festivalu Divadelní Flora Olomouc. V současnosti hostuje na frankfurtské Hochschule für Musik und Darstellende Kunst jako hlavní řešitelka vědeckovýzkumného tanečního projektu Transkulturální identity těla v současném tanci a performanci, podpořeného prestižním stipendijním programem Alexander von Humboldt-Stiftung.
