Jitka Pavlišová: Svět tance nezná hranic

Kaž­do­roč­ní fes­ti­va­lo­vý svá­tek Diva­del­ní Flo­ra v Olo­mou­ci ote­vřel sezo­nu vel­kých diva­del­ních (nut­no podotknout multi­žán­ro­vých) akcí v obvyk­lém květ­no­vém ter­mí­nu na ose Olo­mouc → Zlín → Brno → Hra­dec Krá­lo­vé atp., tedy v době před Covi­dem. Letos v Olo­mou­ci – jak hlá­sa­jí v podti­tu­lu New World 2.022 – restar­to­va­li kro­mě běž­né­ho fes­ti­va­lo­vé­ho spá­du samot­ný svět. O tom jsem si ale s dra­ma­tur­gy­ní Diva­del­ní Flo­ry Jit­kou Pavli­šo­vou neko­re­spon­do­val. Mlu­vi­li jsme pře­de­vším o taneč­ně pohy­bo­vé sek­ci, kte­rou má ve své gesci.


Co by pod­le tebe měla spl­ňo­vat taneč­ní / per­for­ma­tiv­ní sek­ce na pro­gra­mu multi­žánro­vé­ho diva­del­ní­ho fes­ti­va­lu a co spl­ňu­je na Diva­del­ní Flo­ře?
Taneč­ně-per­for­ma­tiv­ní sek­ce by měla pou­ka­zo­vat zejmé­na na roz­ma­ni­tost a roz­pro­stra­ně­nost této umě­lec­ké oblas­ti, a to ať již po strán­ce tema­tic­ké, tak po strán­ce for­mál­ní. Měla by – stej­ně jako jiné umě­lec­ké dru­hy – nasta­vo­vat člo­vě­ku kri­tic­ké zrca­dlo sebe sama i doby, ve kte­ré žije­me. Měla by však být sou­čas­ně odra­zem urči­té výzvy jak pro tvůr­ky­ně a tvůr­ce co do ino­va­tiv­nos­ti a mož­nos­tí posou­vat aktu­ál­ní podo­by a ten­den­ce sou­čas­né­ho tan­ce a per­for­man­ce, tak rov­něž pro pub­li­kum při roz­ši­řo­vá­ní obzo­rů divác­ké per­cep­ce. Tyto aspek­ty jsou pro mě coby dra­ma­tur­gy­ni taneč­ně-per­for­ma­tiv­ní­ho pro­gra­mu Diva­del­ní Flo­ry stě­žej­ním kri­té­ri­em a kaž­dý rok se je sna­žím svým výbě­rem splňovat.

Vybí­ráš insce­na­ce po vlast­ní ose nebo v sou­čin­nos­ti s ostat­ní­mi dra­ma­tur­gy nebo Petrem Neru­ši­lem jako hlav­ním dra­ma­tur­gem / ředi­te­lem fes­ti­va­lu?
Takří­ka­jíc mapo­vá­ní pod­nět­ných a nos­ných inscenací/performancí, kte­ré v uply­nu­lé sezó­ně či sezó­nách vznik­ly, pod­ni­kám zce­la nezá­vis­le. Konec­kon­ců ten­to „terén­ní výzkum“ návštěv taneč­ních fes­ti­va­lů, plat­fo­rem a umě­lec­kých cen­ter pat­ří k mé takřka kaž­do­den­ní pro­fes­ní čin­nos­ti i tím, že záro­veň půso­bím na Katedře diva­del­ních a fil­mo­vých stu­dií FF UPOL, kde se na oblast sou­čas­né­ho tan­ce a per­for­man­ce zamě­řu­ji a mám na ni také úzce navá­za­nou výu­ku i vlast­ní vědec­ko­vý­zkum­né pro­jek­ty. Tepr­ve až pak z množ­ství zhléd­nu­tých před­sta­ve­ní začne krys­ta­li­zo­vat kon­krét­něj­ší mozai­ka inscenací/performancí, kte­ré bych na Diva­del­ní Flo­ře ráda měla, komu­ni­ku­ji je jak s ředi­te­lem Petrem Neru­ši­lem a ostat­ní­mi dra­ma­tur­gy­ně­mi, tak s pro­duk­cí fes­ti­va­lu. Spo­leč­ně pak nava­zu­je­me užší kon­takt s tvůr­ky­ně­mi a tvůr­ci daných děl a zjiš­ťu­je­me bliž­ší pod­mín­ky mož­nos­ti jejich hos­to­vá­ní na našem festivalu.

A co je pro mě při výbě­ru s ohle­dem na dra­ma­tur­gii ostat­ních pro­gra­mo­vých linií naše­ho fes­ti­va­lu rov­něž klí­čo­vé, je kaž­do­roč­ní mot­to fes­ti­va­lu. Sna­žím se vždy z toho nabi­té­ho spek­tra sou­čas­né taneč­ní a per­for­ma­tiv­ní scé­ny zvo­lit tako­vá díla, kte­rá jdou záro­veň ruku v ruce s fes­ti­va­lo­vým mot­tem. Věřím, že tak naše­mu divác­tvu nabí­zí­me růz­no­ro­dé per­spek­ti­vy všech dru­hů sou­čas­ných per­for­ming arts, jež jsou kurá­tor­sky pod ten­to spo­leč­ný jme­no­va­tel slou­če­né a spo­leč­ně se pak pro­lí­na­jí celým roč­ní­kem fes­ti­va­lu. Je nesmír­ně pod­nět­né reflek­to­vat, z jak růz­no­ro­dých úhlů pohle­du lze již v pro­ce­su výbě­ru pro­gra­mu kon­krét­ní­ho roč­ní­ku na mot­to nazí­rat, a pře­de­vším pak sle­do­vat, jak jed­not­li­vá, mnoh­dy dia­me­t­rál­ně odliš­ná díla rezo­nu­jí napříč fes­ti­va­lem, a pře­de­vším v divá­cích samotných.

Jaký máš klíč k výbě­ru domá­cí pro­duk­ce?
Napros­to ote­vře­ně musím říct, že při sle­do­vá­ní a výbě­ru dra­ma­tur­gie fes­ti­va­lu nedě­lám vůbec žád­né roz­dí­ly mezi tuzem­ský­mi a zahra­nič­ní­mi pro­duk­ce­mi, „jdu“ vždy po jejich kva­li­tách, při­čemž vel­mi důle­ži­té pro mě je neje­nom efekt dojmu bez­pro­střed­ně po zhléd­nu­tí před­sta­ve­ní, ale – a to zejmé­na – to, jak se dílo „usa­dí“ v mé pamě­ti i něko­lik dní a týd­nů poté. Jak si jej doká­žu zpět­ně vizu­ál­ně vyba­vit, jaké myš­len­ky se mi s dílem pro­va­zu­jí, s čím vším se mi v urči­tém vlák­nu kono­ta­cí začí­na­jí v hla­vě pro­po­jo­vat. Při­tom se nemu­sí vždy jed­nat čis­tě o význa­mo­vé rovi­ny jed­not­li­vých pro­duk­cí, jsou tako­vá díla, kte­rá mě zaujmou svý­mi for­mál­ně-kom­po­zič­ní­mi prin­ci­py a kte­rá doká­žou v mys­li evo­ko­vat podob­ně fas­ci­nu­jí­cí vlák­no nej­růz­něj­ších poci­tů, myš­le­nek a spo­ji­tos­tí jako díla tema­tic­ky napros­to konkrétní.

Hra­je při tom něja­kou roli selek­ce Čes­ké taneč­ní plat­for­my?
Vůbec žád­nou. Ačko­liv posled­ní tři roky jsem sou­čás­tí dra­ma­tur­gic­ké rady ČTP a jsem za tuto zku­še­nost vel­mi ráda, v dra­ma­tur­gii Diva­del­ní Flo­ry si jedu zce­la po vlast­ní ose a při­ro­ze­ně sle­du­ji i tvor­bu, kte­rá se na ČTP nepři­hlá­si­la. Ovšem, z dru­hé­ho kon­ce vza­to, naše repub­li­ka není vel­ká a člo­věk nemu­sí zhléd­nout tisí­ce pre­mi­ér, aby koneč­ně nabyl dojmu, že bez žád­né před­cho­zí selek­ce viděl oprav­du všech­no z dané sezó­ny. Tím chci záro­veň říct, že čas­to se na kva­li­tě urči­té pro­duk­ce s výbě­rem ČTP nako­nec názo­ro­vě stej­ně setká­me a někte­ré z děl při­zva­ných na Diva­del­ní Flo­ru je při­ro­ze­ně mož­né vidět také během ČTP.

Jaký máš klíč k výbě­ru zahra­nič­ní pro­duk­ce?
Jak jsem již zmí­ni­la výše, nemám pro dra­ma­tur­gii fes­ti­va­lu zvlášt­ní klíč na čes­ké a zahra­nič­ní pro­duk­ce. Bohu­žel tech­nic­ké či finanč­ní pod­mín­ky zahra­nič­ních pro­duk­cí však mnoh­dy roz­hod­nou za mě – jak víme, kul­tur­ní sek­tor je v naší repub­li­ce dlou­ho­do­bě výraz­ně pod­hod­no­cen a neji­nak je tomu v pří­pa­dě orga­ni­za­ce Diva­del­ní Flo­ry. Urči­tý finanč­ní defi­cit, s nímž se kaž­do­roč­ně potý­ká­me, si prá­vě v kon­tex­tu zahra­nič­ní tvor­by uvě­do­mu­je­me asi nej­ví­ce. Ráda bych do Olo­mou­ce při­zva­la tu či onu pro­duk­ci ze zahra­ni­čí, bez vědo­mí urči­té­ho finanč­ní­ho záze­mí pro při­pra­vo­va­ný roč­ník však mno­hé z nich musím hned od počát­ku vylou­čit, pro­to­že si nemůžu dovo­lit pod­stou­pit rizi­ko jejich neza­pla­ce­ní. (Výsled­ky dota­cí růz­né­ho dru­hu se pra­vi­del­ně dozví­dá­me tepr­ve v jar­ních měsí­cích někdy i jen něko­lik málo týd­nů před začát­kem fes­ti­va­lu.) I z toho důvo­du jsou dra­ma­tur­gic­ky obec­ně vole­ny spí­še pro­duk­ce komor­něj­ší­ho rázu nebo vel­mi čas­to taneč­ní sóla/sólové per­for­man­ce. Naštěs­tí i tyto men­ší for­má­ty nabí­ze­jí množ­ství kva­lit­ních a tema­tic­ky vel­mi aktu­ál­ních umě­lec­kých počinů.

Jit­ka Pavli­šo­vá jako mode­rá­tor­ka dis­ku­se s divá­ky po insce­na­ci Habibi na fes­ti­va­lu Diva­del­ní Flo­ra, 6. 11. 2021 (foto: Ondřej Hruška)

Pojď­me si před­sta­vit letoš­ní domá­cí i zahra­nič­ní pro­gra­mo­vé high­li­gh­ty na fes­ti­va­lo­vém pro­gra­mu.
Mys­lím, že taneč­ní obci není tře­ba před­sta­vo­vat svě­že pro­gre­siv­ní čes­ký sou­bor POCKETART, jejichž Jáma lvo­vá na pod­zim­ním vydá­ní DF u divá­ků zazna­me­na­la nebý­va­lý ohlas. Jsem pro­to veli­ce ráda, že hned letos na jaře může­me na ten­to úspěch navá­zat jejich nemé­ně vyni­ka­jí­cí cho­re­o­gra­fií Tre­at­ment of Remem­be­ring, kte­rou uvá­dí­me dru­hý fes­ti­va­lo­vý víkend. Z čes­ké taneč­ně-per­for­ma­tiv­ní scé­ny pak na fes­ti­va­lu uve­de­me v sobo­tu 14. 5. a zno­vu i v nedě­li 15. 5. Odlou­če­ní Mar­kéty Vacov­ské, sólo­vou per­for­man­ci, kte­rou díky její ote­vře­nos­ti vypo­ví­dat o snad nej­drá­sa­věj­ší zku­še­nos­ti, kte­rá člo­vě­ka může v živo­tě potkat, osob­ně pova­žu­ji za jeden z nej­vý­ji­meč­něj­ších poči­nů tuzem­ské scé­ny za posled­ní dobu vůbec. Nejen v tuzem­ském pro­stře­dí zare­zo­no­va­la v uply­nu­lém obdo­bí rov­něž krát­ká taneč­ní mini­a­tu­ra o pod­sta­tě tan­ce a tím sebe sama slo­ven­ské uměl­ky­ně Evy Urba­no­vé The Essen­ce, kte­rou v rám­ci Diva­del­ní Flo­ry uvá­dí­me ve dvoj­pro­gra­mu se zmi­ňo­va­ným Tre­at­ment of Remem­be­ring.

Záro­veň mám veli­kou radost, že může­me na Diva­del­ní Flo­ře při­ví­tat hned tři hos­ty ze zahra­ni­čí, kte­ří neje­nom na našem fes­ti­va­lu, ale v Čes­ké repub­li­ce hos­tu­jí vůbec popr­vé. Ve čtvr­tek 12. 5. vystou­pí v rám­ci Diva­del­ní Flo­ry maďar­sko-fin­ské duo Bea­trix Sim­kóJen­na Jalo­nen v důvtip­né pohy­bo­vé per­for­man­ci Long Time No See. V ní z roz­lič­ných per­spek­tiv nahlí­že­jí ste­re­o­ty­py a klišé týka­jí­cí se národ­ních a kul­tur­ních iden­tit. Je to vel­mi vtip­ná a záro­veň důmy­sl­ná son­da do „naší“ evrop­ské men­ta­li­ty, kte­rou mohu všem vře­le dopo­ru­čit. Neji­nak je tomu v pří­pa­dě taneč­ní­ho sóla Tan­za­nwei­sun­gen (It won’t be like this fore­ver) němec­ké­ho cho­re­o­gra­fa, před­sta­vi­te­le mni­chov­ské taneč­ní scé­ny Mori­t­ze Ostruschn­jaka, kte­ré je pří­mou reak­cí na izo­lo­va­nost a distan­ci jedin­ce posled­ních dvou let v důsled­ku pan­de­mic­ké kri­ze, a pře­de­vším také bri­lant­ním cho­re­o­gra­fic­kým dílem, zalo­že­ném na fúzi roz­lič­ných (mnoh­dy až dia­me­t­rál­ně odliš­ných) taneč­ních sty­lů v podá­ní neu­vě­ři­tel­ně živel­né­ho kanad­ské­ho taneč­ní­ka Danie­la Conan­ta. Na pro­gra­mu je v úte­rý 17. 5. s násled­nou dis­ku­sí s tvůr­ci. Prv­ní nedě­le fes­ti­va­lo­vé­ho pro­gra­mu je pak zasvě­ce­na rakous­ké­mu cho­re­o­gra­fu, per­for­me­ru a akti­vis­to­vi v oblas­ti taneč­ní inklu­ze Micha­e­lu Turin­ske­mu a jeho vtip­ně iro­nic­ké­mu, sebe­re­fle­xiv­ní­mu taneč­ní­mu sólu Pre­ca­ri­ous Moves, v němž kon­fron­tu­je pub­li­kum se svým kon­cep­tem tak­zva­né pre­kér­ní mobi­li­za­ce. Vychá­zí zde z vlast­ní zku­še­nos­ti oso­by s fyzic­kým posti­že­ním, jež je kla­de­na do pro­ti­kla­du k dneš­ní spo­leč­nos­ti, závis­lé na stá­le se zrych­lu­jí­cí mobi­li­tě a mobilizaci.

Samot­ná před­sta­ve­ní nad­to ve vět­ši­ně pří­pa­dů dopro­vá­zí násled­né dis­ku­se s tvůr­ci či pohy­bo­vé worksho­py, věřím pro­to, že tak může­me návštěv­ní­kům fes­ti­va­lu před­sta­vit letoš­ní hos­ty a jejich tvor­bu dale­ko důsled­ně­ji a v jis­tém slo­va smys­lu též kom­plex­ně­ji a že si v této tema­tic­ké i for­mál­ní růz­no­ro­do­sti taneč­ně-per­for­ma­tiv­ní­ho výbě­ru nako­nec kaž­dý najde to svoje.

Exis­tu­je pro tebe něja­ký dra­ma­tur­gic­ký ide­ál, kam bys chtě­la smě­řo­vá­ní Diva­del­ní Flo­ry ukot­vit?
Říká se, že svět tan­ce nezná hra­nic, a já se tím­to hes­lem řídím tak tro­chu i ve své dra­ma­tur­gic­ké čin­nos­ti. Osob­ně si nena­sta­vu­ji žád­né ide­á­ly nebo plá­ny do budouc­na, vždy vychá­zím pře­de­vším z toho, co nám jed­not­liv­ci či sou­bo­ry momen­tál­ně nabí­ze­jí a co by moh­lo být poten­ci­ál­ně pou­ta­vé pro naše fes­ti­va­lo­vé publikum.

I když – jed­na vize by tu pře­ce jen byla. Ráda bych do budouc­na do Olo­mou­ce při­zva­la něja­ké vel­ké taneč­ní těle­so, kde vzá­jem­ná sym­bi­ó­za a syn­té­za indi­vi­du­ál­ních těl teď a tady ve spo­leč­ném pro­sto­ru a čase nabí­zí ješ­tě zce­la dal­ší roz­měr a inten­zi­tu umě­lec­ké­ho pro­žit­ku. Jak ráda bych měla na pro­gra­mu Diva­del­ní Flo­ry – v sou­čas­nos­ti pro nás bohu­žel nedo­sa­ži­tel­né – napří­klad taneč­ní insce­na­ce The Sea Within bel­gic­ké cho­re­o­gra­f­ky Lisbe­th Gru­wetz/Voetvolk nebo napros­to str­hu­jí­cí The Sacri­fi­ce Jiho­af­ri­čan­ky Dada Masi­lo/The Dan­ce Fac­to­ry, kte­ré pova­žu­ji za cho­re­o­gra­fic­ké kle­no­ty par excellen­ce. Pro všech­ny dal­ší budou­cí plá­ny, před­sta­vy a ide­á­ly bych si pro­to přá­la, a dou­fám, že v tom­to ohle­du nejsem naiv­ní ani uto­pic­ká, aby onen ima­te­ri­ál­ní půvab tan­ce pro­jed­nou pře­ko­nal všech­ny ty mate­ri­ál­ní man­ti­ne­ly, kte­ré jej spo­lu­ur­ču­jí, a logis­tic­ky, finanč­ně i tech­nic­ky bylo mož­né při­zvat do Čes­ké repub­li­ky k nám na Diva­del­ní Flo­ru jakou­ko­liv taneč­ní insce­na­ci ane­bo per­for­man­ci, kte­rá je pro oblast sou­čas­né­ho taneč­ní­ho umě­ní obdob­ným skvos­tem nebo výzvou jako mnou zde již jmenované.

Děku­ji za odpovědi.

Jit­ka Pavli­šo­vá u vizu­á­lu letoš­ní­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu Diva­del­ní Flo­ra (foto: Lukáš Horký)

Mgr. Jit­ka Pavli­šo­vá, Ph.D. je absol­vent­kou obo­ru diva­del­ní věda na Masa­ry­ko­vě uni­ver­zi­tě v Brně a Uni­ver­si­tät Wien (zde se stu­di­em ger­ma­nis­ti­ky). V letech 2010 – 2013 absol­vo­va­la vědec­ko­vý­zkum­né poby­ty v rám­ci Ernst Mach- a Franz Wer­fel-Pro­gra­mm na Uni­ver­si­tät Wien a Rakous­ké aka­de­mii věd. Od roku 2013 půso­bí na Katedře diva­del­ních a fil­mo­vých stu­dií Uni­ver­zi­ty Palac­ké­ho v Olo­mou­ci jako odbor­ná asi­s­tent­ka se zamě­ře­ním na výzkum tan­ce a pohy­bo­vé per­for­man­ce (taneč­ní teo­rie, dis­po­zi­ti­vy tan­ce 20. sto­le­tí, tran­skul­tu­rál­ní aspek­ty v tan­ci) a na oblast sou­čas­né­ho diva­dla němec­ko­ja­zyč­né­ho pro­sto­ru. Je kurá­tor­kou taneč­ně-per­for­ma­tiv­ní­ho pro­gra­mu mezi­ná­rod­ní­ho fes­ti­va­lu Diva­del­ní Flo­ra Olo­mouc. V sou­čas­nos­ti hos­tu­je na frank­furt­ské Hochschu­le für Musik und Dar­s­tellen­de Kunst jako hlav­ní řeši­tel­ka vědec­ko­vý­zkum­né­ho taneč­ní­ho pro­jek­tu Tran­skul­tu­rál­ní iden­ti­ty těla v sou­čas­ném tan­ci a per­for­man­ci, pod­po­ře­né­ho pres­tiž­ním sti­pen­dij­ním pro­gra­mem Ale­xan­der von Hum­bol­dt-Stiftung.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí." 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.