Petr Tyc: Nechci organizovat, ale vést

Foro: Irena Vodáková

Do čtvr­té deká­dy své exis­ten­ce vstou­pí taneč­ní kon­zer­va­toř Dun­can Cen­t­re pod novým vede­ním. Ve výbě­ro­vém říze­ní uspěl taneč­ník, cho­re­o­graf a peda­gog Petr Tyc. V let­ních měsí­cích, kdy vrcho­li­la jeho pří­pra­va na pře­vze­tí funk­ce, jsme se sešli nad otáz­ka­mi pří­mo sou­vi­se­jí­cí­mi s kon­kur­zem, dlou­ho­do­běj­ší kon­cep­cí ško­ly, a nako­nec i vize­mi pří­mo sou­vi­se­jí­cí­mi s aktu­ál­ním obra­zem sou­čas­né­ho tance.


Proč jste se roz­ho­dl při­hlá­sit do výbě­ro­vé­ho říze­ní na pozi­ci ředi­te­le Dun­can Cen­t­re?
Účast­nil jsem se ho již před šes­ti lety. Stál jsem na roz­ces­tí a hle­dal, kam dál vyra­zit, pro­to jsem se roz­ho­dl, že to zku­sím. O jeden hlas jsem pro­hrál. Situ­a­ce pro mě byla více méně uza­vře­ná. Teď po šes­ti letech jsem se roz­ho­dl, že to zku­sím zno­vu. Beru to jako vel­kou výzvu, ale ne z hle­dis­ka karier­ních ambic.

Proč tedy?
Kon­zer­va­toř Dun­can Cen­t­re hra­je v mém živo­tě zásad­ní roli, i když jsem na ní nikdy nestu­do­val, vedl jsem tam pou­ze workshop. Jako cho­re­o­graf jsem však pra­co­val s řadou absol­ven­tů této ško­ly, nebo sle­do­val jejich prá­ci a čas­to ji veli­ce obdi­vo­val. Když jsem v roce 1992 (v tom­to roce byl zalo­žen Dun­can Cen­t­re, poznám­ka red.) ode­šel ze Šmo­ko­va Praž­ské­ho komor­ní­ho bale­tu, kde jsem vyros­tl, do Lon­dý­na do Ram­bert Dan­ce Com­pa­ny, byla to pro mě obrov­ská změ­na. Z „taneč­ní­ho rea­lis­mu“ jsem se dostal k filo­zo­fii Mer­ce Cun­ningha­ma, tedy čis­tě abs­trakt­ní­mu tan­ci. A když jsem se pak po dvou letech vrá­til domů, byl jsem svo­jí zahra­nič­ní zku­še­nos­tí sil­ně ovliv­něn. Postup­ně jsem hle­dal vlast­ní výraz v rám­ci stře­do­ev­rop­ské­ho význa­mo­vé­ho poje­tí tan­ce. Na této ces­tě jsem potká­val taneč­ní­ky z Dun­ca­nu. Záro­veň je nut­né při­po­me­nout, že v dru­hé polo­vi­ně 90. let byli v Dun­ca­nu pre­zen­to­vá­ni vyni­ka­jí­cí uměl­ci evrop­ské alter­na­tiv­ní scény.

V čem se liši­la vaše kon­cep­ce roz­vo­je ško­ly před šes­ti lety a dnes?
Kon­cep­ci jsem pod­le aktu­ál­ní situ­a­ce tro­chu upra­vil a roz­ší­řil, v pod­sta­tě jsem ale vyšel z té původ­ní. Roz­díl mezi teh­dy a teď je v tom, že jsem o šest let moud­řej­ší. Ško­la za tu dobu také pro­šla jis­tou zku­še­nos­tí. Záro­veň jsem se sna­žil o Dun­can Cen­t­re dozvě­dět co nej­víc, i když je to zatím jen pohled zvnějšku.

Ško­la půso­bi­la v 90. letech jako zje­ve­ní, jaká je její pozi­ce dnes?
Kon­zer­va­toř byla radi­kál­ní spíš jen v post­ko­mu­nis­tic­kém kon­tex­tu. Eva Bla­žíč­ko­vá zjev­ně neby­la men­tál­ně zatí­že­ná mizer­nou situ­a­cí v sou­čas­ném umě­ní v tom­to pro­sto­ru. Tra­di­ce dun­ca­nis­mu a ško­la Jar­mi­ly Jeřáb­ko­vé, ze kte­ré vychá­ze­la, se uká­za­ly jako aktu­ál­ní a rezo­no­va­ly v kul­tur­ních spo­le­čen­ských kru­zích. Pro­je­vi­la se i kon­ste­la­ce 90. let jako ote­vře­né­ho pro­sto­ru, z hle­dis­ka západ­ní­ho svě­ta neo­ra­né­ho pole s vel­ký­mi mož­nost­mi. Dneš­ní situ­a­ce je jiná. Ve ško­le už není Eva Bla­žíč­ko­vá. Čes­ký pro­stor se pro­mě­nil, už nejsme ti zají­ma­ví, odliš­ní nováč­ci s mno­ha výho­da­mi. Západ na nás není zvě­da­vý, zvlášť, když se mu chce­me připodobnit.

Co feno­mén Dun­can Cen­t­re obe­stře­ný jis­tým tajem­stvím?
To už samo o sobě dál neob­sto­jí, musí­me ho dopl­ňo­vat novým obsa­hem. Sni­žo­vá­ní ambi­cí k pou­hé výcho­vě správ­ným způ­so­bem si umě­lec­ká ško­la nemů­že dovo­lit, vize musí být sil­něj­ší, ško­la musí mít výraz­nou tvář. Je tře­ba vyu­žít všech­ny hod­no­ty, kte­ré byly do ško­ly vlo­že­né a žijí v jejích absol­ven­tech, kte­ří dnes na ško­le učí. Je tře­ba se maxi­mál­ně sna­žit, aby prá­vě tito lidé byli inspi­ro­vá­ni a moh­li inspi­ro­vat dal­ší stu­den­ty. Aby se maxi­mum toho, co bylo Evou Bla­žíč­ko­vou do ško­ly vlo­že­no, pře­nes­lo dál. Nemu­sí to být nezbyt­ně tajem­stvím zastře­ný dun­ca­nis­mus, ale kre­a­ti­vi­ta lidí, kte­ří hle­dí do budouc­nos­ti, niko­li do minu­los­ti a jsou ote­vře­ní novým věcem, chtě­jí se pou­čit. Umě­lec­ká ško­la je sou­stav­né hledání.

Mlu­ví­te o výraz­né vizi, mohl bys­te ji tro­chu při­blí­žit?
Kaž­dá umě­lec­ká ško­la má dvě mož­nos­ti, může hle­dat napros­to výji­meč­nou osob­nost, kte­rou posta­ví do své­ho čela, aby ji pře­tvo­ři­la ve své dílo nebo se může vydat smě­rem ote­vře­nos­ti a nekon­čí­cí­ho hle­dá­ní. Dun­can Cen­t­re sdru­žu­je množ­ství lidí, kte­ří ško­lou vět­ši­nou pro­šli, mají urči­tý způ­sob myš­le­ní, své koře­ny, zku­še­nost a před­sta­vu, kam se vydat. Ovšem nevím o tom, že by někdo z nich něja­kou svou výraz­nou před­sta­vu ve ško­le pro­sa­zo­val. Do ško­ly nejdu s tím, abych zde rea­li­zo­val svou vizi, ale komu­ni­ko­val, for­mu­lo­val, hle­dal ces­tu a sna­žil se jí smě­řo­vat. Urči­tě budu do ško­ly vná­šet svůj názor a pohled na taneč­ní umě­ní, ale vize by měla vzni­kat spo­leč­ně v kolek­ti­vu. Eva Bla­žíč­ko­vá se také obklo­po­va­la pod­nět­ný­mi osob­nost­mi, stej­ným způ­so­bem bych rád pra­co­val i já. Nechci být mana­žer, ale lídr. Nechci orga­ni­zo­vat, ale vést. Je to o komu­ni­ka­ci dovnitř ško­ly a ven a také výbě­ru spo­lu­pra­cov­ní­ků. Vol­ba člo­vě­ka, kte­rý bude ve ško­le učit nebo pove­de díl­nu, ško­lu záro­veň smě­řu­je. Není však tře­ba mlu­vit vzlet­ně o vizích, žád­nou pře­vrat­nou nepřed­lo­žím. Co pova­žu­ji za důle­ži­té, je mířit vyso­ko. Jinak by moh­la být ško­la pro nada­né žáky pro­mar­ně­ná šance.

Mys­lí­te, že úlo­ha ředi­te­le Dun­can Cen­t­re je více umě­lec­kou nebo mana­žer­skou pozi­cí?
Člo­věk, kte­rý je ve vede­ní ško­ly musí umě­ní rozu­mět, musí být scho­pen roze­znat umě­lec­kou kva­li­tu, dob­rý tanec od špat­né­ho. Je také potře­ba, aby chá­pal tanec jako sou­část sou­čas­né­ho umě­ní, jako něco co do něho zapadá.

Sou­čas­ný tanec aktu­ál­ně výraz­ně inkli­nu­je k per­for­ming arts, vzni­ka­jí růz­né cros­so­ve­ry, jak se na to v sou­vis­los­ti s Dun­can Cen­t­re a tře­ba i jeho osno­va­mi, dívá­te?
Je zají­ma­vé, že ten­den­ci pře­kra­čo­vat žánro­vé hra­ni­ce měli absol­ven­ti Dun­can Cen­t­re od začát­ku. Kris­tý­na Lho­tá­ko­vá vytvá­ře­la insce­na­ce, kte­ré čas­to neby­ly vůbec zalo­že­ny na tan­ci. Opí­ra­la se o skvě­lou dra­ma­tur­gii, v níž vyu­ží­va­la vylo­že­ně diva­del­ní pro­střed­ky. Pet­ra Haue­ro­vá je autor­kou sil­ně diva­del­ně vizu­ál­ních děl, kde byl tanec jen jed­nou ze slo­žek. I v pra­cích mlad­ších absol­ven­tek jako Mar­ta Voden­ko­vá se vysky­tu­je sil­ný diva­del­ní prvek.
Nevím, jest­li ten­to trend pře­tr­vá­vá i u nejmlad­ších. Co se osnov nebo modu­lo­vé výu­ky týče je pro mě důle­ži­té při­pra­vit stu­den­ty na život, na to, aby se uži­vi­li, což je sám o sobě vel­ký úspěch. Když se podí­vá­me, jak vypa­dá život slib­ně se vyví­je­jí­cí­ho uměl­ce v obo­ru tanec, zjis­tí­me, že úmrt­nost je vel­ká. Tanec u nás niko­ho neza­jí­má. Není leh­ké se v něm úspěš­ně uplat­nit a dlou­ho­do­bě udržet.

Ale co s tím?
Je tře­ba vyhod­no­tit, v čem jsou někdej­ší absol­ven­ti úspěš­ní a jakou prá­ci děla­jí, a i z toho vychá­zet při dal­ším udr­žo­vá­ní či vytvá­ře­ní škol­ské­ho vzdě­lá­va­cí­ho plá­nu. Stu­den­ti si mohou vybrat mno­ho cest – být vyni­ka­jí­cí­mi a vše­stran­ný­mi inter­pre­ty, a my bychom je na to měli při­pra­vit. A jest­li na to dnes absol­ven­ti nejsou při­pra­ve­ní, měli bychom dělat všech­no pro to, aby za pár let už byli a aby si při­tom zacho­va­li to hlav­ní, co Dun­can Cen­t­re dává – umě­lec­kou hloub­ku a tvo­ři­vost. Těm, co chtě­jí tvo­řit, musí­me ško­lu struk­tu­ro­vat tak, aby dosta­li, víc než ostat­ní, pří­le­ži­tost v tvor­bě růst. Pak jsou tu ti, co postup­ně zjis­tí, že je umě­ní zají­má v jiných aspek­tech, budou chtít dělat jiné umě­lec­ké, nebo umě­ní blíz­ké obo­ry, což se v minu­los­ti také dělo, a my bychom jim měli dát výho­du opro­ti těm, co stu­du­jí napří­klad gym­ná­zi­um. Gym­na­zis­té dostá­va­jí veli­ce širo­ké základ­ní vzdě­lá­ní, my bychom měli nao­pak našim stu­den­tům poskyt­nout víc v oblas­ti kreativity.

Lze tohle vůbec (na)učit?
Umě­lec­ká ško­la může žákům pomo­ci v sobě kre­a­ti­vi­tu obje­vit, může ji pod­ně­co­vat a učit řemes­lo. Sám se necí­tím být taneč­ním peda­go­gem, ale o výu­ce cho­re­o­gra­fie jsem hod­ně pře­mýš­lel, pro­to věřím, že jako vyu­ču­jí­cí v oblas­ti tvor­by, jsem scho­pen stu­den­tům něco pře­dat. Jako taneč­ník jsem vždy hle­dal prin­ci­py správ­né­ho pohy­bu. Tak­že i v oblas­ti taneč­ních tech­nik, dou­fám, doká­žu mla­dým taneč­ní­kům něco předat.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.