BuranTeatr: Můžeme být dokonalí, ale bude to pořád málo

Foto: Veronika Hrabalová

V Brně je občas fakt hnus­ně. Mís­ty je na trič­ko, mís­ty sně­ží, a když se dívám z okna, mívám čas­to pocit, že kul­tu­ra nadob­ro vza­la roha a už se tady snad ani nic nedě­je. S domněn­kou, že jedi­né, o čem lze v Brně v sou­vis­los­ti s pohy­bo­vým a taneč­ním diva­dlem psát, je balet NdB jsem se posled­ních pár let zce­la bez­o­styš­ně vypra­vo­va­la za tan­cem do Pra­hy. Záro­veň mi tatáž bez­o­styš­nost posled­ních pár měsí­ců (ne-li let) dýchá na záda a otra­vu­je s tím, že to pře­ce nemůžu takhle nechat. Jenomže Brno je po bliž­ším zkou­má­ní měs­to, kte­ré se hýbe, tan­čí a tvo­ří mno­hem víc, než se zdá. I když o tom asi nemá nikdo moc potře­bu psát. Člo­věk je tvor omyl­ný – a já se ráda nechá­vám vyvá­dět z omylů. 

Seri­ál roz­ho­vo­rů s brněn­ský­mi tvůr­ci i peda­go­gy vyko­pá­vám Buran­Te­a­t­rem. S jeho umě­lec­kým šéfem Jura­jem Augustí­nem a pro­dukč­ní a koor­di­ná­tor­kou worksho­pů Klau­dií Klem­ba­ro­vou jsme zjiš­ťo­va­li, jaké jsou mož­nos­ti i úska­lí pohy­bo­vé­ho diva­dla a per­for­man­ce v Brně.

Jak vní­má­te Brno ve vzta­hu k pohy­bo­vé­mu, taneč­ní­mu diva­dlu a per­for­man­ce? Mys­lí­te, že tady exis­tu­je něja­ká plat­for­ma, na níž se dá stavět?
Juraj Augustín: To je zvlášt­ní úděl Brna. Má veš­ke­ré atri­bu­ty, aby tady pro ten­to druh diva­dla vzni­ka­la živ­ná půda. Je tady Janáč­ko­va aka­de­mie múzic­kých umě­ní, což je mini­mál­ně vel­ká budo­va plná mla­dých lidí, kte­ří mají ješ­tě tolik nad­še­ní, že jim neva­dí tře­ba nedo­sta­tek peněz nebo zima. Tato ško­la chr­lí lidi, kte­ří mají potře­bu něco vytvá­řet. Cítil jsem to tam už za dob mých stu­dií. Z mých sou­put­ní­ků, s nimiž jsme si vzá­jem­ně navště­vo­va­li před­sta­ve­ní a začí­na­li jsme něco dělat, jsem zůstal v Brně sko­ro sám. Potře­ba tvo­řit a mož­nost tvo­řit ale při­ro­ze­ně pře­vá­ží nad tím, že vystu­do­va­li a mají záze­mí prá­vě v Brně. Pak se kvů­li tomu nevá­ha­jí odstě­ho­vat a odchá­zí, pocho­pi­tel­ně, hlav­ně do Pra­hy. Hod­ně lidí, kte­ré potom potká­vám tře­ba na fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha, jsou moji kole­go­vé z fakulty.

V Brně dopo­sud neby­lo žád­né sta­bil­ní záze­mí pro nezá­vis­lou tvor­bu (ne, že by se umě­ní neda­lo dělat bez záze­mí, ale chy­bí kon­ti­nu­i­ta, fluk­tu­a­ce lidí je o mno­ho vět­ší a v něčem se vždy začí­ná od začát­ku, což může být krás­né, ale při­tom straš­ně vysi­lu­jí­cí), ale pokud tady není síť zku­še­ben, rezi­denč­ních a ote­vře­ných pro­sto­rů pro hra­ní, pokud se tady kon­ti­nu­ál­ně nepra­cu­je na tom, aby pub­li­kum na ten­to druh diva­dla rádo cho­di­lo, tak pak jsou uměl­ci, co se pro­fe­se týče, doslo­va bezdomovci.
Mám pocit, že dneš­ní tvůr­čí sku­pi­ny už nepo­tře­bu­jí zaklá­dat vlast­ní kamen­ná diva­dla, ale potře­bu­jí rezi­denč­ní a zku­šeb­ní pro­sto­ry nebo ote­vře­né domy typu Stu­dio Alta, Sta­ni­ce Žili­na-Zárie­čie, Jatka78 atd. V Brně vznik­la plat­for­ma Terén s vel­mi spe­ci­fic­kým poslá­ním, fun­gu­je tady Indust­ra STAGE a my, kdo 5–6 let pra­cu­je na tom, abychom přes­ně ten­to typ ote­vře­né plat­for­my v Brně vybu­do­va­li a mys­lím, že se nám to daří. Máme vel­ký sál, dvě zku­šeb­ny, cowor­ko­vý pro­stor samo­ob­služ­né kavár­ny, začát­kem úno­ra roku 2021 jsme zís­ka­li uby­to­va­cí pro­stor pro tvůr­ce, při­bí­rá­me park na exte­ri­é­ro­vé worksho­py a let­ní scé­nu a pokud všech­no půjde dob­ře, tak se roz­ší­ří­me o dal­ší sály, zku­šeb­ní a obsluž­né pro­sto­ry. Buran­Te­a­tr pra­cu­je na tom, aby se stal ote­vře­nou tvůr­čí plat­for­mou, kde si uměl­ci budou v Brně při­pa­dat jako doma a nebu­dou mít potře­bu odchá­zet jinam. Cowor­ko­vý pro­stor, kte­rý pokry­je všech­ny potře­by uměl­ce – od prá­ce na note­boo­ku u dob­ré kávy až po tré­nink na zku­šeb­ně a inspi­ra­tiv­ní zážit­ky a dis­ku­se u večer­ní­ho představení.

Navíc jed­nou z vel­kých výhod Brna je, že do něj neprou­dí moc turis­tů. Všich­ni Brňa­né cho­dí na kafe do cen­t­ra. Je to ves­ni­ce se vším nega­tiv­ním i pozi­tiv­ním. V Pra­ze se pohyb z cen­t­ra vystě­ho­val do Hole­šo­vic a jiných „peri­fe­rií“. Cen­t­rum Brna pova­žu­ji za vstříc­né pro­stře­dí, je stá­le pří­stup­né Brňá­kům. To zna­me­ná, že pokud udě­lá­te ven­kov­ní pohy­bo­vé před­sta­ve­ní na náměs­tí v cen­t­ru, je téměř jis­té, že na něj při­jdou míst­ní, pro­to­že vás uvi­dí z okol­ních teras kavá­ren a nehro­zí, že vás obstou­pí turis­ti, kte­ří vidě­né vní­ma­jí jen jako atrak­ci, bez kon­tex­tu a kon­ti­nu­i­ty, a ne jako umě­lec­ké dílo. Toto je obrov­ský brněn­ský benefit.

Klau­dia Klem­ba­ro­vá: Já to vní­mám podob­ně. Scé­na v Brně je rela­tiv­ně mla­dá. Tře­ba jen tím, že v ní půso­bí absol­ven­ti JAMU. Na začát­ku mají stu­dij­ní pro­gra­my, sti­pen­dij­ní pod­po­ru ze ško­ly. Stu­den­ti i absol­ven­ti mají potře­bu tvo­řit, ale nará­že­jí na to, že potře­bu­jí finanč­ní pod­po­ru, tech­nic­ké záze­mí, zku­šeb­ny. V Brně je scé­na v zárod­ku a stá­le se cen­t­ra­li­zu­je v Pra­ze. Když si poví­dám s tvůr­ci, kte­ří k nám do diva­dla při­chá­ze­jí na rezi­den­ce nebo do něja­ké kopro­dukč­ní spo­lu­prá­ce, tak jde čas­to o lidi, kte­ří ode­šli do Pra­hy. Vět­ši­nou řek­nou, že se chtě­jí jen posu­nout dál a mít víc pří­le­ži­tos­tí. Nao­pak někte­ří jsou tako­ví, že vůbec nema­jí zájem ode­jít do Pra­hy a účast­nit se pře­hlí­dek jako je např. Čes­ká taneč­ní plat­for­ma. Chtě­jí se více ori­en­to­vat na regi­o­ny a zůstat v Brně. Já je za to obdi­vu­ji. V tomhle se mi líbí taky to, že Tanec Pra­ha má regi­o­nál­ní pro­gram a sna­ží se dosáh­nout i dál do jed­not­li­vých měst v repub­li­ce než jenom do Prahy.

JA: Brno i Pra­ha jsou diva­del­ní měs­ta. Avšak Pra­ha je měs­to ote­vře­ných plat­fo­rem a Brno mi při­jde jako měs­to kamen­ných diva­del. Má to vliv i na finanč­ní strán­ku jed­not­li­vých uměl­ců. Pokud chce­te fun­go­vat v Brně na vol­né noze, tak je to peklo. Kamen­ná diva­dla nepra­cu­jí pro­jek­to­vě, ale sou­bo­ro­vě. Jde o poměr­ně uza­vře­ný eko­sys­tém, kte­rý nepo­tře­bu­je uměl­ce a tvůr­čí sku­pi­ny na vol­né noze. Vůbec to kamen­ným diva­dlům nemám za zlé a jsem pře­svěd­če­ný o jejich pev­ném mís­tě v kul­tur­ním eko­sys­té­mu, ale to je úpl­ně odliš­ný kon­text. A prá­vě pro­to jsem pře­svěd­če­ný, že ote­vře­ná plat­for­ma naše­ho typu tady má tak nepo­stra­da­tel­né místo.

Jak došlo k pře­ro­du „čino­her­ní­ho“ Buran­Te­at­ru, kte­rý vychá­zel z kla­sic­kých nebo autor­ských dra­ma­tic­kých tex­tů na Buran­Te­a­tr, kte­rý se ori­en­tu­je na pohy­bo­vé diva­dlo, per­for­man­ce a hra­nič­ní žánry?
JA: Když jsem před 5 nebo 6 lety zpát­ky nastou­pil, tak se tým Buran­Te­at­ru roz­ho­do­val, jest­li to zaba­lí nebo oslo­ví tře­ba něko­ho mlad­ší­ho, kdo si vez­me diva­dlo na rame­na. Ta změ­na ze začát­ku neby­la nějak super razant­ní. Zamě­ři­li jsme se na reor­ga­ni­za­ci týmu, pro­sto­ru a pro­fe­si­o­na­li­za­ci. Dra­ma­tur­gii jsme pře­tvá­ře­li postup­ně jako­by na poza­dí. To zabra­lo hod­ně času. Do toho jsme se sna­ži­li pře­klo­pit režim reper­toá­ro­vé­ho kamen­né­ho diva­dla ani ne tak dra­ma­tur­gic­ky, ale struk­tu­rou, aby vel­ký podíl naší čin­nos­ti tvo­řil sys­tém rezi­den­cí, worksho­py, cowor­ko­vý pro­stor, funkč­ní kavár­na. Chtě­li jsme barák otevřít lidem, kte­ří by ho moh­li uží­vat nej­růz­něj­ší­mi způ­so­by. Zača­li jsme uvá­dět pohy­bo­vé pro­jek­ty ved­le kla­sic­kých insce­na­cí. Výraz­ně se to zača­lo ale měnit tak 2–3 roky doza­du. Aktu­ál­ně sto­jí­me na pra­hu uza­vře­ní této prv­ní dlou­hé, trans­for­mač­ní a těž­ké eta­py. Násle­du­jí­cí sezó­nu 2021/22 ote­vře­me s tím, že všech­ny nově vzni­ka­jí­cí pro­jek­ty a kopro­duk­ce už budou pod hla­vič­kou nové dra­ma­tur­gie, abychom pro divá­ka i tvůr­ce byli jas­ně čitel­ní a srozumitelní.
Mimo jiné se nám i díky covi­du poda­ři­lo udě­lat čas na sebe­re­fle­xi a ujas­nit si stra­te­gic­ké plá­ny Bura­nu. Barák už si i zvy­kl na to, že večer­ní před­sta­ve­ní tvo­ří 50 % naše­ho úsi­lí a zby­tek před­sta­vu­jí rezi­den­ce, worksho­py a čin­nost na pod­po­ru komu­ni­ty tvůr­ců a reci­pi­en­tů sou­čas­né­ho umě­ní. Tuto naši den­ní čin­nost pova­žu­je­me asi za to nej­dů­le­ži­těj­ší a hra­ní večer­ních před­sta­ve­ní je pro nás spíš for­ma networ­kin­gu, pře­dá­va­ní zku­še­nos­tí, pod­nět k dis­ku­si – jinak řeče­no, večer­ní před­sta­ve­ní jsou skvě­lé a milu­je­me je, nicmé­ně to hlav­ní se děje za den­ní­ho světla.

Z čeho čer­pá­te v téhle nové linii?
JA: Já mys­lím, že už se to v téhle chví­li už nedá spe­ci­fi­ko­vat. Zají­ma­jí nás sou­čas­ná téma­ta kte­rá hýbou spo­leč­nos­tí, ale nemá­me potře­bu je dopře­du defi­no­vat či zadá­vat tvůr­cům jako úkol. Mys­lím, že se to dá pozo­ro­vat jako trend v pohy­bo­vém či sou­čas­ném diva­dle cel­ko­vě, pro­to­že je vlast­ně jed­no z čeho tvůr­ci vychá­zí. Jest­li je to z objek­tu, osob­nos­ti, z kon­krét­ní­ho pohy­bu nebo z dra­ma­tic­ké­ho tex­tu. Mám pocit, že už takhle nepře­mýš­lí­me. Spíš to hod­ně vní­mám skr­ze kon­krét­ní tvůr­čí týmy a jejich osob­nos­ti. Zají­má nás tvůr­ce jako tako­vý. Pokud v něj máme důvě­ru, zna­me­ná to, že máme důvě­ru v to, že je tak cit­li­vý k okol­ní­mu svě­tu, že téma, či idea vzni­ka­jí­cí­ho díla při­ro­ze­ně musí, byť sou­čas­ná a aktuální.
Podob­ně to vní­má­me i v otáz­ce sklad­by týmu. Pře­stá­vá­me tvůr­čí sku­pi­ny dělit pod­le funk­cí (reži­sér, cho­re­o­graf, scé­no­graf, per­for­mer atd). Pro­fes­ní děle­ní pře­stá­vá být funkč­ní, je zavá­dě­jí­cí, neprav­di­vé a nutí nás do rolí, kte­ré jsme si už zvyk­li při­ro­ze­ně pře­kra­čo­vat. To, co nás zají­má není slo­že­ní týmu, téma nebo for­ma. Zají­má nás tvůr­ce, pro­to­že ten je nosi­te­lem toho vše­ho a pokud cítí­me spo­je­ní mezi námi a jím, tak zahá­jí­me spo­lu­prá­ci a vznik­ne kva­lit­ní výsle­dek, kte­rý nás může všech­ny pře­kva­pit, pro­to­že nebyl dopře­du definovaný.

KK: Hod­ně zále­ží na kon­krét­ní sku­pi­ně, kte­rá si tře­ba vytří­bi­la něja­ký ruko­pis, ale sta­čí, aby si někdy při­zva­la dal­ší oso­bu zven­ku a ta zase inspi­ru­je k něče­mu úpl­ně jiné­mu. Může tak vznik­nout dílo, kte­ré neu­mí­me nikam zařa­dit. Podob­ně u nás teď tře­ba pra­cu­je reži­sér­ka Saša Bol­fo­vá, kte­rá autor­sky vychá­zí z pev­né­ho textu.

JA: Když pře­mýš­lí­me, s kým půjde­me do kopro­dukč­ní spo­lu­prá­ce, tak neře­ší­me ani tak téma chys­ta­né pro­duk­ce, jako nás mno­hem víc zají­má, co má za sebou, čemu se věnu­je, s jaký­mi for­ma­mi pra­cu­je, s jaký­mi téma­ty pra­co­val. Pak je nám v nej­lep­ším slo­va smys­lu jed­no, co nám tady nazkou­ší, pro­to­že pokud souzní­me s tím, co sebou nese, tak tam vzni­ká důvě­ra. Jiný pro­ces sko­ro ani není je mož­ný, pokud chce­me dát tvůr­cům čas na tvor­bu, jaký potře­bu­jí, pro­to­že není nezvyk­lé, že pro­jek­ty vzni­ka­jí, rok, dva nebo déle. A při tak­to živém pro­ce­su tvor­by je sko­ro nesluš­né tvá­řit se, že přes­ně víme, co za dva roky na té scé­ně sku­teč­ně bude.

Už jste zmí­ni­li, že jed­ním z pilí­řů sou­čas­né­ho Buran­Te­at­ru jsou rezi­denč­ní poby­ty. Mys­lím, že pat­ří k výraz­ně inspi­ra­tiv­ním a objev­ným momen­tům ať už v růz­ných pro­sto­rách, měs­tech nebo zemích. Na dru­hou stra­nu rezi­den­ce vní­mám tak, že pořád nejsou v čes­kém, potaž­mo brněn­ském kon­tex­tu něčím samo­zřej­mým. Jak pro­bí­ha­jí rezi­den­ce u vás a jaká mají specifika?
KK: V prů­bě­hu roku u nás pro­bí­ha­jí tzv. ote­vře­né rezi­den­ce, kde kon­ti­nu­ál­ně posky­tu­je­me pro­stor zare­gis­tro­va­ným tvůr­cům a zapl­ňu­je­me tak pro­stor, kte­rý bychom nedo­ká­za­li sami vyu­žít. Ti zna­jí ter­mí­ny rezi­den­cí dva týd­ny dopře­du. O naše pro­sto­ry je vel­ký zájem a samo­zřej­mě pro­bí­há výbě­ro­vé říze­ní, o jaké pro­jek­ty se bude jed­nat. Z naší stra­ny exis­tu­je pod­mín­ka, že by se nemě­lo jed­nat o komerč­ní zále­ži­tos­ti. Jsme vel­mi ote­vře­ní jakým­ko­li for­mám i téma­tům. Před pár dny jsme spus­ti­ly open call na tři rezi­denč­ní pro­gra­my – jsou to rezi­den­ce pro pro­fe­si­o­nál­ní uměl­ce, začí­na­jí­cí tvůr­ce či stu­den­ty, a taky vypi­su­je­me dvou­tý­den­ní kon­ti­nu­ál­ní rezi­den­ce s kofi­nan­co­vá­ním tvůrců.

Kolik se hlá­sí zájem­ců? Je v rám­ci pro­fe­si­o­nál­ní nebo i laic­ké veřej­nos­ti pově­do­mí o této možnosti?
JA: Zájem je oprav­du vel­ký. Dokon­ce se nám stá­vá, že k nám jez­dí na rezi­den­ce Brňá­ci, kte­ří se odstě­ho­va­li do Pra­hy. Záro­veň ote­vře­nost vůči růz­ným sku­pi­nám, plat­for­mám a jed­not­liv­cům je přes­ně for­mát, kte­rý nás zají­má. Už teď se u nás stří­dá hod­ně sku­pin a do budouc­na bychom rádi při­da­li ješ­tě dal­ší sál a zku­šeb­ní pro­sto­ry. Jde nám o to, aby se moh­li uměl­ci potká­vat, vytvo­řit pro ně mís­to, kde by rádi pra­co­va­li, ať už na zku­šeb­ně nebo u note­boo­ku či s kole­gy dis­ku­to­va­li nad flipchartem.
Aktu­ál­ně jsme vypsa­li výzvu pro stá­lé rezi­denč­ní tvůr­čí sku­pi­ny, kde chce­me otevřít dis­ku­zi s tvůr­čí­mi sku­pi­na­mi, kte­ré by se k nám moh­ly na stá­lo pře­stě­ho­vat a být u nás doma.

Ten kon­cept mi hod­ně při­po­mí­ná Stu­dio Alta.
JA: Ano, mys­lím, že v tomhle jsme si hod­ně blízcí.

Je pod­mín­kou vašich rezi­den­cí něja­ký výstup?
JA: Důle­ži­té je, že nevy­nu­cu­je­me žád­ný výsle­dek. Pokud jde o prv­ní fázi, ať si rezi­den­ti klid­ně sedí, medi­tu­jí a pak jdou domů. Pokud se dohod­ne­me, mají naši plnou důvě­ru a sna­ží­me se plně respek­to­vat jejich pro­ces. Jsme ale rádi, když tady někdo v komu­ni­tě kolem nás zane­chá sto­pu. Aby ten pro­ces, doká­za­li nějak pře­dat dál. Ať už for­mou dis­ku­zí, work in pro­gress nebo workshopu.

Co vás na pořá­dá­ní worksho­pů v Buran­Te­at­ru baví, resp. z čeho vznik­la potře­ba je pořádat?
KK: Teď nasta­vu­je­me pro­duk­ci worksho­pů smě­rem k dal­ší­mu, doplň­ko­vé­mu vzdě­lá­ní pro­fe­si­o­ná­lům. Kon­krét­ní worksho­py pak vychá­zí do znač­né míry z potřeb lek­to­rů, mohou si říct s kým chtě­jí pra­co­vat, koho tam chtě­jí mít, jest­li sami poža­du­jí něja­ké pře­de­šlé zku­še­nos­ti. Pra­vi­del­né worksho­py zamě­řu­je­me na pohyb, ale tře­ba také na pohyb v kom­bi­na­ci s hla­sem. Při­chá­ze­jí lidé s růz­ným bac­kgroun­dem, ať už jde o kla­sic­ký balet, con­tem­po­ra­ry, lido­vé tan­ce, a chtě­jí si vyzkou­šet něco nové­ho. Sna­ží­me se zvát i zahra­nič­ní lek­to­ry, za kte­rý­mi by muse­li zájem­ci ces­to­vat do Víd­ně, Ber­lí­na atd. Nejsme ale urči­tě jedi­ná insti­tu­ce, kte­rá pohy­bo­vé worksho­py pořá­dá, v Brně je orga­ni­zu­je Pro­ART v rám­ci let­ní­ho festivalu.

Exis­tu­je něja­ký tvůr­ce nebo soubor/tým/divadlo v Brně nebo jin­de, kte­ré Vás inspiruje?
JA: Co se týče orga­ni­za­ce asi nemá­me žád­ný mustr, ke kte­ré­mu vzhlí­ží­me. Avšak mně osob­ně je mi vel­mi blíz­ká napří­klad filo­zo­fie Cen­t­ra sou­čas­né­ho umě­ní DOX i tím, že se zamě­řu­je na výtvar­no, ale při­tom pře­stá­vá roz­li­šo­vat mezi umě­lec­ký­mi dru­hy a vní­má umě­ní jako jeden obor. To, jak se tam pře­mýš­lí o funk­ci umě­ní, a jaké pro něj vytvá­ří pro­stře­dí, je mys­lím v rám­ci Čes­ka výji­meč­né. Záro­veň není mož­né niko­ho kopí­ro­vat, kaž­dá ze jme­no­va­ných orga­ni­za­cí rea­gu­je na loka­li­tu, v níž půso­bí na tvůr­ce a lidi, kte­ří ji spo­lu­vy­tvá­ří. Sami hle­dá­me, jaké vytvo­řit vnitř­ní prin­ci­py a sys­témy, aby tvůr­cům v Buran­Te­at­ru vyho­vo­va­ly. Sna­ží­me se o zfor­mo­vá­ní plat­for­my, kde by moh­li uměl­ci zapus­tit koře­ny a vra­cet se do Brna jako domů.

Pokou­še­li jste se skr­ze kon­fe­ren­ci pohy­bo­vé­ho diva­dla Vývar pro­ble­ma­ti­ku pohy­bo­vé­ho diva­dla otevřít a při­zvat veřej­nost k deba­tě. Bohu­žel mám ale pocit, že spous­ta těch pro­blé­mů se nedo­sta­la dál než na práh toho­to domu a zůsta­ly uvnitř komu­ni­ty lidí, kte­ří se pohy­bo­vým diva­dlem tan­cem či per­for­man­ce zabý­va­jí pro­fe­si­o­nál­ně. Mys­lí­te si, že by se o tom­to téma­tu mělo více mlu­vit v šir­ší kul­tur­ní sfé­ře? A je to vůbec možné?
KK: Vývar vznik­nul z potře­by networ­kin­gu a setká­vá­ní se. Při­zná­vá­me, že jsme ze stra­ny šir­ší veřej­nos­ti oče­ká­va­li vět­ší zájem. Deba­tu jsme stre­a­mo­va­li, ale hle­dá­me i dal­ší ces­ty, jak oslo­vit víc lidí i mimo tvůr­čí komu­ni­tu – ať už skr­ze pod­cast Cézu­ra, úvo­dy před a dis­ku­se­mi po představeních.

JA: Je to pro nás obrov­ské téma, kte­ré se sna­ží­me neu­stá­le řešit, i když víme, že ide­ál­ní ani zázrač­né řeše­ní nee­xis­tu­je. Brno má poten­ci­ál. Není pro­blém hrát v abso­lut­ním cen­t­ru měs­ta, k lidem lze dostat i umě­ní mimo main­stre­am. My si dob­ře uvě­do­mu­je­me to, že nesta­čí jen jed­na plat­for­ma. Já jsem se těšil, že když vzni­kl Terén, a jis­tým způ­so­bem vznik­ne naše pří­má kon­ku­ren­ce, i když s jiným zámě­rem a bac­kgroun­dem. Všich­ni pra­cu­je­me jako fre­e­lan­ce­ři a jed­na, i sebe­lep­ší orga­ni­za­ce, nemů­že fre­e­lan­ce­ra ani zda­le­ka uži­vit. Bude­me rádi, když vznik­nou ale­spoň 3 dal­ší orga­ni­za­ce jako jsme my, pro­to­že Pra­ha jich má vel­ké množ­ství. Jsme si vědo­mi toho, jak nut­ně potře­bu­je­me part­ne­ry na vel­ké pro­jek­ty, pomoc s tech­ni­kou, s pro­sto­rem, ale potře­bu­je­me i něko­ho, s kým bude­me mít podob­ný základ a sdí­let podob­né pro­blémy. Může­me být doko­na­lí, ale bude to pořád málo, Brno potře­bu­je více ote­vře­ných plat­fo­rem toho­to typu a my bude­me jen rádi, když budou vznikat.

Buran­te­a­tr je diva­dlo a cen­t­rum nezá­vis­lé scé­nic­ké tvor­by, kte­ré síd­lí od roku 2005 v Brně. Význam­nou dra­ma­tur­gic­kou linii „původ­ních“ Bura­nů kon­cen­t­ro­va­nou oko­lo osob­nos­tí Micha­la Zete­la, Jana Šot­kov­ské­ho a Roma­na Gros­zman­na, tvo­ři­lo uvá­dě­ní teh­dy sou­čas­né dra­ma­ti­ky, ale také kla­sic­kých nebo autor­ských tex­tů. Jed­nou z nej­ú­spěš­něj­ších insce­na­cí diva­dla se stal McDo­naghův Pan Pol­štář  v hlav­ní roli s Micha­lem Iste­ní­kem (pre­mi­é­ra roku 2007,), kte­rý zůstá­vá na reper­toá­ru dodnes, přes­to že diva­dlo samot­né se poma­lu, nicmé­ně vel­mi při­ro­ze­ně a ply­nu­le, pře­sou­vá do zce­la nové eta­py své existence.

Dnes se Buran­Te­a­tr pro­fi­lu­je jako tvůr­čí plat­for­ma se zamě­ře­ním na novou čino­hru, fyzic­ké diva­dlo a hra­nič­ní diva­del­ní for­my. Po Miko­láši Tyco­vi pře­vzal pozi­ci umě­lec­ké­ho šéfa v roce 2015 Juraj Augustín, kte­rý spo­lu s týmem tvůr­ců vede diva­dlo smě­rem k pohy­bu, impro­vi­za­ci, obje­vo­vá­ní a výzku­mu skr­ze rezi­denč­ní pro­gra­my a sdí­le­ný umě­lec­ký pro­stor nejen pro brněn­ské nezá­vis­lé tvůrce.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Veronika Hrabalová

Absolvovala divadelní vědu na Filozofické fakultě MUNI. Léta byla členkou divadla BLIC a později Kočovné filosofické divadelní společnosti. Aktivně se účastní divadelních, pohybových a tanečních festivalů (OST-RA-VAR, Teatrum Kuks, Korespondance, Tanec Praha, Bazaar aj.). Prošla seminářem bolywoodského a indického tance Venduly Uhýrkové, pohybovým seminářem Martina Packa, Taneční dílnou Michala Záhory, workshopem Moje tělo s Martinem Talagou a jeho projektem SOMA a neustále se snaží zdokonalovat na contemporary dance classes Dagmar Voudouragkaki.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *