První přívlastek, které mě k letošnímu speciálnímu ročníku festivalu Cirkopolis napadá, je „vlněný“. Nenarážím tím na uměleckou kvalitu, nýbrž na nutnost vrstvit a vsoukat se do toho nejtlustšího a „nejpletenějšího“, co šatní skříň nabízí. Ale po několika měsících online, nadšení z offline nezamrzne ani v nízkostupních. Zasněžená náplavka a velké prosklené kukátko Kobky 10 mají navíc své kouzlo. Zamlžené brýle, vydýchaný respirátor a odumírající palce u nohou mi totiž připomněly, že být umělcem (i divákem) dnes vyžaduje notnou dávku odvahy. A tím otevřeně skládám hold organizátorům a tvůrcům, kteří ani v nepříznivých podmínkách nevychladli.
Eliška Brtnická: Fish Eye
Performance, která se bezpochyby nejlépe adaptovala na specifický prostor, a to jak formou, tak tematicky, je Fish Eye Elišky Brtnické. Metamorfózu živočicha uvězněného v hlubinách sleduji skrze skleněnou čočku Kobky 10, čímž vtipně a snad i nezáměrně pointuje název samotný (fish eye je typ fotografické čočky pro panoramatické snímky). Syntetický zvuk bublání potrubí a hukot vody nakonec vyvedou i pohybový projev z limitů bílé hadice, kterou Brtnická využívá, a performerka začne lézt po stupínkách připevněných na sklo obřího okna. Intimní a uzavřené se přesouvá do dalšího vývojového stupně a dochází k výrazné proměně fyzických prostředků. Preciznost, přesnost a schopnost vystihnout téma proměny v každém mikropohybu dovolovala divákovi se do patnácti minut zcela oddaně ponořit.
Tyhle/Lukáš Karásek: Living Room in Dungeon
Performance Lukáše Karáska funguje jako nábytek z Ikea, vypadá jednoduše, ale občas si nadšený nákupčí zabojuje. Srdceryvný minipříběh komody-performera, kterému se v hranatém kusu nábytku nedaří navázat harmonický vztah s prostředím designového obývacího pokoje, je čístý, vtipný a uspokojivě autistický. Souboj se skříní nebo horolezecký výstup na židli a stolek působí lehce, přesto je za nimi vypětí svalů a přesná práce s těžištěm. Lukáš Karásek ve tvaru nenásilně podtrhuje pohybový um, zároveň otevírá témata izolace, bezmoci i dětské hravosti.
Filip Zahradnický: Collection of special pleasures
Jak se cítí žonglér v karanténě, uvězněný mezi čtyřmi stěnami pokoje, a především bez publika? Zahradnický s několika málo rekvizitami, a hlavně s bílými žonglérskými míčky hledá způsob, jak se scénovat, jak zaujmout absentujícího diváka. V úvodu jde například jen o pohazování si s květináčem, které důvtipně demonstruje, že jde žonglovat s čímkoliv, co je zrovna po ruce. Diváci mohli v rámci Cirkopolis vidět nejen stream premiéry, ale i zkrácenou verzi naživo v Kobce 10. Energie „offlinu“ Collection of special pleasures rozhodně prospěla, jenom mi připadá škoda, že se tvůrci nepokusili zamyslet nad úpravou inscenace do patnáctiminutové performance a odehráli pouze časově odpovídající ukázku z celku.
*Cécile de Costa/Tereza Vejvodová: Roselyne
V rámci Festivalu tanečního filmu byla odvysílána premiéra snímku Roselyn mladé režisérky Terezy Vejvodové. Stejnojmenná performance Cécile de Costa se však na Náplavce kvůli počasí neuskutečnila. Dance for camera je specifickým žánrem, který vyžaduje citlivé souznění tvůrců s tělem i myšlením tanečníků. Roselyn je čistou expozicí ženy, jejíž těkání odhaluje různé polohy její osobnosti. Až do konce však Costa zakrývá svou tvář a poukazuje na skutečnost, že jako ženy jsme často společností nuceny zahalovat části těla, emoce, svůj vnitřní svět. Do žité skutečnosti Roselyn postupně problikává její únik ze svazující reality ke svobodě, přírodě a poslednímu záběru, během kterého divák konečně pohlédne performerce do očí. Režisérka obrazově velmi minimalistického filmu využívá brutalistní interiér Divadla X10 a dává do kontrastu s venkovními prostřihy i křehkostí ženské tématiky.
