LÁSKA NENACHÁZEJÍCÍ ÚPLNOST

foto: Vrbaak

foto: Vrbaak

Pro­jekt LO.VE! je dru­hou insce­na­cí plat­for­my pro taneč­ní a pohy­bo­vé diva­dlo Moti­on Hub, za níž od roku 2018 sto­jí pro­dukč­ní dvo­ji­ce Petr Novák a Kate­ři­na Luká­čo­vá. Insce­nač­ní kon­cept usi­lu­jí­cí o zachy­ce­ní čtyř etap milost­né­ho vzta­hu má za cíl vytvo­řit kom­plex­ní diva­del­ní útvar, jehož plný význam vyvstá­vá tepr­ve spo­je­ním všech jeho slo­žek v jed­no – tedy postup diva­dlu více než vlast­ní, kte­rý zůstá­vá v LO.VE! jak­si na půli cesty.

Spo­lu s man­žel­skou dvo­ji­cí Tere­zou Lepold Vej­sa­do­vouLuká­šem Lepol­dem, nyní v pod­sta­tě už stá­lý­mi cho­re­o­gra­fy a per­for­me­ry Moti­on Hubu, na insce­na­ci spo­lu­pra­co­va­la řada dal­ších sub­jek­tů od elek­tro­nic­ké­ho dua Hima­la­yan Dalai Lama přes stu­dio oděv­ní­ho desig­nu Theó a video­ar­tis­ty Bater­ka Film až po kolek­tiv MAESS, auto­ry ligh­t­de­sig­nu. V Buran­Te­at­ru, kde bylo LO.VE! uve­de­no, dochá­zí k jejich koneč­né­mu pro­po­je­ní ve scé­no­gra­fic­ky poměr­ně jed­no­du­chém pro­stře­dí. Per­for­ma­tiv­ní pro­stor je čtver­co­vý, ze všech stran ohra­ni­če­ný jed­nou řadou pro pub­li­kum urče­ných židlí, za nimiž se nachá­zí pro­jek­ční plát­na. Ty mají struk­tu­ru jem­ných závo­jů, jejichž roz­hr­nu­tím se divák již při pří­cho­du dostá­vá do vlast­ní­ho svě­ta insce­na­ce – jako by se oci­tal spo­lu s per­for­me­ry na stej­né stra­ně závo­je, kte­ré­ho kdy­si fran­couz­ští sym­bo­lis­té pou­ži­li pro oddě­le­ní pub­li­ka od před­vá­dě­né­ho. Sym­bo­lic­ký význam mají rov­něž kar­ty náhod­ně roz­mís­tě­né po pod­la­ze, pro­za­tím oto­če­né hřbe­tem vzhůru.

Kost­ru insce­na­ce tvo­ří čty­ři „kapi­to­ly“ nazva­né pod­le jed­not­li­vých fází vzta­hu – „setká­ní“, „okouz­le­ní“, „všed­no­den­nost“ a „odchá­ze­ní“ –, při­čemž kaž­dá z díl­čích slo­žek se v závis­los­ti na dané fázi lehce obmě­ňu­je. K nej­vý­raz­něj­ším pro­mě­nám dochá­zí v sek­ci „video“. V něm se oba per­for­me­ři spo­lu s Nová­kem a Luká­čo­vou postup­ně nachá­zí v růz­ných čás­tech let­ní­ho Zlí­na (z exte­ri­é­rů v oko­lí typic­ky zlín­ské industri­ál­ní zóny se dostá­va­jí nejdří­ve do inte­ri­é­ru Baťo­va památ­ní­ku a poslé­ze i do jeho vily) a v posled­ní kapi­to­le se pře­su­nu­jí na pod­zim­ní Soláň. Změ­ny mezi jed­not­li­vý­mi fáze­mi dotvá­ří kro­mě pře­cho­dů mezi loka­ce­mi pře­de­vším odliš­nos­ti v odě­vu. Prá­vě ve videích dostá­vá nej­vět­ší pro­stor Andrea Loj­kás­ko­vá ze stu­dia Theó, pro­to­že v insce­na­ci per­for­me­ři oblé­ka­jí už jen stej­né, jed­no­díl­né uni­for­my, na jejichž návr­hu se podí­le­la Pet­ra Smej­ka­lo­vá (ta s Moti­on Hubem spo­lu­pra­co­va­la už na prv­ním pro­jek­tu Acce­le­rati­on), a kte­ré nabí­zí meta­fo­ru vzta­hu jako prá­ce. Pohy­bo­vě je video chud­ší, pře­de­vším se v něm cho­dí, běhá nebo růz­ně civil­ně pózu­je. Výraz­něj­ší taneč­ní prv­ky se plně pro­je­vu­jí až v čás­ti posled­ní, kte­rá ale opět kon­čí pros­tým odcho­dem všech pro­ta­go­nis­tů přes obil­nou pláň. Ačko­li videu nelze upřít for­mál­ní kva­li­tu, sty­lo­vě při­po­mí­ná spí­še pro­pa­gač­ní mate­ri­ál měs­ta Zlí­na nebo něja­ký fashi­on loo­k­book. Téma insce­na­ce se do něj sice pro­mí­tá, ale samo o sobě tolik nepod­po­ru­je vlast­ní scé­nic­kou akci.

Opro­ti videu je cho­re­o­gra­fie man­že­lů Lepol­do­vých tema­tic­ky ucho­pe­na výraz­ně­ji. V jed­not­li­vých čás­tech pod­kres­le­ných až ambi­ent­ní hud­bou se stří­da­jí odliš­né pohy­bo­vé pří­stu­py, v urči­tých momen­tech pro­sto­ro­vě vel­mi dyna­mic­ké i přes vcel­ku ome­ze­nou taneč­ní plo­chu. Ta na dru­hou stra­nu ale při­spí­vá k intim­něj­ší­mu kon­tak­tu s divá­kem. Prv­ní fáze, „setká­ní“, by šla pojme­no­vat i jako „hle­dá­ní“, neboť taneč­ní­ci pros­tou chůzí vchá­zí na scé­nu a začí­na­jí pát­rat mezi kar­ta­mi na zemi po té pra­vé. Růz­ně je odkrý­va­jí, roz­hr­nu­jí a pře­mis­ťu­jí, z úspor­ných pohy­bů se postup­ně pro­pra­co­vá­va­jí až do sviž­ných prv­ků blíz­ko u země, tem­po hle­dá­ní se zvy­šu­je. Dří­ve než mezi nimi vůbec pro­běh­ne prv­ní kon­takt, obra­cí se na divá­ky – nabí­zí jím kar­ty, vyzý­va­jí je k páro­vé­mu tan­ci nebo je pře­sa­zu­jí na jiná mís­ta. Nako­nec se setká­va­jí, opět na zemi, se správ­ný­mi lis­ty nale­pe­ný­mi na čele (těmi se pak vzá­jem­ně pole­pu­jí i v dal­ších čás­tech jak se více pozná­va­jí, při­su­zu­jí si urči­té vlast­nos­ti a cha­rak­te­ris­ti­ky). Ve dru­hé kapi­to­le dochá­zí k okouz­le­ní, doslo­va si navzá­jem zamo­tá­va­jí hla­vu, když rotu­jí po pro­sto­ru se spo­leč­ným těžiš­těm ve spo­je­ných rukách, přes­to ale mís­ty zůstá­va­jí na sobě nezá­vis­lí. To se mění ve fázi tře­tí, v jejímž nej­cha­rak­te­ris­tič­těj­ším momen­tu se zmen­šu­je vzdá­le­nost mezi per­for­me­ry na mini­mum a z cho­re­o­gra­fie se stá­vá až stu­die pohy­bu dvou těl kolem sebe navzá­jem. Per­for­me­ři jsou v těs­ném spo­je­ní, v kom­pli­ko­va­ných zve­dač­kách se vylo­že­ně obrůs­ta­jí. Toto pokra­ču­je i ve čtvr­té čás­ti, part­ne­ři už se ale nemo­hou k sobě dostat úpl­ně – i s paže­mi pokr­če­ný­mi k obje­tí mezi nimi vždy zůstá­vá citel­ná vrst­va vzdu­chu. Kro­mě toho dochá­zí i k opě­tov­né­mu zapo­je­ní divá­ků, ten­to­krát je per­for­me­ři nechá­va­jí zaujmout své mís­to po boku toho dru­hé­ho, jako by si své­ho part­ne­ra před­sta­vo­va­li s někým jiným a žár­li­li, nebo mu nao­pak přá­li najít oprav­du šťast­ný vztah. Jejich pohy­by se zjed­no­du­šu­jí až do odcho­du ze scé­ny, při kte­rém za sebou zane­chá­va­jí na zemi kar­ty v rych­los­ti uspo­řá­da­né do vzá­jem­ně pro­po­je­ných obraz­ců, tvo­ří­cích jakousi mapu – jejich vztah je v tuto chví­li už pro­bá­da­ným a zná­mým úze­mím, přes­ně ví, co a koho opouští.

LO.VE! je insce­na­cí v lec­čems pro­ble­ma­tic­kou. Ačko­li její jed­not­li­vé slož­ky dosa­hu­jí nespor­ných kva­lit a nabí­zí řadu jem­ných vzta­ho­vých meta­for, nedo­chá­zí k jejich orga­nic­ké­mu pro­po­je­ní. Namís­to toho, aby se sobě blí­ži­ly, napří­klad video nazna­či­lo urči­tou pohy­bo­vou sek­ven­ci, kte­rá se poz­dě­ji ode­hra­je na scé­ně, úsi­lím o vlast­ní doko­na­lost se vzda­lu­jí. Fun­gu­jí na sobě plně nezá­vis­le (snad jen kro­mě jed­né sek­ven­ce, v níž per­for­me­ři stou­pa­jí na židle a tím se „dostá­va­jí“ do videa) a ve výsled­ku je mož­né si vybrat, kte­ré z nich věno­vat plnou pozor­nost – ostat­ní pak budou mož­ná až ruši­vý­mi ele­men­ty. Mís­to cel­ku je v insce­na­ci řada jed­not­li­vos­tí, dodr­žu­jí­cích jas­ně vyme­ze­nou struk­tu­ru a téma, ale navzá­jem se tříštících.

LO.VE!
Kon­cept: Petr Novák, Kate­ři­na Luká­čo­vá
Cho­re­o­gra­fie, účin­ku­jí: Tere­za Lepold Vej­sa­do­vá, Lukáš Lepold
Video: BATERKA FILM, Petr Novák, Kate­ři­na Luká­čo­vá
Hud­ba: Hima­la­yan Dalai Lama
Technologie/Projekce/Lightdesign: MAESS, Buran­Te­a­tr
Scé­no­gra­fic­ké řeše­ní: Petr Novák, Kate­ři­na Luká­čo­vá, MAESS, Buran­Te­a­tr
Kostýmy/fashion: Theó/Andrea Loj­kás­ko­vá, Pet­ra Smej­ka­lo­vá
Pro­duk­ce: Petr Novák, Kate­ři­na Luká­čo­vá, Jana Fiše­ro­vá
Psá­no z reprí­zy 14. 2. 2020.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Iva Heribanová

Původní nadšení pro balet se u ní postupně rozšířilo v zájem o divadlo vůbec, a tak v současné době studuje divadelní vědu v kombinaci s anglistikou na Masarykově univerzitě. Kromě přispívání do festivalových zpravodajů působí především v rámci studentské internetové platformy Kritické theatrum. Odtud její psací cesta v poslední době vedla do Světa a divadla a nyní i do Taneční zóny – určitým způsobem tedy zpět ke kořenům.