Projekt LO.VE! je druhou inscenací platformy pro taneční a pohybové divadlo Motion Hub, za níž od roku 2018 stojí produkční dvojice Petr Novák a Kateřina Lukáčová. Inscenační koncept usilující o zachycení čtyř etap milostného vztahu má za cíl vytvořit komplexní divadelní útvar, jehož plný význam vyvstává teprve spojením všech jeho složek v jedno – tedy postup divadlu více než vlastní, který zůstává v LO.VE! jaksi na půli cesty.
Spolu s manželskou dvojicí Terezou Lepold Vejsadovou a Lukášem Lepoldem, nyní v podstatě už stálými choreografy a performery Motion Hubu, na inscenaci spolupracovala řada dalších subjektů od elektronického dua Himalayan Dalai Lama přes studio oděvního designu Theó a videoartisty Baterka Film až po kolektiv MAESS, autory lightdesignu. V BuranTeatru, kde bylo LO.VE! uvedeno, dochází k jejich konečnému propojení ve scénograficky poměrně jednoduchém prostředí. Performativní prostor je čtvercový, ze všech stran ohraničený jednou řadou pro publikum určených židlí, za nimiž se nachází projekční plátna. Ty mají strukturu jemných závojů, jejichž rozhrnutím se divák již při příchodu dostává do vlastního světa inscenace – jako by se ocital spolu s performery na stejné straně závoje, kterého kdysi francouzští symbolisté použili pro oddělení publika od předváděného. Symbolický význam mají rovněž karty náhodně rozmístěné po podlaze, prozatím otočené hřbetem vzhůru.
Kostru inscenace tvoří čtyři „kapitoly“ nazvané podle jednotlivých fází vztahu – „setkání“, „okouzlení“, „všednodennost“ a „odcházení“ –, přičemž každá z dílčích složek se v závislosti na dané fázi lehce obměňuje. K nejvýraznějším proměnám dochází v sekci „video“. V něm se oba performeři spolu s Novákem a Lukáčovou postupně nachází v různých částech letního Zlína (z exteriérů v okolí typicky zlínské industriální zóny se dostávají nejdříve do interiéru Baťova památníku a posléze i do jeho vily) a v poslední kapitole se přesunují na podzimní Soláň. Změny mezi jednotlivými fázemi dotváří kromě přechodů mezi lokacemi především odlišnosti v oděvu. Právě ve videích dostává největší prostor Andrea Lojkásková ze studia Theó, protože v inscenaci performeři oblékají už jen stejné, jednodílné uniformy, na jejichž návrhu se podílela Petra Smejkalová (ta s Motion Hubem spolupracovala už na prvním projektu Acceleration), a které nabízí metaforu vztahu jako práce. Pohybově je video chudší, především se v něm chodí, běhá nebo různě civilně pózuje. Výraznější taneční prvky se plně projevují až v části poslední, která ale opět končí prostým odchodem všech protagonistů přes obilnou pláň. Ačkoli videu nelze upřít formální kvalitu, stylově připomíná spíše propagační materiál města Zlína nebo nějaký fashion lookbook. Téma inscenace se do něj sice promítá, ale samo o sobě tolik nepodporuje vlastní scénickou akci.
Oproti videu je choreografie manželů Lepoldových tematicky uchopena výrazněji. V jednotlivých částech podkreslených až ambientní hudbou se střídají odlišné pohybové přístupy, v určitých momentech prostorově velmi dynamické i přes vcelku omezenou taneční plochu. Ta na druhou stranu ale přispívá k intimnějšímu kontaktu s divákem. První fáze, „setkání“, by šla pojmenovat i jako „hledání“, neboť tanečníci prostou chůzí vchází na scénu a začínají pátrat mezi kartami na zemi po té pravé. Různě je odkrývají, rozhrnují a přemisťují, z úsporných pohybů se postupně propracovávají až do svižných prvků blízko u země, tempo hledání se zvyšuje. Dříve než mezi nimi vůbec proběhne první kontakt, obrací se na diváky – nabízí jím karty, vyzývají je k párovému tanci nebo je přesazují na jiná místa. Nakonec se setkávají, opět na zemi, se správnými listy nalepenými na čele (těmi se pak vzájemně polepují i v dalších částech jak se více poznávají, přisuzují si určité vlastnosti a charakteristiky). Ve druhé kapitole dochází k okouzlení, doslova si navzájem zamotávají hlavu, když rotují po prostoru se společným těžištěm ve spojených rukách, přesto ale místy zůstávají na sobě nezávislí. To se mění ve fázi třetí, v jejímž nejcharakterističtějším momentu se zmenšuje vzdálenost mezi performery na minimum a z choreografie se stává až studie pohybu dvou těl kolem sebe navzájem. Performeři jsou v těsném spojení, v komplikovaných zvedačkách se vyloženě obrůstají. Toto pokračuje i ve čtvrté části, partneři už se ale nemohou k sobě dostat úplně – i s pažemi pokrčenými k objetí mezi nimi vždy zůstává citelná vrstva vzduchu. Kromě toho dochází i k opětovnému zapojení diváků, tentokrát je performeři nechávají zaujmout své místo po boku toho druhého, jako by si svého partnera představovali s někým jiným a žárlili, nebo mu naopak přáli najít opravdu šťastný vztah. Jejich pohyby se zjednodušují až do odchodu ze scény, při kterém za sebou zanechávají na zemi karty v rychlosti uspořádané do vzájemně propojených obrazců, tvořících jakousi mapu – jejich vztah je v tuto chvíli už probádaným a známým územím, přesně ví, co a koho opouští.
LO.VE! je inscenací v lecčems problematickou. Ačkoli její jednotlivé složky dosahují nesporných kvalit a nabízí řadu jemných vztahových metafor, nedochází k jejich organickému propojení. Namísto toho, aby se sobě blížily, například video naznačilo určitou pohybovou sekvenci, která se později odehraje na scéně, úsilím o vlastní dokonalost se vzdalují. Fungují na sobě plně nezávisle (snad jen kromě jedné sekvence, v níž performeři stoupají na židle a tím se „dostávají“ do videa) a ve výsledku je možné si vybrat, které z nich věnovat plnou pozornost – ostatní pak budou možná až rušivými elementy. Místo celku je v inscenaci řada jednotlivostí, dodržujících jasně vymezenou strukturu a téma, ale navzájem se tříštících.
LO.VE!
Koncept: Petr Novák, Kateřina Lukáčová
Choreografie, účinkují: Tereza Lepold Vejsadová, Lukáš Lepold
Video: BATERKA FILM, Petr Novák, Kateřina Lukáčová
Hudba: Himalayan Dalai Lama
Technologie/Projekce/Lightdesign: MAESS, BuranTeatr
Scénografické řešení: Petr Novák, Kateřina Lukáčová, MAESS, BuranTeatr
Kostýmy/fashion: Theó/Andrea Lojkásková, Petra Smejkalová
Produkce: Petr Novák, Kateřina Lukáčová, Jana Fišerová
Psáno z reprízy 14. 2. 2020.
