Dialog je základním stavebním kamenem pro vznik divadla a zažitá definice Osolsoběho, že divadlo je „komunikace komunikací o komunikaci”, se v díle Petry Tejnorové proměňuje v tělesný zážitek.
Duet je v přeneseném významu esenciálním prvkem nejen divadla, ale představuje stěžejní moment v lidské socializaci. Dalšího významu nabývá v rámci pohybu, kdy posouvá individuální projev do kontaktu s dalším performerem. Inscenace Duety v Divadle Ponec hledá hraniční body, ve kterých divadlo přestává být pouze divadlem, ale zasahuje přímo do naší lidské zkušenosti. Z představení se stává setkání, zatímco pohyby, pohledy nebo doteky nahrazují slova. Tejnorová experimentuje na poli komunikace a zkoumá, do jaké míry jsme vůbec v dnešní odosobněné době schopni kontaktu.
Pravidla hry jsou jednoduchá. Instrukce jako: „Postavte se naproti sobě a koukejte se navzájem do očí” se promítají na plátno v zadním prospektu. Performeři jeden po druhém přicházejí na scénu a čekají, kdo z publika se s nimi odhodlá zažít duet. To, co „teď a tady“ vzniká není uměle vykonstruované, ale vychází z autentického bytí dvou bytostí v prostoru. Tvůrci divákovi nabízejí blízkost, které se může účastnit pasivně i aktivně. Nikdo nikoho do ničeho nenutí. Přes očekávanou spontánnost však počítají s plánem B. Ve chvíli, kdy se nikdo z těch, kdo si zakoupili lístek, na scénu neodváží, zvedá se ze židle jeden z členů širšího tvůrčího týmu. Zvolená strategie tedy vylučuje variantu, že k duetu nedojde. Nemůžu se ubránit dojmu, že v určitých chvílích právě tahle záchytná síť zabraňuje uskutečnění plánu A. Apel na diváky není nikdy tak nesnesitelně dlouhý na to, aby aktivoval ty, kteří se zpočátku ostýchají. Duet se stává nevyhnutelným a je tím pádem automatické ho v tomto smyslu vnímat jako téma.
Při reflexi Duetů považuji za nezbytné zbavit se představ o jejich divadelnosti. Skutečný zážitek totiž zasahuje hlouběji za ten umělecký. Pokud se otevřete možnosti prostého spolubytí v prostoru, můžete procítit čistou a bezelstnou radost z kontaktu. Kdy jsme si naposled dovolili se na někoho cizího upřeně dívat a neuhýbat pohledem, pohladit ho po tváři, obejmout nebo si s ním zatančit na oblíbenou písničku. Z performerů se stávají průvodci, kteří ukazují duet jako možnost v životě. Zároveň se i diváci stávají výrazně neoddělitelnou součástí tvaru a spolunastavují průběh jednoho konkrétního představení. Na chvíli se všichni ocitají v bezprostřední sociální bublině, která může být hluboce osvobozující. Jednou z těch „vyumělkovanějších” částí je pohybová performance Terezy Ondrové a Viktora Černického. Žena a muž se navzájem drží v pádu. V jejich měkkých dopadech na zem ve vzájemném objetí je ukrytá něha. Když jeden zabíhá za plátno, druhý ho následuje: možná se nakonec každý z nás honí za tím druhým, jako za ideou lidské blízkosti.
Petra Tejnorová a kol. vytvořili hravý, bezelstný a od nánosů divadelnosti oproštěný koncept, ze kterého si každý může odnést tolik, kolik si dovolí přijmout. Dnes, kdy je divadlo vystavené pochybnostem a musí si o to více pokládat existencionální otázky, se k Duetům v myšlenkách často vracím. Odnesla jsem si z nich zkušenost, kterou mi livestreamy a záznamy jen těžko zprostředkují. Stejně jako uvědomění, že někdy je třeba odstranit zažité vzorce uměleckého vnímání a obrátit se zpět k člověku, jakožto emocionální bytosti, která je radši s někým než sama.
DUETY
Temporary collective
Tvůrčí tým: Petra Tejnorová, Sodja Lotker, Petra Hauerová, Marek Bartoš, Katarína Ďuricová, Tereza Ondrová, Viktor Černický, Sai Psyn, Nina Jacques a další
