Rozbagrováno!

foto: archiv festivalu

foto: archiv festivalu

Šes­ti­den­ní pře­hlíd­kou Terén­ní úpra­va zapo­ča­la svo­ji čin­nost plat­for­ma pro per­for­ma­tiv­ní umě­ní Terén. Ben­ja­mín Cen­t­ra expe­ri­men­tál­ní­ho diva­dla od 1. do 6. říj­na opa­no­val nejen Dům pánů z Fana­lu a HaDi­va­dlo, ale také kavár­nu PRAHA či Sál Bře­ti­sla­va Baka­ly. Dra­ma­tur­gic­ky se roz­kro­čil od melod­ra­mu Bohusla­va Mar­ti­nů přes dět­ský pro­gram až k tech­no pár­ty. Jak prv­ní výko­po­vé prá­ce změ­ni­ly brněn­skou kul­tur­ní krajinu?

Na čel­ní stra­ně síd­la CEDu vyrost­lo do úvod­ní­ho veče­ra impo­zant­ní leše­ní září­cí do setmě­lé­ho měs­ta výstraž­ný­mi svět­ly a množ­stvím oran­žo­vých upí­na­cích pásů. Z jádra kon­struk­ce zahá­jil per­for­ma­tiv­ní pře­stav­bu Elia Moret­ti, per­ku­sis­ta ital­ské­ho půvo­du, v Čes­ku spo­je­ný s alter­na­tiv­ní­mi akus­tic­ký­mi pro­jek­ty či diva­dlem Con­ti­nuo. Jeho kom­po­zi­ce pro bub­ny, čine­ly a smy­čec se ale bohu­žel pří­liš roz­plý­va­la v ote­vře­ném pro­sto­ru nad Zel­ným trhem, tak­že se hud­bě nepo­da­ři­lo obe­jmout počet­né obe­cen­stvo a kon­cen­t­ro­vat jeho pozor­nost jed­ním smě­rem. Poté pro­běh­ly obli­gát­ní pro­slo­vy. Nej­pr­ve hovo­ři­li: Miroslav Oščat­ka (ředi­tel CEDu), Maty­áš Dlab (umě­lec­ký šéf plat­for­my) a Lukáš Jiřič­ka (dra­ma­turg plat­for­my). Jak to u nových pro­jek­tů bývá, mno­ho mlu­vi­li o změ­nách, roz­ma­ni­tos­ti a jiném dra­ma­tur­gic­kém a insce­nač­ním pří­stu­pu. Slí­bi­li pro­jek­ty domá­cí i zahra­nič­ní, původ­ní i hos­tu­jí­cí, vět­ši­nou jed­no­rá­zo­vé, ale vždy pojí­ma­jí­cí pro­stor Brna jako urbán­ní jeviš­tě. Násled­ně Bar­bo­raJakub Liš­ko­vi coby redak­to­ři před­sta­vi­li nový časo­pis Cen­t­ra expe­ri­men­tál­ní­ho diva­dla CEDIT. Ten nabí­zí vhled do tvor­by všech scén CEDu a pře­de­vším do šir­ší­ho kon­tex­tu, jenž míst­ní umě­lec­ké zámě­ry formuje.

Spo­leč­ní­ka pro dru­hý večer před­sta­vo­val Oidi­pus, respek­ti­ve vari­a­ce antic­ké­ho pří­bě­hu v dra­ma­tu And­ré Gidea s hud­bou Bohusla­va Mar­ti­nů. Svě­to­vou pre­mi­é­ru reži­sér a vizu­ál­ní umě­lec Mark Ther insce­no­val jako roz­hla­so­vou hru na jeviš­ti. Své dílo úvod­ním a závě­reč­ným pro­slo­vem kon­fe­ren­ci­é­ra navá­zal na reál­né roz­hla­so­vé pro­ve­de­ní z roku 1936 v režii Jin­dři­cha Honz­la. Kro­mě zva­žo­vá­ní (ne)možnosti ovlá­dat svůj osud text při­ná­ší dis­ku­se o pod­sta­tě štěs­tí, hrdin­ství či prak­tič­nos­ti inces­tu. Nedá se říct, že by scé­nic­ká črta někte­ré z témat vyzdvi­ho­va­la nebo posou­va­la za hra­ni­ci pou­hé­ho komen­tá­ře. Nicmé­ně uply­nu­la v pří­jem­ném tem­pu, a to pře­de­vším díky Janu Kola­ří­ko­vi (Kré­on) a Hele­ně Čer­má­ko­vé (Jokas­ta), jejichž schop­nost tvo­ři­vě pra­co­vat s hla­sem jako hlav­ním vyja­d­řo­va­cím pro­střed­kem je zře­tel­ně vydě­lo­va­la od zbyt­ku obsa­ze­ní. Živá pro­duk­ce hud­by Mar­ti­nů vypl­ňo­va­la pře­dě­ly mezi výstu­py či pro­vá­ze­la pří­chod cha­rak­te­rů do dia­lo­gu. Až fil­mo­vým způ­so­bem dotvá­ře­la atmo­sfé­ru a pod­tr­ho­va­la základ­ní pova­ho­vé rysy postav dyna­mic­kým, ale nijak pře­kva­pi­vým způsobem.

Nej­bu­ja­řej­ší­ho divác­ké­ho při­je­tí se dočka­lo dílo ang­lic­ko-němec­ké­ho usku­pe­ní Gob Squad. Super Night Shot svou pro­kla­mo­va­nou vál­kou s ano­ny­mi­tou a pra­cí s blíz­kým oko­lím Sálu Bře­ti­sla­va Baka­ly nej­pří­mo­ča­ře­ji spl­ňo­val přá­ní Teré­nu vyu­žít pro­stor měs­ta. Akti­vi­za­ce pub­li­ka pro­běh­la už před začát­kem, kdy orga­ni­zá­to­ři s divá­ky při­pra­vi­li v před­sá­lí uví­ta­cí špa­lír pro navra­ce­jí­cí se (dle jejich slov) super­hr­di­ny. Roz­da­li prs­kav­ky, frkač­ky a vystře­lo­va­cí tru­bi­ce s fli­t­ry, vzty­či­li transpa­rent. Při­ví­tá­ní pro­běh­lo bouř­li­vě a nad­še­ně, atmo­sfé­ra i po pře­su­nu do seda­ček zůsta­la uvol­ně­ná. Ide­ál­ní star­to­va­cí pozi­ce pro simul­tán­ní sle­do­vá­ní čtyř nesestří­ha­ných video zázna­mů doku­men­tu­jí­cích sna­hu tří žen a jed­no­ho muže o doby­tí slá­vy v nezná­mém měs­tě. V rám­ci kon­cep­tu fik­tiv­ní­ho natá­če­ní roman­tic­ké­ho fil­mu všich­ni vyra­zi­li do ulic, kaž­dý s odliš­ným úko­lem. Bas­ti­an shá­něl ide­ál­ní loka­ci pro závě­reč­ný poli­bek. Berit hle­da­la nej­lep­ší mož­nou oso­bu k polí­be­ní. Lau­ra pro­pa­go­va­la hlav­ní hvězdu, a svou kole­gy­ni, Johan­nu a ta zase tes­to­va­la, jak Lau­ři­na PR stra­te­gie zalo­že­ná na lepe­ní Johan­ni­ných fotek na auta či výlo­hy fun­gu­je (a nepře­kva­pi­vě zjis­ti­la, že mizi­vě). Všich­ni hoj­ně inter­a­go­va­li s náhod­ný­mi kolemjdou­cí­mi. Berit obje­vi­la výřeč­né­ho Mirosla­va a pod sochou Još­ta, brněn­ským „žira­fo­ko­něm“, tak moh­lo dojít k oče­ká­va­né­mu polib­ku. Oslo­vo­vá­ní lidí pro­klá­da­ly krát­ké pou­lič­ní taneč­ní výstu­py (v blyš­ti­vých róbách či zví­ře­cích mas­kách), při nichž se akce celé čtve­ři­ce na chví­li syn­chro­ni­zo­va­ly, byť je od sebe zpra­vi­dla oddě­lo­va­lo něko­lik budov. Bez ostychu roz­ži­li měst­ské uli­ce a přes neu­stá­lou pří­tom­nost kame­ry se jim poda­ři­lo roz­mlu­vit kaž­dé­ho, kdo jenom tro­chu uměl ang­lic­ky. Uká­za­li, že komu­ni­ka­ce s „nezná­mý­mi bliž­ní­mi“ může uvol­ně­ně a pří­jem­ně pro­bí­hat i v jiné rea­li­tě než pou­ze vir­tu­ál­ní. Nejde o pře­vrat­nou myš­len­ku, ale neško­dí si ji při­po­mí­nat. Pub­li­kum se navíc nesmá­lo jenom cizí­mu „neštěs­tí“, pro­to­že videa kon­či­la zázna­mem špa­lí­ro­vé­ho vese­lí a kaž­dá z divác­kých tvá­ří se obje­vi­la ale­spoň v jed­nom zábě­ru. Zábě­ru, kte­rý nikdo pře­dem nea­ran­žo­val, pro kte­rý jim nikdo nevy­bral out­fit, neu­dě­lal make-up a nevy­mys­lel licho­ti­vé svět­lo. Stej­ně jako setká­ní na uli­ci i tyto zábě­ry mohou být vese­lé, smut­né, rozhně­va­né či trap­né. Jiný­mi slo­vy – při­ro­ze­né a lidské.

Dva násle­du­jí­cí veče­ry oku­po­va­la hud­ba. Dal­ší ze série „declub­bing“ večír­ků ukry­tých pod hla­vič­kou SOfT před­sta­vil argen­tin­ský DJ kolek­tiv T R R U E N O. Sklep­ní pro­sto­ry CEDu se do brz­kých ran­ních hodin otřá­sa­ly bea­ty nekom­pro­mis­ní­ho tech­na. Přes­to­že sle­do­vá­ní růz­no­ro­dých podob, jež žán­ru vtis­ku­jí jed­not­li­vé hudeb­ni­ce a hudeb­ní­ci, mělo být meri­tem věci, pozo­ro­vá­ní účast­ní­ků před mixo­va­cím pul­tem ský­ta­lo snad ješ­tě vět­ší potě­še­ní. Stej­ně jako před­chá­ze­jí­cí dny se Teré­nu poda­ři­lo na jed­no mís­to dostat lidi v nej­lep­ším slo­va smys­lu zvlášt­ní, oje­di­ně­lé a vizu­ál­ně neo­by­čej­ně pou­ta­vé. Napří­klad tu ved­le divo­žen­ky v čer­né lyžař­ské kuk­le a rafi­no­va­né čer­né pod­prsen­ce par­ke­tem brouz­dá pár v ležér­ní ele­gan­ci z pozd­ních dílů seri­á­lu Dallas. Pokud se tato kva­li­ta sta­ne u Teré­nu kon­stant­ní, tak se roz­hod­ně nebo­jím o jeho komu­nit­ní potenciál.

Pro­gram posled­ní­ho veče­ra bych bez váhá­ní ozna­či­la za nej­ex­pe­ri­men­tál­něj­ší. Čes­ké ambi­ent­ní usku­pe­ní IQ+1 sice šláplo napros­to ved­le mé slu­cho­vo­dy a kogni­tiv­ní pro­ce­sy, ale japon­ský hudeb­ník Oto­mo Yoshi­hi­de doká­zal k zostře­né­mu vní­má­ní vybu­dit i mou upře­hlíd­ko­va­nou mysl. Počá­teč­ní sklad­by s rados­tí laic­ky defi­nu­ji jako bolest v hud­bě. Pře­di­men­zo­va­ná hla­si­tost, inten­ziv­ní vrzot a občas­né zadu­ně­ní kopá­ku moh­ly poslu­cha­čům bolest způ­so­bo­vat, ale hlav­ně ji ana­ly­zo­va­ly. Roz­klá­da­ly ji na prvo­či­ni­te­le a umož­ni­ly osob­ním bolístkám odchod skr­ze agre­siv­ní zvu­ky, tak­že se mysl moh­la vyprázd­nit pro melo­dič­těj­ší, poklid­něj­ší dru­hou část kon­cer­tu. V ní se dalo kochat nej­čas­tě­ji kyta­ro­vý­mi plo­cha­mi naru­šo­va­ný­mi neo­če­ká­va­ný­mi pauza­mi či náh­lý­mi pory­vy hlasitosti.

Jak jsem už napsa­la, tak o komu­nit­ní poten­ci­ál nové brněn­ské plat­for­my nemám sta­rost. Nyní musím dodat, že nemám sta­rost ani o její poten­ci­ál umě­lec­ký. Ne kaž­dý večer jsem odchá­ze­la domů nad­še­ná este­ti­kou prá­vě zhléd­nu­té­ho, ale s postu­pem Terén­ní úpra­vy jsem více a více obdi­vo­va­la její dra­ma­tur­gic­ké rozpě­tí. Ukáz­ky per­for­ma­ti­vi­ty v nej­šir­ším mož­ném poje­tí, dle mého míně­ní, mohou brněn­ské kul­tu­ře (a kaž­dé­mu svol­né­mu jedin­ci) jen pro­spět. Street arto­vý umě­lec TIMO rozko­pa­né prázd­ni­no­vé Brno ozna­čil pomo­cí doprav­ní­ho sym­bo­lu jako jed­nu vel­kou sle­pou ulič­ku. Výko­po­vé prá­ce Teré­nu morav­skou met­ro­po­li nao­pak do širo­ka ote­ví­ra­jí. Snad se tím­to pří­stu­pem naka­zí i dal­ší instituce.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jiřina Hofmanová

Jiřina Hofmanová se v současné době snaží o doktorát na brněnské Katedře divadelních studií. Jejím hlavním výzkumným polem je inscenování her A. P. Čechova v období normalizace. Jinak se zajímá o české poválečné divadlo obecně a chová špatně utajovanou sympatii k 60. letům. Psaní o činoherním divadle se věnuje od roku 2012. Psaní o tanci a performativních aktivitách si zatím vyzkoušela jen na slovenském komunitním festivalu UM UM, a tak doufá, že se přející duše Staré Ľubovni navždy vpila do její klávesnice. Vášnivě konzumuje veganskou kuchyni a zcela neekologicky také knihy. Prvému bohužel věnuje více času.