Nevypočitatelnost veřejného prostoru

foto: Archiv festivalu Tanec Praha

foto: Archiv festivalu Tanec Praha

„Pra­ha není Čes­ko“, a tak se ani Tanec Pra­ha navzdo­ry suve­rén­ní­mu názvu neko­ná pou­ze v Pra­ze a šíří taneč­ní osvě­tu i mimo její cen­t­rum. Pří­znač­ná pro tuto dra­ma­tur­gii je fes­ti­va­lo­vá linie Ven.ku tan­ci, zahr­nu­jí­cí sérii ple­né­ro­vých před­sta­ve­ní kona­ných v řadě čes­kých měst. Vykro­če­ní do nezná­ma, mimo diva­del­ní budo­vu, vět­ši­nou při­ná­ší ty nejmé­ně oče­ká­va­né zážit­ky, a navíc čas­to úpl­nou náhodou.

Prav­dě­po­dob­ně nejsem jedi­ná, komu se již sta­lo, že nedo­ra­zil na před­sta­ve­ní, kdy měl. Tako­vé situ­a­ce pak spo­lu s pře­svěd­če­ním o vlast­ní neo­myl­nos­ti pak při­ná­ší ty méně či více vese­lé momen­ty, kdy jsou divá­ci posta­ve­ni před úkol roz­ře­šit záha­du, proč diva­dlo na jedi­né seda­dlo pro­da­lo dva (či více) líst­ků. Nej­vět­ší nevý­ho­dou, ale záro­veň kouz­lem diva­del­ní­ho umě­ní je pomí­ji­vost. Kdo se oci­tl v roli toho z divá­ků, kte­ré­mu bylo sou­ze­no celé záha­dě při­jít na kloub a najít na svém líst­ku vče­rej­ší datum, odmě­nou pocí­til efemér­nost diva­dla na vlast­ní kůži. Ve veřej­ném pro­sto­ru je to ale jiné. Už John Cage věděl, že mno­hem inspi­ra­tiv­něj­ší než umě­lec­ká udá­lost je kaž­do­den­ní život. Ven­ku se totiž může stát, že ačko­liv naplá­no­va­nou udá­lost, kte­rou máte reflek­to­vat, pro­pásne­te, sta­ne se něco jiné­ho, o čem má smy­sl psát.

Dne 4. červ­na v 18 hodin se na v Brně na Morav­ském náměs­tí kona­la asi hodi­no­vá per­for­man­ce Hou­se Bea­ting rakous­ké­ho per­for­me­ra pol­ské­ho půvo­du Hygi­na Deli­ma­ta. Na mís­to jsem tedy dora­zi­la v před­sti­hu o tři čtvr­tě na osm, aby mi nic z taneč­ně-akro­ba­tic­ké­ho due­tu neu­teklo. Když jsem se blí­ži­la k pro­stran­ství obklo­pe­né­mu židle­mi, již z dál­ky jsem sly­še­la melo­die vzá­jem­ně se dopl­ňu­jí­cích ryt­mů zvo­ni­vé­ho kle­pá­ní, což mě uklid­ni­lo, že jsem ve správ­ný čas na správ­ném mís­tě. Mís­to dvou akro­ba­tů a kubic­ké kon­struk­ce z dře­vě­ných trám­ků, po níž měli per­for­me­ři špl­hat a za dopro­vo­du Cage­o­vých a Xena­ki­so­vých hudeb­ních kom­po­zic tvo­řit archi­tek­to­nic­kou insta­la­ci, však ve stře­du nevel­ké­ho pro­sto­ru náměs­tí postá­va­la sku­pi­na pat­nác­ti civil­ně odě­ných per­for­me­rek a per­for­me­rů (pře­váž­ně žen) s kla­di­vem v jed­né a majz­lí­kem v dru­hé ruce.

Před­sta­ve­ní prá­vě skon­či­lo. Spěš­ně usa­ze­ná na lavič­ce, abych se zori­en­to­va­la v situ­a­ci a pro­gra­mu Tan­ce Pra­ha, jsem zaslech­la, jak se kolemjdou­cí ptá něja­ké sleč­ny, co že se to tady prá­vě udá­lo. Ta se jala vysvět­lo­vat, že je z fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha a že zde prá­vě pro­běh­la per­for­man­ce, ale tohle, že je něco jiné­ho. Co, jsem již nedo­po­slech­la, neboť se pat­nác­ti­člen­ný dav zno­vu zak­ti­vi­zo­val a vydal smě­rem do cen­t­ra měs­ta, při­čemž jsem pocho­pi­la, že budou své vystou­pe­ní opa­ko­vat. Per­for­mer­ky se zasta­vi­ly na sva­ži­tém náměs­tíč­ku před Novou rad­ni­cí a roze­sta­vě­ly se do nepra­vi­del­né kom­po­zi­ce. Drže­ním těla a pozved­nu­tý­mi paže­mi se sochař­ský­mi nástro­ji v rukách jako by se nasta­vi­ly k nevi­di­tel­né­mu kame­ni. Růz­no­ro­dý­mi rytmy kle­pá­ní kla­dív­ka do želez­né­ho majz­lí­ku na sebe rea­go­va­ly, dopl­ňo­va­ly se a libozvuč­né melo­die se nes­ly polo­prázd­ným večer­ním Brnem. Hud­ba však pře­ci jen při­lá­ka­la něko­lik zvě­dav­ců, což pomoh­lo odha­lit poin­tu per­ku­siv­ní­ho kon­cer­tu. Jakmi­le někdo z při­hlí­že­jí­cích začal usku­pe­ní natá­čet či fotit, per­for­mer­ky str­nu­ly v pozi­ci, v níž se zrov­na nachá­ze­ly, a to až do chví­le, než doku­men­tá­tor pří­stroj scho­val. Klí­čo­vou pro kon­cept ima­gi­nár­ní­ho sochá­ní byla neza­chy­ti­tel­nost fyzic­ké­ho, byť mini­ma­lis­tic­ké­ho jed­ná­ní. V momen­tech zasta­ve­ní a opě­tov­né­ho zapo­če­tí ryt­mic­ké akce se per­for­mer­ky řídi­ly pra­vi­dlem pře­jí­má­ní sig­ná­lu od nej­bliž­ších čle­nů „hej­na“, při­čemž bylo při jejich poho­to­vos­ti vel­mi obtíž­né zachy­tit, kdo impuls vyslal. Na zákla­dě prin­ci­pu nepo­stih­nu­tel­nos­ti vzni­ka­lo jed­nak poně­kud tís­ni­vé napě­tí mezi doku­men­tu­jí­cím a sku­pi­nou, jed­nak řada vtip­ných momen­tů spo­je­ných s uvě­do­mě­ním natá­če­jí­cí­ho divá­ka, že pří­mo ovliv­ňu­je per­for­man­ci a nevě­dom­ky v ní par­ti­ci­pu­je. Kon­cep­tu­ál­ní kon­cert při­po­mněl, jak nená­pad­ně, ale přes­to citel­ně, se měs­to roz­růs­tá. Ačko­liv zde člo­věk žije, ve spě­chu všed­ní­ho dne si ani neu­vě­do­mí, jak rych­le se pro­stor kolem něj mění.

Per­for­man­ce Maji Šte­fan­čí­ko­vé Prcha­vé sou­so­ší z pro­duk­ce fes­ti­va­lu Brno Art Open Domu umě­ní byla nevě­dom­ky naplá­no­va­ná na to samé mís­to a ten samý čas jako Hou­se Bea­ting v rám­ci Tan­ce Pra­ha. Ve veřej­ném pro­sto­ru, kte­rý se vyzna­ču­je uvol­ně­nos­tí struk­tur, pla­tí jiná pra­vi­dla než kamen­ném diva­dle sebe­mo­der­něj­ší­ho typu. V jeho ote­vře­nos­ti se může i nedo­chvil­nost pro­mě­nit v něco pozi­tiv­ní­ho. Byla to jen sho­da šťast­něj­ších a smol­něj­ších náhod, kte­rá umož­ni­la zachy­tit stav­bu Prcha­vé­ho sou­so­ší ‒ kte­ré na roz­díl od Deli­ma­to­va due­tu z prin­ci­pu na žád­ném videu nee­xis­tu­je ‒ ale­spoň slovy.

Hou­se Bea­ting
Cho­re­o­gra­fie, tan­čí: Hygin Deli­mat, Eli­as Choi-But­tinger
Design insta­la­ce, per­for­mer: Andre­as But­tinger
Per­ku­se: Anna Maria Chle­bus, Voland Szé­ke­ly
Per­for­me­ři: Weng Teng Choi-But­tinger + 2 stu­den­ti DF JAMU
Pre­mi­é­ra pro­jek­tu: 10. 10. 2015 The New Uni­ver­si­ty of Anton Bruc­ner, Linz

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Barbora Liška

Je absolventkou brněnské divadelní vědy a germanistiky. Ve svém disertačním výzkumu se věnuje taneční dramaturgii, mimo to spolupracuje s Centrem experimentálního divadla na nově vznikajícím čtvrtletníku, reflektujícím tvorbu jeho tří scén. Přispívá do časopisu Kod, mloki a dalších médií. Věří, že je důležité číst tanec a pohyb i skrze zkušenost s vlastním tělem.