O hledání v neurčitosti

Fes­ti­val Čty­ři dny + čty­ři dny v pohy­bu se letos vrá­til do v zástav­bě mezi Flo­ren­cí a Masa­ry­ko­vým nádra­žím téměř nevi­di­tel­né­ho Des­four­ské­ho palá­ce. Jako v roce 2015 se neo­kla­si­cist­ní obyt­ný dům zaha­lil na říj­no­vých osm dní do „prin­ci­pu neu­r­či­tos­ti“. Tím­to mot­tem se orga­ni­zá­to­rům poda­ři­lo vel­mi šikov­ně pro­po­jit oprav­du vel­ký počet tema­tic­ky i for­mál­ně ori­gi­nál­ních vět­ších i drob­něj­ších pro­duk­cí, výstav, per­for­man­cí, před­ná­šek a dis­ku­zí. To, že při­stou­pím na neu­r­či­tost, zna­me­ná, že se zba­vím svých a pri­o­ri oče­ká­vá­ní. Jen­že neza­vá­ní pří­liš obec­ná a do jis­té míry vág­ní neu­r­či­tost či snad dokon­ce neu­r­či­tel­nost ali­bis­mem? Mys­lím, že gró toho­to prin­ci­pu má být para­dox­ně mož­nost určit něco nové­ho, konkrétního.

Per­for­man­ce jako kon­cept vyprá­vě­ní
Hned dvě sólo­vé per­for­man­ce, uve­de­né páteč­ní večer, nastí­ni­ly dva odliš­né pří­stu­py k vyprá­vě­ní jako per­for­ma­tiv­ní­mu kon­cep­tu. Aus­tral­ská cho­re­o­gra­f­ka a taneč­ni­ce Nico­la Gunn vysta­vě­la svůj nara­tiv Sklad­by pro člo­vě­ka a mag­ne­ťák na vlast­ních úva­hách začí­na­jí­cích u poměr­ně banál­ní­ho zážit­ku při jog­gin­gu v bel­gic­kém měs­tě. Vše se odví­jí od bez­moc­né nic netu­ší­cí kach­ny sedí­cí na vej­cích, kte­rou nezná­mý muž ata­ku­je kame­ny pro poba­ve­ní své­ho syna. Gunn sama sebe kon­fron­tu­je s otáz­ka­mi morál­ní inter­ven­ce a role umě­ní ve spo­leč­nos­ti. Neu­sta­ne v pohy­bu, kte­rý s nad­hle­dem dopro­vá­zí slov­ní­mi gagy, ale i filo­so­fo­vá­ním boha­tým na odboč­ky jak ke slo­ži­tým kon­cep­tům, tak i pop­kul­tu­ře. Prá­vě prin­cip noře­ní se do dal­ších a dal­ších obra­zů a úvah udr­ží napě­tí během celé per­for­man­ce, kte­rý ve své úder­nos­ti vyni­kl tím více ve srov­ná­ní s vyprá­vě­ním His­to­ry his­to­ry his­to­ry kanad­sko-brit­ské per­for­mer­ky Debo­rah Pear­son. Jako vnuč­ka slav­né­ho maďar­ské­ho her­ce se ve své doku­men­tár­ní lectu­re-per­for­man­ce zabý­vá rodin­nou his­to­rií s pře­sa­hem k teh­dej­ší slo­ži­té pová­leč­né poli­tic­ké situ­a­ci. Její „vyprá­vě­ní“ má for­mát pro­mí­tá­ní maďar­ské fil­mo­vé kome­die o fot­ba­le, v níž její děde­ček ztvár­nil jed­nu z hlav­ních rolí. Per­for­mer­ka film zasta­vu­je, vstu­pu­je do něj komen­tá­ři o svém výzku­mu rodin­né his­to­rie a popi­su  buda­pešťské­ho povstá­ní v roce 1956, pouš­tí nahra­né dia­lo­gy se svou babič­kou – pamět­ni­cí. Pro­blém dra­ma­tur­gie vyprá­vě­ní tkví v neu­stá­lém opa­ko­vá­ní těch samých povrch­ních tezí o teh­dej­ší slo­ži­té uprch­lic­ké situ­a­ci maďar­ských před­ků a až pate­tic­ké nos­tal­gii pát­rá­ní za vlast­ní his­to­rií. Zkou­má­ní dějin je navíc v tom­to pří­pa­dě pou­hým fak­to­gra­fic­kým a emoč­ně zau­ja­tým popi­sem minu­los­ti bez hle­dá­ní pře­sa­hu a para­lel k současnosti.

 

Ješ­tě bliž­ší Blíz­ký východ
Jed­ním ze styč­ných bodů pro­gra­mu letoš­ní­ho roč­ní­ku se sta­la i tro­ji­ce pro­duk­cí uměl­ců, pochá­ze­jí­cích z oblas­ti Blíz­ké­ho výcho­du. Ze zku­še­nos­ti se dvě­ma z nich se dá kon­sta­to­vat dvo­jí: blíz­kost poe­ti­ky zalo­že­né na sym­bo­li­ce gest a pohy­bů čes­ké tra­di­ce taneč­ní avant­gar­dy a nepod­ce­ni­tel­ný význam kul­tur­ních zvyk­los­tí v inter­pre­ta­ci ote­vře­né­ho per­for­ma­tiv­ní­ho for­má­tu. Syr­ský taneč­ník a cho­re­o­graf Mith­kal Alz­ghair se v taneč­ní insce­na­ci Pře­mís­tě­ní zabý­vá pohy­bem nuce­ným a ome­ze­ným. Cho­re­o­gra­fie sestá­vá z ryt­mi­ky krůč­ků, kro­ků a sko­ků ve vojen­ských bagan­ča­tech a obra­zi­vých gest paží. Obě čás­ti insce­na­ce, sólo a na něj nava­zu­jí­cí trio, lze vel­mi snad­no inter­pre­to­vat na zákla­dě meta­for trpě­né­ho nási­lí a obě­ti. Alz­ghair svou sub­til­ní posta­vou a útrp­ným výra­zem ve tvá­ři při­po­mí­ná zajat­ce, což dotvr­zu­je i čas­té zve­dá­ní paží nad hla­vu a trup smě­řu­jí­cí při tan­ci poní­že­ně k zemi. Jeho tanec vrcho­lí v obra­ze, kdy sto­jí v těž­kých botách na svém bílém svrš­ku jako násil­ník na vlast­ním těle. Trio, jehož sou­čás­tí je i sám Alz­ghair, roz­ví­jí již zná­mé leit­mo­ti­vy z úvod­ní­ho tan­ce a ve vzá­jem­ném pře­kry­tí obou čás­tí taneč­ní insce­na­ce se téma nuce­né pro­mě­ny těla vyrý­su­je ješ­tě znatelněji.

Kon­cep­tu­ál­ní pohy­bo­vá insta­la­ce Vrá­ny maroc­ké cho­re­o­gra­f­ky Bou­chry Oui­z­gu­en, inspi­ro­va­ná sta­rý­mi ritu­á­ly, doklá­dá roz­dí­ly v chá­pá­ní meta­for napříč kul­tu­ra­mi. Jede­náct civil­ně, do čer­né odě­ných žen s bílým šát­kem kolem hla­vy se pro­mě­ní v kako­fo­nic­ký chór. Pefor­mer­ky odha­dem ve věku mezi čty­ři­ce­ti šede­sá­ti lety se v urči­tém ryt­mu a tem­pu kymá­cí od pasu naho­ru do před­klo­nu a zpět, do čehož vylu­zu­jí hrdel­ní skře­ky. Bylo mož­né se na čty­ři­cet minut pono­řit do zvu­ku vokál­ní kom­po­zi­ce a při­stou­pit na jiné ply­nu­tí času či se per­for­mer­kám fyzic­ky při­blí­žit, měnit svou polo­hu vůči nim, pro­hlí­žet si jejich tvá­ře a těla a uva­žo­vat nad tím, co je to za ženy, kdo jsou tyto vrá­ny. Sama jsem se nedo­ká­za­la vyhnout kono­ta­cím s „hlu­cho­němý­mi“ mus­lim­ka­mi, žeb­ra­jí­cí­mi o pod­pis podiv­né peti­ce, kte­ré znám z Paří­že, ale pře­moh­la jsem nega­tiv­ní aso­ci­a­ci a při­stou­pi­la na suges­ci transcen­den­tál­ní­ho účin­ku vra­ní­ho chó­ru. Nejis­to­ta z čer­né­ho hou­fu však zřej­mě ovlád­la sál nato­lik, že i otře­lé fes­ti­va­lo­vé pub­li­kum sedě­lo jako při­bi­té hře­bí­ky na jed­né stra­ně roz­lehlé­ho pro­sto­ru nové­ho DOXU, aniž by se doká­za­lo pod­vo­lit raci­o­nál­ně ne zrov­na dob­ře čitel­né­mu momen­tu. Tím se uka­zu­je, jak důle­ži­tý je co do veli­kos­ti dob­ře vybra­ný pro­stor pro podob­né udá­los­ti, neboť prin­ci­pem ritu­á­lu není se indi­vi­du­a­li­zo­vat, ale nao­pak spo­leč­ně sdí­let, což kvů­li malé­mu počtu divá­ků v obrov­ském sále neby­lo takřka možné. 

Nepo­jme­no­va­ní v „des­four­ském“ blu­diš­ti
Laby­rin­tem míst­nos­tí, cho­deb, výklen­ků, hori­zon­tál­ně i ver­ti­kál­ně napříč pat­ry Des­four­ské­ho palá­ce se pro­lí­na­la atmo­sfé­ra nepře­hled­nos­ti. Kam se jen podí­váš výtvar­ná kom­po­zi­ce, per­for­man­ce a spous­ta lidí. Bylo nut­né nepod­leh­nout poci­tu totál­ní bez­rad­nos­ti, risk­nout to a vybrat si podob­ně jako v kaž­do­den­ní infor­ma­ce­mi, udá­lost­mi, mož­nost­mi a face­boo­ko­vý­mi sta­tu­sy, pře­hl­ce­né rea­li­tě. Cílem mé ces­ty blu­diš­těm se sta­la tří­ho­di­no­vá per­for­man­ce UN:TIT:LED mezi­ná­rod­ní­ho usku­pe­ní T.I.T.S. pod vede­ním čes­ké per­for­mer­ky Nely H. Kor­ne­to­vé. Po svých stu­di­ích v nor­ském Fredriksta­du se poma­lu uka­zu­je se svý­mi pro­jek­ty zase doma. Neotře­lým způ­so­bem kom­bi­nu­je zvuk, obraz, zpěv a tělo (na Malé inven­tu­ře 2017 upou­ta­la pozor­nost svou „ope­re­tou“ MINE), čímž dává pro­gre­siv­ním diva­del­ním žánrům úpl­ně nový roz­měr. V per­for­man­ci UN:TIT:LED tvůr­ci tema­ti­zo­va­li jed­nu z rovin neu­r­či­tos­ti z mot­ta fes­ti­va­lu pohle­dem na ztrá­tu pev­ných rolí a jas­ných struk­tur ve spo­leč­nos­ti. Spe­ci­fic­kým rysem nejmlad­ší gene­ra­ce prá­vě vstu­pu­jí­cí do pro­duk­tiv­ní eta­py své­ho živo­ta je čas­to boj s nejed­not­nos­tí iden­ti­ty, respek­ti­ve s množ­stvím soci­ál­ních iden­tit. Zejmé­na v kul­tu­ře má málo­kdo jedi­nou prá­ci, mno­ho mla­dých lidí se živí něko­li­ka způ­so­by a pra­cu­je na vět­ším množ­ství pro­jek­tů. O defi­ni­ci pro­fe­si­o­nál­ní­ho uměl­ce ani nemluvě. Jde o styl živo­ta vznik­lý na zákla­dě nově nasta­ve­ných eko­no­mic­kých pod­mí­nek, kte­rý pod­mi­ňu­je nové struk­tu­ry v celé spo­leč­nos­ti. Jed­not­liv­ci si tak čas­to musí své pozi­ce obhá­jit jak před sebou, tak před ostat­ní­mi.  Tři per­for­me­ři (Nela H. Kor­ne­to­vá, Laer­ke Grontved, Jaro Viňar­ský) v kos­tý­mech evo­ku­jí­cích bur­žo­a­zii kon­ce deva­te­nác­té­ho sto­le­tí po vět­ši­nu času hla­so­vě a pohy­bo­vě impro­vi­zu­jí v jed­nom z hor­ních poko­jů Des­four­ské­ho palá­ce  – pla­zí se po zemi, čás­teč­ně po zdech i po sobě navzá­jem. V pod­kre­su na mís­tě mixo­va­né ambi­ent­ní hud­by neu­stá­le opa­ku­jí v urči­té melo­dii slo­vo „untit­led“, kte­ré je páte­ří celé­ho dění. Tří­ho­di­no­vý for­mát per­for­man­ce je vysta­věn podob­ně jako par­ti­ci­pa­tiv­ní výtvar­né kom­po­zi­ce na chod­bách Des­four­ské­ho palá­ce, kde lze začít kdy­ko­liv a kde kaž­dý návštěv­ník strá­ví čas dle své­ho uvá­že­ní.  Lze však jít i pro­ti tomu­to prin­ci­pu „neu­r­či­tos­ti“ a pood­ha­lit vnitř­ní logi­ku dění v deka­dent­ním poko­jíč­ku jen tím, že se zde pozdr­žím déle. Tím se totiž ozřej­mí styč­né význa­mo­tvor­né body celé akce, kte­ré jsou buď výraz­něj­ší než ostat­ní, nebo se v urči­tých inter­va­lech opa­ku­jí. . Jed­ním z opa­ko­va­ných momen­tů tvo­ří dota­zo­vá­ní  prá­vě pří­tom­ných účast­ní­ků na poci­ty nejis­to­ty ve vlast­ním živo­tě a nahlí­že­ní do skle­ně­né krych­le s uvnitř umís­tě­nou kame­rou, při­čemž se sní­ma­né obli­če­je per­for­me­rů pro­mí­ta­jí na strop poko­je. Zásad­ní akcí je pak pozvol­ná výmě­na kos­tý­mů mezi akté­ry, při­čemž si Kor­ne­to­vá s Viňar­ským vymě­ní identi­tu své­ho pohla­ví.  Pri­cip předlou­hé per­for­man­ce pro krát­ké pose­ze­ní nejsou ani v čes­kém kon­tex­tu už ničím novým. V pří­pa­dě UN:TIT:LED je však potře­ba vyzdvih­nout schop­nos­ti per­for­me­rů zachá­zet s nejed­no­du­chou nejis­tou ote­vře­nou  situ­a­cí, do níž divá­ci vstu­pu­jí, kdy se jim zachce. Zejmé­na Nela H. Kor­ne­to­vá okouz­lu­je svou suve­re­ni­tou jak v určo­vá­ní tem­pa impro­vi­za­ce, tak ve vel­mi jem­né komu­ni­ka­ci a neú­toč­né mani­pu­la­ci s pub­li­kem, jejímž výsled­kem je pro­ka­za­tel­ně roz­mlu­ve­né a par­ti­ci­pu­jí­cí obecenstvo.

Mith­kal Alzghair/ Com­pag­nie Hek-Ma — Déplacement/Přemístění
Cho­re­o­gra­fie: Mith­kal Alz­ghair
Per­for­me­ři: Rami Farah, Sha­mil Taskin, Mith­kal Alz­ghair
Dra­ma­tur­gie: Thi­a­baut Kai­ser
Svě­tel­ný design: Séve­ri­ne Rié­me
Psá­no z reprí­zy 11. 10. 2018

Nico­la Gunn — Pie­ce for Per­son and Ghet­to Blaster/ Sklad­ba pro člo­vě­ka a mag­ne­ťák
Psá­no z reprí­zy 12. 10. 2018

Debo­rah Pear­son — His­to­ry His­to­ry His­to­ry
Psá­no z reprí­zy 12. 10. 2018

Bou­chra Ouizguen/ Com­pag­nie O — Corbeaux/ Vrá­ny
Režie: Bou­chra Oui­z­gu­en
Per­for­mer­ky: Kab­bou­ra Aït Ben Hmad, Fati­ma El Han­na, Hali­ma Sahmoud, Fat­na Ibn El Kha­tyb, Kha­di­ja Amr­har, Zahra Ben­sllam, Mali­ka Sou­kri, Milouda El Maa­ta­oui, Hasnae El Ouar­ga
Pro­duk­ce: Com­pag­nie O
Psá­no z reprí­zy 13. 10. 2018

T.I.T.S. — UN:TIT:LED
Kon­cept: Nela H. Kor­ne­to­vá a T.I.T.S.
Per­for­me­ři: Nela H. Kor­ne­to­vá, Lær­ke Grøntved, Jaro Viňar­ský
Video design: Jan Hajde­lak Husták
Zvu­ko­vý design: Bjorn Kris­tin Honsson
Psá­no z reprí­zy 13. 10. 2018