Igor Vejsada: Tanec je duchovní umění

foto: archiv Pražského komorního baletu

foto: archiv Pražského komorního baletu

Igor Vej­sa­da, dlou­ho­le­tý sólis­ta Stát­ní­ho diva­dla v Brně, člen Györi Ballet, Kibbu­tz Dan­ce Con­tem­po­ra­ry Com­pa­ny, Národ­ní­ho diva­dla v Man­nhe­i­mu, cho­re­o­graf a peda­gog, pro­žil osm­náct let jako šéf bale­tu Národ­ní­ho diva­dla morav­sko­slez­ské­ho v Ost­ra­vě. Z pod­ně­tu Pet­ra Zus­ky a vede­ní Praž­ské­ho komor­ní­ho bale­tu byl v roce 2016 pově­řen vede­ním toho­to sou­bo­ru, kde v sou­čas­nos­ti půso­bí spo­leč­ně s Lin­dou Svidró jako balet­ní mis­tr a asi­s­tent cho­re­o­gra­fie. K roz­ho­vo­ru jsme se sešli sho­dou okol­nos­tí den po hos­to­vá­ní balet­ní­ho sou­bo­ru NDM na Nové scé­ně Národ­ní­ho diva­dla. Vyu­ži­la jsem toho k retrospek­tiv­ní­mu vzpo­mí­ná­ní, při kte­rém jsme se vra­ce­li hlou­bě­ji a hlou­bě­ji do minu­los­ti až ke klí­čo­vým zdro­jům jeho pro­fes­ní inspirace.

Vče­ra jste se byl podí­vat na před­sta­ve­ní ost­rav­ské­ho bale­tu Dva světy/Jeden svět na Nové scé­ně Národ­ní­ho diva­dla. Zazna­me­nal jste něja­ké výraz­né pro­mě­ny v sou­bo­ru?
Vel­ké per­so­nál­ní změ­ny jsem od své­ho odcho­du z Ost­ra­vy nevi­děl, což mě potě­ši­lo. Byl jsem mile pře­kva­pe­ný výko­ny taneč­ní­ků. Všich­ni se posu­nu­li v tom­to smě­ru dál. Vždy říkám, že dvě sezo­ny v diva­dle jsou jako dvě piru­e­ty, tak­že nic moc – jen rozkou­ká­vá­ní se, popří­pa­dě zís­ká­ní něja­ké pří­le­ži­tos­ti vystou­pit v daném reper­toá­ru. Tepr­ve dal­ší sezo­ny uká­že taneč­ník svůj sku­teč­ný potenciál.

Líbil se vám výběr cho­re­o­gra­fií?
Ano, triptych byl vel­mi zda­ři­lý. Jmé­na jako Ohad Naha­rin, Itzik Gali­li či Jiří Kyli­án jsou hod­ně nároč­ná pro sou­bor zís­kat. Navíc potře­bu­je­te mít ředi­te­le, kte­rý za vámi bude stát a schvá­lí vám to.

Len­ka Dří­ma­lo­vá dob­ře navá­za­la na můj dra­ma­tur­gic­ký počin při­vést na scé­nu jed­nu z cho­re­o­gra­fií Jiří­ho Kyli­á­na. V roce 2013 jsem uve­dl v rám­ci slo­že­né­ho veče­ra Návra­ty domů jeho cho­re­o­gra­fii Po zarost­lém chod­níč­ku na hud­bu Leo­še Janáč­ka s živou kla­vír­ní inter­pre­ta­cí vyni­ka­jí­cí­ho Iva Kahánka.

Sle­du­je­te ost­rav­ský balet­ní reper­toár i po svém odcho­du?
Stá­le mi zále­ží na tom, jak sou­bor pra­cu­je. Nebe­ru to tak, že zabouch­nu dve­ře a jed­na eta­pa mého živo­ta skon­či­la. V sou­bo­ru jsem pra­co­val dva­cet let. Pak už jsem byl pro­voz­ně nej­star­ší, a tak jsem si řekl, že je nej­vyš­ší čas ode­jít. Těší mě, že někte­ré z mých cho­re­o­gra­fií, jako napří­klad Labu­tí jeze­ro, mají stá­le na repertoáru.

Jak jste se cítil v letech 2014 až 2016 na pozi­ci balet­ní­ho mis­tra ost­rav­ské­ho sou­bo­ru?
Dob­ře, pro­to­že jsem mohl trá­vit více času na sále s taneč­ní­ky. Funk­ci balet­ní­ho mis­tra jsem vyko­ná­val už dří­ve spo­leč­ně s vede­ním sou­bo­ru. Chtěl jsem pře­dá­vat své zku­še­nos­ti a dohlí­žet na sou­bor, jak pra­cu­je. Vel­kou pomo­cí k ješ­tě lep­ší­mu zvy­šo­vá­ní umě­lec­ké a tech­nic­ké úrov­ně sou­bo­ru mi byli hos­tu­jí­cí peda­go­go­vé a asi­s­ten­ti. Za všech­ny bych jme­no­val vyni­ka­jí­cí Jean­ne Solan, býva­lou sólist­ku a sou­čas­nou asi­s­tent­ku Jiří­ho Kyli­á­na i NDT, Mał­gor­za­tu Choj­nac­kou, býva­lou sólist­ku var­šav­ské­ho a poznaň­ské­ho balet­ní­ho sou­bo­ru nebo Micha­e­la Mes­se­re­ra, balet­ní­ho mis­tra pet­ro­hrad­ské­ho i lon­dýn­ské­ho bale­tu. S Len­kou jsem ale stá­le spo­lu­pra­co­val na vede­ní souboru.

Udě­la­la Len­ka Dří­ma­lo­vá zásad­ní změ­ny v reper­toá­ru?
Len­ka není typ člo­vě­ka, kte­rý by po vás všech­no sme­tl a začal od začát­ku. Navá­za­la na zave­de­ný sys­tém, a to je dob­ře. Více inkli­no­va­la k sou­čas­né­mu tan­ci, pro­to­že v něm vyrost­la. Postu­pem času ale zjis­ti­la, že na něm nelze posta­vit reper­toár kamen­ných diva­del. Je nut­né ctít kla­sic­kou balet­ní lite­ra­tu­ru a ved­le toho pre­zen­to­vat i sou­čas­né taneč­ní směry.

Moje zku­še­nost z posled­ních let byla tako­vá, že kon­zer­va­tiv­něj­ší část divác­ké obce vyhle­dá­va­la zná­mé titu­ly, a tím i čás­teč­ně for­mo­va­la dra­ma­tur­gii diva­dla. Na dru­hé stra­ně má ale kaž­dý šéf svůj vlast­ní názor na tanec a chce v sou­bo­ru zane­chat svou sto­pu. Donést tam něco nové­ho, specifického.

V Ost­ra­vě se ale jako cho­re­o­gra­f­ka pří­liš neu­plat­ni­la.
Mys­lím, že je to způ­so­be­né tím, že admi­nis­tra­tiv­ní povin­nos­ti vám čás­teč­ně berou kre­a­ti­vi­tu, jestli­že kolem sebe nemá­te dosta­teč­nou admi­nis­tra­tiv­ní pod­po­ru. To byla moje zkušenost.

S jakou vizí jste jako šéf při­šel v roce 1996 do ost­rav­ské­ho bale­tu?
Chtěl jsem hlav­ně změ­nit tech­nic­kou a umě­lec­kou úro­veň sou­bo­ru. Při­šel jsem ze zahra­ni­čí, kde jsem zís­kal zku­še­nos­ti zvláš­tě ze sou­čas­né­ho taneč­ní­ho reper­toá­ru. Záro­veň jsem pro­šel snad vše­mi kla­sic­ký­mi titu­ly kamen­né­ho diva­dla. Nasa­dil jsem v sou­bo­ru pev­ný režim a postup­ně zvy­šo­val tech­nic­ké poža­dav­ky na taneč­ní­ky. Měl jsem vizi vybu­do­vat plno­hod­not­ný balet­ní sou­bor, kte­rý bude scho­pen ve vel­mi dob­ré kva­li­tě uvá­dět jak kla­sic­ké titu­ly, tak i pro­gre­siv­ní sou­čas­ná díla pro střed­ní a mla­dou generaci.

Pro­to jste záhy po svém nástu­pu uve­dl 1. pro­sin­ce 1996 taneč­ní insce­na­ci The Beat­les?
Zjis­til jsem, že cho­dí do diva­dla málo mla­dých divá­ků, a chtěl jsem je tam něčím při­lá­kat. Mlu­vil jsem o této situ­a­ci s výtvar­ní­kem Sašou Babra­jem, a ten mě při­ve­dl na nápad vytvo­řit cho­re­o­gra­fie na pís­nič­ky The Beat­les, pro­to­že teh­dy byli zno­vu mimo­řád­ně popu­lár­ní. Mys­lím, že pou­ze Chris­to­pher Bru­ce rea­li­zo­val cho­re­o­gra­fii na téma život Joh­na Len­no­na, ale jinak se jejich pís­nič­ky v bale­tu jako celek nikdy neob­je­vi­ly. Pak se do toho náho­dou vlo­žil Karel Vág­ner s nápa­dem, že bych mohl pozvat sku­pi­nu The Beat­les Revi­val, aby dopro­vá­ze­la taneč­ní­ky naži­vo. A ten­to nápad jsem rea­li­zo­val. Divá­ky tato insce­na­ce vel­mi oslo­vi­la, všech­na před­sta­ve­ní byla vypro­da­ná. Na podob­ném prin­ci­pu jsem pak vytvo­řil cho­re­o­gra­fii The Doors, kon­ci­po­va­nou ale už více dějo­vě s hlav­ním moti­vem živo­ta Jima Morrisona.

Napro­ti tomu jste ale také vrá­til na reper­toár v sou­čas­nos­ti čas­to opo­mí­je­né vel­ké dra­ma­tic­ké bale­ty sovět­ské éry…
Dra­ma­tur­gii jsem nasta­vil tak, že jsme téměř pra­vi­del­ně uvá­dě­li jed­nu pre­mi­é­ru kla­sic­ké­ho nebo neo­kla­sic­ké­ho bale­tu v his­to­ric­ké budo­vě a jed­nu sou­čas­né­ho taneč­ní­ho umě­ní v Diva­dle Jiří­ho Myro­na. Chtěl jsem pre­zen­to­vat sou­bor titu­ly, kte­ré v té době nikdo neu­vá­děl. Byl jsem jed­ním z prv­ních, kte­ří po revo­lu­ci oži­vi­li sice sovět­ský, ale jinak vel­mi kva­lit­ní reper­toár. Na své stá­ži v Mosk­vě jsem viděl pre­mi­é­ru Anny Kare­ni­ny s Majou Pli­sec­kou a osob­ně jsem se setkal s Rodi­o­nem Ščedri­nem. Dílo mě doslo­va uchvá­ti­lo. Po letech jsem si tu hud­bu zno­vu pus­til a zjis­til jsem, že je nadčasová.

Po Anně Kare­ni­ně násle­do­va­la Maš­ka­rá­da, Car­men, poz­dě­ji také Spar­ta­kus a Othello. Vše v cho­re­o­gra­fii Joze­fa Sabov­čí­ka. Proč jste si vybral prá­vě jeho?
Vystu­do­val jsem obor cho­re­o­gra­fie na VŠMU v Bra­ti­sla­vě a Jozef Sabov­čík byl mým pro­fe­so­rem. Věděl jsem, že má vel­ké zku­še­nos­ti. Pro­to jsem ho požá­dal o spo­lu­prá­ci s tím, aby vypra­co­val návrh, jak tyto bale­ty při­způ­so­bit malé­mu počtu taneč­ní­ků v sou­bo­ru. Sabov­čík měl „šes­tý smy­sl“ pro tvor­bu dra­ma­tic­kých bale­tů. Zvlášt­nos­tí bylo, že jsme oslo­vi­li ke spo­lu­prá­ci také exter­nis­ty z řad bas­ket­ba­lis­tů. Tato kom­bi­na­ce spor­tov­ců a pro­fe­si­o­nál­ních taneč­ní­ků dopadla zda­ři­le. Bas­ket­ba­lis­té měli chuť učit se něco nové­ho, napří­klad drže­ní těla, být v těs­ném kon­tak­tu s ostat­ní­mi taneč­ní­ky, nebo jak zved­nout part­ner­ku – to je vel­mi bavi­lo a zají­ma­lo. Nako­nec svůj úkol spl­ni­li profesionálně.

Z cho­re­o­gra­fů sou­čas­ných taneč­ních děl jste ost­rav­ské­mu pub­li­ku před­sta­vil řadu osob­nos­tí ze zahra­ni­čí. Napří­klad Eri­ca Trot­tie­ra, Wil­li­a­ma Fomi­na, Phi­lip­pa Talar­da, Jiří­ho Kyli­á­na, Chris­to­phe­ra Fle­min­ga nebo Davi­da Slo­bašpyc­ké­ho. Jak se jim spo­lu­pra­co­va­lo s balet­ním sou­bo­rem?
Vsa­dil jsem na lidi, kte­ré jsem dob­ře znal. Kaž­dý z cho­re­o­gra­fů byl rád, že v sou­bo­ru zane­chal svou sto­pu, odjíž­děl spo­ko­je­ný a s dob­rý­mi umě­lec­ký­mi výsled­ky. Rádi se k nám pak vraceli.

Neměl jste strach, že jste zašel v expe­ri­men­tu na poli sou­čas­né­ho taneč­ní­ho diva­dla někdy až pří­liš dale­ko?
V tom­to ohle­du se mi Ost­ra­va zdá­la vždy vel­mi pro­gre­siv­ní, ote­vře­ná jakým­ko­liv novin­kám. A to se týka­lo také odbo­ru kul­tu­ry ost­rav­ské­ho magis­trá­tu. Napří­klad v insce­na­ci Pada­jí­cí andě­lé s cho­re­o­gra­fií Phi­lip­pa Talar­da na moti­vy díla Jea­na Gene­ta vystu­po­val pěvec­ký vězeň­ský sbor Heř­má­nek z Věz­ni­ce Heř­ma­ni­ce. Na začát­ku nám lidé hod­ně vytý­ka­li, že si dovo­lu­je­me pre­zen­to­vat věz­ně v umě­lec­kém díle i v diva­dle samot­ném. Pro­to jsme zača­li pořá­dat veřej­né semi­ná­ře a vysvět­lo­vat cíl toho­to taneč­ní­ho pro­jek­tu. Postup­ně nás oslo­vo­va­la různá média včet­ně sou­kro­mých tele­vi­zí. Úspěš­ně dopadla důle­ži­tá jed­ná­ní s ředi­te­lem heř­ma­nic­ké věz­ni­ce a v závě­ru ten­to pro­jekt schvá­li­lo i minis­ter­stvo vni­t­ra. Při pre­mi­é­ře dokon­ce minis­ter­stvo udě­li­lo Phi­lip­pu Talar­do­vi vyzna­me­ná­ní za význam­ný soci­ál­ní pří­nos toho­to pro­jek­tu. V tom­to oka­mži­ku mě strach z expe­ri­men­to­vá­ní přešel.

Jak spo­lu­prá­ce vypa­da­la?
Nejdřív jsme cho­di­li my za sbo­rem, pro­to­že dostat zpě­vá­ky z věz­ni­ce byl vel­ký pro­blém. Na kaž­dé­ho odsou­ze­né­ho muse­li být spe­ci­ál­ní dozor­ci. Čle­nů zpí­va­lo a tan­či­lo asi pat­náct. Navzdo­ry těm­to pro­blé­mům je divá­ci nako­nec při­ja­li vel­mi ote­vře­ně a bouř­li­vě. Pod­mín­kou také bylo, že pro­ve­de­me jed­no před­sta­ve­ní pří­mo ve věz­ni­ci, abychom doda­li inspi­ra­ci ostat­ním věz­ňům. Tím jsme jim chtě­li vytvo­řit pře­cho­do­vý můs­tek z vězeň­ské­ho vakua, nasmě­ro­vat jejich myš­le­ní a pomo­ci jim vrá­tit se do běž­né­ho živo­ta. Jeden z pro­puš­tě­ných pak u nás v diva­dle pra­co­val jako jevišt­ní technik.

Význam­né mís­to v reper­toá­ru zau­ja­la také vaše vlast­ní tvor­ba. Odkud pro ni čer­pá­te inspi­ra­ci?
Obec­ně řeče­no je to hud­ba a pří­běh. Zále­ží na tom, co mě dří­ve oslo­ví. Zpo­čát­ku mé cho­re­o­gra­fic­ké cítě­ní a myš­le­ní hod­ně ovliv­nil styl Iva­na Mar­kó. Ten si mě vši­ml na bra­ti­slav­ských hudeb­ních slav­nos­tech v bale­tu Šach krá­li na hud­bu Bohusla­va Mar­ti­nů v cho­re­o­gra­fii Lubo­še Ogou­na a nabí­dl mi angaž­má v maďar­ském Györi Ballet. V té době to byl jeden z nej­vý­znam­něj­ších evrop­ských sou­bo­rů zabý­va­jí­cích se moder­ním baletem.

Jaký byl Ivan Mar­kó?
Nekom­pro­mis­ní stej­ně jako jeho uči­tel Mau­ri­ce Béjart. Byl pohy­bo­vě per­fekt­ní. A stej­nou umě­lec­kou a tech­nic­kou kva­li­tu vyža­do­val od nás. Prá­ce s ním byla vel­mi tech­nic­ky pre­ciz­ní, detail­ní a nároč­ná. Pra­co­va­li jsme deset hodin den­ně. On i sou­bor se sta­li miláč­kem maďar­ské­ho pub­li­ka. Po dvou letech jsem se vrá­til zpět do Brna a zalo­žil se svý­mi kole­gy z diva­dla sou­bor Nový balet Brno. V něm můj cho­re­o­gra­fic­ký ruko­pis hod­ně ovliv­ni­la prá­vě prá­ce s Iva­nem Markó.

Váš cho­re­o­gra­fic­ký reper­toár pro ost­rav­ský sou­bor bychom moh­li nazvat „multi­žán­ro­vý“.
V Ost­ra­vě jsem chtěl sku­teč­ně zku­sit všech­no. Někdy jsem se nechal inspi­ro­vat hud­bou, jin­dy námě­tem. Nebo jsem dostal pod­nět zven­čí. Vždy jsem chtěl, aby to zají­ma­lo mě, sou­bor i divá­ka. Nevím, jest­li to bylo dob­ře, nebo špat­ně, pro­to­že sou­bor tak pode mnou neměl jed­not­nou dra­ma­tur­gic­kou kon­cep­ci. V reper­toá­ru se ved­le sebe ocit­ly cho­re­o­gra­fie na hud­bu Cla­ri­net Fac­to­ry a na Rekvi­em od Anto­ní­na Dvořáka.

Vní­má­te to dnes jako chy­bu?
Vůbec ne. Mám rád barev­ný svět a vel­ké kon­tras­ty, ale duše musí být jed­not­ná. A ta – jsem pře­svěd­čen – v Ost­ra­vě byla.

V roce 2000 vznik­la vaše cho­re­o­gra­fie Rekvi­em na hud­bu Anto­ní­na Dvo­řá­ka.
Dvo­řá­ko­vo Rekvi­em jsem měl dlou­ho v hla­vě, ale neznal jsem ho tak detail­ně jako Mozar­to­vo nebo Ver­di­ho. Po urči­té době, kdy jsem šel s posle­chem hud­by více do hloub­ky díla, jsem zjis­til, že jeho Rekvi­em je nad­ča­so­vá hudeb­ní katedrá­la. Začal jsem být lehce na pochy­bách, zda vůbec sne­se jaké­ko­li vizu­ál­ní ztvár­ně­ní. Přes­to jsem svou myš­len­ku neo­pus­til a sna­žil se rea­li­zo­vat svou cho­re­o­gra­fic­kou vizi za pomo­ci výtvar­ní­ka Davi­da Bazi­ky. Ten při­šel s nápa­dem nechat se inspi­ro­vat archi­tek­tu­rou židov­ské­ho muzea v Ber­lí­ně. Nako­nec se výtvar­ná strán­ka skvě­le pro­po­ji­la – pod kří­d­ly monu­men­tál­ní hud­by – s obsa­ho­vě pohy­bo­vým zámě­rem. Rekvi­em vel­mi cito­vě zasáh­lo i můj osob­ní život…

V jakém smys­lu?
Zemře­la mi mamin­ka a já jsem čle­ny sou­bo­ru požá­dal, abychom jed­no z před­sta­ve­ní Rekvi­em věno­va­li jí. Polo­žil jsem v diva­dle kvě­ti­ny na sym­bo­lic­ké mís­to a sou­bor mě v tom jed­no­znač­ně pod­po­řil. Během před­sta­ve­ní se ener­gie prou­dí­cí mezi jeviš­těm a hle­diš­těm dala krá­jet. Taneč­ní­ci v tu chví­li nej­lé­pe pocho­pi­li vnitř­ní význam hud­by a poci­to­vě se koneč­ně setka­li „sami se sebou“, tedy s tím, co bylo od začát­ku mým cílem. Sou­bor se inter­pre­tač­ně posu­nul o kus dál. Taneč­ní­ci na sebe moh­li mít nároč­něj­ší poža­dav­ky s vět­ší vzá­jem­nou důvě­rou a umě­lec­kým pochopením.

Rekvi­em a o šest let poz­dě­ji insce­na­ci Purim aneb Vol­ba osu­du v cho­re­o­gra­fii Wil­li­a­ma Fomi­na jste věno­val Yehu­di­th Arnon, zakla­da­tel­ce a cho­re­o­gra­f­ce Kibbu­tz Dan­ce Con­tem­po­ra­ry Com­pa­ny z Izra­e­le. V tom­to sou­bo­ru jste jako taneč­ník půso­bil v letech 1992 až 1994…
Po dlou­ho­le­té prá­ci v kla­sic­kém obo­ru jsem se chtěl posu­nout dál a tan­čit díla, kte­rá dáva­jí vět­ší pro­stor pro osob­ní výpo­věď. U kla­sic­ké­ho tan­ce jste sil­ně ohra­ni­če­ni for­mou, kte­rá vám nedo­vo­lu­je pře­sah, kdež­to sou­čas­ný tanec tu mož­nost má. Pra­cu­je­te s nej­vnitř­něj­ší­mi poci­ty. Ener­gii, kte­rou v sobě máte, pře­dá­vá­te divá­ko­vi, a tím jeho i sebe obo­ha­cu­je­te. Izra­el­ský sou­bor hos­to­val v rám­ci Tan­ce Pra­ha v Brně. Viděl jsem jejich před­sta­ve­ní a byl jsem v úža­su. Řekl jsem si, že prá­vě tohle bych chtěl ke kon­ci kari­é­ry zku­sit. Dru­hý den jsem si šel zacvi­čit na ote­vře­ný tré­nink, kte­rý ten­to sou­bor nabízel.

A udě­lal jste tím kon­kurs…
Tré­nink ved­la již zmi­ňo­va­ná skvě­lá peda­gož­ka Jean­ne Solan. Při­šla se podí­vat i šéf­ka sou­bo­ru Yehu­di­th Arnon. Po krát­kém roz­ho­vo­ru mi nabíd­la angaž­má a dala čty­ři­a­dva­cet hodin na roz­myš­le­nou. Opo­no­val jsem jí, že mám v Brně man­žel­ku s dítě­tem a že se nemo­hu tak rych­le roz­hod­nout, a ona mi řek­la, že ji mám při­vést do hote­lu, aby si s ní pro­mlu­vi­la. Po hodi­no­vém roz­ho­vo­ru mi před­lo­ži­la exklu­ziv­ní smlou­vu – rodi­na za mnou moh­la tři­krát do roka na nákla­dy sou­bo­ru při­jet a zůstat tam, jak dlou­ho chtě­la. Man­žel­ka mě pod­po­ři­la a řek­la mi, ať ani minu­tu nevá­hám, že když to obo­ha­tí mě, tak i celou rodi­nu. Byl to tako­vý vysně­ný blesk z nebe.

Jak vzpo­mí­ná­te na své prv­ní měsí­ce v novém angaž­má?
V osmatři­ce­ti letech jsem si mys­lel, že toho mám hod­ně za sebou, ale mýlil jsem se. S nehra­nou poko­rou jsem v Izra­e­li začal od nuly, nic jiné­ho mi nezbý­va­lo. V noci jsem měl depre­se, ale nablíz­ku neby­lo nic – jen hory, od ovcí ožra­né kop­ce, kon­cer­ty šaka­lů a já sám se sebou. Když Yehu­di­th pozna­la, že je mi smut­no, dala mi klí­če od sálu. Řek­la, že když nebu­du moct v noci spát, tak ať jdu do stu­dia a tan­čím. Měl jsem k dis­po­zi­ci hud­bu i video­zá­zna­my z cho­re­o­gra­fií. Mohl jsem tak na sobě pra­co­vat a hlav­ně se dostat z depre­se. To se mi poda­ři­lo prá­vě za pod­po­ry vel­ké a sil­né osob­nos­ti Yehu­di­th Arnon.

Jaké jsou vaše nej­sil­něj­ší zážit­ky z poby­tu v této zemi?
  Izra­el je sil­ný v umě­lec­kém pově­do­mí a cha­risma­tu i oby­čej­ných lidí. Jsou stá­le ohro­že­ní na živo­tě a v celé zemi panu­je per­ma­nent­ní mobi­li­zač­ní atmo­sfé­ra. Vůbec to ale nedá­va­jí naje­vo, i když se děje něco závaž­né­ho. Zacho­vá­va­jí chlad­ný odstup a sílu emo­cí a ener­gii nao­pak pře­ná­še­jí do umě­lec­ké­ho pro­je­vu. To je vidět v dílech Yehu­di­th Arnon, kte­rá pře­ži­la holo­caust, či Rami­ho Be’era a Oha­da Naha­ri­na. Mezi mé krás­né zážit­ky pat­ří napří­klad vystou­pe­ní v Jeruza­lémě nebo návště­va Bet­lé­ma a dal­ších his­to­ric­ky význam­ných míst.

A mezi ty méně šťast­né?
Naše taneč­ní stu­dio leže­lo asi dva­cet pět kilo­me­t­rů od liba­non­ských hra­nic, tak­že jsme zaži­li vel­ké nále­ty. Ty smě­řo­va­ly vesměs do plan­tá­ží kolem měs­ta, ale hod­ně raket typu Kaťuša vlét­lo i do měs­ta. Kaťuša má děsi­vý zvuk, jen ta ozvě­na vám tře­se celým domem. Kdy­bychom jed­nou v Jeruza­lémě skon­či­li před­sta­ve­ní o půl hodi­ny dřív, tak bychom nepře­ži­li. Půl hodi­ny před kon­cem vylét­ly auto­bu­sy na par­ko­viš­ti, při­pra­ve­né pro taměj­ší děti, do vzdu­chu. Tako­vé zku­še­nos­ti změ­ni­ly pohled můj i celé mé rodi­ny na život a jeho hod­no­ty. I moje dce­ra dodnes zhod­no­cu­je své zážit­ky z Izra­e­le, přes­to­že jí ten­krát bylo pou­hých osm let.

Vaše dce­ra se také zabý­vá tan­cem?
Ano, přes­to­že původ­ně vystu­do­va­la malíř­ství. S man­žel­kou jsme byli pro­fe­si­o­nál­ní taneč­ní­ci a roz­hod­li jsme se, že jí v osmi letech nechce­me nalaj­no­vat život, pro­to­že se ne vždy může­te setkat s pozi­tiv­ním výsled­kem. Chtě­li jsme, aby se roz­hod­la sama, co chce v živo­tě dělat, i když tan­či­la z vlast­ní vůle a ráda. V Izra­e­li měla cho­re­o­gra­fic­ké ambi­ce, den­ně cho­di­la na zkouš­ky a vydr­že­la s námi být na sále celé hodi­ny. Dnes vytvá­ří s man­že­lem vlast­ní taneč­ní pro­jek­ty a spo­lu­pra­cu­je také se zahra­nič­ní­mi sou­bo­ry. V Ost­ra­vě mě někdy suplo­va­la při prá­ci s dět­mi s han­di­ca­pem. Po čase sama sou­bor ved­la a dopl­ni­la si vzdě­lá­ní v této soci­ál­ní oblas­ti. Vytvo­ři­la mno­ho skvě­lých cho­re­o­gra­fií a zůsta­la u toho dodnes.

Jak jste se dostal k prá­ci s dět­mi s han­di­ca­pem?
V Ame­ri­ce jsem byl pozván na gala­kon­cert taneč­ní sku­pi­ny lidí s han­di­ca­pem a byl jsem v šoku. Viděl jsem vel­ké umě­lec­ké dílo včet­ně taneč­ních výko­nů a řekl jsem si, že bych si někdy chtěl zku­sit něco podob­né­ho jako cho­re­o­graf. Poz­dě­ji jsem o tom zážit­ku mlu­vil s man­žel­kou Ilji Rac­ka, mat­kou dítě­te s han­di­ca­pem, a po její pobíd­ce jsem zalo­žil sku­pi­nu Bílá holu­bi­ce. Její sou­čás­tí byly nejen děti, ale i jejich rodi­če a asi­s­ten­ti. Mezi prv­ní člen­ky pat­ři­la skvě­lá a empa­tic­ká dív­ka Kat­ka Kapi­co­vá, se kte­rou jsme spo­leč­ně vytvo­ři­li duet. Od té doby jsme ho při růz­ných pří­le­ži­tos­tech mno­ho­krát tan­či­li a tan­čí­me dodnes. Sou­bor Bílá holu­bi­ce stá­le vystu­pu­je a má vel­ké úspěchy

Jak se vám se sku­pi­nou spo­lu­pra­co­va­lo?
Nesku­teč­ný záži­tek. Smy­sl té prá­ce je v neu­stá­lém hle­dá­ní lid­skosti. Děti s han­di­ca­pem to posu­nu­je dál, za hra­ni­ce jejich uva­žo­vá­ní. Zís­ká­va­jí sebe­dů­vě­ru, že pat­ří do naší spo­leč­nos­ti. Prá­vě tím boří­te bari­é­ry – umož­ní­te tako­vým lidem exis­to­vat mezi námi. Oni mají ale spous­tu věcí, kte­rých si my zdra­ví nevá­ží­me. Já to vím, pro­to­že jsem si svůj život čas­to vědo­mě ničil nejen svou pra­cí, ale také svým bláz­nov­stvím a hod­ně jsem i ris­ko­val. Pak jsem zjis­til, že mé bolíst­ky a pro­blémy jsou opro­ti jejich nicot­né. Spo­lu­prá­ce s nimi mě léči­la a načer­pal jsem při ní – po prá­ci v diva­dle napl­ňu­jí­cí – energii.

Z Izra­e­le jste ode­šel v roce 1994 do Národ­ní­ho diva­dla v Man­nhe­i­mu k Phi­lip­pu Talar­do­vi, kde se ale vaše sou­vis­lá inter­pre­tač­ní kari­é­ra pře­ru­ši­la. Co se sta­lo?
Vlo­mil jsem si pat­ní kost dovnitř cho­di­dla, což nešlo ope­ra­tiv­ně odstra­nit. Tři a půl nebo čty­ři měsí­ce jsem cho­dil jen o ber­lích a pak jsem hod­ně dlou­ho reha­bi­li­to­val. Vylé­čil jsem se a odjel se sou­bo­rem do Ang­lie na shake­spea­rov­ský fes­ti­val. Tan­čil jsem Mer­ku­cia v Rome­o­vi a Julii. Neměl jsem alter­na­ci a u tře­tí­ho před­sta­ve­ní mě ta noha zača­la straš­ně bolet. Dok­tor mi musel den­ně píchat obstřik, abych mohl vůbec tan­čit. Po návra­tu do Man­nhe­i­mu mi dok­to­ři řek­li, že jsem si tím zni­čil nohu na hod­ně dlou­ho. Na dru­hou stra­nu jsem po urči­té době ply­nu­le pokra­čo­val ve spo­lu­prá­ci s Phi­lip­pem Talar­dem v Ost­ra­vě na cho­re­o­gra­fi­ích Taneč­ník na pro­va­ze, Zázrak v tichu a na už zmí­ně­ných Pada­jí­cích andělech.

Přes­to vaše taneč­ní kari­é­ra tak úpl­ně neskon­či­la. Dodnes vás může­me vidět na jeviš­ti v roli Edga­ra Ala­na Poea v cho­re­o­gra­fii Chvil­ka POEzie.
Od zra­ně­ní v Němec­ku jsem se na jeviš­ti obje­vo­val ješ­tě doce­la čas­to. Bolest se mi ale zno­vu a zno­vu vra­ce­la. Přes­to – je těž­ké vzdát se něče­ho, co milu­je­te. Když mě něja­ký cho­re­o­graf oslo­vil, nedo­ká­zal jsem odo­lat. Ať už to byla v roce 2014 v Ost­ra­vě Kari­na Elver pro roli Mad­ge z La Syl­phi­de, Marek Svo­bod­ník pro roli Poea nebo někdo dal­ší. Vždy, když jsem si řekl, že už na jeviš­ti kon­čím, jsem se tam něja­kým způ­so­bem zno­vu octl. Nicmé­ně chci všem podě­ko­vat za pro­je­ve­nou důvě­ru. Bylo mi ctí s nimi spo­lu­pra­co­vat a mno­ho jsem se nau­čil. Teď si mys­lím, že je Chvil­ka POEzie oprav­du to posled­ní, v čem účin­ku­ju. Ale co já vím…? Za pár let mě tře­ba uvi­dí­te někde v butó. Nikdy neří­kej nikdy.

V butó?
Díky mamin­ce sólist­ky Tomoko Nomu­ry z ost­rav­ské­ho sou­bo­ru jsem zís­kal kon­takt s Japon­skem. Posta­vil jsem tam pár cho­re­o­gra­fií pro balet­ní ško­ly z Ósa­ky a Maru­ga­me dopl­ně­né sólis­ty napří­klad z Tokia. Záro­veň jsem sám tré­no­val v sou­bo­ru Butoh Dan­ce Com­pa­ny. Už dří­ve jsem o tom­to tan­ci sly­šel a viděl jsem ho. Při­šel mi zají­ma­vý a měl jsem chuť si ho zku­sit. Jeho tech­ni­ka mě nadchla hlav­ně tím, co všech­no může­te díky ní udě­lat pro sebe i pro své oko­lí. Neznám ji úpl­ně detail­ně, ale je tam úžas­ná svo­bo­da a vel­ká dáv­ka říze­né impro­vi­za­ce. Sou­bor pak při­jel hos­to­vat do Diva­dla Bol­ka Polív­ky a k mému pře­kva­pe­ní mě zařa­dil do své­ho před­sta­ve­ní. Neza­po­me­nu­tel­ný zážitek.

Jak pro­duk­ce – či asi spíš per­for­man­ce – vypa­da­la?
Začí­na­li jsme v exte­ri­é­ru. Natře­ni bílou bar­vou jsme se schá­ze­li z růz­ných uli­ček na náměs­tí Svo­bo­dy. Pak jsme šli do diva­dla a zača­lo před­sta­ve­ní. Po ces­tě jsme s sebou při­ved­li do diva­dla množ­ství lidí, kte­ří dokon­ce zapla­ti­li vstu­pen­ky ex post. Pár hodin před vystou­pe­ním mi taneč­ní­ci řek­li, že se k mému sólu v jed­nom oka­mži­ku při­po­jí ješ­tě jeden taneč­ník, kte­rý na posled­ní chví­li při­le­tí ze San Fran­cis­ka. Při­šlo mi nepro­fe­si­o­nál­ní tan­čit na jeviš­ti duet bez před­cho­zí zkouš­ky, byl jsem z toho ve stre­su a své oba­vy jsem jim také sdě­lil. Oni mi řek­li, že se mýlím, že to bude dob­rý moment pře­kva­pe­ní pro oba. Ten Japo­nec měl asi 180 cm a byl těž­ký intro­vert. Když jsem se ho pár minut před vystou­pe­ním v šat­ně zeptal, co tam bude­me dělat, řekl: Uvi­dí­me… Nako­nec mě na jeviš­ti asi dvě minu­ty vůbec nepus­til do své­ho teri­to­ria. Vypa­da­lo to, že tan­čí­me dvě sóla. Pak udě­lal jeden pohyb a všech­no se změ­ni­lo v úžas­nou sym­bi­ó­zu a har­mo­nii lid­ských těl s nepo­psa­tel­ným obsahem.

Co je pro vás – po vší vaší zku­še­nos­ti – tanec?
Byť pra­cu­je­te s tělem, je to pře­de­vším duchov­ní umě­ní a děku­ji všem, kte­ří se na mém celo­ži­vot­ním pro­ce­su pozná­vá­ní sebe a živo­ta skr­ze tanec podíleli.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Libuše Hronková

Autorka odborných studií o významných osobnostech z dějin tance a baletu včetně monografie Nina Jirsíková – Vzpomínky tanečnice (2013). Vystudovala obory český jazyk a literatura – divadelní věda na FF UK. Pracuje jako kurátorka v Divadelním oddělení Národního muzea.