Ostravský balet – stoletá historie, pozoruhodná současnost

Příští rok to bude sto let, kdy začal Achille Vis­cusi takřka z niče­ho utvá­řet ost­rav­ský balet­ní sou­bor. Ano, ten Vis­cusi, rodák z Říma, kte­rý zkra­je dva­cá­té­ho sto­le­tí vedl balet praž­ské­ho Národ­ní­ho diva­dla, kde uvá­děl svě­to­vé pre­mi­é­ry Nedba­lo­vých balet­ních pan­to­mim, a poz­dě­ji se pode­psal na pro­fe­si­o­na­li­za­ci sou­bo­rů v Brně a Bratislavě.

Ost­rav­ský balet vedl v letech 1919 až 1923. Budo­val jej ze skrom­ných ama­tér­ských začát­ků, aby ho postup­ně jeho násle­dov­ní­ci doved­li na tře­tí nej­vý­znam­něj­ší balet­ní těle­so v repub­li­ce, kte­ré míva­lo i kolem pade­sá­ti taneč­ní­ků.
S his­to­rií ost­rav­ské­ho bale­tu se pro­tnu­ly osu­dy řady výraz­ných osob­nos­tí. Na počát­ku tři­cá­tých let vedl sou­bor Saša Machov, kte­rý poslé­ze ode­šel do Osvo­bo­ze­né­ho diva­dla. Počát­kem šede­sá­tých let tu byl kme­no­vým cho­re­o­gra­fem Pavel Šmok, než ode­šel do Pra­hy, kde s Lubo­šem Ogou­nem zalo­žil Balet Pra­ha. Nej­vý­raz­něj­ší sto­pu tu ale zane­chal Eme­rich Gabzdyl, jehož uči­te­lem byl ješ­tě Vis­cusi. Do ost­rav­ské­ho bale­tu byl při­jat jako taneč­ník v roce 1923 a o pat­náct let byl v Ost­ra­vě anga­žo­ván jako balet­ní mis­tr, cho­re­o­graf a poz­dě­ji i umě­lec­ký šéf. S pře­stáv­ka­mi pak sou­bor vedl do roku 1970 – byla to dlou­há a úspěš­ná éra.
Ost­rav­ským bale­tem pro­šla řada vyni­ka­jí­cích taneč­ní­ků a taneč­nic – Karel Luk­šík, Albert Janí­ček, Richard Böhm, Petr Kože­luh, Naďa Hajda­šo­vá, Mar­ce­la Mar­ti­ní­ko­vá, Věra Ždi­chyn­co­vá, Mar­ta Drott­ne­ro­vá, Vlas­ta Pavel­co­vá. V deva­de­sá­tých letech zde začí­na­li napří­klad Richard Kro­čil nebo Nata­ša Novot­ná.
Až do polo­vi­ny deva­de­sá­tých let čer­pal ost­rav­ský balet hlav­ně z domá­cích zdro­jů. Měl i výho­du doros­tu z míst­ní kon­zer­va­to­ře. Po pří­cho­du Igo­ra Vej­sa­dy na šéfov­ský post se ale začal ohlí­žet po zahra­nič­ních tvůr­cích. Opa­ko­va­ně se do Ost­ra­vy vra­cel Fran­couz Phi­lip­pe Talard a Kana­ďan Eric Trot­tier. Ze zahra­ni­čí, zejmé­na ze zemí býva­lé­ho Sovět­ské­ho sva­zu, při­šli i kva­lit­ní taneč­ní­ci, napří­klad kla­sic­ká balerí­na Olga Bori­so­va. Byla to ale i eta­pa redukč­ní – ost­rav­ský balet se zmen­šo­val a z někdej­ších pade­sá­ti úvaz­ků jich nezby­lo ani tři­cet. Pro sou­bor, kte­rý chtěl nabí­zet vel­kou kla­si­ku, mez­ní stav.
Zatím k posled­ní změ­ně došlo v roce 2013, kdy se šéf­kou sta­la Len­ka Dří­ma­lo­vá. Kor­mi­dlo se oto­či­lo do svě­ta ješ­tě výraz­ně­ji. Mar­kant­ně se to pro­je­vi­lo na slo­že­ní sou­bo­ru, v němž zača­li mít výbor­ní zahra­nič­ní taneč­ní­ci výraz­ně navrch a ti čeští se pozvol­na vytrá­ce­li. Zásad­ně se pro­mě­ni­la dra­ma­tur­gie. Ve slo­že­ných pro­gra­mech se na reper­toár popr­vé dosta­la jmé­na jako Jiří Kyli­án, Johan Inger, Itzik Gali­li nebo Ohad Naha­rin. Ambi­ci­óz­ní a vesměs vel­mi vyda­ře­né byly i celo­ve­čer­ní nara­tiv­ní bale­ty You­ri­ho Vamo­se (Sen noci sva­to­ján­ské), Maria Schrö­de­ra (Cha­plin), Pau­la Chal­me­ra (Popel­ka a svě­to­vá pre­mi­é­ra Tří muš­ke­tý­rů). V kla­si­ce si Ost­ra­va při­psa­la prven­ství, když na čes­ký reper­toár popr­vé mimo praž­ské Národ­ní diva­dlo při­pra­vi­la prá­ci Augusta Bour­non­vil­la (La Syl­phi­de).
Ost­rav­ský balet se v rám­ci čes­ké­ho kon­tex­tu vymy­ká tím, že jej umě­lec­ká šéf­ka nefor­mu­je jako aktiv­ní cho­re­o­gra­f­ka. Je pře­de­vším mana­žer­kou a dra­ma­tur­gy­ní, kte­rá se sna­ží díky kon­tak­tům a zna­los­ti svě­to­vé­ho balet­ní­ho dění při­nést do Ost­ra­vy to nej­lep­ší, na co lze umě­lec­ký­mi kapa­ci­ta­mi a finanč­ně dosáh­nout. Z daných ost­rav­ských mož­nos­tí se jí daří vytě­žit po umě­lec­ké strán­ce maxi­mum. Ostat­ně čet­ná oce­ně­ní to jen doklá­da­jí.
Pozvol­na se daří zlep­šo­vat i záze­mí sou­bo­ru – budu­je se nový sál; naros­tl počet úvaz­ků na bez­má­la čty­ři­cet. A co je zvlášť cen­né, že na tuto nároč­nou ces­tu začí­na­jí sly­šet míst­ní divá­ci. Ost­ra­vě dnes pat­ří na balet­ní mapě střed­ní Evro­py jed­no z čel­ných míst.?