Festival Cirkopolis do Prahy přináší v oblasti současného divadla čerstvý vítr. V mezinárodních produkcích se mísí rozličné proudy od fyzického přes vizuální divadlo až k performanci. Pro laika div, pro zasvěcence radost.
1. Nesamoúčelný naháč (Aneckxander / A. Vantournhout)
Za nejkontroverznější produkci letošního Cirkopolis platí sólová tanečně-akrobatická performance Aneckxander Belgičana Alexandra Vantournhouta. I přes jednoduchost a čistotu , se dá Vantournhoutův výstup bez jediného slova považovat za společensky nejangažovanější.
Progresivní není samotné užití nahoty performera, ale vztah k publiku, který Vantournhout na své odlišnosti od diváků dokázal vystavět. Zprvu oděný přichází do bílého boxerského ringu, avšak v momentě padají k zemi jeho volné svršky stejně jako jím pozvednutý pruh baletizolu, který mu posloužil jako úkrýt. Performance se skládá z roztodivných pohybových sekvencí, Vantournhoutových experimentů s vlastním nahým tvárným tělem. Figury silně kontrastují s přirozeným vzpřímeným postojem a navozují tak dojem zvířeckosti, ne-lidskosti. Performer se staví do role cizince, vetřelce, který nezapadá a nelze mu porozumět.
Kostru performance tvoří opakování jediné tanečně-akrobatické choreografie, jež nabývá na intenzitě spolu s obutím koturn, navléknutím boxerských rukavic a připnutím renesančního límce. Těžké boty způsobují při dopadu hlasité rány a komplikují náročné akrobatické prvky. Performer si stále dokola pouští jednoduchou melancholickou melodii, kterou sám nahrál na přinesené klávesy. Namáhá se, bije sebou o zem a ničí se. To vše jen pro konsternované publikum jednak nahotou, za druhé dokonalostí pohybů šlachovitého těla.
Vantournhout i po třetím potlesku zůstává na jevišti a pokračuje v produkci. Vyzývá diváka k zaujetí postoje, neboť jeho setrvávání v sále prodlužuje performanci (teoreticky do nekonečna). Přítomností v sále publikum performera zotročuje a nutí ho k pokračování. Jedině svým odchodem osvobodí jeho i sebe sama.
2. V prosvětlené temnotě (Autour du domaine / Collectif Porte27)
Autour du domaine – provazochodecké umění jako lyrická báseň. Marion Collé, jedna ze dvou performerek, se inspirovala básněmi Eugéna Guillevica, aby na základě práce se dvěma ocelovými lany, světlem a tmou vytvořila obraz setrvávání duše ukotvené v pozemských dimenzích někde mezi časem a prostorem.
Ostře prosvětlené pohybové sekvence se rozplývají a mizí ve tmě. Dvě performerky se pohybují po zemi, nebo balancují v různých pozicích na dvou ocelových lanech. Přes očividnou fyzickou sílu se pohybují lehce jako vodoměrky na hladině jezera. Doménou propracovaného light designu je bíločerná měnící se projekce pralesa v pozadí, kterou performerky stínem svých těl doplňují.
Atmosféře bezčasí napomáhá i recitace veršů a počítačově komponovaná hudba, jež inscenaci prokládají. Nejprve je řeč o větru, pak o vodě a kamenech v půdě. Performerky tak nenásilně provází diváka touto říší, kde může zakusit relativní plynutí času právě třeba jako dešťovka v hlíně.
3. Pohodlně na vodítku (Taival / Nuua)
Zahajovací inscenace festivalu Cirkopolis 2017 Taival v sobě spojuje téma moci, kontroly a paradox svobody. Na pozadí jednotlivých syrových klaunských, žonglérských a poloakrobatických výstupů tři performeři konstruují kritickou studii submise a dominance.
Scénografii tvoří pouze zvuky, hudba a světlo. Navozuje atmosféru temné vlhké kobky plné zavřených (ne)lidských stvůr. Výstupy se bez jemnějších přechodů střídají jako v tradičním cirkuse. Show uvozuje performer sedící na židli s trupem zalitým do vosku. Pomalu se z krusty klube jako motýl z kukly.
Další výstupy reflektují nemožnost svobody a rovnosti. Gradují v závěrečném čísle s psími vodítky: „ty ovládáš mě, já ovládám tebe“. Všichni tři performeři s obojky kolem krku končí v nekonečném trojúhelníku navzájem uvázáni na šňůře. Každý je manipulován, každý manipuluje.
