Rozhovor s Petrem Tycem před premiérou jeho nového představení Dokud nezemřeli… v Divadle Ponec
Po dlouhé době se, Petře, představujete s novým dílem. Titul Dokud nezemřeli a obsazení Lenkou Bartůňkovou, Terezou Hradílkovou a Radimem Peškou nenechává na pochybách, o čem to bude. Je sice pravda, že Eros a Thanatos jsou dva základní náměty umění, ale přece jen… Před lety jsem měla příležitost vyjádřit satisfakci, že konečně vymizela z našeho současného tance věčná traktování dámsko-pánských záležitosti, a náměty začaly být rozrůzněné a sofistikovanější. A vy tady s tímhle nešvarem znovu vyrukujete. Můžete to nějak obhájit?
Petr Tyc: Já jsem nijak moc nepřemýšlel o tom, jaké téma si vyberu, i když jsem měl v hlavě řadu témat. Spontánně jsem šáhl po tom, které ve mně v tu chvíli rezonovalo, což byla novela Juliana Barnese Jak to vlastně bylo? (Talking it Over), jejíž hloubku jsem silně – byť spíš podvědomě než vědomě — vnímal. Jde tam o příběh milostného trojúhelníku, který je napsaný skoro jako detektivka, ale velmi zajímavým způsobem. Vyprávějí ho tři aktéři a střídavě si berou slovo. Různě tak — vzhledem k tomu, jaké mají odlišné povahy — každý z nich příběh interpretuje a podává. To byl první podnět. Pak jsem si uvědomil, že ho musím abstrahovat, a došel jsem k tomu, že hlavním tématem bude láska; nic jiného milostný trojúhelník nenabízí.
Jak se dá v tanci vyjádřit relativita toho, jak kdo co vidí? Tanečníci většinou netancují o tom, jak co vidí, ale jak co prožívají…
PT: Samozřejmě, že ten příběh by jenom inspirací. V tom, jak velmi zajímavě uvažuje o milostných vztazích, o paradoxech vztahů, to mě zaujalo už napoprvé. Při opakovaném čtení, kdy jsem se snažil z toho vytáhnout obecnější témata, jsem si uvědomoval, kolik je v té knize zajímavých zkušeností a mini-příběhů. Ale naše choreografie není převyprávěním obsahu této knihy, je jí pouze inspirována.
Můžete na nějakém detailu ilustrovat, jak se motiv literárního původu může transformovat do pohybové situace?
PT: Literární motiv nelze transformovat přímo do pohybu, je to jenom podnět, inspirace. Už jsem v minulosti realizoval choreografie inspirované literaturou. Například prvotní inspirací pro To málo, co vím o Sylfidách byl román Milana Kundery Nesmrtelnost. Ale to byl podobně jen prvotní motiv. V knize bylo pár inspirativních momentů, byl jsem v té době té knihy plný; jinak to představení nemělo s Kunderovým románem nic společného. Ale v případě aktuální produkce jdeme trošku dál; na scéně se opravdu odehrávají vztahy milostného trojúhelníku.
A nebojíte se toho, že zejména v tanci je traktování milostných vztahů zatíženo už tolika klišé, že je to téma ze všech stran ohlodané úplně na kost, aby se v tom dalo najít něco nového?
PT: Toho se vůbec nebojím, protože tanec je forma, a ta forma je pro mě to podstatné. A je jedno, o čem je. Buď je forma zajímavá, nebo není. A když se klišé nedopouštíte v tanečním materiálu, tak choreografii klišé nehrozí.
Ale přesto zůstane milostný námět… Natolik jej může forma pohltit?
PT: Nepohltí jej. Mně na tom tématu zajímá obrovský paradox; jde o tom, že ač už snad všechny odpovědi na otázky, které dává milostné téma, byly vyřčeny a zpracovány, žádná z nich vlastně neplatí. A já mám takovou nešťastnou potřebu uvést ty otázky a odpovědi na pravou míru… Aspoň trochu…
Mohl byste být konkrétnější?
Ptal jsem se například svých tanečníků, jestli je nejdřív sexualita a potom láska, nebo je prvotní láska a potom přichází sexualita? A oni shodně na tuhle otázku odpovídali: No to je jasné. Napřed je láska a až pak je sexualita. A já si říkal: To přece nemůžete myslet vážně?!
To se týká rozdílu pohlaví: u chlapů je nejdřív sexualita, a u žen obráceně.
PT: Já jsem přesvědčen, že to tak není, respektive – že té otázce rozumí každý jinak; v tom je ten problém. Já se ptal na to, jestli láska pramení ze sexuality, nebo jestli sexualita vychází z lásky. Myslím si, že platí první varianta, protože jsme sexuální bytosti. Prožíváme lásku, která je prostředkem k tomu, aby sobecké geny byly nesmrtelné, a k tomu je potřeba, abychom ztratili nad sebou vládu.
Vy na to jdete ale od lesa…
PT: No samozřejmě, že na to jdu od lesa! Já jsem hroznej materialista. Sobecké geny potřebují nesmrtelnost a my jsme jako idioti jimi ovládáni. A láska je jedním ze způsobů toho ovládání.
Vy si chcete potvrdit tuhle premisu, a zneužíváte na to tanečníky….
PT: Vůbec ne. Já jsem sice zprvu opravdu měl ambici tou prací něco trošku řešit, ale to jsem vzdal, protože nejsem dost dobrý režisér, abych to dokázal. Ale věřím, že to nějakým způsobem — někde vespod toho příběhu, který vyprávíme — bude…
Když říkáte příběh, chcete jej skutečně svým tancem sdělit, vyprávět?
PT: Vlastně ano. Vyprávíme příběh milostného trojúhelníku. Ale v té choreografii není nic literárního, nic příliš narativního. Nicméně se ta příběhová linie odněkud někam vyvíjí. Nebude to abstraktní tanec nebo tanec čistě o emocích. Bude to velmi volný příběh…
Proč se měl původně jmenovat Tři jahody v řadě?
PT: Podle motivu z knihy, kdy žena hledala muže, kterého by mohla milovat, respektovat a zbožňovat. A jak se seznamovala s muži, tak zjistila, že něčeho takového dosáhnout je stejně těžké jako dostat na hracím automatu „tři jahody v řadě“. Padne vám jedna jahoda, padne vám druhá, a než vám padne třetí, tak ta první zmizí.
Nadlouho jste zmizel ze scény. Co vás přimělo k návratu? A neskryjete se po premiéře znovu?
PT: Nevím. Neumím na tuto otázku odpovědět. Odpovím tedy raději jinak: Tančím, tedy jsem.