Expozice nové lásky

foto: Vojtěch Brtnický

foto: Vojtěch Brtnický

Are­ál kar­lín­ských kasá­ren se před nedáv­nem pro­mě­nil v kul­tur­ní cen­t­rum, kte­ré svou polo­hou dopl­ňu­je kon­ste­la­ci neda­lekých žiž­kov­ských diva­del. Chát­ra­jí­cí vojen­ský objekt v majet­ku Minis­ter­stva spra­ve­dl­nos­ti nabí­zí uni­kát­ní pro­sto­ro­vé mož­nos­ti pro tvůr­ce per­for­man­ce, site-spe­ci­fic, imer­ziv­ní­ho diva­dla či hap­pe­nin­gů. Spit­fi­re Com­pa­ny uved­la na letoš­ním fes­ti­va­le 4+4 dny v pohy­bu pre­mi­é­ru své­ho site-spe­ci­fic pro­jek­tu Frag­men­ty #2, situ­o­va­né­ho do útrob jed­no­ho z kří­del býva­lých kasá­ren. Dílo na pome­zí insta­la­ce a fyzic­ké­ho diva­dla vznik­lo na zákla­dě insce­na­ce Frag­men­ty milost­ných obra­zů, pre­mi­é­ro­va­né letos v květ­nu. Auto­ři kon­cep­tu (Petr Boháč a Miřen­ka Čecho­vá) zde stej­ně jako ve Frag­men­tech milost­ných obra­zů a v Con­stellati­ons I. Befo­re I Say Yes zkou­ma­jí vztah výtvar­ných objek­tů a fyzic­ké­ho diva­dla a zamě­ři­li se na inte­gra­ci výtvar­né­ho umě­ní do diva­del­ní­ho kontextu. 

Struk­tu­ru insce­na­ce tvo­ří pohyb­li­vé a sta­tic­ké obra­zy, kte­ré se vyno­řu­jí v jed­not­li­vých míst­nos­tech a chod­bách vyhra­ze­né­ho pro­sto­ru kasá­ren, kte­rým se pub­li­kum vol­ně pohy­bu­je. Až surre­a­lis­tic­ké výje­vy se ode­hrá­va­jí v šeru, někdy v kou­ři a sklá­da­jí se z fyzic­ké akce per­for­me­rů, figu­rál­ních i abs­trakt­ních soch, obra­zů, pro­jek­cí, svě­tel­ných efek­tů a repro­du­ko­va­né i živé hud­by. Abs­trakt­ní obra­zy bez­vý­hrad­ně tema­ti­zu­jí milost­nou vášeň a fyzic­kou lás­ku a v růz­né míře odka­zu­jí na chtíč, inti­mi­tu i sexu­a­li­tu. Jako by se návštěv­ník objek­tu oci­tl na výsta­vě lid­ské ima­gi­na­ce pochá­ze­jí­cí z těch nej­zaz­ších kou­tů lid­ské­ho pod­vě­do­mí. V jed­né míst­nos­ti se trha­vý­mi pohy­by posu­nu­je a pře­va­lu­je po zemi drob­ná per­for­mer­ka, kte­ré kvů­li roz­puš­tě­ným vla­sům není vidět do obli­če­je. V urči­té momen­ty se vždy schou­lí do klubíč­ka a jiná per­for­mer­ka ji prud­ce při­klo­pí bílou skříň­kou. Z taneč­ni­ce zůsta­nou vidět jen při­skřípnu­té pra­me­ny vla­sů. Na holé stě­ně visí akt dív­ky, kte­rá prá­vě pře­ta­hu­je přes hla­vu své šaty.

Není zde mís­to pro žád­nou pozi­tiv­ně pro­ží­va­nou emo­ci, vše půso­bí hod­ně odci­ze­ně a vůči spe­ci­fic­ké­mu pro­sto­ru i divá­ku neza­u­ja­tě. Jedi­nou mož­nos­tí, jak se zori­en­to­vat (jak v abs­trakt­ních výje­vech, tak v potem­ně­lém pro­sto­ru), je navště­vo­vat mís­ta opa­ko­va­ně. Obra­zy se vyno­řu­jí v pro­sto­ru bez jaké­ho­ko­liv vnitř­ní­ho řádu a prin­cip náho­dy urču­je, čeho bude divák svědkem.

K situ­a­cím, jak­ko­liv obra­zi­vým a ori­gi­nál­ním, se nelze vztáh­nout jinak než jako k vysta­ve­né­mu umě­lec­ké­mu objek­tu, což v pří­pa­dě kon­cep­tu Frag­men­tů #2 způ­so­bu­je potíž. Situ­a­ce jsou sice pro­po­je­ny jed­ním téma­tem a oso­bi­tou poe­ti­kou, ale vzá­jem­ně na sebe neod­ka­zu­jí a nebe­rou v potaz ani genius loci pro­sto­ru. Obra­zy se vrší kon­ti­nu­ál­ně v čase a pro­mě­ňu­jí se, aniž by se význa­mo­vě pře­krý­va­ly. To způ­so­bu­je, že nelze hle­dat žád­né klí­če k jejich ucho­pe­ní a tudíž ani k pře­sa­hu celé per­for­man­ce. Rozu­mím, že hlav­ním zájmem tvůr­ců je objekt jako tako­vý, jen­že v tom­to pro­jek­tu to vede spí­še k povrch­nos­ti, kte­rou navíc pod­po­ru­je prin­cip naho­di­los­ti bez čitel­né­ho řádu či zámě­ru. Jako by se mezi frag­men­ty frag­men­tů muse­lo domýš­let pří­liš mno­ho chy­bě­jí­cích čás­tí a už si neby­lo mož­né ani vzdá­le­ně před­sta­vit původ­ní tvar.

Po výtvar­né, audi­o­vi­zu­ál­ní i pohy­bo­vé strán­ce jsou Frag­men­ty #2 vel­mi půso­bi­vé, inspi­ra­tiv­ní a efekt­ní dílo. Osob­ně si ale mys­lím, že pře­va­žu­jí­cí zájem o insta­la­ci nad diva­del­nost uza­vřel ima­gi­na­tiv­ní svět toho­to site-spe­ci­fic pro­jek­tu do sebe.

 

Frag­men­ty #2
Kon­cept, režie, scé­no­gra­fie: Petr Boháč, Miřen­ka Čecho­vá
Dra­ma­tur­gie: Domi­ni­ka Špal­ko­vá
Per­for­me­ři: Roman Zotov, Inga Mikshi­na, Petr Boháč, Miřen­ka Čecho­vá, Ali­ce Bauer
Zpěv: Ali­ce Bauer
Hud­ba: Eliš­ka Cíl­ko­vá
Svět­la: Mar­tin Špet­lík
Zvuk: Miroslav Hvizdoš
Kopro­duk­ce: Palác Akro­po­lis (Art Fame s.r.o.), Diva­dlo Drak – Insti­tut figu­ra­tiv­ní­ho umění

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Barbora Liška

Je absolventkou brněnské divadelní vědy a germanistiky. Ve svém disertačním výzkumu se věnuje taneční dramaturgii, mimo to spolupracuje s Centrem experimentálního divadla na nově vznikajícím čtvrtletníku, reflektujícím tvorbu jeho tří scén. Přispívá do časopisu Kod, mloki a dalších médií. Věří, že je důležité číst tanec a pohyb i skrze zkušenost s vlastním tělem.