Areál karlínských kasáren se před nedávnem proměnil v kulturní centrum, které svou polohou doplňuje konstelaci nedalekých žižkovských divadel. Chátrající vojenský objekt v majetku Ministerstva spravedlnosti nabízí unikátní prostorové možnosti pro tvůrce performance, site-specific, imerzivního divadla či happeningů. Spitfire Company uvedla na letošním festivale 4+4 dny v pohybu premiéru svého site-specific projektu Fragmenty #2, situovaného do útrob jednoho z křídel bývalých kasáren. Dílo na pomezí instalace a fyzického divadla vzniklo na základě inscenace Fragmenty milostných obrazů, premiérované letos v květnu. Autoři konceptu (Petr Boháč a Miřenka Čechová) zde stejně jako ve Fragmentech milostných obrazů a v Constellations I. Before I Say Yes zkoumají vztah výtvarných objektů a fyzického divadla a zaměřili se na integraci výtvarného umění do divadelního kontextu.
Strukturu inscenace tvoří pohyblivé a statické obrazy, které se vynořují v jednotlivých místnostech a chodbách vyhrazeného prostoru kasáren, kterým se publikum volně pohybuje. Až surrealistické výjevy se odehrávají v šeru, někdy v kouři a skládají se z fyzické akce performerů, figurálních i abstraktních soch, obrazů, projekcí, světelných efektů a reprodukované i živé hudby. Abstraktní obrazy bezvýhradně tematizují milostnou vášeň a fyzickou lásku a v různé míře odkazují na chtíč, intimitu i sexualitu. Jako by se návštěvník objektu ocitl na výstavě lidské imaginace pocházející z těch nejzazších koutů lidského podvědomí. V jedné místnosti se trhavými pohyby posunuje a převaluje po zemi drobná performerka, které kvůli rozpuštěným vlasům není vidět do obličeje. V určité momenty se vždy schoulí do klubíčka a jiná performerka ji prudce přiklopí bílou skříňkou. Z tanečnice zůstanou vidět jen přiskřípnuté prameny vlasů. Na holé stěně visí akt dívky, která právě přetahuje přes hlavu své šaty.
Není zde místo pro žádnou pozitivně prožívanou emoci, vše působí hodně odcizeně a vůči specifickému prostoru i diváku nezaujatě. Jedinou možností, jak se zorientovat (jak v abstraktních výjevech, tak v potemnělém prostoru), je navštěvovat místa opakovaně. Obrazy se vynořují v prostoru bez jakéhokoliv vnitřního řádu a princip náhody určuje, čeho bude divák svědkem.
K situacím, jakkoliv obrazivým a originálním, se nelze vztáhnout jinak než jako k vystavenému uměleckému objektu, což v případě konceptu Fragmentů #2 způsobuje potíž. Situace jsou sice propojeny jedním tématem a osobitou poetikou, ale vzájemně na sebe neodkazují a neberou v potaz ani genius loci prostoru. Obrazy se vrší kontinuálně v čase a proměňují se, aniž by se významově překrývaly. To způsobuje, že nelze hledat žádné klíče k jejich uchopení a tudíž ani k přesahu celé performance. Rozumím, že hlavním zájmem tvůrců je objekt jako takový, jenže v tomto projektu to vede spíše k povrchnosti, kterou navíc podporuje princip nahodilosti bez čitelného řádu či záměru. Jako by se mezi fragmenty fragmentů muselo domýšlet příliš mnoho chybějících částí a už si nebylo možné ani vzdáleně představit původní tvar.
Po výtvarné, audiovizuální i pohybové stránce jsou Fragmenty #2 velmi působivé, inspirativní a efektní dílo. Osobně si ale myslím, že převažující zájem o instalaci nad divadelnost uzavřel imaginativní svět tohoto site-specific projektu do sebe.
Fragmenty #2
Koncept, režie, scénografie: Petr Boháč, Miřenka Čechová
Dramaturgie: Dominika Špalková
Performeři: Roman Zotov, Inga Mikshina, Petr Boháč, Miřenka Čechová, Alice Bauer
Zpěv: Alice Bauer
Hudba: Eliška Cílková
Světla: Martin Špetlík
Zvuk: Miroslav Hvizdoš
Koprodukce: Palác Akropolis (Art Fame s.r.o.), Divadlo Drak – Institut figurativního umění