Čtvrtstoletí Konzervatoře Duncan centre. „Nechceme vnímat věci jednoduše“

Na letoš­ní rok při­padla hned dvě jubi­lea. 140. výro­čí naro­ze­ní Isa­do­ry Dun­can a 25. výro­čí zalo­že­ní čes­ké ško­ly pro sou­čas­ný tanec, jež nese jmé­no po této ame­ric­ké taneč­ni­ci. Něko­lik dní před kon­cem škol­ní­ho roku, v obdo­bí klau­zur a tro­pic­kých veder, jsem se sešla s něko­li­ka osob­nost­mi, kte­ré se výraz­ně podí­lí či v minu­los­ti podí­le­ly na for­mo­vá­ní této insti­tu­ce. Od his­to­rie, vzpo­mí­nek na Evu Bla­žíč­ko­vou a dobu těs­ně po same­tu jsme se dosta­li i k dun­ca­nis­mu, ohled­ně ter­mí­nu se mezi dis­ku­tu­jí­cí­mi roz­pou­tal spor. 

V jakém kon­tex­tu vznik­la v roce 1992 Kon­zer­va­toř Dun­can cen­t­re?
Nina Van­ge­li: Po lis­to­pa­do­vé revo­lu­ci se začí­na­lo od nuly. Pokud jde o sou­čas­ný tanec, prak­tic­ky se o něm neda­lo v teh­dej­ším Čes­ko­slo­ven­sku mlu­vit. Vyspě­lej­ší ama­tér­ské sku­pi­ny si osvo­jo­va­ly styl „gra­ham“, kte­rý při srov­ná­ní se sou­do­bý­mi zahra­nič­ní­mi tren­dy půso­bil už jako his­to­ric­ká zále­ži­tost (Byl zasta­ra­lý jako expre­se, jako tré­nin­ko­vá sou­sta­va má stá­le své hod­no­ty). Sou­čas­ný tanec se po same­tu začal prud­ce roz­ví­jet zejmé­na díky vzni­ku dvou insti­tu­cí – Kon­zer­va­to­ře Dun­can cen­t­re a Fes­ti­va­lu Tanec Pra­ha, k nimž je potře­ba ješ­tě při­po­jit Diva­dlo Archa, kte­ré teh­dy dáva­lo sou­čas­né­mu tan­ci dost vel­ký pro­stor, zejmé­na zpro­střed­ko­va­lo vel­ká jmé­na sou­čas­né­ho tan­ce jako DV8, Jan Fabre, Wim Van­de­key­bus, Min Tana­ka. Díky těm­to insti­tu­cím a jejich ini­ci­á­to­rům – Evě Bla­žíč­ko­vé, Yvo­ně Kre­u­zman­no­vé a Ondře­ji Hra­bo­vi se zde sou­čas­ný tanec zno­vu zro­dil a dostal se na nyněj­ší mezi­ná­rod­ní úro­veň. Pub­li­kum se zača­lo sezna­mo­vat a kon­fron­to­vat se zahra­nič­ní taneč­ní produkcí.

Dun­can Cen­t­re zalo­ži­la Eva Bla­žíč­ko­vá…
Nina Van­ge­li: Neby­la pocho­pi­tel­ně sama. Fas­ci­nu­jí­cí osob­nost vždy str­há­vá pozor­nost ke svým akti­vi­tám. Evu Bla­žíč­ko­vou neu­stá­le obklo­po­va­lo mno­ho sym­pa­ti­zan­tů, taneč­nic, taneč­ní­ků i dal­ších uměl­ců a laiků.

Lea Šve­jdo­vá: Dun­can Cen­t­re začí­na­lo jako taneč­ně-diva­del­ní kon­zer­va­toř. V Roce 1992 se ote­vře­ly rov­nou dva roč­ní­ky, prv­ní a dru­hý. Prv­ní roč­ník byl asi z polo­vi­ny slo­žen ze čle­nů taneč­ní­ho sou­bo­ru Evy Bla­žíč­ko­vé, zby­tek tvo­ři­li her­ci od Noemi Záru­bo­vé, kte­rá se na zalo­že­ní ško­ly také podí­le­la. Teh­dy na kon­zer­va­to­ři učil napří­klad i Cti­bor Tur­ba. Původ­ně šlo mož­ná o to, sklou­bit tanec s herec­tvím, nicmé­ně poslé­ze se uká­za­lo, že tanec pře­va­žu­je, ale i tak herec­tví zůsta­lo důle­ži­tou slož­kou stu­dia na Dun­can Centre.

Michal Záho­ra: O vzni­ku ško­ly vyprá­vě­la Eva Bla­žíč­ko­vá v sou­vis­los­ti s pore­vo­luč­ní atmo­sfé­rou a jis­tou eufo­rií doby. Pod­le jejich slov, bylo v té době popr­vé mož­né rea­li­zo­vat věci, kte­ré už by poz­dě­ji zase rea­li­zo­vat nešlo. Evě Bla­žíč­ko­vé se tak poda­ři­lo zalo­žit ško­lu, o kte­ré vel­mi dlou­ho sni­la a to v době, kte­rá jeji exis­ten­ci umožnila.

Roma­na Lisne­ro­vá: Poda­ři­lo se jí to pře­de­vším díky sil­né osob­nos­ti a tou­ze jít za svým cílem. Muse­la pře­svěd­čit neu­vě­ři­tel­né množ­ství úřed­ní­ků, aby pod­po­ři­li jeji vzác­nou myš­len­ku, díky kte­ré exis­tu­je naše kon­zer­va­toř dodnes. Ško­la vznik­la v roce 1992, nicmé­ně až v roce 2004(5) se Evě Bla­žíč­ko­vé poda­ři­lo ve škol­ských doku­men­tech na národ­ní úrov­ni pro­sa­dit sou­čas­ný tanec jako tako­vý, prá­vě pro­to vystu­po­va­la ško­la do té doby jako kon­zer­va­toř hudeb­ně-dra­ma­tic­ká. Letos máme popr­vé v his­to­rii všech šest roč­ní­ků pod hla­vič­kou sou­čas­né­ho tance.

Ško­la nese jmé­no taneč­ni­ce Isa­do­ry Dun­can, domi­nu­je její tech­ni­ka i dnes při taneč­ní výu­ce?
Michal Záho­ra: Nejed­ná se pri­o­rit­ně o taneč­ní tech­ni­ku, ale spíš o filo­zo­fii, kte­rá pro­růs­trá veš­ke­rým děním ve ško­le. Dun­ca­nis­mus je pře­de­vším filo­zo­fie. Sou­čás­tí stu­dia je pocho­pi­tel­ně i Sou­čas­ná Dun­can tech­ni­ka. Ta nesto­jí na kodi­fi­ko­va­ných prv­cích jako ostat­ní taneč­ní tech­ni­ky, nýbrž na principech. 

Roma­na Lisne­ro­vá: Při výbě­ru nových peda­go­gů vychá­zí­me z toho, aby to byli pře­de­vším absol­ven­ti naší kon­zer­va­to­ře, kte­ří mají prin­ci­py dun­ca­nis­mu v sobě a tudíž, to co jim je vzác­né a co jim ško­la pře­da­la, moh­li pře­dá­vat dál. Pocho­pi­tel­ně nelze popřít i indi­vi­du­a­li­tu kaž­dé­ho taneč­ní­ka, ale základ­ní prin­cip (důraz na lid­ské hod­no­ty, ote­vře­nost, ocho­tu se dál roz­ví­jet pro­střed­nic­tvím tan­ce…), je v Dun­can Cen­t­re od Evy Bla­žíč­ko­vé pev­ně zako­ře­něn a my v něm chce­me strikt­ně pokra­čo­vat. Prá­vě ten­to prin­cip činí naší kon­zer­va­toř výjimečnou.

Hon­za Malík: Ško­la ale nikdy nechtě­la být uza­vře­nou komu­ni­tou, jak byla čas­to vní­má­na. Zámě­rem bylo zvát v rám­ci worksho­pů pře­de­vším k vyš­ším roč­ní­kům peda­go­gy ze zahra­ni­čí. Stu­den­ti se musí kon­fron­to­vat s jiným pří­stu­pem (tech­ni­kou), ale tře­ba i jazy­ko­vou bari­é­rou. Tako­vá zku­še­nost je pro ně vel­mi cenná.

Mají o stu­di­um zájem i zahra­nič­ní stu­den­ti?
Hon­za Malík: Mají. Velký.

Roma­na Lisne­ro­vá: Spo­lu­pra­cu­je­me s mno­ha ško­la­mi. Díky pro­gra­mu Eras­mus se mohou naši stu­den­ti vzdě­lá­vat půl roku v zahra­ni­čí. Mimo evrop­skou unii vyjíž­dě­jí tře­ba do New Yor­ku, Mexi­ka. Výměn­ný pobyt je pocho­pi­tel­ně obou­stran­ný a fun­gu­je nejen na úrov­ni stu­den­tů ale i pedagogů.

Exis­tu­je ve svě­tě ško­la, kte­rá by pěs­to­va­la dun­ca­nis­mus podob­ně jako praž­ské Dun­can Cen­t­re?
Michal Záho­ra: Ve svě­tě exis­tu­jí jen růz­né insti­tu­ty Isa­do­ry Dun­can (napří­klad v Řec­ku), zabý­va­jí­cí se jejím odka­zem. Shro­maž­ďu­jí infor­ma­ce, pro­vá­dí výzkum­nou čin­nost, rekon­stru­u­jí Isa­do­ři­ny cho­re­o­gra­fie, dis­po­nu­jí archivem. 

Nina Van­ge­li: Dun­ca­nis­mus jako insti­tu­ce pro výcho­vu pro­fe­si­o­nál­ní­ho taneč­ní­ka toho­to sty­lu nemá ve svě­tě  obdo­by. Exis­tu­jí pou­ze jed­not­liv­ci, pře­de­vším taneč­ni­ce v USA, Kana­dě, nebo dámy, kte­ré ve Fran­cii pěs­tu­jí odkaz muž­ské­ho dun­ca­nis­ty Fra­nço­is Mal­kov­ské­ho, ale to se děje na zájmo­vé, niko­li pro­fe­si­o­nál­ní bázi, a na roz­díl od praž­ské ško­ly, je to dojem­ně historizující.

Lea Šve­jdo­vá: Jako děti jsme jez­di­li s Evou Bla­žíč­ko­vou na fes­ti­va­ly dun­ca­nis­mu a bylo zají­ma­vé, že jsme se ho jako jedi­ní sna­ži­li posou­vat do sou­čas­nos­ti. Vět­ši­na jen rekon­stru­o­va­la sta­ré choreografie.

Michal Záho­ra: Myš­len­ky Isa­do­ry Dun­can jsou uni­kát­ní tím, že sto­jí na prin­ci­pech. Ty jsou nezá­vis­lé na čase. Tva­ro­slo­ví se pro­to neu­stá­le pro­mě­ňu­je a vyví­jí v sou­vis­los­ti s kon­krét­ním uměl­cem a mění­cí se spo­leč­nos­tí. Tanec, kte­rý se děje dnes v Dun­can Cen­t­re, je vzdá­le­ný tomu, jak sama Isa­do­ra tančila.

Nina Van­ge­li: Dun­ca­nis­mus je na zdej­ší kon­zer­va­to­ři roz­ví­jen jako živá meto­da, jako aktu­a­li­zo­va­ná podo­ba tra­dič­ní­ho dun­ca­nis­mu, což je poměr­ně unikátní.

Hon­za Malík: A když vidím tvor­bu-nác­ti­le­tých a star­ších stu­den­tů Dun­can Cen­t­re, dochá­zím k tomu, že v dneš­ní době jsou neu­stá­le ori­gi­nál­ní, svo­j­ští. I po dva­ce­ti letech vzni­ká na půdě ško­ly něco zce­la nové­ho a tvůr­čí výpo­věď dneš­ních stu­den­tů se dále nesku­teč­ně vyvíjí.

Není dun­ca­nis­mu víc o život­ní filo­zo­fii?
Hon­za Malík: Pova­žu­ji to za otáz­ku vku­su. Všech­no co vůči mně „mlu­ví“, je sděl­né ať už v tan­ci, hud­bě, dra­ma­tu a dal­ších umě­lec­kých obo­rech. Dun­ca­nis­mus je pro mne spíš život­ní pohled, kte­rý se vydě­lu­je z dneš­ní mnoh­dy povrch­ní společnosti.

Roma­na Lisne­ro­vá: Je to otáz­ka hod­not a život­ních pri­o­rit. Než jsem na kon­zer­va­toř nastou­pi­la, dlou­ze jsem o vizi této ško­ly deba­to­va­la s Evou Bla­žíč­ko­vou. Vzpo­mí­nám si na jed­nu její větu, kte­rá je zakot­ve­na i v ofi­ci­ál­ních doku­men­tech: „Úlo­hou peda­go­gů je pře­dá­vat na tom­to výji­meč­ném mís­tě to, co je pro nás vzác­né a to způ­so­bem, aby se sta­lo vzác­ným i těm, kte­rým to pře­dá­vá­me.“ S Evou Bla­žíč­ko­vou jsme hovo­ři­li o výcho­vě pro­střed­nic­tvím tan­ce, o výcho­vě v pev­nou, sil­nou osob­nost, kte­rá umí argu­men­to­vat a má svůj cíl, za nímž si jde. O sebe­vě­do­mé, respek­tu­jí­cí osob­nos­ti, ote­vře­né jiným názo­rům, o osob­nos­ti s jas­nou život­ní filozofií.

Nina Van­ge­li: Nera­da bych ale, aby vznik­la domněn­ka, že ti, co násle­du­jí dun­ca­nov­ský styl, pře­ná­še­jí tuto filo­zo­fii do umě­ní jako něja­cí blouzniv­ci. V his­to­rii dun­ca­nis­mu máme tako­vá obdo­bí, kdy byl život­ní styl chá­pán vel­mi důsled­ně, až anekdo­tic­ky. Fra­nço­is Mal­kov­sky nebo Ray­mond Dun­can vyvo­lá­va­li na veřej­nos­ti drob­ná pozdvi­že­ní svým anti­ki­zu­jí­cím oble­če­ním, což ale pat­ři­lo k teh­dej­ší době a cho­va­li se tak i jiní uměl­ci. Dnes je tře­ba trvat na tom, že dun­ca­nis­mus je umě­lec­ká meto­da. Kaž­dé umě­lec­ké pře­svěd­če­ní má urči­tý dopad na život­ní styl. Dun­ca­nis­mus je ale dnes pře­de­vším umě­lec­ká meto­da, kte­rá nese samo­se­bou urči­tou filo­zo­fii. Když už jsme u toho, jde o filo­so­fii holis­tic­kou. Není to sekta.

Hon­za Malík: Je ale dun­ca­nis­mus styl? Není.

Roma­na Lisne­ro­vá: Nejde spíš o vní­má­ní život­ních hod­not, priorit?

Hon­za Malík: Pří­kla­dem může být i budo­va, kde Dun­can Cen­t­re síd­lí, její archi­tek­to­nic­ká kon­cep­ce (pod­le auto­ra Iva­na Ada­ma), nemys­lím tím, pou­ze její dis­po­zi­ci. A ved­le toho­to deva­de­sát pro­cent absol­ven­tů pova­žu­je svá stu­dia na Dun­can Cen­t­re za zásad­ní život­ní eta­pu, ať už se poslé­ze tan­ci pro­fe­si­o­nál­ně věnu­jí, či ne.

Michal Záho­ra: Zázrač­nost dun­ca­nis­mus je v tom, že nevy­tvá­ří styl. Neš­ka­tul­ku­je člo­vě­ka v úzkém zábě­ru, ško­lou pro­jde deset lidí a kaž­dý se vypro­fi­lu­je jiným způ­so­bem. Kaž­dý absol­vent je napros­to uni­kát­ní. Ve smys­lu pohy­bo­vé­ho slov­ní­ku nená­sle­du­jí urči­tý styl. Dun­ca­nis­mus vní­mám jako život­ní postoj, kte­rý se opí­rá o pev­ně ukot­ve­né hodnoty.

Nina Van­ge­li: Já zdů­raz­ňu­ji umě­lec­kou strán­ku, umě­lec­kou meto­du z toho důvo­du, že po dlou­hou dobu byl dun­ca­nov­ský způ­sob prá­ce obvi­ňo­ván z ama­té­ris­mu. To je pod­pá­sov­ka. V ohle­du výcho­vy taneč­ní­ho uměl­ce je na této ško­le uni­kát­ní význač­ně to, že Kon­zer­va­toř Dun­can cen­t­re neod­dě­lu­je inter­pre­ta­ci a cho­re­o­gra­fic­kou tvor­bu, nýbrž vycho­vá­vá kaž­dé­ho stu­den­ta jako tvůr­ce i inter­pre­ta záro­veň. Vycho­vá­vá k taneč­ní­mu autor­ství. Při­ná­ší to oči­vid­né výsledky.

Reflek­tu­je­te, jak vní­má Dun­can Cen­t­re veřej­nost?
Hon­za Malík: Vím o lidech, pro kte­ré je dun­ca­nis­mus zje­ve­ní a to hlav­ně v pří­pa­dě tvor­by. Pro něko­ho je to zje­ve­ní pozi­tiv­ní, jiný vůbec nechá­pe a má ten­den­ci se vyme­zit. Oba pohle­dy mohou být poměr­ně extremní.

Michal Záho­ra: Na zákla­dě refe­ren­cí ze zahra­ni­čí a mož­ná i doma, mám pocit, že pře­va­žu­je názor o jina­kos­ti ško­ly. Prá­ce zdej­ších stu­den­tů i absol­ven­tů jsou vní­má­ny jako jiné, což ne kaž­dý doká­že dekó­do­vat, ale urči­tě je to fas­ci­nu­je. Slý­chá­vám, že insce­na­ce v sobě nesou jakési tajem­ství, dotý­ka­jí se něče­ho mimo­řád­né­ho a nevšed­ní­ho. Jak si s tím doká­žou lidé pora­dit, je jiná věc. Doba je prost­ší, nechce věci kom­pli­ko­vat a ser­ví­ru­je všech­no v men­ším roz­mě­ru. Mám pocit, že my i naši stu­den­ti jsme poměr­ně nároč­ní, nechce­me vní­mat věci jed­no­du­še. Což je v roz­po­ru s dneškem, nikdo se nechce dotý­kat hlu­bin a jít na dřeň.

Jaké doved­nos­ti musí mít člo­věk, kte­rý začne stu­do­vat na Dun­can Cen­t­re?
Michal Záho­ra: Žár, zájem dozví­dat se, pozná­vat. Urči­té svět­lo. Chtít se dozví­dat o svě­tě, o sobě. Pocti­vost vůči sobě samému.

Lea Šve­jdo­vá: Na při­jí­ma­cí zkouš­ky při­chá­ze­jí ucha­ze­či z růz­ných kon­čin repub­li­ky s roz­liš­ným taneč­ním vzdě­lá­ním. V člo­vě­ku, kte­rý má na sobě náno­sy růz­ných tech­nik a nebo s tan­cem tepr­ve začí­ná, je veli­ce těž­ké roz­klí­čo­vat jeho pod­sta­tu. Sna­ží­me se najít jeho osob­nost, oso­bi­tost. Chce­me vidět, kdo je on, niko­li to, co má naučené.

Michal Záho­ra: Tech­nic­ká zdat­nost je spíš dru­ho­řa­dá. Moti­va­ce je prvot­ní. Čas­to se lépe pra­cu­je s lid­mi, kte­ří před­tím nic nedě­la­li, pokud jsou namo­ti­vo­vá­ni a mají urči­tý talent. Pocho­pi­tel­ně se vždy zkou­má talent. Urči­tý dar. Člo­věk musí být vždy múzic­ký. Pokud se sejdou tyto dvě věci: múzič­nost a moti­va­ce, neva­dí, že oka­mži­tá tech­nic­ká vyba­ve­nost je slabší.

Hon­za Malík: Nehle­dí­me na fyzic­ké dis­po­zi­ce, jako tomu je jinde. 

Absol­ven­ti se mohou věno­vat autor­ské tvor­bě, cho­re­o­gra­fii či peda­go­gi­ce, lze tohle všech­no sklou­bit už během stu­dia?
Hon­za Malík: Stu­den­ti zjiš­ťu­jí sami během stu­dia, ke kte­ré z dis­ci­plín tíh­nou víc. Mys­lím, že se shod­ne­me na tom, že by měla ško­la vycho­vá­vat pře­de­vším tvůr­čí osob­nost. Kro­mě kla­sic­ké­ho huma­nit­ní­ho stu­dia si stu­den­ti osa­ha­jí taneč­ní impro­vi­za­ci a dává­me pro­stor pro tvůr­čí roz­voj. V rám­ci růz­ných worksho­pů nahléd­nou i na to, co je s cho­re­o­gra­fií spo­je­né. Pozna­jí prá­ci se svět­lem, v rám­ci výtvar­né výcho­vy se dosta­nou ke scé­no­gra­fii nebo kostýmům.

Roma­na Lisne­ro­vá: Abychom pro­bu­di­li tvůr­čí poten­ci­ál stu­den­ta, je výu­ka napří­klad tvor­by kon­ci­po­va­ná tak, že v prv­ním a dru­hém roč­ní­ku pro­bí­há sku­pi­no­vě, ve tře­tím roč­ní­ku pra­cu­jí stu­den­ti s čes­kým cho­re­o­gra­fem a od dru­hé­ho polo­le­tí tře­tí­ho roč­ní­ku pak mají s peda­go­gy indi­vi­du­ál­ní výuku.

Jaké jsou vize Dun­can Cen­t­re do budouc­na?
Roma­na Lisne­ro­vá: Naším hlav­ním cílem je nést posel­ství dál, při­způ­so­bo­vat ho dal­ším gene­ra­cím a potře­bám budou­cích taneč­ní­ků, cho­re­o­gra­fů, peda­go­gů. Chce­me nadá­le roz­ví­jet nové kon­tak­ty v zahra­ni­čí, jeli­kož v Čes­ké repub­li­ce nemá­me obdob­nou insti­tu­ci, se kte­rou bychom se moh­li spo­jit. Srd­ce Dun­can Cen­t­re je dům, v němž síd­lí. Nicmé­ně na kon­zer­va­toř při­jí­má­me stá­le více stu­den­tů a dosa­vad­ní pro­sto­ry již nesta­čí ke kva­lit­ní výu­ce, pro­to hle­dá­me nový pro­stor, kte­rý by odpo­ví­dal naší filo­zo­fii. Momen­tál­ně dis­po­nu­je­me ješ­tě jed­ním odlou­če­ných pra­co­viš­těm v Kar­lí­ně, ale ces­ta tram­va­jí z Bra­ní­ka trvá tři­čtvr­tě hodi­ny. Naše tou­ha je se co nej­víc při­blí­žit k his­to­ric­ké­mu cen­t­ru Pra­hy a ide­ál­ně tam najít budo­vu, kte­rou by bylo mož­né zre­kon­stru­o­vat, aby vyho­vo­va­la naším potřebám.

Hon­za Malík: Důle­ži­té je, aby se ško­la posu­nu­la do tako­vé pozi­ce, kdy bude její exis­ten­ce s veš­ke­rý­mi její­mi zámě­ry a filo­zo­fií nezpo­chyb­ni­tel­ná a respekt k ní bude abso­lut­ní. Domní­vám se, že tomu tak pořád není. Dun­can Cen­t­re jako stát­ní insti­tu­ce pro sou­čas­nou taneč­ní tvor­bu, navíc oje­di­ně­lá a jedi­ná své­ho dru­hu v zemi, stá­le nemá v naší spo­leč­nos­ti jis­té mís­to, což je i náš spo­leč­ný úkol. Nemys­lím tím pocho­pi­tel­ně pro­ni­ká­ní do taneč­ní­ho svě­ta, kte­ré­ho jsme již mno­ho let samo­zřej­mos­tí, ale otevřít se napří­klad poli­tic­kým autoritám.

 

Roma­na Lisne­ro­vá je absol­vent­ka taneč­ní peda­go­gi­ky na HAMU a sou­čas­ná ředi­tel­ka školy.

Hon­za Malík je absol­vent Kon­zer­va­to­ře Dun­can cen­t­re (1999), cho­re­o­graf, taneč­ník a taneč­ní peda­gog, na kon­zer­va­to­ři vyu­ču­je lido­vý tanec.

Lea Šve­jdo­vá pat­ří mezi prv­ní absol­ven­ty Kon­zer­va­to­ře Dun­can cen­t­re (1997). Vyu­ču­je zde sou­čas­nou taneč­ní tech­ni­ku, impro­vi­za­ci a kon­zul­tu­je stu­dent­skou tvorbu.

Nina Van­ge­li je taneč­ní pub­li­cist­ka. Absol­vent­ka Filo­zo­fic­ké fakul­ty Uni­ver­zi­ty Kar­lo­vy (obo­ry diva­del­ní věda, rus­ká, fran­couz­ská a česká lite­ra­tu­ra). Na kon­zer­va­to­ři vyu­ču­je Ději­ny tan­ce a diva­dla a diplo­mo­vý seminář. 

Michal Záho­ra je absol­vent Dun­can Cen­t­re (2003). Mezi lety 2009 – 2013 půso­bil jako ředi­tel této ško­ly, nyní zde vyu­ču­je sou­čas­nou taneč­ní techniku.