Na letošní rok připadla hned dvě jubilea. 140. výročí narození Isadory Duncan a 25. výročí založení české školy pro současný tanec, jež nese jméno po této americké tanečnici. Několik dní před koncem školního roku, v období klauzur a tropických veder, jsem se sešla s několika osobnostmi, které se výrazně podílí či v minulosti podílely na formování této instituce. Od historie, vzpomínek na Evu Blažíčkovou a dobu těsně po sametu jsme se dostali i k duncanismu, ohledně termínu se mezi diskutujícími rozpoutal spor.
V jakém kontextu vznikla v roce 1992 Konzervatoř Duncan centre?
Nina Vangeli: Po listopadové revoluci se začínalo od nuly. Pokud jde o současný tanec, prakticky se o něm nedalo v tehdejším Československu mluvit. Vyspělejší amatérské skupiny si osvojovaly styl „graham“, který při srovnání se soudobými zahraničními trendy působil už jako historická záležitost (Byl zastaralý jako exprese, jako tréninková soustava má stále své hodnoty). Současný tanec se po sametu začal prudce rozvíjet zejména díky vzniku dvou institucí – Konzervatoře Duncan centre a Festivalu Tanec Praha, k nimž je potřeba ještě připojit Divadlo Archa, které tehdy dávalo současnému tanci dost velký prostor, zejména zprostředkovalo velká jména současného tance jako DV8, Jan Fabre, Wim Vandekeybus, Min Tanaka. Díky těmto institucím a jejich iniciátorům – Evě Blažíčkové, Yvoně Kreuzmannové a Ondřeji Hrabovi se zde současný tanec znovu zrodil a dostal se na nynější mezinárodní úroveň. Publikum se začalo seznamovat a konfrontovat se zahraniční taneční produkcí.
Duncan Centre založila Eva Blažíčková…
Nina Vangeli: Nebyla pochopitelně sama. Fascinující osobnost vždy strhává pozornost ke svým aktivitám. Evu Blažíčkovou neustále obklopovalo mnoho sympatizantů, tanečnic, tanečníků i dalších umělců a laiků.
Lea Švejdová: Duncan Centre začínalo jako tanečně-divadelní konzervatoř. V Roce 1992 se otevřely rovnou dva ročníky, první a druhý. První ročník byl asi z poloviny složen ze členů tanečního souboru Evy Blažíčkové, zbytek tvořili herci od Noemi Zárubové, která se na založení školy také podílela. Tehdy na konzervatoři učil například i Ctibor Turba. Původně šlo možná o to, skloubit tanec s herectvím, nicméně posléze se ukázalo, že tanec převažuje, ale i tak herectví zůstalo důležitou složkou studia na Duncan Centre.
Michal Záhora: O vzniku školy vyprávěla Eva Blažíčková v souvislosti s porevoluční atmosférou a jistou euforií doby. Podle jejich slov, bylo v té době poprvé možné realizovat věci, které už by později zase realizovat nešlo. Evě Blažíčkové se tak podařilo založit školu, o které velmi dlouho snila a to v době, která jeji existenci umožnila.
Romana Lisnerová: Podařilo se jí to především díky silné osobnosti a touze jít za svým cílem. Musela přesvědčit neuvěřitelné množství úředníků, aby podpořili jeji vzácnou myšlenku, díky které existuje naše konzervatoř dodnes. Škola vznikla v roce 1992, nicméně až v roce 2004(5) se Evě Blažíčkové podařilo ve školských dokumentech na národní úrovni prosadit současný tanec jako takový, právě proto vystupovala škola do té doby jako konzervatoř hudebně-dramatická. Letos máme poprvé v historii všech šest ročníků pod hlavičkou současného tance.
Škola nese jméno tanečnice Isadory Duncan, dominuje její technika i dnes při taneční výuce?
Michal Záhora: Nejedná se prioritně o taneční techniku, ale spíš o filozofii, která prorůstrá veškerým děním ve škole. Duncanismus je především filozofie. Součástí studia je pochopitelně i Současná Duncan technika. Ta nestojí na kodifikovaných prvcích jako ostatní taneční techniky, nýbrž na principech.
Romana Lisnerová: Při výběru nových pedagogů vycházíme z toho, aby to byli především absolventi naší konzervatoře, kteří mají principy duncanismu v sobě a tudíž, to co jim je vzácné a co jim škola předala, mohli předávat dál. Pochopitelně nelze popřít i individualitu každého tanečníka, ale základní princip (důraz na lidské hodnoty, otevřenost, ochotu se dál rozvíjet prostřednictvím tance…), je v Duncan Centre od Evy Blažíčkové pevně zakořeněn a my v něm chceme striktně pokračovat. Právě tento princip činí naší konzervatoř výjimečnou.
Honza Malík: Škola ale nikdy nechtěla být uzavřenou komunitou, jak byla často vnímána. Záměrem bylo zvát v rámci workshopů především k vyšším ročníkům pedagogy ze zahraničí. Studenti se musí konfrontovat s jiným přístupem (technikou), ale třeba i jazykovou bariérou. Taková zkušenost je pro ně velmi cenná.
Mají o studium zájem i zahraniční studenti?
Honza Malík: Mají. Velký.
Romana Lisnerová: Spolupracujeme s mnoha školami. Díky programu Erasmus se mohou naši studenti vzdělávat půl roku v zahraničí. Mimo evropskou unii vyjíždějí třeba do New Yorku, Mexika. Výměnný pobyt je pochopitelně oboustranný a funguje nejen na úrovni studentů ale i pedagogů.
Existuje ve světě škola, která by pěstovala duncanismus podobně jako pražské Duncan Centre?
Michal Záhora: Ve světě existují jen různé instituty Isadory Duncan (například v Řecku), zabývající se jejím odkazem. Shromažďují informace, provádí výzkumnou činnost, rekonstruují Isadořiny choreografie, disponují archivem.
Nina Vangeli: Duncanismus jako instituce pro výchovu profesionálního tanečníka tohoto stylu nemá ve světě obdoby. Existují pouze jednotlivci, především tanečnice v USA, Kanadě, nebo dámy, které ve Francii pěstují odkaz mužského duncanisty François Malkovského, ale to se děje na zájmové, nikoli profesionální bázi, a na rozdíl od pražské školy, je to dojemně historizující.
Lea Švejdová: Jako děti jsme jezdili s Evou Blažíčkovou na festivaly duncanismu a bylo zajímavé, že jsme se ho jako jediní snažili posouvat do současnosti. Většina jen rekonstruovala staré choreografie.
Michal Záhora: Myšlenky Isadory Duncan jsou unikátní tím, že stojí na principech. Ty jsou nezávislé na čase. Tvarosloví se proto neustále proměňuje a vyvíjí v souvislosti s konkrétním umělcem a měnící se společností. Tanec, který se děje dnes v Duncan Centre, je vzdálený tomu, jak sama Isadora tančila.
Nina Vangeli: Duncanismus je na zdejší konzervatoři rozvíjen jako živá metoda, jako aktualizovaná podoba tradičního duncanismu, což je poměrně unikátní.
Honza Malík: A když vidím tvorbu-náctiletých a starších studentů Duncan Centre, docházím k tomu, že v dnešní době jsou neustále originální, svojští. I po dvaceti letech vzniká na půdě školy něco zcela nového a tvůrčí výpověď dnešních studentů se dále neskutečně vyvíjí.
Není duncanismu víc o životní filozofii?
Honza Malík: Považuji to za otázku vkusu. Všechno co vůči mně „mluví“, je sdělné ať už v tanci, hudbě, dramatu a dalších uměleckých oborech. Duncanismus je pro mne spíš životní pohled, který se vyděluje z dnešní mnohdy povrchní společnosti.
Romana Lisnerová: Je to otázka hodnot a životních priorit. Než jsem na konzervatoř nastoupila, dlouze jsem o vizi této školy debatovala s Evou Blažíčkovou. Vzpomínám si na jednu její větu, která je zakotvena i v oficiálních dokumentech: „Úlohou pedagogů je předávat na tomto výjimečném místě to, co je pro nás vzácné a to způsobem, aby se stalo vzácným i těm, kterým to předáváme.“ S Evou Blažíčkovou jsme hovořili o výchově prostřednictvím tance, o výchově v pevnou, silnou osobnost, která umí argumentovat a má svůj cíl, za nímž si jde. O sebevědomé, respektující osobnosti, otevřené jiným názorům, o osobnosti s jasnou životní filozofií.
Nina Vangeli: Nerada bych ale, aby vznikla domněnka, že ti, co následují duncanovský styl, přenášejí tuto filozofii do umění jako nějací blouznivci. V historii duncanismu máme taková období, kdy byl životní styl chápán velmi důsledně, až anekdoticky. François Malkovsky nebo Raymond Duncan vyvolávali na veřejnosti drobná pozdvižení svým antikizujícím oblečením, což ale patřilo k tehdejší době a chovali se tak i jiní umělci. Dnes je třeba trvat na tom, že duncanismus je umělecká metoda. Každé umělecké přesvědčení má určitý dopad na životní styl. Duncanismus je ale dnes především umělecká metoda, která nese samosebou určitou filozofii. Když už jsme u toho, jde o filosofii holistickou. Není to sekta.
Honza Malík: Je ale duncanismus styl? Není.
Romana Lisnerová: Nejde spíš o vnímání životních hodnot, priorit?
Honza Malík: Příkladem může být i budova, kde Duncan Centre sídlí, její architektonická koncepce (podle autora Ivana Adama), nemyslím tím, pouze její dispozici. A vedle tohoto devadesát procent absolventů považuje svá studia na Duncan Centre za zásadní životní etapu, ať už se posléze tanci profesionálně věnují, či ne.
Michal Záhora: Zázračnost duncanismus je v tom, že nevytváří styl. Neškatulkuje člověka v úzkém záběru, školou projde deset lidí a každý se vyprofiluje jiným způsobem. Každý absolvent je naprosto unikátní. Ve smyslu pohybového slovníku nenásledují určitý styl. Duncanismus vnímám jako životní postoj, který se opírá o pevně ukotvené hodnoty.
Nina Vangeli: Já zdůrazňuji uměleckou stránku, uměleckou metodu z toho důvodu, že po dlouhou dobu byl duncanovský způsob práce obviňován z amatérismu. To je podpásovka. V ohledu výchovy tanečního umělce je na této škole unikátní význačně to, že Konzervatoř Duncan centre neodděluje interpretaci a choreografickou tvorbu, nýbrž vychovává každého studenta jako tvůrce i interpreta zároveň. Vychovává k tanečnímu autorství. Přináší to očividné výsledky.
Reflektujete, jak vnímá Duncan Centre veřejnost?
Honza Malík: Vím o lidech, pro které je duncanismus zjevení a to hlavně v případě tvorby. Pro někoho je to zjevení pozitivní, jiný vůbec nechápe a má tendenci se vymezit. Oba pohledy mohou být poměrně extremní.
Michal Záhora: Na základě referencí ze zahraničí a možná i doma, mám pocit, že převažuje názor o jinakosti školy. Práce zdejších studentů i absolventů jsou vnímány jako jiné, což ne každý dokáže dekódovat, ale určitě je to fascinuje. Slýchávám, že inscenace v sobě nesou jakési tajemství, dotýkají se něčeho mimořádného a nevšedního. Jak si s tím dokážou lidé poradit, je jiná věc. Doba je prostší, nechce věci komplikovat a servíruje všechno v menším rozměru. Mám pocit, že my i naši studenti jsme poměrně nároční, nechceme vnímat věci jednoduše. Což je v rozporu s dneškem, nikdo se nechce dotýkat hlubin a jít na dřeň.
Jaké dovednosti musí mít člověk, který začne studovat na Duncan Centre?
Michal Záhora: Žár, zájem dozvídat se, poznávat. Určité světlo. Chtít se dozvídat o světě, o sobě. Poctivost vůči sobě samému.
Lea Švejdová: Na přijímací zkoušky přicházejí uchazeči z různých končin republiky s rozlišným tanečním vzděláním. V člověku, který má na sobě nánosy různých technik a nebo s tancem teprve začíná, je velice těžké rozklíčovat jeho podstatu. Snažíme se najít jeho osobnost, osobitost. Chceme vidět, kdo je on, nikoli to, co má naučené.
Michal Záhora: Technická zdatnost je spíš druhořadá. Motivace je prvotní. Často se lépe pracuje s lidmi, kteří předtím nic nedělali, pokud jsou namotivováni a mají určitý talent. Pochopitelně se vždy zkoumá talent. Určitý dar. Člověk musí být vždy múzický. Pokud se sejdou tyto dvě věci: múzičnost a motivace, nevadí, že okamžitá technická vybavenost je slabší.
Honza Malík: Nehledíme na fyzické dispozice, jako tomu je jinde.
Absolventi se mohou věnovat autorské tvorbě, choreografii či pedagogice, lze tohle všechno skloubit už během studia?
Honza Malík: Studenti zjišťují sami během studia, ke které z disciplín tíhnou víc. Myslím, že se shodneme na tom, že by měla škola vychovávat především tvůrčí osobnost. Kromě klasického humanitního studia si studenti osahají taneční improvizaci a dáváme prostor pro tvůrčí rozvoj. V rámci různých workshopů nahlédnou i na to, co je s choreografií spojené. Poznají práci se světlem, v rámci výtvarné výchovy se dostanou ke scénografii nebo kostýmům.
Romana Lisnerová: Abychom probudili tvůrčí potenciál studenta, je výuka například tvorby koncipovaná tak, že v prvním a druhém ročníku probíhá skupinově, ve třetím ročníku pracují studenti s českým choreografem a od druhého pololetí třetího ročníku pak mají s pedagogy individuální výuku.
Jaké jsou vize Duncan Centre do budoucna?
Romana Lisnerová: Naším hlavním cílem je nést poselství dál, přizpůsobovat ho dalším generacím a potřebám budoucích tanečníků, choreografů, pedagogů. Chceme nadále rozvíjet nové kontakty v zahraničí, jelikož v České republice nemáme obdobnou instituci, se kterou bychom se mohli spojit. Srdce Duncan Centre je dům, v němž sídlí. Nicméně na konzervatoř přijímáme stále více studentů a dosavadní prostory již nestačí ke kvalitní výuce, proto hledáme nový prostor, který by odpovídal naší filozofii. Momentálně disponujeme ještě jedním odloučených pracovištěm v Karlíně, ale cesta tramvají z Braníka trvá třičtvrtě hodiny. Naše touha je se co nejvíc přiblížit k historickému centru Prahy a ideálně tam najít budovu, kterou by bylo možné zrekonstruovat, aby vyhovovala naším potřebám.
Honza Malík: Důležité je, aby se škola posunula do takové pozice, kdy bude její existence s veškerými jejími záměry a filozofií nezpochybnitelná a respekt k ní bude absolutní. Domnívám se, že tomu tak pořád není. Duncan Centre jako státní instituce pro současnou taneční tvorbu, navíc ojedinělá a jediná svého druhu v zemi, stále nemá v naší společnosti jisté místo, což je i náš společný úkol. Nemyslím tím pochopitelně pronikání do tanečního světa, kterého jsme již mnoho let samozřejmostí, ale otevřít se například politickým autoritám.
Romana Lisnerová je absolventka taneční pedagogiky na HAMU a současná ředitelka školy.
Honza Malík je absolvent Konzervatoře Duncan centre (1999), choreograf, tanečník a taneční pedagog, na konzervatoři vyučuje lidový tanec.
Lea Švejdová patří mezi první absolventy Konzervatoře Duncan centre (1997). Vyučuje zde současnou taneční techniku, improvizaci a konzultuje studentskou tvorbu.
Nina Vangeli je taneční publicistka. Absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy (obory divadelní věda, ruská, francouzská a česká literatura). Na konzervatoři vyučuje Dějiny tance a divadla a diplomový seminář.
Michal Záhora je absolvent Duncan Centre (2003). Mezi lety 2009 – 2013 působil jako ředitel této školy, nyní zde vyučuje současnou taneční techniku.