In Gravity We Trust?

foto: archiv Cirk-UFF

foto: archiv Cirk-UFF

Trut­nov­ský Cirk – UFF, Mezi­ná­rod­ní fes­ti­val nové­ho cir­ku­su, má dvě pro­gra­mo­vé rovi­ny. Uka­zu­je, co se v této umě­lec­ké oblas­ti uro­di­lo v Čes­ku, a pak při­vá­ží zahra­nič­ní hos­ty. Domá­cí pro­gra­mo­vá lin­ka té hos­tu­jí­cí nasta­vu­je zrcadlo.

V domá­cí pro­ve­ni­en­ci má už své stá­li­ce — Cir­kus TeTy, Brat­ři v tricku, Cirque Garuda, Squa­d­ra Sua. A na pro­gra­mu jsou samo­zřej­mě i, dá se říci, míst­ní hvězdy či prů­kop­ní­ci — Cirk La Puty­ka a Losers Cirque Com­pa­ny. Fes­ti­val kom­bi­nu­je pou­lič­ní před­sta­ve­ní pří­stup­ná zdar­ma (letos napří­klad také nová krev, stu­den­ti cir­ku­su, Cink Cink Cirk), s pro­duk­ce­mi v šapi­tó a v UFFO, Spo­le­čen­ském cen­t­ru Trut­nov­ska pro kul­tu­ru a vol­ný čas. A letos orga­ni­zá­to­ři divá­ky ješ­tě víc pro­táh­li kusem měs­ta a kro­mě tra­dič­ní­ho Cir­kus Pri­de, prů­vo­du měs­tem, je posla­li také do míst­ní­ho Národ­ní­ho domu.

Hlav­ní­mi zahra­nič­ní­mi tahá­ky ten­to­krát byli Gra­vi­ty & Other Myths z Aus­trá­lie s insce­na­cí Bac­kbo­ne, Páteř. Násle­do­va­ní fran­couz­skou Com­pag­nie Sans Gra­vi­té a insce­na­cí Délu­ge, Poto­pa. A jimi se budu zabývat.

 Pro­ble­ma­ti­zu­jí gra­vi­ta­ci
Mistři jógy ovlá­da­jí pra­xe, kte­ré uka­zu­jí, že hra­ni­ce lid­ské­ho těla, a to i fyzic­ké­ho, jsou (moder­ně řeče­no) teku­té. Smě­řu­jí k nadosob­ním cílům. I umě­ní je, v tra­dič­ním pohle­du, nadosob­ní, když ho tvo­ří uměl­ci všech kon­ti­nen­tů, kte­ří ve svém umě­ní dosáh­li mis­trov­ství. Mezi nimi jsou i cir­ku­so­ví artis­té, kte­ří akro­ba­cii povy­šu­jí z exhi­bi­ce na umě­ní a pro­po­ju­jí ji s dal­ší­mi umě­lec­ký­mi smě­ry a prv­ky – s tan­cem, hud­bou, svě­tel­ným designem nebo scénografií.

Tvr­dí se, že k mis­trov­ství v jakém­ko­liv obo­ru je mož­né dojít nejmé­ně po dese­ti tisí­cích hodi­nách tré­nin­ku. Což žádá odří­ká­ní a dis­ci­plí­nu namís­to pohod­lí. Aus­tra­la­nům v Evro­pě pře­zdí­vá­me pro­ti­nož­ci a v kres­le­ných vti­pech visí ze Země za nohy hla­vou dolů. Pro­ble­ma­ti­zu­jí gra­vi­ta­ci jako mýtus, jak tvr­dí už názvem své sku­pi­ny i Gra­vi­ty & Other Myths. Ti vychý­le­ní z gra­vi­ta­ce, kte­ré jinak vní­má­me jen na úrov­ni ilu­ze, pře­vá­dě­jí v Bac­kbo­ne pří­mo na jeviště.

 V názna­ku bychom snad v Bac­kbo­ne moh­li hle­dat pří­běh o tom, jak si par­ta dese­ti lidí při­táh­ne na scé­nu kos­týmy, kbe­lí­ky a tyče a spo­lu se dvě­ma muzi­kan­ty začnou zkou­mat mož­nos­ti, kte­ré se jim, jako artistkám a artis­tům, v daném pro­sto­ru a čase nabí­ze­jí. O pří­běh ale nejde. Jde o limi­ty pruž­ných těl, stej­ně pruž­ných   jako je nata­že­ná guma, kte­rou se v jed­né scé­ně boles­ti­vě švi­ha­jí do bři­cha. Špl­ha­jí do výš­ky po rame­nou i hla­vách dru­hých, až ve zdvi­že­né „čtyř­člo­vě­čí“ ver­ti­ká­le sko­ro nahmát­nou strop. Balan­cu­jí. Meta­jí sal­ta. Na zemi i ve vzdu­chu, pro­to­že když je tělo nástro­jem vůle, doká­že i létat. Mis­tr­ně ovlá­da­jí své sva­ly, pev­né ner­vy, šla­chy, dech… a uka­zu­jí tak divá­kům, poho­dl­ně usa­ze­ným v diva­del­ních sedač­kách, co tělo může, i to jejich. Kdy­by chtě­li. Kdy­by něco obě­to­va­li. Odví­jí se tu téma poten­ci­á­lu, dal­ší­ho moder­ní­ho slo­va. Hle­da­jí odpo­vě­di na otáz­ku – Co člo­věk doká­že, když pře­ko­ná strach?

Jejich poe­ti­ka je při­tom taneč­ně — diva­del­ní. Hud­ba ryt­mi­zu­je, udá­vá tem­po a pra­cu­je s napě­tím. S bube­ní­kem si mož­ná někdo vyba­ví i kla­sic­ké cir­ku­sy z dět­ství, kdy se mu jako dítě­ti při rych­lých úho­zech do virblu tajil dech a pak po něja­kém nebez­peč­ném čís­le prud­ce vyde­chl úle­vou. Svě­tel­né paprsky pro­po­ju­jí jeviš­tě s hle­diš­těm, jako kdy­by se po nich dalo lehce pře­chá­zet z jed­né stra­ny na dru­hou. Vždyť se lidé na jeviš­ti s těmi v hle­diš­ti ana­to­mic­ky sho­du­jí, i když se jed­not­liv­ci záro­veň tak dia­me­t­rál­ně liší svý­mi dis­po­zi­ce­mi a hlav­ně tím, jak jsou ochot­ní je roz­vi­nout. Jest­li se spo­ko­jí s těles­ným kopí­ro­vá­ním židle nebo tělo maxi­mál­ně ovlád­nou, mís­to aby ovládlo ono je.

Země je lid­ským osu­dem a na jeviš­ti ji při­po­mí­na­jí těž­ké bal­va­ny a hlí­na (není to pří­mo ona, ale něja­ký mate­ri­ál, kte­rý na ni upo­mí­ná). Přes­to je spíš voda domi­nant­ním živlem člo­vě­ka, jeho těla, voda teku­tá, tekou­cí a mění­cí sku­pen­ství. Země je tu pro­to, abychom se od ní odra­zi­li, pře­ko­na­li strach a bez ohle­du na rizi­ko vzlét­li. A rizi­ko je okol­nost, kte­rou per­for­me­ři v Bac­kbo­ne při­ro­ze­ně akcep­tu­jí a doká­ží s ním plout. Navíc toho hod­ně (beze slov) „říka­jí“ o lid­ských vzta­zích. O důvě­ře. Když pada­jí z výš­ky, důvě­řu­jí part­ne­ro­vi, že je v letu chy­tí. Ve vzdu­chu vědí, že exis­tu­je někdo, kdo je pod­po­ří, když se budou chtít vrá­tit na zem.

Gra­vi­ty & Other Myths děla­jí to, co je výsost­nou domé­nou umě­ní – nutí pub­li­kum poklá­dat si otáz­ky, pro­mě­ňo­vat per­spek­ti­vu a podí­vat se i na svůj kaž­do­den­ní život jinou opti­kou. Jak zachá­zí­me s rizi­kem? Doká­že­me důvě­řo­vat? Žije­me s lid­mi, kte­ří při našem pádu pro­po­jí ruce a nasta­ví nám záchyt­nou síť? Víme, že pev­ná půda pod noha­ma není věze­ním, ale pomá­há nám odra­zit se? Jak těž­ké bře­me­no (v před­sta­ve­ní kon­krét­ně kámen) zvlád­ne­me na kon­ci udr­žet? Jest­li je cir­ku­so­vé jeviš­tě zrca­dlem živo­ta, vidí­me, že v brně­ní, jehož motiv se tu vra­cí, vypa­dá­me směš­ně, ome­zu­je­me se v kon­tak­tu s lid­mi a v pohy­bu, stej­ně jako obr­ně­ný per­for­mer na jeviš­ti. Sice nás nic nezra­ní, jen­že jsme v brně­ní osa­mě­lí, str­nu­lí a nemá­me šan­ci zaku­sit všech­ny mož­nos­ti živou­cí­ho těla, včet­ně boles­ti. Těž­ko říct, kdo jsme, když se ukrý­vá­me pod spuš­tě­ným hledím.

Bac­kbo­ne ale není tak váž­né! Artist­ky a artis­té i muzi­kan­ti si pořád hra­jí. Nad­še­ně. Radu­jí se z pove­de­ných kous­ků svých i ostat­ních. Plá­ca­jí se uzna­le po zádech, obdi­vu­jí jeden dru­hé­ho a jed­na dru­hou. Jsou pono­ře­ní do své­ho umě­ní — a dou­fám, že jsou díky tomu šťastní.

Cha­o­su neu­te­češ
I v insce­na­ci Délu­ge je hrdi­nou nejen gra­vi­ta­ce, pří­rod­ní zákon, ale také naše oče­ká­vá­ní. Ta nám říka­jí, jak má svět fun­go­vat a pomá­ha­jí nám ori­en­to­vat se v něm. I když můžou být úpl­ně nesmy­sl­ná. Ale co když všech­no selhá­vá? I když se člo­věk odstřih­ne od cha­o­su ve vněj­ším svě­tě, dostih­ne ho uvnitř, uka­zu­je se v Délu­ge, s odka­zem k někte­rým nebla­hým ten­den­cím dneš­ní­ho světa.

Rémi Lasvè­nes, vyjuka­ný klaun 21. sto­le­tí, vytvá­ří uza­vře­né mís­to vypl­ně­né i jeho vlast­ní­mi legrač­ní­mi ritu­á­ly, jehož jedi­ným pojít­kem se svě­tem plným kata­strof je rádio. Zřej­mě si zpo­čát­ku mys­lí, že destruk­ci je mož­né ve svém vesmí­ru unik­nout. Jen­že to nejde. Začí­ná to nená­pad­ně, když si koleč­ka vozí­ku vrza­jí, kdy chtě­jí, bez vaz­by na sku­teč­ný pohyb, když rádio pořád hra­je i po pár zuři­vých ranách obří­ho kla­di­va, když teče voda z kohout­ku bez pří­vod­ní trub­ky a do beze­dné­ho kýble, když vypí­nač roz­sví­tí jinou lam­pu, než klaun zamýš­lel, Když mu v ruce sví­tí vyšrou­bo­va­ná žárov­ka nebo když se náby­tek z vlast­ní vůle pohy­bu­je… A to je na to, jako kou­zel­ník a žong­lér, dob­ře při­pra­ve­ný. Postu­pu­jí­cí cha­os bere do hry jako pří­le­ži­tost zapo­jit své umě­ní – žong­lu­je napří­klad s para­vá­nem, z pří­pra­vy kávy udě­lá komic­kou etu­du, pou­ží­vá meto­dou DIY vytvo­ře­né směš­né žong­lo­va­cí pří­stro­je, kte­ré ho opět neposlouchají.

Co ho ochra­ňu­je, je jeho tvo­ři­vost a kre­a­tiv­ní pří­stup k jis­to­tám, kte­ré pod­lé­ha­jí koro­zi. Ale nemů­že vyhrát. Nako­nec ho stej­ně v pokři­ve­né a iro­ni­zo­va­né apo­ka­lyp­tic­ké vizi zasy­pou mís­to koby­lek, hadů a žab žong­lér­ské míč­ky. Bez gra­vi­ta­ce totiž nako­nec nikdo neví, co dal­ší­ho se ješ­tě může rýso­vat na obzo­ru. Stej­ně jako se tepr­ve uvi­dí, co se obje­ví na obzo­ru příští­ho roč­ní­ku Cirk – UFF.

 

Cirk – UFF, Mezi­ná­rod­ní fes­ti­val nové­ho cir­ku­su, Trut­nov, 31. 5. — 4. 6. 2017

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jana Bohutínská

Koučka a novinářka zaměřená na umění, kulturu a byznys. Pracovala mj. jako redaktorka časopisu Taneční zóna a kulturního čtrnáctideníku A2, vedla workshopy kritického psaní. Jako koučka se vedle dalších oblastí věnuje problematice druhé kariéry umělců.