Zjistil jsem, že své rodiče vůbec neznám

V hole­šo­vic­kých Jat­kách vrcho­lí pří­pra­vy insce­na­ce Black Black Woods, kte­rou zdej­ší prin­ci­pál a záro­veň jeden z akté­rů Ros­ťa Novák mlad­ší avi­zo­val slo­vy: „Jozef Fru­ček se mě zeptal, jest­li chci dělat před­sta­ve­ní, kte­rý uspě­je v Pra­ze, nebo před­sta­ve­ní, kte­rý naru­ší hra­ni­ce sou­čas­ný­ho per­for­ma­tiv­ní­ho umě­ní obec­ně…“ Pád­ný argu­ment k tomu, abychom se před­ní­ho cho­re­o­gra­fa, taneč­ní­ka a per­for­me­ra Joze­fa Fruč­ka zepta­li na podrob­nos­ti. Sedí­me spo­lu na Jat­kách večer před pre­mi­é­rou, ze sálu hří­má hud­ba, všu­de kolem je cítit vzru­še­ní a my se od insce­na­ce dostá­vá­me ke tvor­bě, inspi­ra­cím ale tře­ba i hlu­bo­kým pochybnostem. 

Kam až saha­jí koře­ny vaší spo­lu­prá­ce s Ros­ťou Nová­kem mlad­ším?
Ros­ťa Root­les­sro­ot Com­pa­ny (Jozef Fru­ček a Lin­da Kape­ta­nea) sle­do­val už dlou­ho. Násled­ně nás oslo­vil ke spo­lu­prá­ci na insce­na­ci Dolls a jeli­kož jsme netr­va­li na režij­ní domi­nan­ci, byl s námi spo­ko­je­ný. Vyprá­věl nám o pro­jek­tu Fami­ly Roots in Black Black Woods i o tom, že by se rád vrá­til na jeviš­tě, kde by se stře­tl s otcem. Zpo­čát­ku bylo jas­né, že tomu­to pro­jek­tu je tře­ba věno­vat zce­la jinou pozor­nost, nejde o tanec, ani nový cir­kus ale risk. A my rádi ris­ku­je­me. Vyžá­da­li jsme si veš­ke­rý mate­ri­ál, nej­sou­kro­měj­ší pří­běhy, foto­gra­fie, video­zá­zna­my, zkrát­ka všech­no o his­to­rii rodiny.

Hovo­ří­te o rodin­ném archi­vu, co nové­ho jste do Black Black Woods vne­sl vy?
Já jsem navr­hl, abychom pra­co­va­li s jed­ním z nej­krás­něj­ších tex­tů, kte­rý vyja­dřu­je vztah otce a syna a to je kare­lo – fin­ský národ­ní epos Kale­va­la, respek­ti­ve baychom pou­ži­li část věno­va­nou Kuller­vo­vi a dále pak s moti­vem Pelo­ponéské vál­ky mezi Até­na­mi a Spar­tou, což jsou dva růz­né způ­so­by myš­le­ní o vlas­ti. Vychá­ze­li jsme ze tří základ­ních pilí­řů — Pelo­ponéské vál­ky, Kale­va­ly a osob­ní his­to­rie a zkou­še­li, nako­lik lze tyto mate­ri­á­ly pro­po­jit. Samo­zřej­mě jsme se dosta­li do spous­ty sle­pých uli­ček, navíc nejde jen o his­to­rii rodi­ny, ale osob­ní his­to­rii otce a syna, kte­ří si během zkou­še­ní byli blí­že než za posled­ních 36 let živo­ta. Záro­veň jsme vědě­li, že naše prá­ce nesmí zachá­zet do arte­te­ra­pie, tak­že jsme oba přís­ně drže­li v daných man­ti­ne­lech. Otec něco vyko­nal a Ros­ťa na to nějak odpo­vě­děl a nao­pak. Pokud bychom nevě­dě­li, že máme abso­lut­ní svo­bo­du, ani bychom se do tako­vé­ho pro­jek­tu nepouštěli.

Sku­teč­ně jste dosta­li abso­lut­ní svo­bo­du?
Jat­ka jsou jed­ním z pro­sto­rů, kte­rý umož­ňu­je destruk­ci, Ros­ťa se nebo­jí zni­čit bale­ti­zol nebo dře­vě­nou pod­la­hu, nebo­jí se zašpi­nit diva­dlo. Na zákla­dě mých zku­še­nos­tí z celé­ho svě­ta můžu říct, že je to něco výji­meč­né­ho. Čas­to totiž sly­ším: Nepo­škoď­te závěs, po urči­té hodi­ně tu nemů­žou být tech­ni­ci, setká­vám se jenom s limi­ty, jako­by v kaž­dém diva­dle měli rádi všech­no kro­mě diva­dla. Tím, že se Jat­ka stá­le rodí, umož­ňu­jí ris­ko­vat. Ros­ťa mi dovo­lil ris­ko­vat, pro­to si mys­lím, že je pro­jekt Black Black Woods tak výji­meč­ný. Určí dal­ší eta­pu La Puty­ky. Vra­cí se k jed­no­du­chos­ti, nepra­cu­je s nový cir­ku­sem ani tan­cem, vyža­du­je od per­for­me­rů exis­ten­ci na jeviš­ti. Hovo­ří vel­mi zjed­no­du­še­ným jazykem.

Sou­vi­sí to nějak s vaším tvr­ze­ním, že sou­čas­né­mu diva­dlu už nesta­čí herec, zpě­vák nebo taneč­ník, že pro něho musí být obje­ven nový typ per­for­me­ra?
Mám za sebou výzkum Fighting mon­key, kde spo­lu­pra­cu­ju s nej­špič­ko­věj­ší­mi atle­ty, olym­pij­ský­mi vítě­zi a vši­ml jsem si, že pou­ží­va­jí stej­ný jazyk jako uměl­ci. Mlu­ví o impro­vi­za­ci, o vlast­ním sty­lu, ori­gi­na­li­tě. Jedi­ným roz­dí­lem je, že sport má jas­ná pra­vi­dla, v umě­ní nao­pak pra­vi­dla může­me poru­šo­vat. A pokud hovo­ří­me o per­for­man­cích, oprav­du potře­bu­je­me tělo, kte­ré je schop­no zajít dále. Nevě­řím her­cům, kte­ří tvr­dí, že vydr­ží. Jejich těla jsou sla­bouč­ká. Záro­veň neu­stá­le hovo­ří­me o inter­dis­ci­pli­na­ri­tě, a při­tom jsme zamknu­ti v obo­rech, kte­ré jsme vystu­do­va­li, a nebo kte­ré pou­ží­vá­me v sou­čas­ném diva­dle a tanci.

Ale co s tím?
Je čas na to, vyčis­tit a sta­no­vit, co je důle­ži­té. Diva­dlo musí být nebez­peč­né. V diva­dle by se mělo pla­kat. Jenomže my jsme stig­ma­ti­zo­vá­ni tím, že musí­me vytvo­řit vel­mi dob­ré před­sta­ve­ní. Musí­me divá­ka bavit, pro­to hle­dám pro­sto­ry, kde můžu ris­ko­vat. Spo­jo­vat svět­la rocko­vé kape­ly s diva­dlem, kte­ré má obrov­skou dél­ku. Napří­klad někte­ré situ­a­ce v Black Black Woods nemo­hu zkrá­tit na méně než hodi­nu dva­cet, pro­to­že se pros­tě musí vykonat.

Jak ale s tako­vý­mi vize­mi obstát v komerč­ním svě­tě, respek­ti­ve exis­tu­je kro­mě Jatek 78 něja­ký pro­stor, kte­rý by vám pod­mín­ky, o nichž hovo­ří­te, byl scho­pen poskyt­nout?
Sna­ží­me se uspět na západ­ních fes­ti­va­lech, což je smut­né. Tepr­ve když vás někdo pozve do Avig­no­nu nebo do Ber­lí­na, jste dob­rým uměl­cem. Měli bychom si uvě­do­mit, že ve střed­ní Evro­pě máme také skvě­lé uměl­ce. Jsme dosta­teč­ně sil­ní, máme jinou duši, jiné srd­ce, proč by se jinak hovo­ři­lo o rus­kém nebo čes­kém diva­dle? Já jsem tuto filo­so­fii opus­til. Nepo­tře­bu­ji, aby mě někdo zval do zahra­ni­čí. Vydě­lám si lek­tor­skou čin­nos­tí, worksho­pem, tvor­bou i hra­ním před­sta­ve­ní. Jsem tvůr­ce a dělím tvo­ři­vost na růz­né čás­ti. Ode­šel jsem napří­klad do gale­rie, kde mohu expe­ri­men­to­vat, abych se pak vrá­til do střed­ní­ho proudu.

Nepo­tře­bu­je­te, aby vás někdo zval do zahra­ni­čí, ale přes­to v něm pověš­ti­nu roku tvo­ří­te.
Ano teď jme na cestách od Los Ange­les přes Aus­trá­lii po Tokio, ale mys­lím, že je výběr míst i osob přes­něj­ší. Umím lépe zací­lit energii.

Pra­cu­je­te stá­le s jiný­mi lid­mi, nechy­bí vám kon­ti­nu­i­ta?
Sou­bor bude zdra­vý jen teh­dy, pokud jej nebu­du vlast­nit. Dávám svým spo­lu­pra­cov­ní­kům svo­bo­du, aby se moh­li vrá­tit s novou zku­še­nos­tí. Dru­hým aspek­tem je nezá­vis­lost. Nechci brát stát­ní pod­po­ru. Posled­ních pět let pra­cu­ju z vlast­ních finan­cí. Samo­zřej­mě Root­les­sro­ot jsou sou­čás­tí ohrom­ných kopro­duk­cí, o nichž se mno­hým může jen snít, jsou ale pro­jek­ty do kte­rých inves­tu­je­me vlast­ní peníze.

Inspi­ru­jí vás mís­ta, kde prá­vě tvo­ří­te?
Nevě­nu­ji se žád­né­mu zamě­ře­né­mu výzkum jako tře­ba Vili­am Dočo­lo­man­ský. Ješ­tě jsem nevy­čer­pal svůj regi­on, čímž nemys­lím Slo­ven­sko, ale svůj vnitř­ní, dušev­ní regi­on. Nedo­ká­žu obsáh­nout něco vět­ší­ho než sám sebe.

Jaký je roz­díl mezi tím, sám svou vizi jako per­for­mer napl­ňo­vat a pře­dá­vat ji skr­ze něko­ho jiné­ho? 
Pro Lin­du Kape­ta­neu je napří­klad stá­le důle­ži­té být na jeviš­ti a to i pro­to, že je oprav­du výji­meč­ný per­for­mer. Já nemám pocit, že jsem se zro­dil jen pro jeviš­tě. Teď, když jsem star­ší, chci věno­vat ener­gii více věcem. Chci se vzdě­lá­vat a mít více času pro sebe. Jeviš­tě milu­ju, jsem do něho zbláz­ně­ný, ale nemu­sím tam být stále.

Základ­ní osou Black Black Woods je vztah otce a syna, jak se do insce­na­ce pro­mí­tá ten váš?
Nikdy jsem na to nepo­mys­lel, ale urči­tě tam někde je. Ode­šel jsem z domo­va, když mi bylo15, věno­val jsem se spor­tu, stu­do­val a pak veli­ce brzy opus­til Slo­ven­sko. Až teď jsem zjis­til, že své rodi­če vůbec neznám. Neznám jejich pří­běhy, jsou to pro mě cizí lidé. Tepr­ve teď, když jsem star­ší, je začí­nám obje­vo­vat. Ani Ros­ťa tolik nezná své­ho otce, nezná pří­běh otce jako her­ce, kte­rý celý život hle­dá své umě­lec­ké mís­to na svě­tě. To je pod­le mě na umě­ní krás­né, všich­ni tvo­ří­me a jsme zne­u­zna­ní, ale je to jedi­né, co může­me dělat.

Jak se žije uměl­ci s pochyb­nost­mi?
Nemu­sí trpět, mít depre­se, nebo něco jiné­ho, to je mýtus. Nejis­to­ta vás nutí pohnout se na dal­ší úro­veň. Umě­ní nás per­ma­nent­ně nutí pře­ko­ná­vat strach a tím pře­ko­ná­vat sám sebe. To jsou ty krás­né vnitří boje.

Vím, že se dlou­ho­do­bě zabý­vá­te růz­ný­mi bojo­vý­mi tech­ni­ka­mi…
Kaž­dá bojo­vá pozi­ce obsa­hu­je pro­ti­klad­né síly, kte­ré vytvá­ře­jí kyne­tic­kou ener­gii, což nachá­zí­me i v umě­ní. Z tře­ní, nesou­la­du vzni­ká kon­flikt, kte­rý ale nemu­sí mít nega­tiv­ní dopad, prá­vě nao­pak. Někdo udě­lá krás­ný obraz a v tu chví­li i já chci malo­vat, i já se chci vyjá­d­řit. Jedi­ně dob­ré prá­ce nás posou­va­jí. Pocho­pil jsem, že musím všem svým kole­gům přát co nej­lep­ší kari­é­ru, co nej­lep­ší před­sta­ve­ní, pro­to­že mě budou inspi­ro­vat. Vět­ši­nou vní­má­me úspěch dru­hých jako naší potu­pu, ale je úžas­né, když někdo ved­le nás může být obrov­ský, nebo vět­ší než jsme my samy. Mož­ná naší neschop­nos­tí jsme dali pro­stor něko­mu schop­né­mu. Prá­vě sport ve mně vzbu­dil zdra­vou sou­tě­ži­vost. V umě­ní lidé více mlu­ví, ale je to jen hra na mlu­ve­ní. Když při­jde­te do něja­ké­ho bojo­vé­ho klu­bu, moc se tam neke­cá. Jde se na žíněn­ku a buď to fun­gu­je a nebo ne. V umě­ní se dá všech­no odů­vod­nit, v boji ne, neu­ro­lo­gic­ky je to vel­mi dob­rý balanc.