Prague — New York Effects IV

V diva­dle Akro­po­lis byla uve­de­na posled­ní, čtvr­tá část pro­jek­tu Miřen­ky Čecho­vé Pra­gue — New York Effects IV, usku­teč­ňo­va­né­ho v duchu, „kul­tur­ní­ho mos­tu přes Atlan­tik“. Při­po­meň­me, že pro­jekt pro­po­jil vždy ame­ric­ké­ho a čes­ké­ho uměl­ce, a to taneč­ní­ka a hudeb­ní­ka ke spo­leč­né kre­a­ci, vzni­ka­jí­cí inten­ziv­ní spo­leč­nou tvor­bou v řádu dnů. V posled­ní čás­ti se jako taneč­ni­ce pre­zen­to­va­la Ame­ri­čan­ka Tami Stro­na­ch, taneč­ni­ce a cho­re­o­gra­f­ka, zná­má též jako fil­mo­vá hereč­ka. Jejím part­ne­rem byl čes­ký hudeb­ník, kla­ri­ne­tis­ta Tomáš Dvo­řák ali­as Floex. 

Zadá­ním a půva­bem toho­to Miřen­kou Čecho­vou z Čes­ké­ho cen­t­ra v New Yor­ku kon­ci­po­va­né­ho pro­jek­tu je dia­lo­gič­nost; živý dia­log dvou osob­nos­tí, odví­je­jí­cí se – po krát­ké spo­leč­né pří­pra­vě – pří­mo před divá­ky, tak­že pone­chá­vá pro­stor pro impro­vi­za­ci i neče­ka­ná sdě­le­ní. Toto se poda­ři­lo vel­mi dob­ře napl­nit zejmé­na v prv­ní a tře­tí čás­ti cyk­lu – tedy v dia­lo­gu zpě­vač­ky Len­ky Dusi­lo­vé s Ten­da­yi Kuum­ba, afro­a­me­ric­kou taneč­ni­cí, zpě­vač­ko a hereč­kou z Bro­ok­ly­nu a v setká­ní zpě­vač­ky Hel­gy Davis, Múzy Boba Wil­so­na, a cha­risma­tic­ké­ho taneč­ní­ka Jiří­ho Bar­to­van­ce. Šťast­ná vol­ba zde padla na osob­nos­ti ote­vře­né dia­lo­gu, se sil­nou jevišt­ní pre­zen­cí a osob­ním příběhem.

V této čtvr­té a závě­reč­né čás­ti cyk­lu se to žel nepo­da­ři­lo. Důvo­dem bylo, že oba akté­ři v zása­dě poru­ši­li pra­vi­dla hry. V ústře­dí jejich pozor­nos­ti nebyl totiž vzá­jem­ný dia­log, na nějž fak­tic­ky nedo­šlo, nýbrž efekt, a to efekt vněj­ší, vne­se­ný, kte­rý neměl nic spo­leč­né­ho s lid­ským roz­mě­rem zúčast­ně­ných, s dia­lo­gič­nos­tí obecně.

Zejmé­na Tomáš Dvo­řák aka Flo­ex o sobě cel­kem nic nesdě­lil; mís­to sebe nastr­čil onen efekt. Při­zval ke spo­lu­prá­ci svě­tel­né­ho uměl­ce Dana Gre­go­ra (zná­me ho jako scé­no­gra­fa, kte­rý vytvo­řil magic­kou svě­tel­nou scé­nu k cho­re­o­gra­fii Gui­de Věry Ondra­ší­ko­vé). Ten nyní pro Flo­exe a Tami Stro­na­ch vykouz­lil ilu­ziv­ní svě­tel­nou pyra­mi­du, uvnitř kte­ré se zvu­ky modi­fi­ko­va­ly pohy­bem lid­ské­ho těla a v níž se poté pohy­bo­va­la taneč­ni­ce ve svém osa­mě­lém, v žád­ném pří­pa­dě dia­lo­gic­kém tan­ci. Flo­ex se zatím se svým nástro­jem pře­váž­ně skrý­val ve tmě poza­dí. Tami Stro­na­ch tan­či­la tem­pe­ra­ment­ně, ale — jak bych to řek­la – v Pra­ze s její up-to-date zají­ma­vou praž­skou taneč­ní ško­lou ten­to exal­to­va­ný tanec ve sty­lu zastyd­lé expre­se těž­ko zaujme; tady v Pra­ze jsme už fakt jinde.

Flagrant­ním poru­še­ním pra­vi­del hry také bylo, že (mís­to Flo­exe, kte­ré­ho se zřej­mě neda­ři­lo vylá­kat ze tmy na for­bí­nu) na scé­nu neče­ka­ně vstou­pi­la dal­ší posta­va, snad jaká­si taneč­ní dvoj­ni­ce Tami Stro­na­ch, aby vykom­pen­zo­va­la schá­ze­jí­cí dia­log s ame­ric­kou uměl­ky­ní. Zatan­či­la, a jak při­šla, tak ode­šla, bez jaké­ko­li logi­ky ve struk­tu­ře; byl to tako­vý flastr…

Pub­li­kum bylo ovšem nad­še­né. Niko­li však, žel, tran­skul­tur­ním dia­lo­gem hud­by a tan­ce zúčast­ně­ných uměl­ců či pro­gre­siv­ní a huma­nis­tic­kou myš­len­kou transatlan­tic­kých mos­tů, ale popr­vé spat­ře­ným „kouz­lem“ – efekt­ní tech­nic­kou hračkou .

Moh­li bychom tedy shr­nout, že ze čtyř­díl­né­ho pro­jek­tu Pra­gue-New York Effects jsme vidě­li dvě suges­tiv­ní čás­ti, což není málo; jejich suges­tiv­nost zákla­da­lo sil­né osob­ní cha­risma a vyso­ká pro­fe­si­o­na­li­ta zúčast­ně­ných (mlu­vím o afro­a­me­ric­ké taneč­ni­ci Ten­da­yi Kum­ba, Len­ce Dusi­lo­vé, Helze Davis a Jiřím Bar­to­van­ci) a jejich sku­teč­ný, před­při­pra­ve­ný, ale záro­veň i auten­tic­ky vzni­ka­jí­cí dia­log na jeviš­ti. Dia­log, z něhož vyvstá­va­la jejich osob­ní his­to­rie, dia­log, z něhož jsme moh­li číst narůs­ta­jí­cí vzá­jem­nou důvě­ru obou stran. Jímž jsme jako divá­ci moh­li být auten­tic­ky oslo­ve­ni. Transatlan­tic­ké se stá­va­lo důvěr­ným, intim­ní se stá­va­lo širo­ce sdělným.