V divadle Akropolis byla uvedena poslední, čtvrtá část projektu Miřenky Čechové Prague — New York Effects IV, uskutečňovaného v duchu, „kulturního mostu přes Atlantik“. Připomeňme, že projekt propojil vždy amerického a českého umělce, a to tanečníka a hudebníka ke společné kreaci, vznikající intenzivní společnou tvorbou v řádu dnů. V poslední části se jako tanečnice prezentovala Američanka Tami Stronach, tanečnice a choreografka, známá též jako filmová herečka. Jejím partnerem byl český hudebník, klarinetista Tomáš Dvořák alias Floex.
Zadáním a půvabem tohoto Miřenkou Čechovou z Českého centra v New Yorku koncipovaného projektu je dialogičnost; živý dialog dvou osobností, odvíjející se – po krátké společné přípravě – přímo před diváky, takže ponechává prostor pro improvizaci i nečekaná sdělení. Toto se podařilo velmi dobře naplnit zejména v první a třetí části cyklu – tedy v dialogu zpěvačky Lenky Dusilové s Tendayi Kuumba, afroamerickou tanečnicí, zpěvačko a herečkou z Brooklynu a v setkání zpěvačky Helgy Davis, Múzy Boba Wilsona, a charismatického tanečníka Jiřího Bartovance. Šťastná volba zde padla na osobnosti otevřené dialogu, se silnou jevištní prezencí a osobním příběhem.
V této čtvrté a závěrečné části cyklu se to žel nepodařilo. Důvodem bylo, že oba aktéři v zásadě porušili pravidla hry. V ústředí jejich pozornosti nebyl totiž vzájemný dialog, na nějž fakticky nedošlo, nýbrž efekt, a to efekt vnější, vnesený, který neměl nic společného s lidským rozměrem zúčastněných, s dialogičností obecně.
Zejména Tomáš Dvořák aka Floex o sobě celkem nic nesdělil; místo sebe nastrčil onen efekt. Přizval ke spolupráci světelného umělce Dana Gregora (známe ho jako scénografa, který vytvořil magickou světelnou scénu k choreografii Guide Věry Ondrašíkové). Ten nyní pro Floexe a Tami Stronach vykouzlil iluzivní světelnou pyramidu, uvnitř které se zvuky modifikovaly pohybem lidského těla a v níž se poté pohybovala tanečnice ve svém osamělém, v žádném případě dialogickém tanci. Floex se zatím se svým nástrojem převážně skrýval ve tmě pozadí. Tami Stronach tančila temperamentně, ale — jak bych to řekla – v Praze s její up-to-date zajímavou pražskou taneční školou tento exaltovaný tanec ve stylu zastydlé exprese těžko zaujme; tady v Praze jsme už fakt jinde.
Flagrantním porušením pravidel hry také bylo, že (místo Floexe, kterého se zřejmě nedařilo vylákat ze tmy na forbínu) na scénu nečekaně vstoupila další postava, snad jakási taneční dvojnice Tami Stronach, aby vykompenzovala scházející dialog s americkou umělkyní. Zatančila, a jak přišla, tak odešla, bez jakékoli logiky ve struktuře; byl to takový flastr…
Publikum bylo ovšem nadšené. Nikoli však, žel, transkulturním dialogem hudby a tance zúčastněných umělců či progresivní a humanistickou myšlenkou transatlantických mostů, ale poprvé spatřeným „kouzlem“ – efektní technickou hračkou .
Mohli bychom tedy shrnout, že ze čtyřdílného projektu Prague-New York Effects jsme viděli dvě sugestivní části, což není málo; jejich sugestivnost základalo silné osobní charisma a vysoká profesionalita zúčastněných (mluvím o afroamerické tanečnici Tendayi Kumba, Lence Dusilové, Helze Davis a Jiřím Bartovanci) a jejich skutečný, předpřipravený, ale zároveň i autenticky vznikající dialog na jevišti. Dialog, z něhož vyvstávala jejich osobní historie, dialog, z něhož jsme mohli číst narůstající vzájemnou důvěru obou stran. Jímž jsme jako diváci mohli být autenticky osloveni. Transatlantické se stávalo důvěrným, intimní se stávalo široce sdělným.