Divadlo otevřených dveří, známé také pod zkratkou DIOD funguje v Jihlavě pátým rokem. O jubileu jsem si dopisoval s vedoucím produkce Adamem Hruškou.
DIOD je otevřená instituce. Vedle tanečních, pohybových nebo činoherních podporujete workshopy. Co považujete za těch pět let existence DIODu za největší úspěch?
Největší úspěch je, že DIOD zvládl právě po těch pěti letech nejen přežít, a zároveň si vybudoval své stálé místo na kulturní mapě Jihlavy, kraje Vysočina, ale i celé České republiky. Díky našim otevřeným dveřím pro všechny možné projekty, se z nás stalo něco víc než jen prostor k pronájmu. Máme radost, že jsme komunitním centrem, kde to žije prakticky každý den.
Zaujalo mě, že pořádáte také šálové workshopy…
Workshopy akrobacie na šálách jsou již za ty roky fungování naší nedílnou součástí našeho provozu. Vše začalo, když u nás v roce 2011 pořádala workshop jihlavská rodačka Eliška Brtnická. Tehdy šály ještě nikdo moc neznal, tak jsme se s mojí tehdejší šéfovou Karolínou Koubovou rozhodli navýšit počet kurzistů. Chytlo nás to natolik, že jsme se po půl roce tréninků odvážili otevřít vlastní kurzy. Nyní máme i dětskou sekci a stále se rozrůstající komunitu lidí, kteří nejen že k nám chodí cvičit, ale chodí i na pohybové inscenace, které do DIODu pravidelně zveme.
Neuvažovali jste o pevnějším souboru či má DIOD případně nějaké stálejší rezidenty?
Určitě za naše stálé rezidenty můžeme považovat místní poloamatérský soubor De Facto Mimo. Našli u nás svou stálou scénu a vybudovali si zde i své početné a věrné publikum, což dokazují stéle plné sály při každé jejich premiéře a reprízách. Jinak DIOD je vybudován na místě bývalého kina v historické budově T. J. Sokol Jihlava od architekta B. Fuchse. Prostory, které díky tomu máme k dispozici, nám neumožňují zakládat si vlastní soubor. Chceme plnit jinou funkci, než klasické divadlo se stálým souborem. Být otevření do všech stran a plnit i funkci komunitního centra celé Jihlavy.
Existuje nějaká skupina, která u vás zatím nehrála, a jejíž přítomnost byste na programu DIODu ocenil?
Za pět let fungování jsme si splnili už hodně snů. Například v rámci spolupráce s TANCEM PRAHA si pravidelně vozíme ty nejlepší taneční inscenace, co v daném roce jsou. Z českých souborů a divadel u nás nehráli snad jen ti, co se k nám nevejdou anebo na ně máme moc malou kapacitu. Z pohybového divadla mě napadá například LaPutyka, kdy ať jsme přeměřovali náš prostor ze všech možných úhlů, tak vždy nějaký metr chyběl.
Je těžké vést alternativní prostor na regionu?
Určitě je to jiné než například v Praze. V něčem je to těžší, v něčem naopak lehčí. Skvělé je, že člověk má už dopředu vybudované osobní vazby s lidmi, co rádi pomůžou. Nebo že se nemusíme přetahovat o každý grant s podobnými prostory. Horší je to samozřejmě s publikem. Lidé mají strach, že tanečnímu a pohybovému divadlu nebudou rozumět, je to pro ně vlastně exotika. No a taky je těžké třeba mladým lidem vysvětlit, že kultura není jen nákupní centrum s multiplexem nebo návštěva pražských divadel se školou, ale že důležitá je i lokální kultura, do které se mohou zapojit a kterou mohou sami tvořit. To se v regionech dnes příliš nenosí.
Jak vycházíte s místní kulturní scénou a spolupracujete také s jinými podobnými divadly napříč republikou?
Napříč republikou spolupracujeme v rámci Nové sítě, které jsme součástí prakticky od začátku fungování. Je to skvělý projekt, protože můžeme srovnávat naše postavení s tím, jak si stojí ostatní, můžeme sdílet nápady a v neposlední řadě i jednotlivá představení. Součástí dotace na rekonstrukci byla i podmínka, abychom nezneužili výhody dotace proti lokálním konkurentům. Díky tomu jsme se naučili s ostatními dobře vycházet a taky jsme si našli zcela specifickou dramaturgickou pozici. V současnosti se snažíme společně připravovat především komunitní projekty jako je třeba Knižní odpoledne, kde klademe důraz na synergii a sílu spojení jednotlivých subjektů ve společném projektu. A jelikož náš zřizovatel je Sokol Jihlava, tak moc rádi propojujeme i sport s kulturním zážitkem.
Kdybyste měl vyjmenovat tři věci, které vám nebo podobným institucím v Čechách ve srovnání se zahraničím chybí, jaké to byly?
Především profesionální zázemí. Celý program od dramaturgie, produkce, marketingu, techniky, účetnictví a úklidu děláme vlastně ve čtyřech lidech, což je prostě hodně punk. Samozřejmě to vyplývá z nedostatku financí, kterému u nás kultura čelí obecně. V našem případě i malému zájmu komerčních partnerů, jejichž peníze by se právě na toto daly využít, protože granty lze investovat především do nákupu představení a do propagace. Takže jestli to mají být tři věci, tak to je profesionalizace, peníze a soukromý partneři, i když si nedělám iluze, že v zahraničí mají podobná divadla na růžích ustláno.
