Vést divadlo ve čtyřech je punk

Foto: Martin Vosáhlo

Diva­dlo ote­vře­ných dve­ří, zná­mé také pod zkrat­kou DIOD fun­gu­je v Jih­la­vě pátým rokem. O jubi­leu jsem si dopi­so­val s vedou­cím pro­duk­ce Ada­mem Hruš­kou. 

DIOD je ote­vře­ná insti­tu­ce. Ved­le taneč­ních, pohy­bo­vých nebo čino­her­ních pod­po­ru­je­te worksho­py. Co pova­žu­je­te za těch pět let exis­ten­ce DIO­Du za nej­vět­ší úspěch?
Nej­vět­ší úspěch je, že DIOD zvlá­dl prá­vě po těch pěti letech nejen pře­žít, a záro­veň si vybu­do­val své stá­lé mís­to na kul­tur­ní mapě Jih­la­vy, kra­je Vyso­či­na, ale i celé Čes­ké repub­li­ky. Díky našim ote­vře­ným dve­řím pro všech­ny mož­né pro­jek­ty, se z nás sta­lo něco víc než jen pro­stor k pro­nájmu. Máme radost, že jsme komu­nit­ním cen­t­rem, kde to žije prak­tic­ky kaž­dý den.

Zau­ja­lo mě, že pořá­dá­te také šálo­vé worksho­py…
Worksho­py akro­ba­cie na šálách jsou již za ty roky fun­go­vá­ní naší nedíl­nou sou­čás­tí naše­ho pro­vo­zu. Vše zača­lo, když u nás v roce 2011 pořá­da­la workshop jih­lav­ská rodač­ka Eliš­ka Brt­nic­ká. Teh­dy šály ješ­tě nikdo moc neznal, tak jsme se s mojí teh­dej­ší šéfo­vou Karo­lí­nou Kou­bo­vou roz­hod­li navý­šit počet kur­zis­tů. Chyt­lo nás to nato­lik, že jsme se po půl roce tré­nin­ků odvá­ži­li otevřít vlast­ní kur­zy. Nyní máme i dět­skou sek­ci a stá­le se roz­růs­ta­jí­cí komu­ni­tu lidí, kte­ří nejen že k nám cho­dí cvi­čit, ale cho­dí i na pohy­bo­vé insce­na­ce, kte­ré do DIO­Du pra­vi­del­ně zveme.

Neu­va­žo­va­li jste o pev­něj­ším sou­bo­ru či má DIOD pří­pad­ně něja­ké stá­lej­ší rezi­den­ty?
Urči­tě za naše stá­lé rezi­den­ty může­me pova­žo­vat míst­ní polo­a­ma­tér­ský sou­bor De Fac­to Mimo. Našli u nás svou stá­lou scé­nu a vybu­do­va­li si zde i své počet­né a věr­né pub­li­kum, což doka­zu­jí stéle plné sály při kaž­dé jejich pre­mi­é­ře a reprí­zách. Jinak DIOD je vybu­do­ván na mís­tě býva­lé­ho kina v his­to­ric­ké budo­vě T. J. Sokol Jih­la­va od archi­tek­ta B. Fuch­se. Pro­sto­ry, kte­ré díky tomu máme k dis­po­zi­ci, nám neu­mož­ňu­jí zaklá­dat si vlast­ní sou­bor. Chce­me plnit jinou funk­ci, než kla­sic­ké diva­dlo se stá­lým sou­bo­rem. Být ote­vře­ní do všech stran a plnit i funk­ci komu­nit­ní­ho cen­t­ra celé Jihlavy.

Exis­tu­je něja­ká sku­pi­na, kte­rá u vás zatím nehrá­la, a jejíž pří­tom­nost bys­te na pro­gra­mu DIO­Du oce­nil?
Za pět let fun­go­vá­ní jsme si spl­ni­li už hod­ně snů. Napří­klad v rám­ci spo­lu­prá­ce s TANCEM PRAHA si pra­vi­del­ně vozí­me ty nej­lep­ší taneč­ní insce­na­ce, co v daném roce jsou. Z čes­kých sou­bo­rů a diva­del u nás nehrá­li snad jen ti, co se k nám neve­jdou ane­bo na ně máme moc malou kapa­ci­tu. Z pohy­bo­vé­ho diva­dla mě napa­dá napří­klad LaPu­ty­ka, kdy ať jsme pře­mě­řo­va­li náš pro­stor ze všech mož­ných úhlů, tak vždy něja­ký metr chyběl.

Je těž­ké vést alter­na­tiv­ní pro­stor na regi­o­nu?
Urči­tě je to jiné než napří­klad v Pra­ze. V něčem je to těž­ší, v něčem nao­pak leh­čí. Skvě­lé je, že člo­věk má už dopře­du vybu­do­va­né osob­ní vaz­by s lid­mi, co rádi pomů­žou. Nebo že se nemu­sí­me pře­ta­ho­vat o kaž­dý grant s podob­ný­mi pro­sto­ry. Hor­ší je to samo­zřej­mě s pub­li­kem. Lidé mají strach, že taneč­ní­mu a pohy­bo­vé­mu diva­dlu nebu­dou rozu­mět, je to pro ně vlast­ně exo­ti­ka. No a taky je těž­ké tře­ba mla­dým lidem vysvět­lit, že kul­tu­ra není jen nákup­ní cen­t­rum s mul­tiplexem nebo návště­va praž­ských diva­del se ško­lou, ale že důle­ži­tá je i lokál­ní kul­tu­ra, do kte­ré se mohou zapo­jit a kte­rou mohou sami tvo­řit. To se v regi­o­nech dnes pří­liš nenosí.

Jak vychá­zí­te s míst­ní kul­tur­ní scé­nou a spo­lu­pra­cu­je­te také s jiný­mi podob­ný­mi diva­dly napříč repub­li­kou?
Napříč repub­li­kou spo­lu­pra­cu­je­me v rám­ci Nové sítě, kte­ré jsme sou­čás­tí prak­tic­ky od začát­ku fun­go­vá­ní. Je to skvě­lý pro­jekt, pro­to­že může­me srov­ná­vat naše posta­ve­ní s tím, jak si sto­jí ostat­ní, může­me sdí­let nápa­dy a v nepo­sled­ní řadě i jed­not­li­vá před­sta­ve­ní. Sou­čás­tí dota­ce na rekon­struk­ci byla i pod­mín­ka, abychom nezne­u­ži­li výho­dy dota­ce pro­ti lokál­ním kon­ku­ren­tům. Díky tomu jsme se nau­či­li s ostat­ní­mi dob­ře vychá­zet a taky jsme si našli zce­la spe­ci­fic­kou dra­ma­tur­gic­kou pozi­ci. V sou­čas­nos­ti se sna­ží­me spo­leč­ně při­pra­vo­vat pře­de­vším komu­nit­ní pro­jek­ty jako je tře­ba Kniž­ní odpo­led­ne, kde kla­de­me důraz na syner­gii a sílu spo­je­ní jed­not­li­vých sub­jek­tů ve spo­leč­ném pro­jek­tu. A jeli­kož náš zři­zo­va­tel je Sokol Jih­la­va, tak moc rádi pro­po­ju­je­me i sport s kul­tur­ním zážitkem.

Kdy­bys­te měl vyjme­no­vat tři věci, kte­ré vám nebo podob­ným insti­tu­cím v Čechách ve srov­ná­ní se zahra­ni­čím chy­bí, jaké to byly?
Pře­de­vším pro­fe­si­o­nál­ní záze­mí. Celý pro­gram od dra­ma­tur­gie, pro­duk­ce, mar­ke­tingu, tech­ni­ky, účet­nic­tví a úkli­du dělá­me vlast­ně ve čtyřech lidech, což je pros­tě hod­ně punk. Samo­zřej­mě to vyplý­vá z nedo­stat­ku finan­cí, kte­ré­mu u nás kul­tu­ra čelí obec­ně. V našem pří­pa­dě i malé­mu zájmu komerč­ních part­ne­rů, jejichž pení­ze by se prá­vě na toto daly vyu­žít, pro­to­že gran­ty lze inves­to­vat pře­de­vším do náku­pu před­sta­ve­ní a do pro­pa­ga­ce. Tak­že jest­li to mají být tři věci, tak to je pro­fe­si­o­na­li­za­ce, pení­ze a sou­kro­mý part­ne­ři, i když si nedě­lám ilu­ze, že v zahra­ni­čí mají podob­ná diva­dla na růžích ustláno.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Martin Macháček

Bývalý editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dávný spolupracovník studentské platformy divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. V současnosti zasedá v dramaturgické radě festivalu Regiony v Hradci Králové a je členem činoherní komise Cen Thálie. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."