Rok plný lidských překvapení

foto: archiv ALT@RT

Přes­ně před rokem se Stu­dio ALTA roz­ší­ři­lo o Halu 23 i tzv. “sdí­le­ný obý­vák”. Sta­lo se dějiš­těm spous­ty důle­ži­tých věcí, týmu Stu­dia ALTA vyne­sl cenu Čes­ké diva­del­ní DNA a pro­stor má vlast­ní koč­ku. Jako na “vel­ká lid­ská pře­kva­pe­ní” se dívá na pro­jekt po prv­ním roce spuš­tě­ní jeho vedou­cí Lucia Kašiarová .

Roz­ší­ři­li jste se přes­ně před rokem. Je něja­ký kon­krét­ní pro­jekt, na kte­rý jsi oprav­du hrdá, že se vám tady ve Stu­diu ALTA poda­řil rea­li­zo­vat?
Ani to není tak kon­krét­ní pro­jekt, jako spíš to, že jsem úpl­ně v šoku a pře­kva­pe­ná, že se nám poda­ři­lo vybu­do­vat komu­nit­ní mís­to, kde se potká­vá hod­ně lidí a cítí se tady dob­ře. Vzpo­mí­nám si, že když jsme haly ote­ví­ra­li, bála jsem se, že tady zůsta­ne­me sami a nikdo sem nebu­de cho­di. Pro­stor žije plno­hod­not­ně kaž­dý den od rána do veče­ra a potká­va­jí se taky kolem obě­da lidi pra­cu­jí­cí na zku­šeb­ně, odpo­led­ne děti a večer je tu vždyc­ky něja­ká akce. Je pří­jem­né vidět, že to, co jsme se sna­ži­li dělat osm let před tím ve dvou halách, to zna­me­ná pro­po­jo­vat lidi od umě­ní s oby­va­te­li běž­ně navště­vu­jí­cí Stu­dio ALTA, se najed­nou poved­lo dotáh­nout ješ­tě dál. Je to mís­to, kte­ré spo­ju­je, kde si může kdo­ko­liv pose­dět a nikdo ho nebu­de nutit něco dělat nebo nao­pak, pokud jsou kre­a­tiv­ní, tak mají mož­nost za námi při­jít a sami zor­ga­ni­zo­vat něja­kou akci.

Navíc se uká­za­lo, že v umě­lec­ké sfé­ře podob­ný pro­stor v Pra­ze chy­běl. Málo­kdy se sta­ne, že by v něko­li­ka zku­šeb­nách sou­stře­dě­ných do jed­no­ho mís­ta pra­co­va­lo para­lel­ně víc sku­pin, kte­ré by se za nor­mál­ních okol­nos­tí nikdy nepo­tka­ly, mož­ná na něja­kém fes­ti­va­lu jako je Čes­ká taneč­ní plat­for­ma nebo Tanec Pra­ha. Mám pocit, že to mají sou­bo­ry rády a zača­ly se navzá­jem i jinak vní­mat. Komu­ni­ku­jí, zají­ma­jí se o sebe navzá­jem, cho­dí si na pre­mi­é­ry, pro­to­že byli u pro­ce­su vzni­ku, zvou se na pre­mi­é­ry, pro­to­že o nich mlu­vi­li u polév­ky na obědě.

Je to nevi­di­tel­ný, nevy­čís­li­tel­ný a vel­mi důle­ži­tý efekt.

Máš tedy pocit, že se komu­ni­ta kolem Stu­dia ALTA roz­rost­la i během toho­to roku?
Nemůžu úpl­ně říct, že je to pří­mo naše komu­ni­ta. Lidi sem cho­dí, ale nevím, jest­li kvů­li tomu, že je to Stu­dio ALTA. Mys­lím si, že je to kvů­li tomu mís­tu a ne, pro­to­že by to byla něja­ká znač­ka. Jsme neut­rál­ní pro­stře­dí. Cho­dí sem asi, pro­to­že to nepat­ří nám, ale jim. Člo­věk při­jde tře­ba na Jatka78 a tam jas­ně ví, co je to za mís­to. Tady to tak není a já jsem na to hrdá.

Když jsme u těch Jatek… Máš pocit, že by to vaše roz­ší­ře­ní ješ­tě zvět­ši­lo váš komu­ni­kač­ní dosah s ostat­ní­mi diva­dly v Hole­šo­vi­cích i mimo ně?
To naše slo­vo se mož­ná tro­chu zved­lo, ale dou­fám, že to není tím, že máme vět­ší pro­stor. Věřím, že hod­no­ta nespo­čí­vá vtom „že čím vět­ší jsi, tím vět­ší máš slo­vo“. Spíš si mys­lím, že je to výsled­kem dlou­ho­do­bé­ho pro­ce­su, pro­to­že s Alfrédem ve dvo­ře, Pon­cem, Jatkami78 i Stu­di­em Hrdi­nů stá­le živě komu­ni­ku­je­me. Vedou to lidé, kte­ří chtě­jí stej­ně jako my, abychom byli ote­vře­ní komu­ni­ka­ci, navzá­jem se pozi­tiv­ně ovliv­ňo­va­li a neby­li jenom boha­pus­tou konkurencí.

Vši­ml jsem si, že při­ta­hu­je­te spous­tu fes­ti­va­lů. Např. Baza­ar nebo nyní pro­bí­ha­jí­cí Malá inven­tu­ra si tady zří­di­la takou „řádír­nu“. Je to ener­gií mís­ta?
Fes­ti­va­ly se k nám sta­hu­jí při­ro­ze­ně, pro­to­že jsme pri­már­ně ote­vře­ní jaké­ko­liv spo­lu­prá­ci. Je to per­fekt­ní, že se nebo­jí, že bychom jim ubí­ra­li něja­ký pro­stor nebo bra­li váhu jejich znač­ce. Napří­klad vlo­ni tady pro­bí­ha­ly dopro­vod­né akce Čes­ké taneč­ní plat­for­my jako networ­king nebo pre­zen­ta­ce uměl­ců. ALTA obý­vák je pri­már­ně mís­tem pro tyto akce urče­ným a dou­fám, že pro ně vytvá­ří­me pro­fe­si­o­nál­ní a záro­veň přá­tel­ské pro­stře­dí. Pro mě osob­ně je nej­vět­ším baro­me­t­rem Ewan McLa­ren, kte­rý je ve vní­má­ní ALTY a sna­ze nám pomá­hat a spo­lu­pra­co­vat neu­vě­ři­tel­ný a vím, že pokud to tak zůsta­ne vím, že jde­me správ­ným směrem.

Chys­tá Stu­dio ALTA příští rok něja­kou vese­li­ci?
Vese­li­ci pří­mo ne. Spíš se vzhle­dem k poli­tic­ké situ­a­ci sou­stře­dí­me na ote­ví­rá­ní otá­zek kul­tur­ní, národ­nost­ní i nábo­žen­ské růz­no­ro­do­sti. V rám­ci pro­jek­tu Respon­dART po před­sta­ve­ní dis­ku­tu­je­me s divá­ky o význa­mu diva­dla ve spo­leč­nos­ti a poli­tic­ké odpo­věd­nos­ti byť abs­trakt­ní­ho umě­ní. Vese­lit se může­me kdykoliv.

A ty osob­ně máš v plá­nu něja­ký pro­jekt jako per­form­ka, neje­nom „vedou­cí“ Stu­dia ALTA?
Pořád o něčem sním. Když se bude­me bavit kon­krét­ně, tak při­pra­vu­je­me pro­jekt Potmeh­út slo­že­ný ze slo­ven­ských taneč­ní­ků žijí­cích v Pra­ze a bude pod vede­ním maďar­ské­ho Slo­vá­ka Csa­bou Mol­ná­rem. Půjde o ote­vře­nou for­ma, ne moc kodi­fi­ko­va­nou, kte­rá bude vychá­zet z for­my folklo­ru. Dal­ší pro­jekt při­pra­vu­je­me s Pete­rem Šave­lem a Tere­zou Ondro­vou, zatím tomu říká­me Eau de vie. Na to se těším hod­ně, pro­to­že jsem s nimi spo­lu­pra­co­va­la víc­krát, v As Long As Hol­ding Hands a v Boys Who Like To Play With Dolls kde jsem jim děla­la kon­zul­tan­ta. Dou­fám, že to pro nás bude dal­ší posun.

Na letoš­ním pře­dá­vá­ní Čes­ké diva­del­ní DNA jste jako kolek­tiv zís­ka­li cenu za pro­jekt a kon­cept roz­ší­ře­ní Stu­dia ALTA…
Slo­vo kolek­tiv je pro mě vel­mi důle­ži­té a dojí­má mě, že se to poda­ři­lo, pro­to­že když jsme s Petrem Voříš­kem otví­ra­li prv­ní halu 30, vůbec jsem nedou­fa­la, že finanč­ně utáh­ne­me pro­vz a už vůbec jsem nevě­ři­la tomu, že bude­me moct zapla­tit stá­lé spo­lu­pra­cov­ní­ky. Postup­ně se ale obje­vi­lo spous­ta skvě­lých lidí a teď jsme vyni­ka­jí­cí tým s vel­kou vzá­jem­nou důvě­rou. Je to pro mě malý zázrak, pro­to­že v sou­čas­nos­ti najít lidi, kte­ří by za „málo peněz roz­jíž­dě­li hod­ně muzi­ky“ moc nena­jdeš. Obec­ně je kolem ALTY spous­ta lid­sky krás­ných lidí. Napří­klad celý rok jsme řeši­li jak zafi­nan­co­vat vytvo­ře­ní odpru­že­né dře­vě­né pod­la­hy na nové zku­šeb­ně v hale 23, taneč­ní­ci se tam na zkouš­kách na beto­nu hroz­ně trá­pi­li. Neby­li jsme schop­ní to utáh­nout a dodě­lat do kon­ce. Sta­la se neu­vě­ři­tel­ná věc. Dvě taneč­ní sku­pi­ny řek­li, že když to udě­lá­me, tak se slo­ží a pod­la­hu finanč­ně dorov­na­jí. Vychá­zí mi z toho vzá­jem­ný bene­fit. Nejen, že my jsme pro ně, ale o ni pro nás.

Je to pro mě rok ohrom­ných lid­ských překvapení.

Máte v plá­nu expan­do­vat dál? Je tady spous­ta budov, kam by se dalo hypo­te­tic­ky roz­ší­řit.
To je jas­né, že exis­tu­jí vize a hlav­ně k tomu vybí­zí samot­ný are­ál. Je tady kolem spous­ta akti­vit, lidi sem cho­dí a mís­to žije, a před­sta­vy tady jsou. Nej­víc nás vzru­šu­je hala ved­le, kde má čajov­na sklad čajů. Tam by sta­či­lo se pro­bou­rat z Haly 30 a najed­nou by tady bylo obrov­ské diva­dlo. To není samo­zřej­mě mož­né a já jsem ráda, že jsme ustá­li, čím dis­po­nu­je­me nyní. Musí­me zůstat noha­ma na zemi.

Máte koč­ku!
Ano, máme ALTA koč­ku a všich­ni se s ní fotí. Milu­jí ji děti i dospě­lí. Kaž­dé ráno, když ote­vřu Face­book, tak je tam pří­spě­vek s naší koč­kou. Dodá­vá nám tady pocit domo­va. Já jsem si sem při­nes­la v létě, pro­to­že jsme ji nemě­li kam dát na prázd­ni­ny a už tu zůsta­la. Má schop­nost najít oka­mžik, kdy má být per­for­mer. Vždyc­ky když něja­ká sku­pi­na zkou­ší v Hale 23, celý den je zalez­lá a při pro­jíž­děč­ce se zved­ne, vejde doprostřed, sed­ne si a je tam tak dlou­ho jak potře­bu­je. Ráda ji pozo­ru­ji a učím se od ní kro­tit svo­ji prch­kou pova­hu a nachá­zet správ­ný moment, kdy je čas na moji rolu.

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Martin Macháček

Editor internetové verze časopisu Taneční zóna. Absolvent Katedry divadelních studií FF MU v Brně, dlouhodobě spojený se studentskou platformou divadelní kritiky RozRazil online, exredaktor Českého rozhlasu Wave, občasný přispěvatel do Divadelních novin, časopisu A2 a nedávno i festivalových zpravodajů (např. Divadelní Flora Olomouc) či jejich příležitostný vedoucí (např. OST-RA-VAR, Setkání/Encounter Brno). Tři sezóny působil jako člen dramaturgické rady České taneční platformy. Jeho hru Storáče uvedla Stará Aréna Ostrava. Zakladatel několika divadelních skupin (PuMoWo a MeNe KeKeL), která se řídí heslem: "Divadlo, které nic nedělá, nic nepokazí."