Musíš tu splašenou kobylu chytit za opratě

Reži­sér­ka Pet­ra Tej­no­ro­vá tvo­ří a tvo­ří. Ať je to na alter­na­tiv­ních scé­nách či v kamen­ných diva­dlech, ať je to s her­ci či taneč­ní­ky, vždyc­ky pra­cu­je na maxi­mum. Její reží­ro­vá­ní je orga­nic­ké. Vytvá­ří vol­ný pro­stor spo­lu­prá­ce, ve kte­rém se mohou rea­li­zo­vat jak her­ci, tak divá­ci. Tvo­ří všich­ni. Ale pak při­jde moment, kdy se Pet­ra ve sku­pi­ně ráz­ně ujme reži­sér­ské­ho postu a intu­i­tiv­ně začne sklá­dat obra­zy ved­le sebe, poin­to­vat, nava­zo­vat. „V jed­nu chví­li musíš tu spla­še­nou koby­lu chy­tit za opra­tě, při­táh­nout jí uzdu a pak se tepr­ve může jet dál. Sna­žím se hle­dat ten správ­ný proud,“ říká ve chví­li, kdy pro Novou scé­nu dokon­či­la dal­ší pre­mi­é­ru z řady — Lás­ka a infor­ma­ce.

Popr­vé jsem zachy­ti­la tvo­je jmé­no v taneč­ním svě­tě, když jsi pra­co­va­la s Ver­Te­Dan­ce na před­sta­ve­ní Kolik váží vaše tou­ha? To už je něko­lik let. Byla pro tebe spo­lu­prá­ce s taneč­ni­ce­mi nová?
Vzhle­dem k tomu, že jsem byla zvyk­lá tvo­řit autor­sky, tak to nové pro mě neby­lo. I když kaž­dé zkou­še­ní je v pod­sta­tě úpl­ně nové. Je to obje­vo­vá­ní a hle­dá­ní. Dá se tedy říci, že před spo­lu­pra­cí s Ver­Te­Dan­ce jsem měla za sebou něko­lik zku­še­nos­tí z vlast­ních autor­ských pro­jek­tů a při­šla jsem do pro­ce­su tvor­by, kdy hol­ky měly už růz­né obra­zy a můj úkol byl je sklá­dat, přesklá­dat a roz­ví­jet. Ale jinak jsem s pohy­bem pra­co­va­la už na ško­le. Bavi­lo mě spo­leč­ně s her­ci obje­vo­vat sty­li­zo­va­ný pohyb, fyzic­ké herec­tví, pohy­bo­vé řeše­ní situ­a­cí. Stej­ně tak mě poz­dě­ji zača­lo bavit pra­co­vat nao­pak se slo­vem a hla­sem s taneč­ní­ky, hle­dat jejich per­for­mer­sko-herec­ký pro­jev. Napří­klad u absol­vent­ské insce­na­ce Titus Andro­nicus, kte­rou jsem vytvo­ři­la se spo­lu­žá­ky z obo­ru herec­tví, tedy s neta­neč­ní­ky, jsem hle­da­la hlav­ně jevišt­ní obra­zy, meta­fo­ry vyjá­d­ře­né pohy­bem. Co se týká spo­lu­prá­ce s taneč­ní­ky, tak jsem spo­lu­pra­co­va­la s Dek­ka­Dan­cers na insce­na­ci TimINg pro Novou scé­nu ND a v doku­men­tár­ním pro­jek­tu EDGE jsem měla něko­lik star­ších taneč­nic, kte­ré půso­bi­ly jak v diva­del­ním, tak v taneč­ním pro­stře­dí. Postup­ně jsem si zača­la uvě­do­mo­vat, že hle­dám part­ne­ra, kte­rý tan­ci a pohy­bu rozu­mí víc než já a zača­la jsem spo­lu­pra­co­vat s Iva­nou Ďukič, to bylo ješ­tě během stu­dia, pak s Ros­ťou Nová­kem, pak taneč­ni­cí a cho­re­o­gra­f­kou Lucií Kaši­a­ro­vou a nako­nec jsme se doslo­va sčuch­li s Jarem Viňar­ským. Cho­re­o­graf je u mě od začát­ku sou­čás­tí týmu a je u celé­ho pro­ce­su zkoušení.

Zmí­ni­la jsi pro­ces tvor­by, jaký je tvůj sys­tém zkou­še­ní?
Je něko­lik růz­ných postu­pů, také mno­ho metod, ráda je kom­bi­nu­ji, vra­cím se k nim a roz­ví­jím je stej­ně tak, jako je opouš­tím. V posled­ní době jsem zkou­še­la hod­ně autor­sky. Mám za sebou také dva live cine­ma pro­jek­ty, ty kom­bi­no­va­ly fil­mo­vý a diva­del­ní jazyk. Doslo­va před sebou vidí­te naži­vo sestři­ha­ný film. Když mě něco pro­vo­ku­je, vzru­šu­je a pod­ně­cu­je k akti­vi­tě, tak za tím jdu a sna­žím se to pře­dat dál, sdí­let. Nedbám žánro­vé čis­to­ty, ráda stří­dám diva­del­ní pro­střed­ky, nevy­hý­bám se sty­li­za­ci ani rea­lis­tic­kým prv­kům. Pros­tě pes­t­rost a pro­měn­li­vost — a tako­vé je i zkou­še­ní. Je to oprav­du zkou­še­ní, ne secvi­čo­vá­ní. Všich­ni musí být ote­vře­ní a při­pra­ve­ní na to, že tvar insce­na­ce se pořád mění. I když mám téma, může se stát, že nás v prů­bě­hu zkou­še­ní začne zají­mat něco nové­ho, mno­hem víc. Nebo se u něče­ho zasta­ví­me na straš­ně dlou­hou dobu a zkou­má­me něja­ký díl­čí fak­tor. Vždyc­ky všich­ni „milu­jí“ ten moment, kdy řek­nu – jas­ně, ale ješ­tě to zku­sí­me jinak… Samo­zřej­mě je pak situ­a­ce jiná, když máme kon­krét­ní dra­ma­tic­ký text nebo scé­nář. Je to pokaž­dé jiné a doce­la nároč­ný proces.

Když pra­cu­ješ s Jarem Viňar­ským, on je v roli cho­re­o­gra­fa, ty v roli reži­sé­ra? Jak máte roz­dě­le­ná pole působ­nos­ti?
My už si to i čas­to vymě­ní­me, tak­že já cho­re­o­gra­fu­ji a Jaro má režij­ní při­po­mín­ky. Je to part­ner­ství a já jsem ráda, když ty pro­fe­se, ale i slož­ky pro­růs­ta­jí, pře­sa­hu­jí. Máme vůči sobě při­ro­ze­ný respekt a to dává nepsa­né hra­ni­ce. Ide­ál­ní je mít tako­vý vztah i s her­ci a dra­ma­tur­gem, což se mi v posled­ních pro­jek­tech daří. To je pak doko­na­lý diva­del­ní orga­nis­mus. Pro mě je dra­ma­turg ten, kte­rý během zkou­še­ní dává cha­o­su kon­struk­tiv­ní směr a tomu, co má kon­struk­tiv­ní směr podrá­ží nohu cha­o­sem. Tře­ba s dra­ma­tur­gem Janem Tošov­ským vždy sta­ví­me tako­vý „půdo­rys nové­ho měs­teč­ka Dogville“ – spo­lu­tvo­ří­me ske­let, nebo leše­ní. Dra­ma­turg má pod­le mě neza­stu­pi­tel­nou roli v autor­ských a taneč­ních diva­dlech, tedy v pro­ce­sech zkou­še­ní, kte­ré dlou­hou dobu nema­jí pev­nou stav­bu. Funk­ci dra­ma­tur­ga může někdy ale klid­ně zastat i light-designer, kte­rý má cit pro jazyk insce­na­ce a umí si věci spo­jo­vat, pros­tě sta­ne se „tím, kte­rý nahlí­ží“ – tzv. dra­ma­tur­gem-divá­kem, kon­struk­tiv­ním kri­ti­kem. Dra­ma­turg je stej­ně jako cho­re­o­graf, ale i herec spo­lu­tvůr­ce a může být i nosi­te­lem nápa­du, námě­tu. A někdy téma, nebo námět na začát­ku zkou­še­ní máme a jin­dy zas ne, dost čas­to si čte­me, dívá­me se na inspi­ra­tiv­ní fil­my a kaž­dý, kdo se mnou spo­lu­pra­co­val, už na zkouš­ky něco při­ne­se a začne si hrát…

Tak­že her­ci při­jdou na zkouš­ku, sun­da­jí kabá­ty a už jsou v roli?
Spíš už mají tou­hu tvo­řit, bavit se hrou. Moji stu­den­ti už to tak děla­jí. Herec Petr Van­ču­ra vejde a začne hned zkou­šet, má odva­hu i k nekon­venč­ním řeše­ním, doká­že ris­ko­vat. Jin­dy zas sedí­me po zkouš­ce, někdo začne blb­nout a strh­ne všech­ny a najed­nou je to tady… A já jsem tu od toho, abych tyhle momen­ty zachycovala.

Hod­ně tedy při zkou­še­ní pra­cu­ješ s impro­vi­za­cí?
Ano, impro­vi­za­cí zís­ká­vá­me mate­ri­ál, tře­ba tex­ty, obra­zy. Impro­vi­za­cí také roz­ví­jí­me téma a nápa­dy. Dělá­me i něko­li­ka­ho­di­no­vé vol­né impro­vi­za­ce, ale to zas nezna­me­ná, že vše je dovo­le­no. V jed­nu chví­li musíš tu spla­še­nou koby­lu chy­tit za opra­tě, při­táh­nout jí uzdu a pak se tepr­ve může jet dál. Sna­žím se hle­dat ten správ­ný proud.

Vypo­zo­ro­va­la jsi, pod­le jaké­ho klí­če řešíš, co do díla nako­nec vybrat?
Klíč je pokaž­dé jiný, pros­tě od urči­té­ho momen­tu zachy­tá­váš kon­tu­ry insce­na­ce, u jiných pro­jek­tů je zas vidíš hned na začát­ku. Máš záměr, ale zámě­rem může být i nemít záměr, zámě­rem může být i impro­vi­za­ce. Někdy se vše vyje­vu­je postup­ně. Začí­ná se vytvá­řet sklá­dač­ka, kte­rá se ale pořád přesklá­dá­vá. Tak vzni­ka­la tře­ba insce­na­ce Uho­ze­né kvě­ti­nou. Když v té mozai­ce něco změ­níš, musíš to najed­nou pře­rov­nat celé, akcen­to­vat jiné věci. Vím, že se povět­ši­nou tvůr­čí pro­ces sklá­dá u mě z něko­li­ka fází – sbí­rá­ní mate­ri­á­lu, záchvěvy a poku­sy, zkou­še­ní a pak stav­ba inscenace.

Jak to bylo u insce­na­ce Nick, kte­rá měla nedáv­no pre­mi­é­ru?
Nick byl jiný. Byl to tako­vý jevišt­ní kalei­do­skop pod­le sku­teč­né udá­los­ti. Úpl­ně nejdřív jsem vytvo­ři­la insce­na­ci Nevi­na pod­le tex­tu Dey Loher jako live cine­ma pro­jekt. V Nevi­ně jsem pra­co­va­la se tře­mi kame­ra­mi a živým stři­hem, v Nic­ko­vi jsou kame­ry dvě a vesměs se sna­žím o jeden kon­ti­nu­ál­ní záběr. Pří­běh NICKA je vyprá­vě­ný z pohle­du tří ústřed­ních akté­rů a divák se sám stá­vá pomy­sl­ným vyšet­řo­va­te­lem a musí se roz­hod­nout, ke kte­ré ver­zi pří­bě­hu se při­klo­ní. Mám ráda fil­my jako je Amo­res Perros, nebo Old­boy, Věč­ný svit nepo­sk­vr­ně­né mys­li, tako­vé ty pří­bě­ho­vé puzzle. Nevi­na a Nick jsou diva­del­ní pro­jek­ty v tom­to duchu… Nick při­ná­ší i otáz­ku, čemu a za jakých pod­mí­nek jsme ochot­ni uvě­řit a mě baví prá­vě skr­ze tech­no­lo­gie, ale i pří­běh samot­ný, odha­lo­vat mož­nos­ti insce­na­ce, pro­jek­ce a mani­pu­la­ce, a tak divák s kaž­dou novou infor­ma­cí zasa­zu­je dílek sklá­dač­ky, kte­rý může ovšem zapad­nout na různá místa…

Prá­ce s divá­kem je asi také kapi­to­la, kte­rá tě hod­ně zají­má…
Ano, postu­pem času mno­hem cíle­ně­ji. V posled­ních pro­jek­tech je divák tako­vým detek­ti­vem. Sklá­dá Rubi­ko­vu kost­ku. Je veden, někdy i myl­nou sto­pou, aby se musel vrá­tit zpět a roz­hod­nout se, jak si infor­ma­ce posklá­dá. Nebo mu nabí­zím roz­díl­né úhly pohle­du na jed­nu věc. Divák se spo­lu­po­dí­lí, je spo­lu­au­to­rem insce­na­ce. Pros­tě a jed­no­du­še chci, aby měl záži­tek. Mám pocit, že se v dneš­ní době všech­no hroz­ně rych­le mění. Zapo­mí­ná­me, co jsme si říka­li dneska ráno — a já bych chtě­la, aby divák neza­po­mí­nal. Chci pra­co­vat také s momen­ty, kte­ré si všich­ni pama­tu­je­me a těmi vzpo­mín­ky vyvo­lá­vat. Nikdy napří­klad neza­po­me­neš chví­li, kdy si vidě­la popr­vé moře. Diva­dlo se tak může stát jen sou­čás­tí pro­ce­su, kte­rý v divá­ko­vi tře­ba začal dáv­no před tím, než při­šel do diva­dla. Divák si do hle­diš­tě sedá se svo­jí život­ní zku­še­nos­tí. Nechci stá­do, ale roz­ptyl, jak v názo­ru, tak v zážitku.

Posled­ní dobou zvlá­dáš něko­lik pre­mi­ér roč­ně. Je pro tebe tvor­ba život? Jsi pří­kla­dem sebez­ni­ču­jí­cí­ho uměl­ce, kte­rý vlast­ně tak tro­chu pra­cu­je?
Já mys­lím, že ano. Zákla­dem je, že dělám růz­né věci — pro kamen­né diva­dlo, své vlast­ní pro­jek­ty, pra­co­va­la jsem s oldage­ry, s tee­nage­ry, s her­ci, s taneč­ní­ky a ta růz­no­ro­dost a ta setká­ní mě napl­ňu­jí. Důle­ži­té je, aby při zkou­še­ní pano­va­la tvůr­čí atmo­sfé­ra a respekt.

Tvo­je posled­ní pre­mi­é­ra mimo­cho­dem také spo­lu s Jarem Viňar­ským — Lás­ka a infor­ma­ce na Nové scé­ně měla pre­mi­é­ru 5. 2. O čem je?
Je to tako­vá exis­ten­ci­ál­ní detek­tiv­ka o našich lás­kách a o tom, že infor­ma­ce může být zhoub­ná. Je to hra, kte­rá má sedm dílů. Téma­ty je také odci­ze­ní a tajem­ství a otáz­ka, co může způ­so­bit pře­mí­ra infor­ma­cí s naší schop­nos­tí milo­vat a vzpo­mí­nat. Autor­ka hry Caryl Chur­chillo­vá, ozna­čo­va­ná za prv­ní dámu brit­ské dra­ma­ti­ky, vykres­li­la obraz sou­čas­né­ho svě­ta v 49 situ­a­cích, frag­men­tech a tor­zech vět, kte­ré ve mně vyvo­la­ly obraz arche­o­lo­gic­ké­ho nále­zu, jako kdy­bys na jed­nom mís­tě našla nůž a vázu a zača­la řešit, jak se k sobě dosta­ly a ono se ve výsled­ku zjis­tí, že nůž je ze 17. sto­le­tí a váza z 18. sto­le­tí, a nic je nespo­ju­je, jenom se našly ved­le sebe. A tak se vra­cím k té detek­tiv­ce a pát­rá­ní po stá­le uni­ka­jí­cí a v posled­ku nikdy nepo­zna­tel­né prav­dě. Vel­kou inspi­ra­cí pro nás byl žánr mys­te­ri­óz­ní detek­tiv­ky, jemuž vévo­dí slav­ný seri­ál D. Lynche Twin Peaks. Pra­cu­je­me s pro­sto­ro­vou přes­nos­tí, s rytmem, s pohy­bem, kdy ale pohyb může být i pře­mis­ťo­vá­ní věcí, důka­zů a her­ců na scéně.

Bylo něco, co tě při zkou­še­ní Lás­ka a infor­ma­ce pře­kva­pi­lo?
Byla jsem pře­kva­pe­ná ote­vře­nos­tí her­ců Národ­ní­ho diva­dla. Hra­je tam Saša Raši­lov, Lucie Poli­šen­ská, Pav­la Bere­to­vá, David Matá­sek, Tere­za Vili­šo­vá, Eva Sal­zman­no­vá a dal­ší a celé zkou­še­ní bylo moc fajn. Byli zapá­le­ní. Díva­li jsme se spo­lu na všech­ny ty seri­á­ly, čet­li jsme si kníž­ky jako tře­ba Oli­ve­ra Sackse apod.

Líbí se mi, jak se ti daří míchat kla­sic­kou a alter­na­tiv­ní scé­nu dohro­ma­dy. Her­ci, kte­ré zná­me ze seri­á­lů a kamen­ných diva­del u tebe tře­ba hra­jí v něja­kém autor­ském pro­jek­tu.
Sama si pama­tu­ji, jak jsem vidě­la tře­ba Cson­go­ra Kassaie, kte­ré­ho jsem měla do té doby spo­je­né­ho s pohád­kou Čert ví proč, v taneč­ní cho­re­o­gra­fii 100 Woun­ded Tears sku­pi­ny DOT504. A byla jsem jím uchvá­ce­na. Mimo­cho­dem mi pak hrál v před­sta­ve­ní IAS ON ME DEA. Mys­lím, že tako­vé míchá­ní dělá dob­ro­tu. Vět­ši­na her­ců to urči­tě kvituje.

Na insce­na­ci Lás­ka a infor­ma­ce spo­lu­pra­cu­jí ale také někte­ří uměl­ci z tvé­ho tvůr­čí­ho týmu. Koho za ně pova­žu­ješ?
Urči­tě kro­mě Jara Viňar­ské­ho to je Jiří Kon­va­lin­ka, kte­rý hrál v Nic­ko­vi a vytvá­řel k němu hud­bu, Anto­nín Šilar, scé­no­graf kte­rý spo­lu­pra­co­val na Nevi­ně. Stej­ně tak, jako Zuza­na Wal­te­ro­vá, kte­rá děla­la spo­leč­ně s kame­ra­ma­nem Luká­šem Milo­tou dotáč­ky. A moji stu­den­ti z Damu.

Tak mě napa­dá. Na Damu neu­číš režii, ale herec­tví …
Je to o pře­dá­vá­ní zku­še­nos­tí. Je to obou­směr­né. Obje­vu­ji spo­leč­ně s nimi. Herec­ká tvor­ba je pros­tě dal­ší pro­ces zkou­še­ní, tvůr­čí pro­ces. Urči­tá část je řemes­lo, pak je to o hle­dá­ní vlast­ní poe­ti­ky, o part­ner­ské komu­ni­ka­ci a pro­po­jo­vá­ní dra­ma­tur­gie, herec­tví, scé­no­gra­fie, režie. Důraz kla­du na kolek­tiv­ní tvor­bu, na impro­vi­za­ci, na spo­leč­ný záži­tek s pub­li­kem. Mě osob­ně nej­víc dalo, když jsem děla­la asi­s­ten­ta režie, nebo cho­di­la na díl­ny či worksho­py. Člo­věk musí být hlav­ně pří­tom­ný, rea­go­vat na to, co je tady a teď, musí být pře­kva­po­ván a také umět něco s leh­kos­tí zaho­dit. Je to, jako když teď dělá­me roz­ho­vor a ty sis něco při­pra­vi­la dopře­du, ale také ses urči­tě dozvě­dě­la něco, na co by ses ani neze­pta­la a to tě posla­lo zase dál… Jak už jsem říka­la u impro­vi­za­ce, sna­žím se hle­dat ten správ­ný proud, ten kte­rý nás popo­ne­se ani neví­me kam a pak je potře­ba začít pád­lo­vat smě­rem, kte­rý si určí­te a ona zas ta vlna přijde…

Sle­du­ješ tanec jako divák?
Sna­žím se. Zrov­na nedáv­no jsem byla na worksho­pu Juli­a­na Hamil­to­na. Asi mě ale nej­víc zají­ma­jí insce­na­ce a pro­jek­ty, kte­ré spo­ju­jí všech­ny mož­né slož­ky a jazy­ky. Jako tahle situ­a­ce, kdy si spo­lu poví­dá­me v kavár­ně. Jed­náš tělem, mimi­kou, pro­stor a atmo­sfé­ru ohra­ni­ču­je hud­ba. Kaž­dá situ­a­ce je tako­vý kom­pi­lát a na kaž­dou slož­ku při tvor­bě musíš dávat pozor.

Na jakých dal­ších pro­jek­tech v tuhle chví­li pra­cu­ješ?
Při­pra­vu­ji roman­tic­kou béč­ko­vou kla­si­ku Pýcha a před­su­dek, aneb lás­ka voní po hni­jí­cím mase se sou­bo­rem 11:55. Pre­mi­é­ra bude v dub­nu na JATKÁCH 78. S Jarem Viňar­ským, Petrem Šave­lem a Tere­zou Ondro­vou pak začne­me při­pra­vo­vat taneč­ní pro­jekt s pra­cov­ním názvem ETHICAL SLUT a pak mě čeká Slo­ven­sko a DPM, což je název sou­bo­ru čer­s­tvých absol­ven­tů herec­tví bra­ti­slav­ské VŠMU.

Zku­si­la sis již mno­ho jevišt­ních forem. Je něco, co by tě ješ­tě láka­lo?
Já mám straš­né štěs­tí, že si sny ve svých pro­jek­tech postu­pem času plním, ale pokud by se naskyt­la někdy v budouc­nu mož­nost dělat barok­ní ope­ru, byla bych hod­ně šťastná.