Režisérka Petra Tejnorová tvoří a tvoří. Ať je to na alternativních scénách či v kamenných divadlech, ať je to s herci či tanečníky, vždycky pracuje na maximum. Její režírování je organické. Vytváří volný prostor spolupráce, ve kterém se mohou realizovat jak herci, tak diváci. Tvoří všichni. Ale pak přijde moment, kdy se Petra ve skupině rázně ujme režisérského postu a intuitivně začne skládat obrazy vedle sebe, pointovat, navazovat. „V jednu chvíli musíš tu splašenou kobylu chytit za opratě, přitáhnout jí uzdu a pak se teprve může jet dál. Snažím se hledat ten správný proud,“ říká ve chvíli, kdy pro Novou scénu dokončila další premiéru z řady — Láska a informace.
Poprvé jsem zachytila tvoje jméno v tanečním světě, když jsi pracovala s VerTeDance na představení Kolik váží vaše touha? To už je několik let. Byla pro tebe spolupráce s tanečnicemi nová?
Vzhledem k tomu, že jsem byla zvyklá tvořit autorsky, tak to nové pro mě nebylo. I když každé zkoušení je v podstatě úplně nové. Je to objevování a hledání. Dá se tedy říci, že před spoluprací s VerTeDance jsem měla za sebou několik zkušeností z vlastních autorských projektů a přišla jsem do procesu tvorby, kdy holky měly už různé obrazy a můj úkol byl je skládat, přeskládat a rozvíjet. Ale jinak jsem s pohybem pracovala už na škole. Bavilo mě společně s herci objevovat stylizovaný pohyb, fyzické herectví, pohybové řešení situací. Stejně tak mě později začalo bavit pracovat naopak se slovem a hlasem s tanečníky, hledat jejich performersko-herecký projev. Například u absolventské inscenace Titus Andronicus, kterou jsem vytvořila se spolužáky z oboru herectví, tedy s netanečníky, jsem hledala hlavně jevištní obrazy, metafory vyjádřené pohybem. Co se týká spolupráce s tanečníky, tak jsem spolupracovala s DekkaDancers na inscenaci TimINg pro Novou scénu ND a v dokumentárním projektu EDGE jsem měla několik starších tanečnic, které působily jak v divadelním, tak v tanečním prostředí. Postupně jsem si začala uvědomovat, že hledám partnera, který tanci a pohybu rozumí víc než já a začala jsem spolupracovat s Ivanou Ďukič, to bylo ještě během studia, pak s Rosťou Novákem, pak tanečnicí a choreografkou Lucií Kašiarovou a nakonec jsme se doslova sčuchli s Jarem Viňarským. Choreograf je u mě od začátku součástí týmu a je u celého procesu zkoušení.
Zmínila jsi proces tvorby, jaký je tvůj systém zkoušení?
Je několik různých postupů, také mnoho metod, ráda je kombinuji, vracím se k nim a rozvíjím je stejně tak, jako je opouštím. V poslední době jsem zkoušela hodně autorsky. Mám za sebou také dva live cinema projekty, ty kombinovaly filmový a divadelní jazyk. Doslova před sebou vidíte naživo sestřihaný film. Když mě něco provokuje, vzrušuje a podněcuje k aktivitě, tak za tím jdu a snažím se to předat dál, sdílet. Nedbám žánrové čistoty, ráda střídám divadelní prostředky, nevyhýbám se stylizaci ani realistickým prvkům. Prostě pestrost a proměnlivost — a takové je i zkoušení. Je to opravdu zkoušení, ne secvičování. Všichni musí být otevření a připravení na to, že tvar inscenace se pořád mění. I když mám téma, může se stát, že nás v průběhu zkoušení začne zajímat něco nového, mnohem víc. Nebo se u něčeho zastavíme na strašně dlouhou dobu a zkoumáme nějaký dílčí faktor. Vždycky všichni „milují“ ten moment, kdy řeknu – jasně, ale ještě to zkusíme jinak… Samozřejmě je pak situace jiná, když máme konkrétní dramatický text nebo scénář. Je to pokaždé jiné a docela náročný proces.
Když pracuješ s Jarem Viňarským, on je v roli choreografa, ty v roli režiséra? Jak máte rozdělená pole působnosti?
My už si to i často vyměníme, takže já choreografuji a Jaro má režijní připomínky. Je to partnerství a já jsem ráda, když ty profese, ale i složky prorůstají, přesahují. Máme vůči sobě přirozený respekt a to dává nepsané hranice. Ideální je mít takový vztah i s herci a dramaturgem, což se mi v posledních projektech daří. To je pak dokonalý divadelní organismus. Pro mě je dramaturg ten, který během zkoušení dává chaosu konstruktivní směr a tomu, co má konstruktivní směr podráží nohu chaosem. Třeba s dramaturgem Janem Tošovským vždy stavíme takový „půdorys nového městečka Dogville“ – spolutvoříme skelet, nebo lešení. Dramaturg má podle mě nezastupitelnou roli v autorských a tanečních divadlech, tedy v procesech zkoušení, které dlouhou dobu nemají pevnou stavbu. Funkci dramaturga může někdy ale klidně zastat i light-designer, který má cit pro jazyk inscenace a umí si věci spojovat, prostě stane se „tím, který nahlíží“ – tzv. dramaturgem-divákem, konstruktivním kritikem. Dramaturg je stejně jako choreograf, ale i herec spolutvůrce a může být i nositelem nápadu, námětu. A někdy téma, nebo námět na začátku zkoušení máme a jindy zas ne, dost často si čteme, díváme se na inspirativní filmy a každý, kdo se mnou spolupracoval, už na zkoušky něco přinese a začne si hrát…
Takže herci přijdou na zkoušku, sundají kabáty a už jsou v roli?
Spíš už mají touhu tvořit, bavit se hrou. Moji studenti už to tak dělají. Herec Petr Vančura vejde a začne hned zkoušet, má odvahu i k nekonvenčním řešením, dokáže riskovat. Jindy zas sedíme po zkoušce, někdo začne blbnout a strhne všechny a najednou je to tady… A já jsem tu od toho, abych tyhle momenty zachycovala.
Hodně tedy při zkoušení pracuješ s improvizací?
Ano, improvizací získáváme materiál, třeba texty, obrazy. Improvizací také rozvíjíme téma a nápady. Děláme i několikahodinové volné improvizace, ale to zas neznamená, že vše je dovoleno. V jednu chvíli musíš tu splašenou kobylu chytit za opratě, přitáhnout jí uzdu a pak se teprve může jet dál. Snažím se hledat ten správný proud.
Vypozorovala jsi, podle jakého klíče řešíš, co do díla nakonec vybrat?
Klíč je pokaždé jiný, prostě od určitého momentu zachytáváš kontury inscenace, u jiných projektů je zas vidíš hned na začátku. Máš záměr, ale záměrem může být i nemít záměr, záměrem může být i improvizace. Někdy se vše vyjevuje postupně. Začíná se vytvářet skládačka, která se ale pořád přeskládává. Tak vznikala třeba inscenace Uhozené květinou. Když v té mozaice něco změníš, musíš to najednou přerovnat celé, akcentovat jiné věci. Vím, že se povětšinou tvůrčí proces skládá u mě z několika fází – sbírání materiálu, záchvěvy a pokusy, zkoušení a pak stavba inscenace.
Jak to bylo u inscenace Nick, která měla nedávno premiéru?
Nick byl jiný. Byl to takový jevištní kaleidoskop podle skutečné události. Úplně nejdřív jsem vytvořila inscenaci Nevina podle textu Dey Loher jako live cinema projekt. V Nevině jsem pracovala se třemi kamerami a živým střihem, v Nickovi jsou kamery dvě a vesměs se snažím o jeden kontinuální záběr. Příběh NICKA je vyprávěný z pohledu tří ústředních aktérů a divák se sám stává pomyslným vyšetřovatelem a musí se rozhodnout, ke které verzi příběhu se přikloní. Mám ráda filmy jako je Amores Perros, nebo Oldboy, Věčný svit neposkvrněné mysli, takové ty příběhové puzzle. Nevina a Nick jsou divadelní projekty v tomto duchu… Nick přináší i otázku, čemu a za jakých podmínek jsme ochotni uvěřit a mě baví právě skrze technologie, ale i příběh samotný, odhalovat možnosti inscenace, projekce a manipulace, a tak divák s každou novou informací zasazuje dílek skládačky, který může ovšem zapadnout na různá místa…
Práce s divákem je asi také kapitola, která tě hodně zajímá…
Ano, postupem času mnohem cíleněji. V posledních projektech je divák takovým detektivem. Skládá Rubikovu kostku. Je veden, někdy i mylnou stopou, aby se musel vrátit zpět a rozhodnout se, jak si informace poskládá. Nebo mu nabízím rozdílné úhly pohledu na jednu věc. Divák se spolupodílí, je spoluautorem inscenace. Prostě a jednoduše chci, aby měl zážitek. Mám pocit, že se v dnešní době všechno hrozně rychle mění. Zapomínáme, co jsme si říkali dneska ráno — a já bych chtěla, aby divák nezapomínal. Chci pracovat také s momenty, které si všichni pamatujeme a těmi vzpomínky vyvolávat. Nikdy například nezapomeneš chvíli, kdy si viděla poprvé moře. Divadlo se tak může stát jen součástí procesu, který v divákovi třeba začal dávno před tím, než přišel do divadla. Divák si do hlediště sedá se svojí životní zkušeností. Nechci stádo, ale rozptyl, jak v názoru, tak v zážitku.
Poslední dobou zvládáš několik premiér ročně. Je pro tebe tvorba život? Jsi příkladem sebezničujícího umělce, který vlastně tak trochu pracuje?
Já myslím, že ano. Základem je, že dělám různé věci — pro kamenné divadlo, své vlastní projekty, pracovala jsem s oldagery, s teenagery, s herci, s tanečníky a ta různorodost a ta setkání mě naplňují. Důležité je, aby při zkoušení panovala tvůrčí atmosféra a respekt.
Tvoje poslední premiéra mimochodem také spolu s Jarem Viňarským — Láska a informace na Nové scéně měla premiéru 5. 2. O čem je?
Je to taková existenciální detektivka o našich láskách a o tom, že informace může být zhoubná. Je to hra, která má sedm dílů. Tématy je také odcizení a tajemství a otázka, co může způsobit přemíra informací s naší schopností milovat a vzpomínat. Autorka hry Caryl Churchillová, označovaná za první dámu britské dramatiky, vykreslila obraz současného světa v 49 situacích, fragmentech a torzech vět, které ve mně vyvolaly obraz archeologického nálezu, jako kdybys na jednom místě našla nůž a vázu a začala řešit, jak se k sobě dostaly a ono se ve výsledku zjistí, že nůž je ze 17. století a váza z 18. století, a nic je nespojuje, jenom se našly vedle sebe. A tak se vracím k té detektivce a pátrání po stále unikající a v posledku nikdy nepoznatelné pravdě. Velkou inspirací pro nás byl žánr mysteriózní detektivky, jemuž vévodí slavný seriál D. Lynche Twin Peaks. Pracujeme s prostorovou přesností, s rytmem, s pohybem, kdy ale pohyb může být i přemisťování věcí, důkazů a herců na scéně.
Bylo něco, co tě při zkoušení Láska a informace překvapilo?
Byla jsem překvapená otevřeností herců Národního divadla. Hraje tam Saša Rašilov, Lucie Polišenská, Pavla Beretová, David Matásek, Tereza Vilišová, Eva Salzmannová a další a celé zkoušení bylo moc fajn. Byli zapálení. Dívali jsme se spolu na všechny ty seriály, četli jsme si knížky jako třeba Olivera Sackse apod.
Líbí se mi, jak se ti daří míchat klasickou a alternativní scénu dohromady. Herci, které známe ze seriálů a kamenných divadel u tebe třeba hrají v nějakém autorském projektu.
Sama si pamatuji, jak jsem viděla třeba Csongora Kassaie, kterého jsem měla do té doby spojeného s pohádkou Čert ví proč, v taneční choreografii 100 Wounded Tears skupiny DOT504. A byla jsem jím uchvácena. Mimochodem mi pak hrál v představení IAS ON ME DEA. Myslím, že takové míchání dělá dobrotu. Většina herců to určitě kvituje.
Na inscenaci Láska a informace spolupracují ale také někteří umělci z tvého tvůrčího týmu. Koho za ně považuješ?
Určitě kromě Jara Viňarského to je Jiří Konvalinka, který hrál v Nickovi a vytvářel k němu hudbu, Antonín Šilar, scénograf který spolupracoval na Nevině. Stejně tak, jako Zuzana Walterová, která dělala společně s kameramanem Lukášem Milotou dotáčky. A moji studenti z Damu.
Tak mě napadá. Na Damu neučíš režii, ale herectví …
Je to o předávání zkušeností. Je to obousměrné. Objevuji společně s nimi. Herecká tvorba je prostě další proces zkoušení, tvůrčí proces. Určitá část je řemeslo, pak je to o hledání vlastní poetiky, o partnerské komunikaci a propojování dramaturgie, herectví, scénografie, režie. Důraz kladu na kolektivní tvorbu, na improvizaci, na společný zážitek s publikem. Mě osobně nejvíc dalo, když jsem dělala asistenta režie, nebo chodila na dílny či workshopy. Člověk musí být hlavně přítomný, reagovat na to, co je tady a teď, musí být překvapován a také umět něco s lehkostí zahodit. Je to, jako když teď děláme rozhovor a ty sis něco připravila dopředu, ale také ses určitě dozvěděla něco, na co by ses ani nezeptala a to tě poslalo zase dál… Jak už jsem říkala u improvizace, snažím se hledat ten správný proud, ten který nás poponese ani nevíme kam a pak je potřeba začít pádlovat směrem, který si určíte a ona zas ta vlna přijde…
Sleduješ tanec jako divák?
Snažím se. Zrovna nedávno jsem byla na workshopu Juliana Hamiltona. Asi mě ale nejvíc zajímají inscenace a projekty, které spojují všechny možné složky a jazyky. Jako tahle situace, kdy si spolu povídáme v kavárně. Jednáš tělem, mimikou, prostor a atmosféru ohraničuje hudba. Každá situace je takový kompilát a na každou složku při tvorbě musíš dávat pozor.
Na jakých dalších projektech v tuhle chvíli pracuješ?
Připravuji romantickou béčkovou klasiku Pýcha a předsudek, aneb láska voní po hnijícím mase se souborem 11:55. Premiéra bude v dubnu na JATKÁCH 78. S Jarem Viňarským, Petrem Šavelem a Terezou Ondrovou pak začneme připravovat taneční projekt s pracovním názvem ETHICAL SLUT a pak mě čeká Slovensko a DPM, což je název souboru čerstvých absolventů herectví bratislavské VŠMU.
Zkusila sis již mnoho jevištních forem. Je něco, co by tě ještě lákalo?
Já mám strašné štěstí, že si sny ve svých projektech postupem času plním, ale pokud by se naskytla někdy v budoucnu možnost dělat barokní operu, byla bych hodně šťastná.