Národní divadlo moravskoslezské uvedlo českou premiéru baletu Chaplin, koláž z děl skladatelů 19. a 20. století. Zdá se, Lenka Dřímalová, šéfka ostravského baletu, měla již po několikáté šťastnou ruku ve volbě hostujících choreografů, a že se baletu nesnaží zabřednout do dramaturgického klišé stále omílaných titulů. Na poslední premiéru roku 2015 pozvala Mária Schrödera, německého zkušeného choreografa a šéfa lipského baletu, absolventa taneční školy Grett Palucca v Drážďanech a choreografie na prestižní berlínské vysoké škole Ernst Busch, nějakou dobu spolupracující s Uwe Scholzem, což se na jeho muzikálnosti i tanečnosti v jeho tvorbě dost projevilo. Právě inscenaci Chaplin poprvé uvedl na lipské scéně.
Věčný Tulák a Charlie Chaplin
Divácky bude postava Tuláka Charlieho vždy vděčná. Ale přenést filmovou figuru, tak neopakovatelnou a jedinečnou v ryzím a zcela geniálním pojetí Charlese Spencera Chaplina, to není opravdu lehký úkol — pro tvůrce a pro interprety ještě víc.
Schröder vycházel při koncipování baletního libreta zcela jednoznačně z autobiografické knihy Charlieho Chaplina Můj životopis a také z knihy Louise Delucca Chaplin.
Vytvořil si schéma šestnácti obrazů, které postupně mapují Chaplinovo dětství a hlubokou citovou vazbu na matku, nelehké začátky v prosazování se, angažmá v klaunské skupině Karno, se kterou se poprvé dostal do Ameriky. Otevírá také Chaplinův vstup do filmového ráje v Hollywoodu, již s konkrétní smyšlenou figurou – postavou a maskou smutného komika – Tuláka, kolíbajícího se s vytočenými nohami a kráčejícího vstříc všem nástrahám a nespravedlnostem osudu v kostýmu plném protikladů — s širokými plandavými, pytlovými kalhotami a v těsném kabátci, malinké buřince, ohromných botách a hůlce na výrazně nalíčený obličej si přidal malý knírek, aby mu nebránil v mimice. Přes slavná období natáčení a bohatého rejstříku nápadů a vzniku nezapomenutelných komedií se inscenace dostává k válečným událostem 1. a posléze 2. světové války i Chaplinovým protiválečným postojům vrcholícím v Diktátorovi. Schröder tematizuje také Chaplinovy milostné příběhy, namlouvání a následná manželství — nejdříve s Mildred Harrisovou, pak po smrti matky s Paulette Goddardovou a naposled s krásnou Oonou O´Niellovou, s kterou strávil dvacet let. Po nástupu zvukového filmu i po uměle vytvořeného a degradujícího očernění jeho osoby a nařčení z komunistického smýšlení se nechal vyštvat a odchází zpět do Evropy.
Aby dostatečně mohl vyjádřit obě polohy geniálního herce, mima, komika a velkého obdivuhodného člověka, rozdělil choreograf Schröder Chaplina na dvě různé figury: ve filmovou postavu věčného Tuláka v typickém a neodmyslitelném kostýmu a Chaplina — člověka oblečeného civilně, v bílé košili a kalhotách. Nechá je hrát oba najednou, chvílemi simultánně nebo zcela odděleně. Tulák tvoří, ztvárňuje, ovlivňuje, manipuluje i je událostmi manipulován sám. Civilní Chaplin se zase trápí, duševně trpí, miluje, raduje se a bojuje. Bojuje sám se sebou, tak aby v roli Tuláka a ve všem svém počínání mohl poukázat na strasti života.
A Tulák pak němě, ale vždy srozumitelně vyjadřuje lidské touhy, strach i úzkost, ale i radost a vzdor.
Tuláka hraje žena
V posledním obsazení v Lipsku měl Mario Schröder do hlavní postavy obsazenou skvělou Amélii Wallerovou, fantastickou interpretkou Tuláka. Do posledních detailů, od mimiky až po poslední malíček, žije, dýchá a skutečně rozžívá nesmrtelného génia. Tato australská tanečnice a mimka odehrála v Ostravě premiéru a několik představení. Právě ona je za svůj výjimečný výkon nominována na Thálii, stejně jako v Ostravě angažovaný japonský tanečník Koki Nishioka, který bezvadně interpretuje civilního Chaplina.
Obsazení ostravského baletu je mezinárodní. Matku Chaplina ztvárňuje Shino Sakurado, manželku Mildred Ayuka Nitta, Paulette Barbora Šulcová a Oonu Chiara Lo Piparo. V roli Karna byl velmi zajímavý tanečník Patrick Ullman, který propojil výraz a mimiku němého filmu s „hip hopáckou“ gestikou a nakonec bezvadný byl také Giordano Bozza v roli Diktátora.
I ve sborových scénách si různorodí tanečníci užívají jednoduše postavené choreografie, která spoluvytváří prostředí, v kterém se Chaplin pohyboval. Hollywood v saténových župáncích a s obřími maskami filmových tváří, Chaplinových filmových kolegů. Je zde vidět novináře a fotografy, různé slídily, fanoušky i lidi od filmu všeho druhu, scény zábavního průmyslu a reklamy. Poutavá je například reklamní scéna plná Tuláků. Dotváření těchto nálada dobové atmosféry má v inscenaci velkou váhu. Na scéně Paul Zollera hrají podstatnou roli bílé panely, bílý ecran, na které se jen chvílemi promítá. Tvoří pozadí i pro chvíle samoty a osamocení. A pochybnostem, kterým ani ten největší umělec nemůže uniknout.
Hudební řazení je velmi intuitivní a lehčí hollywoodská múza se tu střetává s tragickými motivy Adamse, Richarda Wagnera nebo vypjatou hudbou A. Schnittkeho. Samozřejmě nechybí ani soundtracky samotného Charlieho Chaplina z filmů Světla velkoměsta a Světla ramp.
Ve výsledku se jedná o vyrovnanou inscenaci ve všech složkách, které má podle mého názoru velký význam na české a moravské scéně. I když je svým způsobem narativní, srozumitelné a jde o divácky přitažlivý titul, jedná se přitom o současnou taneční inscenaci. Ta se, alespoň v minulé sezóně, vymykala z řady dramaturgicky diskutabilních titulů.
