Začátkem prázdnin proběhla v Karlin Studios vernisáž výstavy Byrokratická křeč performera, konceptuálního umělce a politického aktivisty Petra Pavlenského. Už několik let prostřednictvím svých akcí, politickým uměním — jak je sám nazývá, poukazuje na mechanismus moci a policejní stát současného Ruska. Za svoji poslední akci Hrozba, během níž zapálil v listopadu 2015 vchodové dveře do sídla ruské Federální bezpečností služby FSB, byl do letošního června vězněn. Pár dní po svém propuštění přiletěl do Prahy, aby zahájil výstavu a během debaty, která vernisáži předcházela zodpověděl veškeré dotazy. Následující text je redakčním výběrem otázek a odpovědí, které v bezmála dvouhodinové diskuzi padly.
Ve srovnání se světovou scénou je ruský akcionismus vyhraněný čistě vůči politické moci. Je tomu tak skutečně, a pokud ano, proč je role politiky tak významná?
Nemyslím, že by ruské umění bylo nějak zvlášť politické, západní umělci nejsou o nic méně političtí. Spíš jde o to, že v Rusku je to spíš vně institucí. Pominu 90. léta, spíš míním dobu od založení skupiny Vojna. Ruské umění je formováno mimo instituce a proto se zdá být více radikální. Když tvoříte v rámci instituce, tvoříte i v rámci politického systému. Každá instituce, dejme tomu galerie, má svého ředitele i další zaměstnance a teprve pak je umělec. I když může být autentický, jeho tvorba musí projít schvalováním na několika úrovních, ve výsledku je to vždy kompromis konfliktních zájmů.
Zmínil jste skupinu Vojna, do jaké míry se dá hovořit o vzniku nové vlny? Znáte se s dalšími podobně zaměřenými umělci, reagujete na sebe vzájemně?
Osobně se s představiteli skupiny Vojna neznám, oni teď tvoří v Evropě, já ale trvale žiju v Rusku a nedá se říct, že bychom nějak spolupracovali. Osobně jsem se setkal s některými členkami Pussy Riot, ale to už bylo po skončení jejich tvorby. Nejsme žádná skupina, spíš jednotlivci, kteří mají různé metody, přístupy, různý pohled. Nefunguje ani to, že bychom některé věci projednávali nebo se navzájem radili. Například když jsem chystal akci Hrozba, nevěděl o ní vůbec nikdo. Samotná realita diktuje, jaké mohou být taktiky a metody. Každý člověk, který o tom ví, se nachází v nebezpečí, je třeba se tomu přizpůsobit.
První z vašich akcí i akcí jiných umělců byly fyzické, šlo o práci s tělem, bolestí, fyzickým utrpením, vaše dvě poslední akce byly spíš vzpoury. Došlo k nějaké změně?
Není to pravda, že bych měl nejprve akce tělesné a pak ty, které se těla netýkají. Do kategorie akce – vzpoury můžeme zařadit Svobodu (snaha o navození atmosféry kyjevského Majdanu, poznámka red.), ta byla čtvrtá, následovala po akci Fixace (přibil si genitálie ke dlažbě na Rudém náměstí, poznámka red.) a po ní byla akce Oddělení, v níž jsem si v aluzi na Van Gogha uříznul ušní boltec, pak následovala Hrozba. Nedá se tedy tvrdit, že bych se nejprve zaměřil na tělo, pak svůj přístup změnil a vyvíjel se jiným směrem. Chci také zdůraznit, že nepracuji s bolestí, ta není objektem mého zájmu. Bolest jsem ani nikdy při svých akcích neprožíval, tou největší hrůzou byla zima, zvlášť když jsem realizoval akci Oddělení. Sice používám předměty jako nůž, ostnatý drát, nebo jehla, ale je potřeba to udělat rychle, bolest pak není tak významná. Taky nepracuji s utrpením, spíš jde o práci s určitými kulturními kódy. Když jsem si uřízl část ucha, byla to reakce na Van Gogha, ale když zmíníme sešití úst (akce Šev, poznámka red.) nebo přibití šourku ke dlažbě (akce Fixace, poznámka red.), to je něco, co se děje v ruském vězení. Fixace navíc proběhla v den, který je v kalendáři zvýrazněný červenou barvou, šlo o svátek 10. listopadu tedy den policie. Navíc jsem akci provedl na Rudém náměstí. Dá se tedy říct, že jsem pracoval s barvou. Chtěl jsem taky poukázat na to, že vězeňský tábor není místo oddělené ostnatým drátem, kde je jasná hranice. Vězeňský tábor je daleko širší a jestli už jeho hranice není dávno setřena, tak se postupně minimálně stírá. Pokud jde o akci Šev, tam šlo o gesto, chtěl jsem upozornit na to, jak to dopadne, když vláda dosáhne toho, co chce, aby všichni zmlkli, nastalo ticho a nikdo se neprotivil. Nabídl jsem perspektivu ideálního občana, paradoxem ale je, že se vláda svým požadavkem dostává do pasti. Když se tohle stane, člověk, který nemůže mluvit, také nemůže podat žádné vysvětlení. Takže logické myšlení přestává fungovat. Pokud jde o akci Mršina (nahý se obalil ostnatým drátem, poznámka red.), tam jsem se inspiroval první světovou válkou. Viděl jsem mrtvé tělo vojáka, který se dostal do takovéto pasti, nevím, jak se přesně jmenuje, řekněme labyrint z ostnatého drátu. Já se cítil v obdobné situaci. Situaci, kdy není možné se hnout žádným směrem, je možné pouze zůstat uvnitř. Poslušný občan, který je uvnitř ostnatého kokonu, nemůže na žádnou stranu, není to pohodlné a samozřejmě to i bolí.
Jedním z častých témat akcionistů bývá také náboženství. Nejznámější jsou pochopitelně Pussy Riot a jejich vystoupení v chrámu Ježíše Spasitele. U vás se toto téma neobjevuje, proč tomu tak je, není pro vás zajímavé?
Nemyslím, že úkolem umělce je se během své činnosti věnovat určitému počtu témat. Téma náboženství se v jedné z mých akcí vyskytovalo. Hned v té první. Reagoval jsem na proces s Pussy Riot, ale bral jsem to trochu jiným pohledem nikoli jako útok na církev. Důležité je, aby byl člověk přesvědčem o tom co dělá, zachytit aktuálnost v současné situaci. Možná se ještě k tomuto tématu vrátím, ale myslím, že mnoho umělců se mu již věnovalo a že není nutné něco opakovat jen proto, abych zařadil další téma do svých akcí.
Jak jste se vůbec stal umělcem?
Politickým umělcem jsem od roku 2012, ale umění mě zajímalo už dřív. Rozhodl jsem se poznávat a studovat jej a to od devatenácti let. Pak už mě nic jiného nezajímalo a dá se říct, že jsem ani nic jiného neuměl. Chtěl jsem být umělcem a teď jím jsem, v mém životě se nic zásadního nezměnilo.
Jakou roli má umělec ve společnosti?
Významnou, umění je součástí kultury a ta je kolektivní pamětí. Když chápeme, co se děje, tak na základě toho buď jednáme nebo nejednáme. Proto myslím, že kultura je prioritou, i kdyby se Putin vyměnil za Mutina, nebude to tak významná změna, důležitější je, jak vypadá kultura. Je jasné, že vývoj nemůže být rychlý, kultura není jako letadlo, které narazí do nějaké budovy, zboří se město a všechno se vybuduje znovu. Kultura je vždy vázaná na určitou dobu.
Dovedete si představit, že byste akce dělal i mimo mocenský systém Ruska, nebo jsou s ním plně spjaty?
Mohu už teď říct, že s prací týkající se státní moci budu nadále pokračovat, ale co mě zajímá, je moc jako jev, nikoli jeho konkrétní podoba jako třeba Putinova moc. Myslím, že je to možné i za hranicemi Ruska. Je ale třeba chápat kontext, dílo nesmí být povrchní, dělané jen pro novinové titulky, pak nemá smysl.
Jaké jsou reakce lidí, když realizujete nějakou akci, jsou rozhořčení, pohoršení, zlobí se, nebo jak to je?
Pokud jde o lidi, kteří zasahují na mých akcích, existuje zde určitý narativ. Často je mi těch lidí líto, nemohou jednat jinak, jsou omezeni předpisy, kterými se musí řídit a ty je dostávají do slepé uličky. Dostanou se k případu a snaží se to přehodit na někoho jiného. Prvním impulzem je vždy nějak zlikvidovat, zneutralizovat akci. Hodí přese mě prostěradlo, nebo se mě snaží někam odvést. Pak už volají záchrannou službu a snaží se povinnost hodit na někoho dalšího. Neví, co dělat. Někdy jsou vyděšení, někdy ne. Přejí si, aby tato akce neproběhla v době jejich směny.
Lze očekávat míru represe, která přijde. Víte třeba, že v souvislosti s určitými tématy vás skutečně zavřou. Pokud ne, jak se s touhle nejistotou žije?
Bohužel či možná bohudík nelze odhadovat, jak se představitelé moci zachovají. Při některých akcích jsem porušil trestní zákon a nic se nestalo, nezatkli mě a po jiných akcích mě zatkli. Ale taky můžu říct, že proti mně byla zahájena zároveň dvě trestní řízení, jedno v Petrohradě a druhé v Moskvě, ale to první bylo záhadně promlčeno. Takže existuje nějaký způsob, jak se tomu vyhnout, ale z toho já nevycházím. Nikdy nevím, jak to bude, což je právě zajímavé. Pokud žijete v situaci, která je plně předvídatelná, je to nuda. Já vždycky někde stojím, sedím nebo ležím a snažím se tam zůstat, jako mlčící figura, co se rozeběhne kolem mě, už je reakce reality, která je zajímavá, ale já ji jen sleduji.
Jak pracujete s dokumentací?
Akce chápu jako něco, co proběhlo v krátké době, taky jich není mnoho. Jde o boj s kontinuálním procesem. Dokumentace a formuláře představují nepřetržitý narativ představitelů moci. Jde o způsob komunikace s aparátem moci, je to totiž byrokratický aparát, kde všechno funguje prostřednictvím papírů. Na papírech všechno stojí, všechno co se dělá na papírech je statistika. Ve formulářích je zajímavý především jazyk a úhel pohledu. Jsou tam videa a fotografie, které jiní lidé k dispozici nemají. Pokud jde o akci Fixace, je v dokumentaci zachycen pohled Kremlu. Jsou tam dokumenty FSB, protokoly a také osoby, které v řízení vystupují. V rámci akce Svoboda například vystupuje člověk jménem Kuročkin. 23. února, kdy jsem akci realizoval, se v osm hodin ráno rozhodl jet do chrámu, je totiž restaurátorem užitého umění. Přijel tam a byl pohoršen, co se tam děje. Byl vlastně první osobou, která mě označila za vandala. První, kdo hovořil o pošpinění a zneuctění daného místa. Jde o ztělesnění ideálního občana, který dělá přesně to, co se od něho čeká, ale takových je tam víc. Zajímavý je také jazyk, jak věci popisuje příslušník FSB, policista, psychiatr, jazyky jsou různé, dostávají se do styku s precedenty umění, které se snaží pochopit či podrobit.
Na všech dokumentech jste vždy sám, máte nějaké spolupracovníky, kteří se na akci podílejí. Jak se stavíte k individualitě versus kolektivitě i vzhledem k tomu, že většina ruských skupin je kolektivní?
Není to tak, že by všude byl jeden člověk. Například akce Svoboda byla kolektivní, šlo o rekonstrukci Majdanu, takže to ani nemohl být jedinec. Vždycky se najde někdo, kdo mi asistuje, nějak pomáhá. Záleží také na typu akce. A její přípravě. Jsou akce, o nichž nemůže nikdo dopředu vědět, jelikož je to příliš nebezpečné. Mohlo by se stát, že ve výsledku zatknou několik lidí, kteří na to nejsou připraveni a nechtějí se dostat do vězení. Je to různé, ale většinou jsem sám také proto, že hovořím o určitém sociálním těle moci. Moc se svými orgány tvoří metonimii těla, což naznačuje už svými názvy jako orgány moci výkonné či pro vnitřní záležitosti. Všechno funguje obdobně jako lidské tělo a proto je dobré o těchto věcech hovořit, právě když je člověk sám. Také je to pohodlné. Když mě zatknou, nesu odpovědnost pouze sám za sebe.
Petr Pavlenský pochází z Petrohradu z rodiny geologa a zdravotní sestry. Studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru monumetální malby, brzy byl však dle svých slov rozčarován továrnou na umění dekorující režim a začal proto docházet do školy „Pro arte“ , která se víc orientuje na současné umění. Zjistil ale, že i tam fungují podobné mechanismy. Nebyl to stát, ale systém evropských galerií a fondů, uskutečňující kontrolu skrze granty a umělecké rezidence. V roce 2012 založil společně se svou životní partnerkou Oksanou Šaliginou on-line časopis Politická propaganda, který se věnuje otázkám současného umění v kontextu politiky.
V červenci 2012 stál Pavlenský hodinu a půl na schodech Kazaňské katedrály v Petrohradě s ústy zašitýmy režnou nití a transparentem na podporu skupiny Pussy Riot. Akce byla nazvaná Šev. 3. května 2013 provedl akci Mršina, při níž se nahý nechal obalit ostnatým drátem. V únoru 2014 realizoval jedinou kolektivní akci, usiloval o navození atmosféry kyjevského Majdanu tím, že spolu s dalšími kolegy vytvořili na jednom petrohradském mostě barikády, zapálili je, tloukli do želez a provolávali proukrajinská hesla. V říjnu 2014 protestoval Pavlenský proti zneužívání psychiatrie pro politické účely, když si před psychiatrickým ústavem, svlečen do naha, uřízl ušní boltec. Krátce po této akci byl hospitalizován v moskevské nemocnici s podezřením na zápal plic. Sám Pavlenský byl několikrát vyšetřován psychiatry, kteří potvrdili, že je duševně zdravý. Českou republiku poprvé navštívil v roce 2014 a to u příležitosti Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Jihlava, aby se zúčastnil „inspiračního fóra“. Podruhé se sem vrátil 1. července 2016 těsně po propuštění z vězení, aby zahájil výstavu Byrokartická křeč, jež představuje dokumentaci jeho akcí.
V souvislosti s ruským akcionismem hovoří Tomáš Glanc o zkoumání hraniční zóny, v níž se umělecká činnost dotýká lidského těla, veřejného prostoru, nebo dokonce kriminality.
První akcionisté se objevili v Moskvě v 90. letech, navazovali na sovětské konceptuální umění 70. a 80. let. Boj o veřejný prostor, moc a budoucnost rozpuštěného sovětského impéria přinutilo umělce nestát stranou a dění okolo komentovat, protestovat, okupovat veřejný prostor, politizovat se. Zatímco akce moskevského konceptuálního umění probíhaly většinou mimo město, v přírodě, na venkově, v kolektivu pozvaných, spřízněných, akce ruského akcionismu probíhaly v centru dění města, za přítomnosti veřejnosti.
Mezi nejvýraznějšími vynikal Alexandr Breněr člen hnutí Radek, který například onanoval na skokanském můstku bazénu Moskva (Můstek, skupinová akce 1994) při veřejném protestu za rekonstrukci katedrály Ježíše Spasitele. Při jiné performanci (První rukavice 1995) verbálně vybízel Borise Jelcina k zápasu, kdy s boxerskými rukavicemi na rukou vyskakoval před kremelskou zdí, ve snaze být uviděn a uslyšen. Další čelní rebel a teoretik radikálního umění Anatolij Osmolovskij zase vyšplhal na ramena obřího pomníku Vladimira Majakovského, aby ducha tohoto autora politizované avantgardy zpřítomnil pro novou epochu. Avděj Ter-Ogaňjan zase založil vlastní Školu současného umění a umělecký squat v ulici Trjochprudnyj pereulok. Jedna z jeho akcí na moskevské výstavě Art-Maněž roku 1998 spočívala v tom, že štípal kopie ikon sekerou a popisoval je sprostými nápisy, následně za to byl pravoslavnými fundamentalisty žalován a uprchl do Berlína.
Nejznámější v zahraničí je pochopitelně dílo ruského akcionisty Olega Kulika a to jeho psí performance, kdy štěkal a kousal nahý na ulicích a v galeriích či jeho ptačí lety nad petrohradskými dvory a sexuální experimenty.
V druhé polovině nultých let vyvolala největší pozornost skupina Vojna, k níž se hlásily desítky lidí, v prvotní fázi údajně spřátelených s Olegem Kulikem. V roce 2007 uspořádala ve vagonu moskevského metra za jízdy hostinu k uctění památky Dmitrije Prigova, který v 80. a 90. letech proslul performancemi, při nichž trhal a jedl knihy a ukazoval zacyklenost autoritativních diskurzů. Na jaře 2008 v předvečer jmenování Dmitrije Medvěděva prezidentem uskutečnila Vojna akci ve Státním biologickém muzeu s názvem Šukej za následníka medvídě, několik párů začalo přímo uprostřed expozice nepokrytě souložit, jindy Vojna obdarovala starostu Moskvy Lužkova na den města pěti symbolickými oběšenci, jež představovali gastarbeitery a homosexuály, tedy zástupce skupin obyvatel proti nimž Lužkov bojoval. Asi nejsledovanější byla jejich akce v roce 2010, kdy se několika představitelům Vojny prostřednictvím zvedacího mostu podařilo vztyčit téměř sedmdesátimetrový pyj v centu Petrohradu naproti hlavnímu sídlu státní bezpečnosti.
