Martina Faláře jsem poznala jako člověka s neutuchající vášní pro nedivadelní prostory, které pod hlavičkou Depresivních dětí toužících po penězích produkčně křesal z prachu. Liboval si v kontroverzních interpetacích klasických textů a vykloubené poetice. Jednu ze svých inscenací — Bernhardovu Ritter, Dene, Voss — tehdy ještě s Jakubem Čermákem performoval v rámci bytového divadla i u mě doma. Pak jsme se většinou náhodně potkávali po divadlech a z našich hovorů i toho, co jsem od něho na jevišti viděla, jsem měla dojem, že zvážněl. Před pěti lety přišel s tím, že dělá zdravotního klauna a já se ho od té doby toužila zeptat na spoustu otázek.
Jak se člověk stane zdravotním klaunem?
Vyberou ho v konkurzu, což je jeden z nejpřísnějších konkurzů na umělecký výkon v téhle republice. Trvá okolo deseti dní od rána do večera, tedy v mém případě. Nás začalo dvacet šest a skončilo šest, které přijali. V každém dalším kole někdo chyběl. Stane se také, že z konkurzu nevzejde žádný vhodný adept, pokud není pro tuto disciplínu dost lidsky nebo umělecky vybavený.
Lidsky a umělecky vybavený, co tím myslíš?
Původní idea téhle profese vzešla od divadelních klaunů, kteří začali klaunovat v nemocnici. A to se osvědčilo. Nemocnice je jedno z nejméně vřelých prostředí, kde může člověk dělat divadlo. Když budu umět skvělou árii z Rusalky nebo part z Manon Lescaut, neznamená to, že je můžu v nemocnici předvést. Že tím někoho zaujmu. V normálním divadle tvoří dramaturgii divadelník a divák jen posuzuje, jak moc splnil jeho představu, že ta bedna z papundeklu jsou zámecká kamna nebo barokní anděl. Kdežto v nemocnici je strůjcem dramaturgie divák. Může být hluchý nebo slepý, můžou mu být dva roky, dvanáct nebo šedesát let. My, jako zdravotní klauni, musíme vždy velmi rychle odhadnout, co věkově a vůbec lidsky zvládne. Pro tyto případy je klaun ze všech různých forem divadla nejvhodnější, protože nejvíc spolupracuje s publikem. Pacient může být po amputaci nohy, transplantaci srdce, to není tak časté, ale může mít už rok leukémii, to je častější. Jeho postel je postel, jeho peřina je peřina. Je těžké přesvědčit ho, že jeho peřina je barokní anděl, i když to taky jde. Klaunství v naší zemi už relativně dlouhou moc „nefrčí“, diváci o něj nemají zájem, ani se moc precizně nestuduje. Pokud se tady někdo chce touto disciplinou důsledně zabývat, musí si své klauny vyškolit.
Jaké dovednosti jsou tedy předpokladem?
Asi na začátku víc lidské, než umělecké. Já například nejsem moc hudebně ani pohybově nadaný. Samozřejmě čím víc toho umíš, tím můžeš být zábavnější, ale v mém případě nevadilo, že jsem úplné muzikální dřevo. Ale i v normálním divadle jde asi spíš o setkání s živým člověkem, než jen pohled na někoho na jevišti, kdo se umí rychle točit nebo nahlas mluvit. Herectví obecně je hodně lidská disciplína, takže tam není nutné nic navíc, co bychom si nepřáli i u „normálního“ herce.
Jestli nejde o dovednosti, není pak základním předpokladem zdravotního klauna charisma, samotná jeho osobnost?
Těžko říct. Herec bez charismatu není moc platný ani u Čechova. Mými učiteli po Gary Edwardsovi byli Ami Hattab, který mimo jiné učí v Cirque du Soleil, nebo Aitor Bassauri, španělský klaun hrající v Londýně. Myslím, že ti už jsou tak vysoko, že o nich běžní divadelníci ani neví. Jak je možné, že my, co neděláme „krásné umění“, ale zakopáváme o židle, protože zdravotní klaun je asi obecně vnímán víc jako sociální služba, než jako kumšt, máme ve výsledku často daleko větší umělecký a řemeslný základ? Divadlo je ve své podstatě také sociální službou, uvolňuje emoce, přivádí katarzi. Jen tuhle funkci často neplní. Otázka tedy je, co je umění a co jen kulturní produkce. Pochopit svého diváka je podle mě velké umění. Uměním je něco předat. U zdravotních klaunů toto umění přesahuje mnohem víc do sociální oblasti. Na konci Hamleta jsou všichni mrtví, to se tak nějak obecně ví. Diváci by museli být zvrhlí, kdyby chtěli dobrovolně sledovat, jak skupina lidí předvádí, že se navzájem vraždí, kdyby to nemělo nějaký hlubší smysl. Myslím, že se občas inscenuje Hamlet tak, že si ani nikdo nevšimne, že na konci má být mrtvola. To je smutné. Problém je v tom, že u nás se obecně moc neví, kdo je to klaun. Co tenhle typ herectví obnáší. Když se řekne klaun, tak si představíš horor od Kinga nebo animátora z firmy McDonald’s. Hlavním klaunovým principem ale je kontakt s publikem. Říká se, že klauni jsou smutní, ale my s kolegy zas tak smutní nejsme. Jako Klaun se dívá do publika a snaží se na něho empaticky naladit. V divadelní řadě sedí třeba patnáct diváků, a když si jednoho po druhém projdeš, zjistíš, že jeden je frustrovaný, druhý se rozvádí, třetího chtějí vyhodit z práce. Kolik z patnácti lidí v divadle nemá žádný problém? Je velkým uměním vyčenichat problém a ještě větším uměním je neulpívat na něm, vlastně se nedojímat. Klauni jako charaktery jsou vždycky trochu sociálně ztupělí, demokracie totiž není moc zábavná. Vtipnější je nekorektnost. Zdravotní klaun se učí vidět, ale nedojímat se nad tím, co v nemocnici vidí. Prostě to brát tak, jak to je.
Zdravotní klaun je tedy člověk, který dokáže dokonale zvládat emoce.
Všichni herci by to měli umět lépe, protože se jimi živí, ale překvapivě to někdy umí daleko hůř. Já si nepřipadám lepší, talentovanější, nebo nějak geniální. Myslím, že moje herecké schopnosti jsou takový slušný průměr, když mám den i nadprůměr, jak by to asi mělo být. Ale když vidím psychohygienu některých herců, tak je to asi bohužel vysoký nadprůměr. Ami Hattab mě naučil řízeně plakat. Do dvaceti minut se můžu rozbrečet, ale i rozesmát – ne na povel, samozřejmě, ale když vím proč a že se to hodí, a kolega mi pomůže, tak to jde samo a bez bolesti. Prostě si popláču a nijak to ve mně neulpívá. Divadlo je trochu zvrácené, ale jen trochu. Diváci chtějí vidět slzy, ne to, že pak skončím někde ve skupině na terapii. Amiho metoda vychází z pochopení vlastních emocí, abych mohl jinou emoci zprostředkovat. Stane se mi, že nemám náladu být vtipný, nebo mi lidé v nemocnici nejsou úplně sympatičtí, často nejsou ani milí, ale to se může stát, protože můžou mít bolesti. Ale milí lidé nemusí přijít ani do divadla. Pak se můžu opřít o sebe, o svého kolegu, jelikož pracujeme ve dvojicích. Většina výstupů je mezi námi klauny. Děti mohou být v nemocnici poprvé, nebo se bojí zákroku a každý další cizí člověk může budit strach. My často musíme rozehrát scénu tak, aby dítě vůbec nebylo zasažené, jen nás sledovalo jako divák. Pak jen zjišťujeme, do jaké míry je pro něj příběh mezi dvěma postavami sdělný. A na to potřebujeme klaunský charakter a nějaké komediální principy. Jak zaujmout tak, aby člověk rozesmál ty druhé, to je jeden z nejtěžších úkolů.
Vycházíte z nějakých nabytých zkušeností, nebo víte, s kým přesně se v nemocnici setkáte?
Zkušenost dává odhadnout, že když přicházíme na hematologii, budou tam děti s leukémií, což znamená pomalejší vnímání, než na ortopedii, kde bývají florbalisti se zlomenou holenní kostí. Ale přesně se to odhadnout nedá. Když je špatný tlak, medikace zabírají jinak, než když je hezky.
Teď už mluvíš o něčem, co je umění i sociálnímu přesahu vzdálené a to je medicína. Procházíte v rámci vašeho výcviku i přednáškami z diagnostiky?
Procházíme mnohým, ale pořád zjišťujeme, že to nestačí. Věnovali jsme se diagnostice na psychiatrii. Jde o to, jakým tématům se vyhnout. Jak rychle poznat dítě trpící anorexií či dítě, které bylo znásilňováno nebo týráno. Měli jsme také lekce hygieny. Když v nemocnici někomu podáte ruku, nebo se třeba dotknete stolu, je rozhodně lepší vydezinfikovat si potom ruce. Na divadle si člověk hlídá, aby stál ve světle, tady si hlídá, aby měl čisté ruce. Já mám teď asi více kamarádů lékařů než herců. Lékaři jsou taky často v hospodě zábavnější společnost než herci.
Mluvíš o pediatrii, já slyšela, že hrajete i pro seniory. V čem je to jiné?
Je to zvláštní. Němečtí zdravotní klauni nám vyprávěli o jednom muži v léčebně pro lidi stižené Alzheimerovou chorobou, který vyprávěl, jak si během tažení do Ruska užíval znásilňování. V tom je to jiné. Děti nemají minulost. Hraje se pro ně krásně – skutečně, teď a tady. Jedna kolegyně mi zase vyprávěla, že v jedné léčebně pro seniory v Praze nemůžou být dva pacienti spolu, protože jeden udával v padesátých letech a druhý v sedmdesátých. Vlastně nemohou být ani v pokojích blízko sebe, protože by se k sobě dobelhali a v rámci možností mohli útočit holemi. Jsou to tragikomické situace, ale kdo ví, jak dopadneme my. Člověk vidí, že odchod ze života je často krutý, možná i spravedlivý. Já jsem šťastný, když to někdy celé prozpívám s áriemi z Rusalky nebo Prodanky, protože se nechci zaplétat do takových příběhů. Já jsem se třeba za ty roky výrazně zlepšil v klasickém zpěvu. Ti lidé často ani nejsou připraveni na humor nebo nadsázku. Jak říká Albee: „Po zpackaném životě, co chceš ještě vidět za komedii?“
Chodíš ještě vůbec do divadla? Nezměnil jsi na něj po své pětileté zkušenosti jako zdravotní klaun názor?
Spíš se ve mně utvrdilo to, co jsem si vždycky myslel. Herci nemají dokazovat, jaké mají problémy, ale přijít na jeviště s basou šampusu a ukázat, že žádné nemají. Já už bych asi v klasickém ansámblovém divadle hrát nemohl. Což je ostatně problém jedné mé kolegyně, která postupně svůj úvazek v umělecky velmi progresivním divadle snižovala, až přestala hrát úplně. Říkala, že už se nemůže za někoho převlékat pro měšťácké publikum, které si krátí dlouhou chvíli. Jestliže mám Warholovský pocit nadání a talentu, ještě to neznamená, že bych měl stát na jevišti. Ve zdravotních klaunech se neoperuje tolik s talentem, s posláním, ale s řemeslem, s určitou profesionalitou, kterou poměřuje divák, ne můj dojem. Vidím, jestli se dítě směje, nebo ne. Dost pochybuju o profesionalitě herců, kteří přijdou do šatny a řeknou: „Dnes byli diváci studení, ale přesto se mi hrálo dobře.“ Koho zajímají tyhle „kecy“ z divadelní šatny? Koho zajímá, jak se mu hrálo? Je to samozřejmě důležité, člověka má bavit to, co dělá, ale je tam hlavně od toho, aby ti lidé na konci už studení nebyli. Ne vždycky to samozřejmě jde. Myslím, že jsou herci, kteří se líbí jen sami sobě, a divák obdivuje jejich ego. To by u klaunů prošlo stěží. Divák zaplatil dvě, tři, čtyři stovky. Herec za to dvě, tři, čtyři stovky dostane, což je sice smutné, ale tak to je.
Není tedy tím základním, o co ve zdravotních klaunech jde, pokora?
Tu by asi měl mít každý herec. Ale třeba mě hodně lidí nemá za pokorného člověka, i když je to spíš tím, že už si moc neberu servítky. I mezi klauny patřím spíš mezi „ranaře“, ale pokora je určitě dobrá i pro pekaře nebo řidiče autobusu. Kdo hodně hraje, přehrává, tak je špatný herec. Dobrý herec dělá co nejméně, vlastně jen to, co je nejpřirozenější. A právě na to, potřebuje určitou pokoru. Nepředvádět celý svůj talent, celou svou bohatou osobnost, ale jen to důležité.
Jako zdravotní klaun máš i jméno: Doktor Bidlo, kde jsi k němu přišel?
Říkám si i doktor Řízek, záleží, co víc pobaví. Jsem hubený, vysoký, a když rozpažím, vypadám jak větrný mlýn nebo by na mě mohli klepat koberce. Využívám to tělo, které mám. Jde o určitý typ fyzického herectví. Každý pracuje s tou fyziognomií, kterou dostal. Přesně to totiž vidí i divák. Většina divadelních souborů má herce se stejnou velikostí, aby to působilo vyváženě a nikdo netrčel. Lidi jsou malí, velcí, tlustí, tencí, a pak přijdete do divadla, a všichni jsou tam stejní. Gary Edwards mi při jednom tréninku řekl: „Když budeš stát rovně, budeš vyšší a vtipnější.“ Naučil mě stát rovně, protože mi řekl, že budu úspěšnější a budu mít víc peněz. Samozřejmě jsem nezačal stát rovně pro peníze. Je to hodně zvláštní logika, ale Gary vždycky ví, co a proč dělá. On je jedna z největších osobností, lidsky i umělecky, které jsem potkal. Jeho zásada je, že se divákovi nikdy nesmí lhát, v divadle, ani v nemocnici. A to je ta nejobtížnější část castingu i tréninku. Člověk musí postupně přestat lhát i sobě. Když jsem začal do nemocnice chodit, bál jsem se, že něco rozbiju nebo se někomu přitíží, když mě uvidí. Teď už se nebojím, vím, že něco takového se v podstatě nemůže stát. Už jsem v nemocnici víc doma než pacienti a jejich rodiče. Chodím tam dvakrát až třikrát týdně. Dřív jsem hrál jistotu, teď naopak hraju strach, ale vždycky aspoň zhruba potřebuju vědět, co je ve mně a co cítím, co je aspoň vzdáleně ta pravda, ke které se v sobě můžu dostat.
Vracíš se k některým lidem?
Ano, i když je nás v Praze dvacet osm a když chodíme ve dvojicích, pravidelně se vracíme. Některé pacienty jsem potkával celý rok, protože léčba trvala dlouho. Jeden z těch opravdu radostných příběhů je moje setkání s klukem, kterého jsem po tři čtvrtě roce na onkologii potkal na chirurgii s nohou v sádře. Tak jsem mu rovnou vyhuboval, jestli mu ten třičtvrtě rok v nemocnici nestačil, že si hned doma zlomil nohu. Hodně se smál, a přitom to byla i pravda. Humor a pravda jsou si celkem blízko. Myslím, že je to jedno z nejzvláštnějších spojení v lidské společnosti.
Co ty smutnější případy?
Ty jsou taky. Proto jsem začal víc inklinovat k buddhismu a různým typům meditace. Na každé oddělení docházíme každý týden. Když se na onkologii dozvíš, že jsi poslední klaun v životě toho dítěte, můžeš si to spočítat na prstech.
Tvrdíš, že člověk musí umět pracovat s emocemi, opravdu se ti nikdy nestalo, že bys odešel psychicky vyřízený?
Z takového případu odejdeš vždycky vyřízený. Ale to se zaplaťpánbůh v podstatě nestává. Musím říct, že jsem si začal práce lékařů a sester hodně vážit. Naše práce je možná náročná, ale ta jejich je už skoro řehole.
Co pak děláš?
Pokud to jde, jdu se vyspat. Když jsme chodili do jedné hodně náročné léčebny dlouhodobě nemocných, což byl v podstatě dům smrti, jel jsem okamžitě do bazénu. Bylo to tak vyčerpávající, že kdybych jel domů nebo si někde sedl, už bych nevstal. Jediný způsob byl jít do vody a tam se zmobilizovat. Nemyslím, že problém je v místě, kam docházíme a co tam děláme, ale mezi těmi zdravými. Společnost určitá témata jako stáří, bolest a vrásky nechce vnímat. Na růst HDP musí být člověk mladý, krásný a výkonný. Lidé neumí stárnout, neumí umírat. Bojí se přiznat si, že nebudou silní napořád, protože splácí hypotéku. Mám pocit, že z tohoto hlediska jsem asi mnohem lépe připravený na budoucnost, ale kdo ví. Tam kam chodíme, je to mnohem jasnější: ten je hodně nemocný, ten je zdravější, ten jde zítra domů. Většinou už nikdo nemá sílu něco hrát. Je to velmi upřímné. V divadle herec hraje, že je Hamlet, a divák hraje, že ho to baví, protože je to slavná hra a měl by ji pochopit. V tomhle směru je nemocnice skutečně jeviště pravdy.
Co k tomu, abys jako zdravotní klaun vyrazil do nemocnice, reálně potřebuješ? Opravdu ti stačí červený nos?
Mám kostým, tím se konkrétně já moc nezabývám. Někdo si ho stále krášlí, upravuje, přešívá. Tohle já lidsky nezvládám. Musíme všechno pořád prát a dezinfikovat, takže obdivuju kolegyně, které perou kanýry na šatech. V zásadě nosíme něco, co je vtipné a barevné. Měl bych být vyspaný, najedený a relativně v klidu.
Mluvil si o mnohém, co ti zdravotní klauni dali, co ti naopak vzali?
Vzali mi hodně iluzí o tom, že život není někdy tak těžký. Někdy je hezké žít v iluzi. Byly doby, kdy jsem si musel jít po klauniádě koupit boty nebo tričko do nějakého nákupního centra. Pak byla období, kdy jsem tam nemohl, protože tam chodí jen štíhlí, zdraví a mladí. Člověk najednou vidí, že město funguje na základě ghett. Dva úspěšní manažeři jsou ve svém prostředí jen do doby, než se jim narodí dítě bez ledvin. Najednou okamžitě ze svého ghetta zmizí, ty to ani nepostřehneš. Lidé se pořád někam stěhují. Ona se odstěhuje s dítětem do Motola a on za ní s druhým dítětem dochází. Už je nepotkáš. Hodně se naučíš o člověku, protože ho vidíš v extrémních situacích. Po Vánocích jsme se s kolegou bavili, co se stane, až si uvědomíme, že nejsme vtipní. Až to zjistím, asi budu muset odejít. Taky jsem pochopil, že rozhodně nechci divadlo jako terapii, hlavně ne jako terapii sám pro sebe. Myslím, že jsem k tomu dřív inklinoval, jako řada herců. Ale vycházím z moudra: „Byl jsem smutný, že mám malé boty. Pak jsem potkal člověka, který neměl nohy.“ Asi nemá smysl, abych hrál o tom, že mám malé boty. Takže jsem asi šťastný.
-
Zdravotní klaun
Historie myšlenky zdravotních klaunů se datuje do roku 1986, kdy Michael Christensen, ředitel organizace Big Apple Clown Cirkus sdružující profesionální klauny, přišel s nápadem vyzkoušet jejich přítomnost na dětských lůžkových odděleních. V České republice rozvinul koncept „léčby humorem“ Američan Gary Edwards, v roce 1998 zaznamenal absenci nemocničních klaunů v České republice a v roce 2001 založil občanské sdružení Zdravotní klaun. První tři roky projekt financoval z vlastních úspor. Svými projevy na zdravotnických konferencích upozorňoval na stěžejní význam humoru v nemocnicích. Zdravotní klaun je nezisková organizace s národní a mezinárodní působností, která přináší humor a radost hospitalizovaným dětem, geriatrickým pacientům a dalším potřebným v oblasti zdravotnictví. V současné době 86 zdravotních klaunů navštěvuje pravidelně 64 nemocnic a 7 domovů pro seniory.
