Projekty Jana Mocka jsou formálně značně proměnlivé, jakoby stále hledal nové médium, kterým se povážlivě přiblíží k hranici mezi realitou a fikcí. V poslední době k tomu využívá multimediální technologie a veřejný prostor. Ten mu slouží jako rámec smyšleného příběhu, jež se zároveň prolíná s reálným děním. Po nedávném Play Underground, videowalku v garážích Národního divadla, který vytvořil s Táňou Švehlovou, se nyní oba pustili do zvukově obrazové performance Zářící město o životě v jednom paneláku.
Název, který si pro ni propůjčili, pochází ze stejnojmenné knihy (Ville radieuse) architekta a urbanistického vizionáře Le Corbusiera z roku 1935. Ten v ní touží po slunci, viditelnosti oblohy a stromů v každém bytě. Pokusů dostát jeho vizi bylo od vydání knihy učiněno více, což dokládají sídlištní komplexy na okrajích snad všech evropských měst. Stále častěji se dostávají do pozornosti alternativních umělců, kteří se snaží svými site-specifik oživovat kusy betonu a poukazovat na sídlištní genius loci. Jan Mocek a Táňa Švehlová situovali svou performanci do jednoho z mnoha paneláků na pražském sídlišti Černý Most.
Účastníci se nejprve sešli v Plechárně, volnočasovém centru Prahy 14, odkud vybaveni sluchátky a instrukcemi pokračovali k osmipatrovému věžáku v nedaleké ulici. Sluchátka byla tří kanálová, záviselo tedy pouze na posluchači, jak si zvukové stopy v průběhu performance poskládá. Z běžného pasivního voyeura se tak stal aktivním spolutvůrcem. I když jako šmírák se mohl cítit docela jednoduše. Stál před panelákem a nahlížel do domácností, navíc s možností slyšet, co se v nich děje. Autoři zinscenovali tři pomyslné bytové příběhy. Ve třech oknech pod sebou, odlišených různě tónovanými barvami, které se mimochodem shodovaly s barvami kontrolek jednotlivých kanálů, se odehrávala poněkud vymknutá „dramata“.
Z pozorování běžným okem se dalo málo co odtušit. Herci byli vidět jen v siluetách a pokud zrovna nedrželi telefon v ruce nebo se nepřevlékali, nikdo nepoznal, co právě dělají. Jediným vodítkem zůstala sluchátka. Každý k roli šmíráka přistoupil po svém. Buď rezignoval na celé plátno a vybral si jedno okno a tím jeden příběh nebo se jak pominutý snažil postihnout všechno a ustavičně přepínal z jednoho kanálu na druhý. Tuhle poslechovou schizofrenii navíc podpořili autoři vzájemnou konfrontací hrdinů. Ti byli možná až zbytečně divní.
V horním bytě žila domnělá pečovatelka se silným ruským přízvukem. Bohužel z toho, co jsem stačila postřehnout, nebylo patrné, jestli má přízvuk ještě jiný důvod, než ten, že její představitelka Irina Andreeva pochází z Ruska. Do prostředního bytu si jiná žena (Iveta Jiříčková) pravděpodobně jehovistka, vodila lapené duše a předčítala jim z Bible. Nejníže bydlel muž (Jakub Folvarčný), který se uvedl záhadným telefonátem ze zdravotního střediska, v ranku šokujících scénářů nasvědčoval zprávě o jeho infekci virem HIV. K mému zklamání se k němu ale dál nevracel a začal se profilovat jako zpěvák, možná i transvestita. Kromě bizarnosti však autoři figurám a jejich příběhům nepřimysleli nic víc. A to nikoli ve smyslu složitého konfliktu s přesahem, ale nosné dramatické situace. Možná, že kdyby se před námi objevili lidé, jako jsme my, mnohem obyčejnější a v banálních situacích, přinesla by performance i jistý druh sebepoznání. Stejně tak autoři nevyužili příležitost, kterou jim nabízelo setkání postav. Moment, kdy na muže zvoní sousedka ze shora a stěžuje si na hluk, mohli zábavně rozehrát. Dva lidé, každý na jedné straně dveří, budou rozdílně komentovat nastalou situaci. A je na každém z nás, čí verzi si ve sluchátkách vyposlechne.
Bez invence pracují také s úvodní a závěrečnou projekcí. Nejdřív se ve třech inkriminovaných oknech objeví tvář herce, předznamenávající obyvatele bytu, aby se na závěr tyto snímky zopakovaly rozšířená o další okna v celém sloupci. V oknech se objevují nové tváře, možná další zamlčení obyvatelé, hrdinové originálního života, ale to už se můžeme leda domnívat.
Projekt Zářící město přichází s originálním konceptem, táže se, kde končí veřejné a začíná intimní, hledá specifika života ohraničeného panelovou příčkou a okny, do nichž je vzrušující nahlížet. Zůstává ovšem v základech, nerozehrává potenciální příběh, stejně jako neaspiruje na více promyšlené videoprojekce. Ulpívá v prvotní myšlence, která tentokrát na víc, než na zážitkový fetiš nestačí.
Zářící město
Plechárna Černý Most
Koncept: Jan Mocek a Táňa Švehlová
Hrají: Irina Andreeva, Jakub Folvarčný, Iveta Němečková
premiéra: 13. dubna 2016.