Panelák jako fetiš

foto: archiv centra Plechárna

Pro­jek­ty Jana Moc­ka jsou for­mál­ně znač­ně pro­měn­li­vé, jako­by stá­le hle­dal nové médi­um, kte­rým se pováž­li­vě při­blí­ží k hra­ni­ci mezi rea­li­tou a fik­cí. V posled­ní době k tomu vyu­ží­vá mul­ti­me­di­ál­ní tech­no­lo­gie a veřej­ný pro­stor. Ten mu slou­ží jako rámec smyš­le­né­ho pří­bě­hu, jež se záro­veň pro­lí­ná s reál­ným děním. Po nedáv­ném Play Under­ground, videowal­ku v gará­žích Národ­ní­ho diva­dla, kte­rý vytvo­řil s Táňou Šveh­lo­vou, se nyní oba pus­ti­li do zvu­ko­vě obra­zo­vé per­for­man­ce Září­cí měs­to o živo­tě v jed­nom paneláku.

Název, kte­rý si pro ni pro­půj­či­li, pochá­zí ze stej­no­jmen­né kni­hy (Ville radie­u­se) archi­tek­ta a urba­nis­tic­ké­ho vizi­o­ná­ře Le Cor­busie­ra z roku 1935. Ten v ní tou­ží po slun­ci, vidi­tel­nos­ti oblo­hy a stro­mů v kaž­dém bytě. Poku­sů dostát jeho vizi bylo od vydá­ní kni­hy uči­ně­no více, což doklá­da­jí síd­lišt­ní kom­plexy na okra­jích snad všech evrop­ských měst. Stá­le čas­tě­ji se dostá­va­jí do pozor­nos­ti alter­na­tiv­ních uměl­ců, kte­ří se sna­ží svý­mi site-spe­ci­fik oži­vo­vat kusy beto­nu a pou­ka­zo­vat na síd­lišt­ní genius loci. Jan Mocek a Táňa Šveh­lo­vá situ­o­va­li svou per­for­man­ci do jed­no­ho z mno­ha pane­lá­ků na praž­ském síd­liš­ti Čer­ný Most.

Účast­ní­ci se nej­pr­ve sešli v Ple­chár­ně, vol­no­ča­so­vém cen­t­ru Pra­hy 14, odkud vyba­ve­ni slu­chát­ky a instruk­ce­mi pokra­čo­va­li k osmi­pa­t­ro­vé­mu věžá­ku v neda­le­ké uli­ci. Slu­chát­ka byla tří kaná­lo­vá, závi­se­lo tedy pou­ze na poslu­cha­či, jak si zvu­ko­vé sto­py v prů­bě­hu per­for­man­ce posklá­dá. Z běž­né­ho pasiv­ní­ho voyeu­ra se tak stal aktiv­ním spo­lu­tvůr­cem. I když jako šmí­rák se mohl cítit doce­la jed­no­du­še. Stál před pane­lá­kem a nahlí­žel do domác­nos­tí, navíc s mož­nos­tí sly­šet, co se v nich děje. Auto­ři zin­sce­no­va­li tři pomy­sl­né byto­vé pří­běhy. Ve třech oknech pod sebou, odli­še­ných růz­ně tóno­va­ný­mi barva­mi, kte­ré se mimo­cho­dem sho­do­va­ly s barva­mi kon­t­ro­lek jed­not­li­vých kaná­lů, se ode­hrá­va­la poně­kud vymknu­tá „dra­ma­ta“.

Z pozo­ro­vá­ní běž­ným okem se dalo málo co odtu­šit. Her­ci byli vidět jen v silu­e­tách a pokud zrov­na nedr­že­li tele­fon v ruce nebo se nepře­vlé­ka­li, nikdo nepo­znal, co prá­vě děla­jí. Jedi­ným vodít­kem zůsta­la slu­chát­ka. Kaž­dý k roli šmí­rá­ka při­stou­pil po svém. Buď rezig­no­val na celé plát­no a vybral si jed­no okno a tím jeden pří­běh nebo se jak pomi­nu­tý sna­žil postih­nout všech­no a usta­vič­ně pře­pí­nal z jed­no­ho kaná­lu na dru­hý. Tuhle posle­cho­vou schi­zofre­nii navíc pod­po­ři­li auto­ři vzá­jem­nou kon­fron­ta­cí hrdi­nů. Ti byli mož­ná až zby­teč­ně divní.

V hor­ním bytě žila domně­lá pečo­va­tel­ka se sil­ným rus­kým pří­zvu­kem. Bohu­žel z toho, co jsem sta­či­la postřeh­nout, neby­lo patr­né, jest­li má pří­zvuk ješ­tě jiný důvod, než ten, že její před­sta­vi­tel­ka Iri­na Andre­e­va pochá­zí z Rus­ka. Do pro­střed­ní­ho bytu si jiná žena (Ive­ta Jiříč­ko­vá) prav­dě­po­dob­ně jeho­vist­ka, vodi­la lape­né duše a před­čí­ta­la jim z Bib­le. Nejní­že byd­lel muž (Jakub Fol­varč­ný), kte­rý se uve­dl záhad­ným tele­fo­ná­tem ze zdra­vot­ní­ho stře­dis­ka, v ran­ku šoku­jí­cích scé­ná­řů nasvěd­čo­val zprá­vě o jeho infek­ci virem HIV. K mému zkla­má­ní se k němu ale dál nevra­cel a začal se pro­fi­lo­vat jako zpě­vák, mož­ná i transves­ti­ta. Kro­mě bizar­nos­ti však auto­ři figu­rám a jejich pří­bě­hům nepři­mys­le­li nic víc. A to niko­li ve smys­lu slo­ži­té­ho kon­flik­tu s pře­sa­hem, ale nos­né dra­ma­tic­ké situ­a­ce. Mož­ná, že kdy­by se před námi obje­vi­li lidé, jako jsme my, mno­hem oby­čej­něj­ší a v banál­ních situ­a­cích, při­nes­la by per­for­man­ce i jis­tý druh sebe­po­zná­ní. Stej­ně tak auto­ři nevy­u­ži­li pří­le­ži­tost, kte­rou jim nabí­ze­lo setká­ní postav. Moment, kdy na muže zvo­ní sou­sed­ka ze sho­ra a stě­žu­je si na hluk, moh­li zábav­ně roze­hrát. Dva lidé, kaž­dý na jed­né stra­ně dve­ří, budou roz­díl­ně komen­to­vat nasta­lou situ­a­ci. A je na kaž­dém z nás, čí ver­zi si ve slu­chát­kách vyposlechne.

Bez inven­ce pra­cu­jí také s úvod­ní a závě­reč­nou pro­jek­cí. Nejdřív se ve třech inkri­mi­no­va­ných oknech obje­ví tvář her­ce, před­zna­me­ná­va­jí­cí oby­va­te­le bytu, aby se na závěr tyto sním­ky zopa­ko­va­ly roz­ší­ře­ná o dal­ší okna v celém sloup­ci. V oknech se obje­vu­jí nové tvá­ře, mož­ná dal­ší zaml­če­ní oby­va­te­lé, hrdi­no­vé ori­gi­nál­ní­ho živo­ta, ale to už se může­me leda domnívat.

Pro­jekt Září­cí měs­to při­chá­zí s ori­gi­nál­ním kon­cep­tem, táže se, kde kon­čí veřej­né a začí­ná intim­ní, hle­dá spe­ci­fi­ka živo­ta ohra­ni­če­né­ho pane­lo­vou příč­kou a okny, do nichž je vzru­šu­jí­cí nahlí­žet. Zůstá­vá ovšem v zákla­dech, nero­ze­hrá­vá poten­ci­ál­ní pří­běh, stej­ně jako neas­pi­ru­je na více pro­myš­le­né video­pro­jek­ce. Ulpí­vá v prvot­ní myš­len­ce, kte­rá ten­to­krát na víc, než na zážit­ko­vý fetiš nestačí.

Září­cí měs­to
Ple­chár­na Čer­ný Most
Kon­cept: Jan Mocek a Táňa Šveh­lo­vá
Hra­jí: Iri­na Andre­e­va, Jakub Fol­varč­ný, Ive­ta Němeč­ko­vá
pre­mi­é­ra: 13. dub­na 2016.

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Marcela Magdová

Vystudovala divadelní vědu a historii na Filozofické fakultě UK. Doktorát získala na DAMU. Zabývá se ruským divadlem a dramatem, z ruštiny přeložila několik současných her. Věnuje se divadelní publicistice a kritice. Spolupracuje s Divadelními novinami, kulturním čtrnáctideníkem A2, Českým rozhlasem a dalšími médii. Působí na Katedře germanistiky a slavistiky Západočeské univerzity, na Vyšší odborné škole herecké, externě na Katedře teorie a kritiky DAMU.