Každý máme svůj hendikep

foto: Vojtěch Brtnický

Cho­re­o­graf Jaro Viňar­ský uve­dl v lis­to­pa­du loň­ské­ho roku v Diva­dle Archa insce­na­ci Chy­bě­ní. O tom, jak je neta­neč­ník kata­pul­to­ván do jed­né z hlav­ních rolí, jsme si poví­da­li s jed­nou z akté­rek – Mar­ké­tou Stránskou.

Debu­tu­je­te v „taneč­ní etudě pro pět účin­ku­jí­cích, ve kte­ré vždy někdo chy­bí“. Je někdo či něco, co jste během tvůr­čí­ho pro­ce­su zís­ka­la?
Urči­tě ano, a to v mno­ha ohle­dech. Nejen že jsem potka­la inspi­ra­tiv­ní osob­nos­ti, ale nau­či­la jsem se lec­cos o tvůr­čím pro­ce­su, a potaž­mo o sobě a svých kre­a­tiv­ních i pohy­bo­vých mož­nos­tech. Když jsme se prv­ní den zkou­še­ní bavi­li o základ­ním téma­tu chy­bě­ní, Jaro Viňar­ský mi řekl, že se budu ješ­tě divit, co s pro­té­zou doká­žu… a měl prav­du. Obje­vi­la jsem nové mož­nos­ti, posu­nu­la své limi­ty, a tyto zku­še­nos­ti teď vyu­ží­vám i v kaž­do­den­ním živo­tě; tře­ba si trouf­nu vyra­zit do nároč­něj­ší­ho teré­nu, cho­dím víc bez ber­lí, a při tan­ci s pro­té­zou se necí­tím tolik ome­ze­ná a neo­hra­ba­ná. Jaro mi dal vlast­ně nový pohled na můj pohy­bo­vý limit. Uká­zal mi, jak je vlast­ně zají­ma­vý a že jej lze ledasjak zúro­čit, neboť ve sku­teč­nos­ti nemu­sí jít ani o limit. Kaž­dý vlast­ně máme svůj hen­di­kep, jen více či méně vidi­tel­ný. Tak­že se na mou pro­té­zu teď dívám z jiné­ho úhlu.
Před lety jsem pře­sta­la nosit krat­ší suk­ně, pro­to­že jsem si v nich při­pa­da­la jako robů­tek, má pra­vá noha byla jak­si osa­mo­ce­na mezi tře­mi dura­lo­vý­mi tyč­ka­mi. Teď se ale doká­žu na svou pro­te­tic­kou nož­ku podí­vat i jako na zají­ma­vý výtvar­ný objekt, jedi­neč­ný designo­vý kou­sek. Když změ­ní­me vlast­ní pří­stup, změ­ní ho reci­proč­ně i naše okolí.

Co vás při­ved­lo k tan­ci?
K tan­ci mě při­ved­la „náho­da“. Je mi sedm let, sedím ve dru­hé tří­dě na ZŠ, do tří­dy vstou­pí sym­pa­tic­ký muž, zazpí­vá nám lido­vou pís­nič­ku a já se stá­vám čle­nem folk­lór­ní­ho sou­bo­ru Čer­vá­nek. S vel­kým nad­še­ním mi to vydr­že­lo do mých 25 let. Tanec je moje při­ro­ze­nost; při tan­ci jsem sama sebou. Navíc mě fas­ci­nu­je ono při­ro­ze­né pro­po­je­ní síly, lad­nos­ti a křeh­kos­ti. Když jsem při­šla před 11 lety o nohu a opa­dl prvot­ní nápor celé té život­ní změ­ny, bylo jed­nou z nej­těž­ších výzev vyrov­nat se s fak­tem, že už nemo­hu tan­čit jako dřív. Moh­la jsem se nau­čit zno­vu a jinak cho­dit, pla­vat, jez­dit na spe­ci­ál­ní tří­kol­ce, teď i lyžo­vat, ale tanec mi nesmír­ně chy­běl. Když jsem se po letech vrá­ti­la do Pra­hy, zašla jsem do Archy na před­sta­ve­ní Ver­Te Dan­ce Simu­lan­te ban­de. To mě oprav­du sil­ně nadchlo, potě­ši­lo a v mno­hém mi i ule­vi­lo. Když jsem se násled­ně dozvě­dě­la, že Tere­za Ondro­vá s Vero­ni­kou Knytlo­vou otví­ra­jí v Arše pra­vi­del­ný taneč­ní ate­li­ér, vol­ba byla jas­ná. Od té doby opět tan­čím a jsem, ač bez nohy, zase celá.

Jaro Viňar­ský mlu­ví v sou­vis­los­ti s cho­re­o­gra­fií Chy­bě­ní o svě­tě zro­ze­ném v těle na jeviš­ti. Jak se cítí na jeviš­ti vaše tělo?
Jako ryba ve vodě! Je to vel­ká radost. Mezi účin­ku­jí­cí­mi jsem jedi­ná ama­tér­ka, bez pro­fe­si­o­nál­ní zku­še­nos­ti. Navíc mezi nimi jako jedi­ná vypa­dám bez nohy tro­chu jinak. Ale na mé fyzic­ké odliš­nos­ti se nesta­ví. Tvo­ří­me jako celek a nechá­vá­me se vzá­jem­ně inspirovat.

Jako fyzi­o­te­ra­pe­u­t­ka máte dobrou zna­lost lid­ské­ho těla a jeho mno­ha odliš­ných podob. Pomoh­la vám vaše pro­fe­se něja­kým způ­so­bem v pohy­bu na scé­ně?
Jis­tě a koli­krát! Zna­lost těla a všech prin­ci­pů jeho fun­go­vá­ní, při­ro­ze­né pro­po­je­nos­ti psy­ché a fysis mi pomá­ha­jí při kaž­dém pohy­bu. Ať už při tan­ci, nebo v běž­ném živo­tě. Při tan­ci napří­klad vyu­ží­vám své zna­los­ti jak a proč zpev­nit střed těla, jak opti­mál­ně pohnout paží, aby se zby­teč­ně nepře­tě­žo­va­ly sva­ly na šíji, jak se posta­vit na nohu, abych lépe udr­že­la rov­no­váhu, jak si chrá­nit kole­no. Taneč­ní prin­ci­py nao­pak mají lec­cos spo­leč­né­ho s při­ro­ze­ným fun­go­vá­ním těla. Nau­či­la jsem se, že když tan­čí­me pou­ze jed­nou čás­tí těla, všech­ny ostat­ní, i ty nej­vzdá­le­něj­ší o tom ví. Ve fyzi­o­te­ra­pii je tomu také tak. Jak už bylo někde řeče­no – kaž­dý vědo­mý pohyb je v pod­sta­tě tan­cem. Je jed­no, jest­li jste taneč­ní­kem na jeviš­ti, ane­bo se zrov­na učí­te sta­bi­li­zo­vat lopat­ku, aby vás nebo­le­lo rame­no. Navíc je fyzi­o­te­ra­pie úpl­ně stej­ně kre­a­tiv­ní prá­ce, jako jaká­ko­li jiná umě­lec­ká pro­fe­se. Vní­mám tera­pii jako živý, dyna­mic­ký pro­ces, při kte­rém učím paci­en­ty efek­tiv­ně a při­ro­ze­ně uží­vat a cítit jejich tělo. Stej­ně jako v tan­ci si vzá­jem­ně naslou­chá­me, ode­zí­rá­me jed­not­li­vé reak­ce, lec­kdy i nevědomě.

Pova­žu­ji tanec za jed­nu z tvrd­ších a až spor­tov­ních dis­ci­plín. Jaké byly pří­pra­vy a zkou­še­ní?
Zača­la jsem v létě více pla­vat, cho­dím na kon­zul­ta­ce ke kole­gy­ni fyzi­o­te­ra­pe­u­t­ce, posi­lu­ji, sna­žím se dosta­teč­ně spát a dob­ře jíst. Pro fyzic­kou prů­pra­vu se mi hodí i můj hen­di­kep. Kaž­dý pohyb o pro­té­ze a ber­lích je totiž ener­ge­tic­ky mno­ho­ná­sob­ně nároč­něj­ší než běž­ný pohyb. Hlav­ní část zkou­še­ní před pre­mi­é­rou tepr­ve uká­že, zda moje pří­pra­va byla dostatečná.

Roz­ho­vor ved­la Pavlí­na Svatoňová