Choreograf Jaro Viňarský uvedl v listopadu loňského roku v Divadle Archa inscenaci Chybění. O tom, jak je netanečník katapultován do jedné z hlavních rolí, jsme si povídali s jednou z aktérek – Markétou Stránskou.
Debutujete v „taneční etudě pro pět účinkujících, ve které vždy někdo chybí“. Je někdo či něco, co jste během tvůrčího procesu získala?
Určitě ano, a to v mnoha ohledech. Nejen že jsem potkala inspirativní osobnosti, ale naučila jsem se leccos o tvůrčím procesu, a potažmo o sobě a svých kreativních i pohybových možnostech. Když jsme se první den zkoušení bavili o základním tématu chybění, Jaro Viňarský mi řekl, že se budu ještě divit, co s protézou dokážu… a měl pravdu. Objevila jsem nové možnosti, posunula své limity, a tyto zkušenosti teď využívám i v každodenním životě; třeba si troufnu vyrazit do náročnějšího terénu, chodím víc bez berlí, a při tanci s protézou se necítím tolik omezená a neohrabaná. Jaro mi dal vlastně nový pohled na můj pohybový limit. Ukázal mi, jak je vlastně zajímavý a že jej lze ledasjak zúročit, neboť ve skutečnosti nemusí jít ani o limit. Každý vlastně máme svůj hendikep, jen více či méně viditelný. Takže se na mou protézu teď dívám z jiného úhlu.
Před lety jsem přestala nosit kratší sukně, protože jsem si v nich připadala jako robůtek, má pravá noha byla jaksi osamocena mezi třemi duralovými tyčkami. Teď se ale dokážu na svou protetickou nožku podívat i jako na zajímavý výtvarný objekt, jedinečný designový kousek. Když změníme vlastní přístup, změní ho recipročně i naše okolí.
Co vás přivedlo k tanci?
K tanci mě přivedla „náhoda“. Je mi sedm let, sedím ve druhé třídě na ZŠ, do třídy vstoupí sympatický muž, zazpívá nám lidovou písničku a já se stávám členem folklórního souboru Červánek. S velkým nadšením mi to vydrželo do mých 25 let. Tanec je moje přirozenost; při tanci jsem sama sebou. Navíc mě fascinuje ono přirozené propojení síly, ladnosti a křehkosti. Když jsem přišla před 11 lety o nohu a opadl prvotní nápor celé té životní změny, bylo jednou z nejtěžších výzev vyrovnat se s faktem, že už nemohu tančit jako dřív. Mohla jsem se naučit znovu a jinak chodit, plavat, jezdit na speciální tříkolce, teď i lyžovat, ale tanec mi nesmírně chyběl. Když jsem se po letech vrátila do Prahy, zašla jsem do Archy na představení VerTe Dance Simulante bande. To mě opravdu silně nadchlo, potěšilo a v mnohém mi i ulevilo. Když jsem se následně dozvěděla, že Tereza Ondrová s Veronikou Knytlovou otvírají v Arše pravidelný taneční ateliér, volba byla jasná. Od té doby opět tančím a jsem, ač bez nohy, zase celá.
Jaro Viňarský mluví v souvislosti s choreografií Chybění o světě zrozeném v těle na jevišti. Jak se cítí na jevišti vaše tělo?
Jako ryba ve vodě! Je to velká radost. Mezi účinkujícími jsem jediná amatérka, bez profesionální zkušenosti. Navíc mezi nimi jako jediná vypadám bez nohy trochu jinak. Ale na mé fyzické odlišnosti se nestaví. Tvoříme jako celek a necháváme se vzájemně inspirovat.
Jako fyzioterapeutka máte dobrou znalost lidského těla a jeho mnoha odlišných podob. Pomohla vám vaše profese nějakým způsobem v pohybu na scéně?
Jistě a kolikrát! Znalost těla a všech principů jeho fungování, přirozené propojenosti psyché a fysis mi pomáhají při každém pohybu. Ať už při tanci, nebo v běžném životě. Při tanci například využívám své znalosti jak a proč zpevnit střed těla, jak optimálně pohnout paží, aby se zbytečně nepřetěžovaly svaly na šíji, jak se postavit na nohu, abych lépe udržela rovnováhu, jak si chránit koleno. Taneční principy naopak mají leccos společného s přirozeným fungováním těla. Naučila jsem se, že když tančíme pouze jednou částí těla, všechny ostatní, i ty nejvzdálenější o tom ví. Ve fyzioterapii je tomu také tak. Jak už bylo někde řečeno – každý vědomý pohyb je v podstatě tancem. Je jedno, jestli jste tanečníkem na jevišti, anebo se zrovna učíte stabilizovat lopatku, aby vás nebolelo rameno. Navíc je fyzioterapie úplně stejně kreativní práce, jako jakákoli jiná umělecká profese. Vnímám terapii jako živý, dynamický proces, při kterém učím pacienty efektivně a přirozeně užívat a cítit jejich tělo. Stejně jako v tanci si vzájemně nasloucháme, odezíráme jednotlivé reakce, leckdy i nevědomě.
Považuji tanec za jednu z tvrdších a až sportovních disciplín. Jaké byly přípravy a zkoušení?
Začala jsem v létě více plavat, chodím na konzultace ke kolegyni fyzioterapeutce, posiluji, snažím se dostatečně spát a dobře jíst. Pro fyzickou průpravu se mi hodí i můj hendikep. Každý pohyb o protéze a berlích je totiž energeticky mnohonásobně náročnější než běžný pohyb. Hlavní část zkoušení před premiérou teprve ukáže, zda moje příprava byla dostatečná.
Rozhovor vedla Pavlína Svatoňová