Stačilo odehrát pár repríz cirkusové show Limbo, aby ji diváci Letní Letné vyprodali do posledního představení. Svůdný koktejl akrobacie, cirkusu, divadla, klaunerie a hudby Praze chutná. Tato show měla premiéru v roce 2013 a od té doby procestovala už spoustu zemí. Na vnímání cirkusu, spolupráci s režisérem Scottem Maidmentem a mnoho dalšího jsem se ptala dvou akrobatů, kteří v Limbu účinkují – Evelyn Allard a Mikaela Brese.
Co je pro vás na práci na inscenaci Limbo jiné?
Evelyn Allard: Tolik věcí! Představení samotné je velice odlišné od toho, co jsem dělala dříve. Jak vidíte – sál je malý, scéna je miniaturní, publikum je velice blízko a s touto blízkostí si během celého představení hrajeme. To jsem více méně znala už z předchozích spoluprací. Podílela jsem se na velkých produkcích s obřími jevišti, kde jsme se snažili zahrnout publikum, ale bylo to jiné. V Limbu je nás jen devět – šest akrobatů, tři hudebníci a během představení děláme každý více věcí. Já kromě vzdušné akrobacie hraji také na akordeon, trochu zpívám, dělám klauna, tančím. Je to pro mě velice obohacující a odlišné od mých předchozích zkušeností.
Které z těch věcí, které jste jmenovala, vám během představení dělají největší radost?
To je strašně těžké říct. Je to kombinace všeho. Nemohla bych vybrat jednu. Jsem ráda, že se díky Limbu mohu dotknout tolika dovedností.
Kolik svobody jste měli během příprav?
Spoustu, Scott měl jasnou představu, jak by měl výsledek vypadat, ale jednotlivé kroky nechal na nás a naší invenci. Navrhovali jsme, zkoušeli, dotahovali akrobacii i vizuální podobu. Představení se za ty tři roky hodně posunulo, protože můžeme navrhovat změny a máme od Scotta volnou ruku. Je pro nás moc příjemné, že můžeme přicházet s novými nápady.
Scott o cirkusu tvrdí, že je pro něj jako párty a klade důraz na divadelnost. Je vám to blízké?
Je nesmírně příjemné takto pracovat. Scottova vize cirkusu je mnohem otevřenější než ty, se kterými jsem se dříve setkala. Hudba, magie, hodně tance, to je pro mě nové, protože já vycházím z tradice cirkusu, která byla zaměřená především na akrobacii a jen občas dala důraz na tanec nebo na hudbu.
Tohle představení bývá s oblibou nazývané jako „too dangerous and too dirty“ (příliš nebezpečné a neslušné). Dovedu si představit, že po třech letech, které v něm účinkujete, ho tak asi nevnímáte. Co vám v současném cirkuse přijde pro diváka příliš?
To je těžká otázka. Když jdu do divadla jako divačka, tak chci být dojatá, překvapená, otřesená a přenesená do jiného světa. Mám ráda, když umělci riskují a předvádějí nové věci. Co nemám ráda je, když představení vyvolává v lidech nepříjemné pocity. To mohou být někdy výstřely nebo neopodstatněná nahota. V Limbu si pohráváme s odhalováním těla, bavíme se tím, že hrajeme na „sexy“ notu, ale myslím, že nejdeme za hranice.
V Limbu jste první měsíce používala ke vzdušné akrobacii řetězy, teď používáte obruč. Řetězy se u vzdušných akrobatů často nevidí, proč?
Ano, je to vzácné, protože je to hodně bolestivé. To asi mnoho lidí odrazuje. Na druhou stranu cirkus je stejně natolik bolestivý, že je to asi jedno. Ale dá se říci, že některé disciplíny jsou o trochu méně bolestivé než jiné.
Od roku 2013 jste s Limbem procestovali několik kontinentů a řadu zemí, reaguje publikum hodně odlišně?
Ano, v Austrálii například je publikum hodně veselé a dává najevo své emoce. Je to „nenáročné“ publikem v tom smyslu, že oceňuje spoustu věcí. Je proto vždycky příjemné setkat se s australským publikem. Naopak v jiných zemích, například v Německu, i když publikum oceňuje představení, tak je rezervovanější. Během představení tak nevnímáme větší reakce. Je to trochu stresující, protože, jak jsme těsně u publika, tak jsou reakce lidí naším motorem. Čím více cítíme od publika, tím více do toho dáváme. A bez reakcí je těžké vědět, co se líbí a co ne.
Jak zatím vnímáte publikum v Praze?
Máme za sebou zatím dvě reprízy, ale při zahajovacím večeru jsme byli velmi vřele přijatí, když to porovnám se zahajovacími večery na jiných festivalech. Byli jsme několikrát vyvolání a zněly ovace. V neděli večer to bylo trochu chladnější, ale konec víkendu je vždycky znát.
Máte ve vzdušné akrobacii nějaký sen, který byste si chtěla splnit, nebo se vám všechny sny již splnily?
Splnila jsem si řadu snů. Pro mě bylo účinkovat v cirkuse velký sen, který se mi zdál nedosažitelný. Když jsem byla malá, chtěla jsem akrobacii dělat, ale nepřišlo mi to vůbec jako reálná možnost. Pak jsem se dostala na cirkusovou školu, dokončila jsem ji v roce 2004, má první spolupráce po škole byla s Cirque du Soleil, takže už to pro mě bylo neuvěřitelné. Pak jsem si říkala, dobře, budu to moci dělat pár let, a pak skončím. A dneska je to dvanáct let, co jsem v cirkuse a pořád je to možné. Pracovala jsem s různými soubory, hodně jsem cestovala, bylo to obohacujících dvanáct let. Můj sen je v tom pokračovat, dokud budu moci.
Vaše specializace je akrobacie na čínské tyči a beatbox, v tomto představení vedle toho také klaunujete, hrajete na kytaru a děláte spoustu dalších věcí. Co z toho vás baví nejvíc?
Mikael Bres: Mám rád všechno, protože mám možnost použít vše, co jsem se doteď v životě naučil – hudbu, hraní na saxofon, beatbox, čínskou tyč, tanec. Režisér se mě ptal: „Vadilo by ti hrát na saxofon, tancovat,…“? Musel jsem se smát. To je pro mě to, proč mám cirkus rád.
Než jste se stal akrobatem, tak jste byl tanečníkem. Ve vašem čísle v Limbu s pírkem to pozná asi každý. Většina čísel na čínské tyči, které jsem viděla, byly čistě akrobatické.Ta vaše je pro mě taneční. Bylo těžké přejít z tance na akrobacii?
Od čtrnácti let jsem se věnoval hip hopu, dělal jsem breakdance a zjistil jsem, že čínská tyč je výborná pro práci s pohybem. Je to ideální spojnice mezi horizontalitou a vertikalitou. A protože se snažím být při pohybu lehký a plynulý, tak je skvělé moci dělat efekty jako let, stav bez tíže, klouzat dolů, padat a zase se vracet. Zjistil jsem, že to je skvělá práce a je spousta věcí, které je potřeba se naučit.
Kdy jste začal studovat cirkus?
V osmnácti letech. To jsem nedělal čínskou tyč, ale „jen“ akrobacii, capoeiru a trochu žonglování, ale to mě nebavilo. A když jsem odmaturoval z literatury a z umění, tak jsem odjel z jihu Francie na sever, kde jsem začal studovat cirkusovou školu v Lille. Tam jsem si vybral čínskou tyč vlastně náhodou, protože jsem nevěděl, co si mám vybrat. „Ty děláš akrobacii na čínské tyči?“. „Jo, jo, dělám.“ Tak mě přijali a na škole jsem se to naučil. Po škole jsem odjel na tři roky do Bruselu do cirkusové školy Ésac a tam jsem se soustředil na akrobacii na čínské tyči a objevil styl, který mám dnes.
Potkal jste se už s mnoha režiséry a producenty v různých zemích a jistě i s různými pohledy na to, co je současný cirkus a jak ho dělat. Souzníte se Scottovým vnímáním, co je současný cirkus?
To je dobrá otázka, jsou někteří režiséři tance i cirkusu, kteří mají svůj pohled, a ty jsi interpretem jejich nápadů. To nemám tak rád, protože jsem kreativní a je těžké pracovat s lidmi, kteří nemění své názory. Scott pracuje s obrazy a to mi vyhovuje. Mám radost z toho, že nám nechal volnou ruku pro naše čísla i pro hudbu k nim. Ví, co chce, ale nechal nám čas a prostor. Pro moje číslo na tyči chtěl například rytmickou hudbu. Mám rád rytmickou hudbu, ale nerad na ni připravuji číslo. K akrobacii mám radši klidnější hudební doprovod. Vyšel mi vstříc.
Takže to vy jste si vybral poetickou hudbu pro vaše číslo?
Ano, moc děkuji skladateli té hudby, kterým je Sxip Shirey z New Yorku. Dal jsem mu poslechnout Patricka Watsona, aby věděl, jaký styl by se mi líbil, a tak vznikla hudba k mému číslu.
Co je na akrobacii na čínské tyči nejtěžší?
Koncentrace. Umím se soustředit, ale mám problém zůstat na jednom místě bez pohybu. (smích). Soustředěnost je to hlavní, protože nejsem nijak chráněný. Když spadnu, tak spadnu. Ťukám na dřevo (ťuká na dřevěné sedadlo v sále, kde se Limbo hraje), že napadám. Pohyby jsou také těžké, ale vím, co dělám.
Co vám pomáhá se soustředit?
Myslím na něco, co mám rád, co mě ujistí. Je to jedno – myšlenka, která se vůbec netýká cirkusu. Třeba dnes se podívám na film, který se mi bude líbit, a zítra při vystoupení si na něj vzpomenu. To mi pomůže dostat se do komfortní zóny a vše kolem mě se v té chvíli uklidní. Trochu jako Petr Pan, když myslí na něco příjemného, aby vzlétnul.
Vaši rodiče jsou novináři, píší také o cirkuse?
Teď jsou už oba v důchodu, ale moje matka psala o kultuře, takže jsem byl celé dětství s ní na různých tanečních, cirkusových a divadelních představeních. Byl jsem tím určitě ovlivněný. Otec psal o politice, ale cirkus má moc rád. Jezdí mě spolu navštěvovat do zemí, kde vystupujeme, takže je vlastně nutím cestovat.
