Být černým koněm

foto: Bengt Wanselius

Ve stej­ný den, kdy poro­ta Čes­ké taneč­ní plat­for­my zve­řej­ni­la pro­gram, kte­rý v dub­nu s vel­kou pará­dou nabíd­ne divá­kům a zahra­nič­ním hos­tům, coby „výběr z hroz­nů“ čes­ké taneč­ní scé­ny, uvá­dí ve stu­diu Alta Len­ka Vag­ne­ro­vá cho­re­o­gra­fii Dark Hor­se, čty­ři roky sta­ré (!) sólo pro Fan­ny Barrou­qué­re. Tuto koin­ci­den­ci uvá­dím v jed­nom odstav­ci pro­to, že Len­ka Vag­ne­ro­vá a její nej­no­věj­ší cho­re­o­gra­fie Gos­sip na elit­ním sezna­mu ČTP chy­bí. Zato tam lecja­ký kou­sek pře­bý­vá, řek­la bych. Ubo­há mezi­ná­rod­ní poro­ta při­jde o to nej­lep­ší, co tu máme! Ta nej­slad­ší for­ti­fi­ko­va­ná láhev kva­lit­ní svě­to­vé úrov­ně zůsta­ne letos ve skle­pě. Já osob­ně si po Gos­sip nene­chám od Len­ky Vág­ne­ro­vé ujít abso­lut­ně nic. Pro­to jsem s napě­tím zased­la se škol­ní­mi dět­mi do hle­diš­tě Alty a sle­do­va­la Dark Hor­se.

Už v Gos­sip bra­la dech. Fan­ny Barrou­qué­re je zje­ve­ní, proud fluid­ní ener­gie, za níž máte chuť se roz­běh­nout a dělat to, co ona. Tak suges­tiv­ně a lehce půso­bí její str­hu­jí­cí ent­ré v „čer­ném koni“ – opa­nu­je brysk­ním, a při tom pěno­vě měk­kým taneč­ním úpr­kem scé­nu. V bílém trič­ku a širo­kých kalho­tách na bílém bale­ti­zo­lu půso­bí jako ztě­les­ně­ný pří­slib, nad­še­ní a nai­vi­ta. Celé tělo má pod prou­dem – měk­ký hrud­ník neu­stá­le pul­su­je, kon­če­ti­ny líta­jí vzdu­chem a tělo kon­čí v rych­le rolo­va­ných, takřka neslyš­ných, pádech. A navrch si z nás brzy začne dělat legra­ci… Do celé té její taneč­ně-akro­ba­tic­ké ele­gan­ce najed­nou pro­bles­ku­jí komic­ké momen­ty. Ano, Fan­ny je klaun. Hází po nás míče (pro­to­že jsou nevi­di­tel­né, hází bůhví čím), žong­lu­je (taky neví­me s čím), na pal­ci levé nohy roz­tá­čí na tyči talíř, LP nebo piz­zu? Zkrát­ka — sna­ží se pub­li­kum poba­vit. Nebo odvést pozor­nost? Udě­lat dojem?

Cho­re­o­gra­fie pro­mo­to­va­ná jako fami­ly před­sta­ve­ní urči­tě nabí­zí záži­tek všem gene­ra­cím. Děti oce­ní roš­ťác­kou, vtip­nou, neu­jas­ně­nou posta­vu Fan­ny, kte­rá na jed­né stra­ně plá­če nad popa­da­ný­mi mrt­vo­la­mi ptáč­ků, ale na dru­hou stra­nu si je bez­cit­ně cpe za trič­ko jako zlo­děj­skou kořist. Jin­dy začne v záchva­tu boles­ti­vé­ho plá­če nad tou pta­čí zká­zou objí­mat pána v pub­li­ku a při­tom mu šlohne peně­žen­ku. Nej­spíš si nemů­že pomo­ci – je to v ní. Je pro­hna­ná, zka­že­ná i zábav­ná. Dospě­lí si zase všim­nou jem­né­ho, povlov­né­ho zabře­dá­vá­ní hlav­ní posta­vy do cynič­nos­ti, její­ho hra­vé­ho roz­kmi­tu od nevin­nos­ti k peklu. Na kon­ci to peklo pro­ta­go­nist­ku pohád­ko­vým škub­nu­tím strh­ne mimo svět. Jde o vyda­ře­ný efekt kos­tý­mu čer­ných šatů, jejichž mno­ha­me­t­ro­vá vleč­ka má něko­lik funk­cí, včet­ně té likvi­dač­ní. Tro­chu je to kouz­lo, tro­chu memento.

Dark Hor­se je v pod­stat­ně taneč­ní mora­li­ta s vesměs dob­ře vysta­vě­ný­mi a poin­to­va­ný­mi situ­a­ce­mi. Rozkoš­ná Fan­ny v nich před­ve­de celé port­fo­lio výra­zů, za něž by se nemu­se­la sty­dět žád­ná sluš­ná kome­di­ál­ní hereč­ka. I když má insce­na­ce na kon­ci jed­no­znač­nou etic­kou teč­ku, není Dark Hor­se polo­pa­tis­tic­ká výchov­ná meta­fo­ra. Z data vzni­ku ply­ne, že jde o předob­raz mýtic­ké La Loby, kte­rá je taky tro­chu pohád­ko­vá, ale už hod­ně dospě­lá, dra­ma­tic­ky slo­ži­tá. Když si toto srov­ná­vám, vidím, jak Len­ka Vag­ne­ro­vá cho­re­o­gra­fic­ky ros­te a umě­lec­ky se vyví­jí. Naštěs­tí to nevi­dím jenom já. Ale i jiní divá­ci, kte­ří nene­cha­li poklad Gos­sip pro­pad­nout odbor­ným sítem a vrá­ti­li svý­mi laic­ký­mi hla­sy Len­ku Vag­ne­ro­vou do hry. Hlas lidu je někdy pros­tě boží!

P.S. Při­zná­vám se, že jsem o funk­ci divác­ké poro­ty pochy­bo­va­la coby o čis­tě mar­ke­tingo­vém nástro­ji nese­ném na vlně par­ti­ci­pač­ní­ho tren­du. I já se čas­to mýlím. Proč si to nepřiznat Smile

PŘIPOMEŇTE SI TAKÉ RECENZI NA INSCENACI GOSSIP: http://www.tanecnizona.cz/index.php/recenze/item/550-prilis-vysoka-cena-lidske-koexistence

Publikováno
V rubrikách Recenze

Od Jana Návratová

Taneční publicistka. Absolvovala Katedru divadelní a filmové vědy FFUK. Od 1989 pracuje v Divadelním ústavu (dnes Institutu umění – Divadelním ústavu), kde v roce 2006 založila Taneční sekci, která se věnuje komplexní odborné podpoře tanečního umění.  V letech 1993 – 2005 vyučovala dějiny tance na Konzervatoři Duncan centre. Je editorkou a spoluautorkou odborné monografie Tanec v České republice (2010) a řady studií publikovaných v českých i zahraničních sbornících. V letech 2005 - 2013 byla šéfredaktorkou odborné revue Taneční zóna a pravidelně publikuje v českých médiích. Založila Festival tanečních filmů. Je lektorkou power jógy.