Namlouvací rituály Ultimy Vez

Vlám­ský taneč­ní sou­bor Ulti­ma Vez je pra­vi­del­ným hos­tem Diva­dla Archa, tak­že už jsme poměr­ně zvyklí, že cho­re­o­graf Wim Van­de­key­bus před­sta­vu­je novin­ky téměř záhy po pre­mi­é­ře. Přes­to se pokaž­dé jed­ná o vel­kou udá­lost, kte­rou si málo­kdo nechá ujít. V polo­vi­ně úno­ra sou­bor při­jel s insce­na­cí Spe­ak low if you spe­ak love…, kte­rá měla pre­mi­é­ru v čer­ven­ci 2015. Čty­ři vypro­da­ná před­sta­ve­ní v řadě asi nepo­tře­bu­jí dal­ší komentář. 

Pod­le ano­ta­ce se Van­de­key­bus vra­cí ke své prv­ní cho­re­o­gra­fii pro sou­bor z roku 1987, ve kte­ré se věno­val téma­tu lás­ky, její fyzic­ké strán­ce. V novém díle se má cho­re­o­graf zabý­vat lás­kou v rovi­ně cito­vé a emo­ci­o­nál­ní. Člo­věk by pro­to oče­ká­val mož­ná chví­le­mi dra­ma­tic­ké, ale přes­to spíš lyric­ké ladě­ní veče­ra. To mož­ná ale Ulti­ma Vez ani neu­mí. Jejich lás­ka je divo­ká, těles­ná, ani­mál­ní, mís­to v hlu­bi­nách nit­ra se někdy ode­hrá­vá až na nej­niž­ší pudo­vé úrovni.

Nicmé­ně Van­de­key­bus hned v úvo­du nava­zu­je vztah, a to s pub­li­kem. Člo­věk, kte­rý svým vystu­po­vá­ním a oble­če­ním vypa­dá, jako by šel náho­dou kolem (poz­dě­ji se z něj vyklu­be bube­ník) hází mezi divá­ky lano a zase ho sta­hu­je zpět, tím nás akti­vu­je a sbí­rá naši pozor­nost. Vzá­pě­tí ho na scé­ně stří­dá Tutu Puo­a­ne, jiho­af­ric­ká zpě­vač­ka, sou­část troj­člen­né­ho živé­ho hudeb­ní­ho dopro­vo­du. Tutu ale do insce­na­ce i zásad­ně vstu­pu­je. Na scé­nu svo­lá­vá taneč­ní­ky pomo­cí near­ti­ku­lo­va­ných syka­vých zvu­ků (pama­tu­je­te si, jak Har­ry Potter mlu­vil hadí řečí? Přes­ně tak to zní.). Kolem jeviš­tě jsou zavě­še­né bam­bu­sy, ozý­va­jí se hla­sy při­po­mí­na­jí­cí zví­řa­ta, stej­ně tak se taneč­ní­ci i hýbou. To všech­no spo­lu s exo­tic­kým vzhle­dem zpě­vač­ky vytvá­ří dojem magic­ké­ho ritu­á­lu někde upro­střed pra­le­sa. Mož­ná pro­to se zdá, že se lás­ka ve Spe­ak low if you spe­ak love… pro­je­vu­je na něja­ké pri­mi­tiv­něj­ší úrovni.

Na scé­ně se dyna­mic­ky stří­da­jí due­ty a sku­pi­no­vá čís­la, žád­né vel­ké roman­ti­ky se ale nikde nedo­čká­me. Pro­je­vu­jí se hlav­ně váš­ně, dra­vost, sexu­a­li­ta, nási­lí a sou­bo­je mezi pohla­ví­mi, ovšem také škádle­ní a hry (tře­ba s lanem, kte­rá při­po­mí­ná oblí­be­nou „rybič­ky, rybič­ky, rybá­ři jedou“. I tato situ­a­ce si ale zacho­vá jis­tou důstoj­nost ve chví­li, kdy si na nata­že­né lano majestát­ně sedá Tutu a nechá­vá se svý­mi „pod­da­ný­mi“ hou­pat). I když se z „pra­le­sa“ pře­su­ne­me do méně exo­tic­ké­ho pro­stře­dí, hlav­ní roli hra­jí tra­di­ce, jaký­si návrat ke koře­nům, inspi­ra­ce minu­los­tí. Vidí­me tak scé­nu váš­ni­vé­ho fla­men­ca, kdy se i muži obje­vu­jí v čer­ve­ných šatech a někte­ří v pod­pat­cích, nebo náznak klezme­ru. Scé­ny odka­zu­jí také ke slav­ným taneč­ním fil­mů, a to nejen pohy­bo­vým slov­ní­kem, ale i hudeb­ní sty­li­za­cí. Jed­nou se oci­tá­me upro­střed ero­tic­ké­ho dus­na tan­čír­ny z Hříš­né­ho tan­ce, podru­hé boje mezi „gan­gy“ při­po­mí­na­jí West Side Sto­ry. Muzi­kan­ti jsou sice vět­ší část insce­na­ce scho­va­ní vza­du za polo­prů­hled­nou opo­nou, obje­vu­jí se ale i mezi taneč­ní­ky, kte­ří na ně rea­gu­jí a nebo­jí se tře­ba při­táh­nout si na kober­ci bube­ní­ka s celou bicí soupra­vou. Také Tutu je oprav­du orga­nic­kou sou­čás­tí insce­na­ce. Nejen, že svým zpě­vem, od živo­čiš­né­ho po oper­ní, dokres­lu­je akce taneč­ní­ků a mnoh­dy je sama řídí, je ale i taneč­ni­cí, bube­ni­cí, herečkou.

Vzta­hy se neod­ví­je­jí jen na mile­nec­ké úrov­ni. Vytvá­ří se mezi sku­pi­na­mi i jed­not­liv­ci v komu­ni­tě, tvo­ří se hie­rar­chie. Cho­re­o­graf se obra­cí k sever­ské myto­lo­gii, kte­rou ztě­les­ňu­je posta­va pote­to­va­né­ho Vikin­ga, uřva­né­ho, agre­siv­ní­ho, kupo­di­vu mora­li­zu­jí­cí­ho, kte­rý je nej­směš­něj­ším prv­kem celé insce­na­ce (mimo­cho­dem je jedi­nou posta­vou, kte­rá si v prů­bě­hu vytvo­ří něja­ký cha­rak­te­ro­vý rys, jenž jí zůsta­ne až do kon­ce). Scé­na, ve kte­ré jede na saních, geni­ál­ně vytvo­ře­ných z žen­ské­ho těla a kober­ce taže­né­ho tře­mi muži, skvě­le odleh­ču­je mnoh­dy hut­nou atmosféru.

Žen­ské posta­vy jsou ve Van­de­key­bu­so­vě cho­re­o­gra­fii pozo­ru­hod­né. Prak­tic­ky nikdy žena a muž nevy­stu­pu­jí jako rov­no­cen­ní part­ne­ři, mezi kte­rý­mi by byl mož­ný něja­ký rozum­ný dia­log. Žena je jed­nou svůd­ky­ní v kor­ze­tu, jin­dy šel­mou, kte­rá pro­vo­ku­je a pak báz­li­vě utí­ká, pak naiv­kou a koke­tou, jíž neu­stá­le „omy­lem“ pada­jí kalho­ty, kte­ré jí muž zno­vu trpě­li­vě oblé­ká. Žena vystu­pu­je čas­to jako oběť muž­ské agre­si­vi­ty, ane­bo v pro­ti­pó­lu jako val­ký­ra nebo ama­zon­ka, kte­rá stří­lí z luku, svá­dí s mužem rov­no­cen­ný boj, má navrch i co do fyzic­ké síly a v rám­ci poni­žu­jí­cí­ho ritu­á­lu potí­rá mužův obli­čej men­stru­ač­ní krví. Vra­cí­me se ale i do před­škol­ní­ho věku – už teh­dy doká­že hol­čič­ka pou­žít své „žen­ské zbra­ně“ a sebrat klu­ko­vi jeho milo­va­né­ho medvídka.

Až v úpl­ném závě­ru máme mož­nost vidět čty­ři dvo­ji­ce, kte­ré půso­bí něž­ně a upro­střed roman­tic­ké­ho plou­žá­ku se občas lás­ky­pl­ně pusin­ku­jí. Že jsou to páry homose­xu­ál­ní nemá v tu chví­li žád­ný ruši­vý význam. Ve chví­li zklid­ně­ní kon­čí i zpě­vač­ka – vůd­ky­ně svo­ji úlo­hu a nechá se zavřít do dře­vě­né bed­ny. Její nepří­tom­nost ale nasto­le­ný klid opět boří a ve svět­le sil­né zářiv­ky se najed­nou obje­vu­je žena, sice ve svůd­ném obleč­ku, ale pohy­bu­je se robo­tic­ky, nemoc­ně. Stří­dá ji taneč­ník v jakém­si tan­ci sva­té­ho Víta, dopro­vá­ze­ném podob­ně cha­o­tic­kou hud­bou. Atmo­sfé­ra je čím dál stís­ně­něj­ší. Jed­na z žen zůstá­vá na potem­ně­lé scé­ně úpl­ně sama, přes­to se ješ­tě poku­sí o utě­šu­jí­cí lid­ský kon­takt, hází lano do pub­li­ka a vrhá se mezi diváky…

Van­de­key­bu­so­va posled­ní cho­re­o­gra­fie není žád­né melod­ra­ma. I přes zdán­li­vé zamě­ře­ní na sexu­a­li­tu a těles­nost ale může­me číst vzta­hy mezi posta­va­mi, zpra­vi­dla bouř­li­vé a destruk­tiv­ní. Van­de­key­bus však doká­že doko­na­le balan­co­vat na hra­ni­ci depre­se a humo­ru. Člo­věk se tak mnoh­dy neu­brá­ní vyprsk­nu­tí smí­chy upro­střed tíži­vé situ­a­ce a v odleh­če­něj­ších čás­tech ho může mra­zit. Díky vyvá­že­nos­ti pak neod­chá­zí z před­sta­ve­ní totál­ně cito­vě vyždí­ma­ný. Ulti­ma Vez před­ved­la obrov­ské množ­ství barev a odstí­nů ústřed­ní­ho téma­tu s živel­nos­tí a výbuš­nos­tí sobě vlast­ní. Roman­tic­ké pohád­ky by k nim oprav­du neseděly.

PŘIPOMEŇTE SI TAKÉ ROZHOVOR MARINY FELTOVÉ A MARTINA MACHÁČKA S CHOREOGRAFEM WIMEM VANDEKEYBUSEM ZDE.