Letošní červen máte možnost v Čechách potkat nevídané množství zahraničních umělců světového tance. Kříží se tu, střetávají a míjejí hosté festivalů Tanec Praha, Pražské Quadriennale či Dnů Jeruzaléma. Aktivity pražské se přitom často dějí v součinnosti s regiony a zejména pak se silným partnerem Plzeň 2015. To je případ izraelské choreografky Sofie Krantz, jejíž dílo WHITE PIECE bude uvedeno 19. 6. v Plzni v prostoru DEPO 2015 a 22. 6. v Praze ve studio Alta. Skrze její uměleckou optiku představují Dny Jeruzaléma Izraelskou kulturu.
Představení White Piece jste připravila s devíti českými tanečnicemi za několik týdnů intenzivního zkoušení. Netvořily jste ale od nuly…
V Izraeli jsem dokončila a odpremiérovala dvaceti minutový kus s názvem White Piece. Ten jsem tady v Čechách rozpracovala a rozšířila o dalších dvacet pět minut. Původní dílo jsme zkoušeli loňské léto, když byla v Jeruzalémě válka. To dílo velmi ovlivnilo. Představte si, že pracujete, o pauze jdete na záchod a po cestě vidíte na televizní obrazovce, že byl sto metrů od vás bombový útok. A vy se rozhodnete úplně bláznivě pokračovat a udělat projížděčku.
Byla tématem původního White Piece válka?
Nepřímo. Chtěla jsem ukázat sílu, kterou má žena ve chvíli války. V Izraeli jdou všichni muži do armády. Žena musí zůstat doma a být silná, aby udržela rodinu pohromadě. Když jsem ale přijela do Prahy, cítila jsem, že pro dívky tohle téma není dost autentické, a tak jsem se snažila najít něco, co ony cítí také tak niterně. V průběhu toho, co jsem je původní dílo učila, jsem pozorovala, jak reagují na můj pohyb a vystopovala, čím jsou odlišné od tanečnic v Izraeli.
Nenapínejte mě …
Bylo na nich něco čistého, krásného a slušného. Tanečnice věděly, jak pracovat společně jako skupina, jak být na správném místě. Zároveň ale netoužily potom nějak se projevit jako individuality. Nechtěly vyčnívat. Myslím, že jde o jakousi zdvořilost, skromnost, která je součástí vaší kultury.
V Izraeli je to jinak?
V Izraeli chce každý být jedinečný. Ihned řekne, co si myslí. Nechce pracovat ve skupině. Poutá na sebe pozornost. A tady jsem se musela naopak snažit, aby si tanečnice uvědomily, že je v pořádku být výjimečná. Že není nic špatného na tom, když se na tebe dívají víc než na jinou ženu.
Jde tedy o stud? Myslíte, že je to nějaký kulturní rys?
Cítím tady v Čechách velmi silně, že si lidé nechávají něco pro sebe a je těžké se dostat dovnitř, poznat, co je zatím. Není to přetvářka, ale setrvávání v bezpečném místě. Máte svá tajemství, díky nimž ale můžete také žít v nesvobodě, protože reagujete vždycky tak, jak by se mělo. Chtěla jsem, aby tenhle způsob uvažování dívky na scéně změnily.
Jak se tohle téma zrcadlí v choreografii?
Choreografie je vytvořená komplikovanou strukturou. Je tam hodně opakujících se jednoduchých pohybů, které jsou ale pečlivě napočítané. Ty jsou pro tanečnice oním známým prostorem. Ve chvílích, kdy se složité počítání na doby ztrácí, mají performerky možnost poznat sebe sama.
Ženské téma tedy ve White Piece zůstalo.
Ano, ptám se, jaké to je být dívkou a ženou. Můžeš si hrát jako dívka. Můžeš být příjemná, ale také se z tebe může stát ve vteřině hysterka. To jsme totiž přesně my. Jsme v jeden moment klidné a krásné a najednou začneme křičet.
Jaká je vizuální podoba White Piece?
Celá inscenace je laděná do bílé. Jsme oblečené do bílých kostýmů. Na nohou máme bílé tenisky. Ale uvnitř toho bíla je také hodně barevného.
Název White piece ale neznačí asi jen barevné ladění scény.
Piece může mít také význam slova peace, tedy mír. Tady v Praze ale cítím white pice trochu jako white page – bílá stránka. Dáme ti místo, do kterého si ty dosadíš informaci a změní se v závislosti na kultuře ze které pocházíš. Já dávám estetiku a nápady, ale pořád jsem v dialogu s někým zvenčí.
Co bude s White Piece po pražském uvedení? Bude se ještě White Piece rozšiřovat?
Až se vrátím z Čech do Izraele, měla bych ho nastudovat s originálním obsazením. Tuším, že se téma dalšího White Piece zase promění.
Za rozhovor děkuje,
Markéta Faustová
