Hermann je jedním z performerů, jehož tvorbu prezentuje dramaturgie festivalu Dance transit. PRAHA.LEIPZIG.DRESDEN. V divadle Archa uvede Hermann spolu s Nuno Lucasem choreografii Pongo Land. Dříve, než se s Hermannem Heisigem seznámíte v Arše osobně je tu pár průzkumných otázek.
Co formovalo váš choreografický styl a názor a jak byste charakterizoval svoji současnou tvorbu?
Začal jsem se tancem a performancí vážněji zabývat v roce 1997, kdy jsem se zúčastnil soutěže o nejlepší německé taneční sólo, kterou pořádá festival Euro Scene Leipzich.
Ještě, když mi bylo patnáct, byl pro mě tanec naprosto neznámým teritoriem. Ale intuitivně jsem toužil zjistit, co s mým dlouhým a hubeným tělem udělá, chtěl jsem zjistit, jestli a jak můžu svoje tělo použít coby výrazový prostředek.
V následujících letech jsem často vystupoval na různých undergroundových večírcích a v galeriích, a začal jsem také chodit na taneční lekce. Jak vidíte, je to značně „do it yourself“ přístup, což ale do té transformační situace 90. let přesně zapadalo. V procesu osvojování si vlastního uměleckého jazyka hrála značnou roli intuice a improvizace, což pro moji práci platí dodnes.
Performance Pongo Land vznikla v úzké spolupráci s Nuno Lucasem, proto je z velké části založena na specifickém setkání dvou těl, dvou různých zkušeností a estetik. S Nunem jsme se seznámili v roce 2007 v Montpellier, v choreografickém centru Mathilde Monnier a Xaviera Le Roye. Montpellierská studia byla pro nás oba maximálně výživná, přímo formativní, a když skončila – já a Nuno jsme se rozhodli dál společně tvořit.
Nuno přijel do Lipska v listopadu 2007, kde jsme začali pracovat v prázdný kancelářských prostorech pod bytem mojí mámy. Protože jsme na začátku nežádali o žádné peníze, tím pádem jsme nemuseli uspořádat premiéru k žádnému závaznému datu, a mohli jsme si dovolit absolvovat opravdu pořádný výzkum. Mohli jsme si ověřit a zažít všechny informace, které jsme si z Montpellier přivezli. Zakrátko jsme se rozhodli soustředit naši práci na naše osobní setkání, na setkání našich těl, na naši přítomnosti na jevišti. Co je společné, a co rozdílné? Zjistili jsme, že když se objevíme před lidmi, vždycky se trochu smějí. Přitom my neděláme komedii. Začali jsme se o tento efekt zajímat a klást si otázku? Co je „normální”? Co to znamená dívat se na jiné lidi? Co si má člověk počít s tím „druhým”, neznámým? Mohou se dvě těla sloučit v jedno? Co je „lidské” a co ne? Existuje tu nějaká hranice?
A kde vlastně leží Pongo Land?
Náš výzkum nás přivedl otázce, zda se těla sama prezentují, nebo zda jsou prezentována. Velice nás zajímá, jak rozdílně se to dá pojmout, například když si vezmete obludárium, freak show – tam je to to velmi jasně teritoriálně rozděleno: na jedné straně my – normální publikum, na straně druhé, abnormální těla, zvířata, monstra, ne-lidské. Tothle téma nás přivedlo do lipské zoologické zahrady, kde pozorujeme zvířata v podstatě v performativní situaci. V lipské ZOO je místo, které se jmenuje Pongo Land – je to jakýsi veliký dům pro antropoidy – gorily, šimpanze, orangutany. Institut evoluční antropologie Maxe Plancka tady provádí výzkum, který mohou ale sledovat i návštěvníci. Je to velmi zábavné – skrze obrovské vitríny mohou lidé pozorovat zvířata, ale zvířata zároveň pozorují lidi. Takže když jsme hledali titul naší performance s ohledem na naše téma teritoriálního pojetí, zvolili jsme Pongo Land.
Vedete i workshopy – čemu jsou věnovány a komu jsou určeny?
Vždycky záleží na kontextu. Učil jsme mladé tanečníky v Argentině, třináctileté děti v berlínské čtvrti Kreutzberg, studenty vizuálního umění v Halle a nedávno ženy středního věku v Aarhusu v Dánsku. Ne vždy měli tito účastníci zkušenost s tancem. Obecně nemám zájem učit nějaké specifické dovednosti, které by po mě někdo opakoval. Není to o mistrovském zvládnutí určitého pohybu, spíš jde o vytvoření situace, v níž si můžeme něco navzájem sdělit, vyměnit. Během workshopu mě zajímá jedinečnost těla, zkušenosti, které sebou lidé přinášejí. Jde mi o to předat jim nástroje, aby dokázali najít vlastní způsob sebevyjádření.
Reprezentujete lipskou taneční scénu – co je pro ni charakteristické, co je na ní dominantní?
Lipsko je obecně velice zajímavé místo. Dodnes tu najdete velice levné prázdné prostory, které přitahují spoustu mladých lidí. Nicméně, performing arts, a zvláště současný tanec, nemá ve městě, kde je tak obrovské dědictví klasické hudby (sbor Sv. Tomáše, koncertní hala Gewandhaus, opera), literatury (knižní veletrh, národní knihovna, žije tu spousta spisovatelů) a výtvarného umění (HGB akademie, Lipská malířská škola, umělecké centrum Spinnerei) tak silnou pozici.
Existuje tu balet spjatý s Lipskou operou a na začátku 90. let tady fungovalo taneční divadlo, které mělo vazbu na městské divadlo a vedla ho Irina Paulus. Bylo docela úspěšné, ale pak nedostalo dotaci a skončilo. Každý rok v listopadu se v Lipsku koná přehlídka současného evropského tance Euro Scene Leipzig, jediná svého druhu ve východní Evropě, mimo Berlína. Je tu také Lipský taneční archiv spjatý s univerzitou, což je jeden z nejvýznamnějších tanečních archivů vůbec – obsahuje například spisy Rudolfa von Labana, či Mary Wigman).
Z hlediska estetiky si nemyslím, že se dá formulovat něco specificky „lipského”. Ale působí tu řada choreografických osobností, jako například Heike Hennig, která prezentuje svoji tvorbu na domácích i zahraničních scénách. Jsou tu divadla, jako Schaubühne Lindenfels, kde často sám vystupuji, dále Lofft , který je velmi aktivní v propagaci performing arts. Tato divadla ale potřebují daleko víc prostředků, aby mohla fungovat lépe a rozvíjet lipskou taneční produkci. Produkovat v Lipsku současný tanec není vůbec snadné. To má za následek, že dříve nebo později umělci, kteří v Lipsku začínali, odchází, neboť se tu nedokáží skutečně vyvíjet. Vlastně si myslím, že je v Lipsku velký potenciál – je to velmi živé město se spoustou umění a zvědavým publikem, a pořád je tu dost místa, kde se dá bydlet a pracovat. Ale k tomu, aby tu vzniklo skutečně vhodné prostředí pro rozvoj současného tance, by muselo město zvýšit podporu nezávislým scénám.
Měl jste příležitost někdy pracovat v Česku, znáte místní umělce?
Naposledy jsem pracoval v České republice v roce 2013. Podílel jsme se na výstavě v brněnském Domě umění. Vytvořil jsme jakýsi manuál jak se ztratit ve městě za pomoci tramvajové dopravy. Každý hráč dostal partituru s čísly. Nastoupil do náhodné tramvaje před Domem umění a čísla určovala kolik zastávek má ujet než nastoupí do další náhodné tramvaje, a taky, kdy má změnit směr. Během této práce jsem se seznámil s Martinem Zet, českým vizuálním umělcem, což je hrozně fajn!
Více o Hermannově práci najdete zde: http://www.hermannheisig.net/
