společně sdílíme přítomnost

Dese­ti­le­tá sku­pi­na sou­čas­né­ho tan­ce NANOHACH zastu­pu­je čes­kou tvor­bu na fes­ti­va­lu Dan­ce tran­sit s cho­re­o­gra­fií Move on. Ten­to umě­lec­ký počin před­sta­vu­je pod­stat­ný kus živo­ta jeho pro­ta­go­nis­tů. Jed­no­mu z nich — Hon­zo­vi Malí­ko­vi — jsme polo­ži­li něko­lik otázek.

Čemu se věnu­je cho­re­o­gra­fie Move on?
Ohlí­ží­me do minu­los­ti, a také komen­tu­je­me a sdí­lí­me pří­tom­nost. Všich­ni spo­leč­ně – inter­pre­ti spo­lu s cho­re­o­gra­f­kou Vero­ni­kou Švá­bo­vou. Nehod­no­tí­me, co bylo a co je. Kaž­dý je v cho­re­o­gra­fii sám za sebe, a záro­veň cítí, že v tom není sám, že svůj život, svo­ji pří­tom­nost na jeviš­ti má teď prá­vě to štěs­tí sdí­let s kole­gy. Mož­ná to zní hod­ně obec­ně, ale se sna­ží­me se dostat k naší pod­sta­tě, nic nehrát, být auten­tič­tí. To je to nejtěžší.

Jak se roz­ho­du­je­te pro téma nové­ho díla – je to dis­ku­se, nebo dlou­hé mlčen­li­vé zva­žo­vá­ní?
Napří­klad posled­ní kre­a­ci Move on před­chá­ze­lo dlou­hé deba­to­vá­ní nad naši­mi osob­ní­mi téma­ty a živo­ty. Hle­da­li jsme spo­leč­ně pod­ně­ty, jež se nabí­ze­ly, když jsme si polo­ži­li otáz­ku: jaká byla uply­nu­lá eta­pa dese­ti let?

Může­te uvést něja­ké zásad­ní mil­ní­ky toho spo­leč­né­ho dese­ti­le­tí?
Při zpět­ném pohle­du vidím spí­še ces­tu plnou růz­ných výzev, pod­ně­tů, a také růz­ných ohla­sů na naše akti­vi­ty. Pří­nos­né a objev­né pro naši umě­lec­kou výpo­věď, či pro naše for­mo­vá­ní byla všech­na tvůr­čí setká­vá­ní, ať už to se zahra­nič­ní­mi auto­ry, či těmi domá­cí­mi, jako je napří­klad Michal Záho­ra. Nevi­dím tedy žád­né pře­dě­ly, momen­ty zlo­mu, sku­teč­nos­ti, kte­ré by jiné pře­vy­šo­va­ly. V roce 2011 jsme měli mož­nost pra­co­vat den­ně, po dobu tří měsí­ců, což byla sku­teč­ně výrazná zku­še­nost, kte­rou bych v pří­pa­dě, že bude­me dál exis­to­vat, rád obno­vil a udržel.

Dává­te pro­stor umě­lec­ké­mu výzku­mu? Jaké­mu, jak pro­bí­há?
Výzku­mu v pra­vém slo­va smys­lu, jak já ho chá­pu, ne. Z 90% je však důle­ži­tou sou­čás­tí hle­dá­ní pohy­bo­vých výpo­vě­dí skr­ze taneč­ní impro­vi­za­ce, což obná­ší vhled do sebe sama.

Ale napří­klad při pří­pra­vě pro­jek­tu Fla­shed by cho­re­o­gra­f­ka Len­ka Flo­ry pro­ved­la roz­sáh­lý názo­ro­vý prů­zkum. Obrá­ti­la na něko­lik desí­tek lidí, vět­ši­nou uměl­ců a inte­lek­tu­á­lů, a polo­ži­la jim něko­lik otá­zek, z nichž poté čer­pa­la při tvor­bě díla.

Jaké jsou inspi­ra­ce a ambi­ce NANOHACH?
Na jed­nu stra­nu bych nemlu­vil o ambi­cích. Ale na dru­hou… Před dese­ti lety jsme měli vel­ké vize – měnit a změ­nit spo­leč­nost. Ale teď a tady? Za sebe chci být u akti­vit a pro­jek­tů, kte­ré vzni­ka­jí z oprav­do­vé potře­by tvořit.

Co je pod­le vás před­nos­tí, a co sla­bi­nou čes­ké­ho tan­ce?
Mož­ná nezmí­ním to stě­žej­ní, ale pozo­ru­ji a vidím mno­ho zku­še­ných lidí, kole­gů – taneč­ní­ků, cho­re­o­gra­fů, pro­dukč­ních, kte­ří mají nesku­teč­né množ­ství ener­gie a jsou pří­no­sem pro obor, pod­po­ru­jí jeho roz­voj a děla­jí osvě­tu ve spo­leč­nos­ti. Hýbou děním k dob­ré­mu, spo­lu­pra­cu­jí mezi sebou, i s jiný­mi umě­lec­ký­mi žán­ry, se zahra­ni­čím apod. Jsme stá­le hod­ně dyna­mic­ká plat­for­ma, kte­rá má nepře­ber­né množ­ství nápa­dů a potře­bu „pro­mlu­vit“.

U dru­hé čás­ti otáz­ky bych se zeptal: Kde jsou nejmlad­ší tvůr­ci, mla­dí taneč­ní­ci? Kde je mla­dá tvůr­čí gene­ra­ce a jejich tou­ha tvo­řit tady u nás? A nás star­ších bych se zeptal: Jak jsme na tom s vůlí, dis­ci­plí­nou a zod­po­věd­nos­tí při vět­ši­nou nepra­vi­del­ném udr­žo­vá­ní se v taneč­ní kon­di­ci a při zkou­še­ní již rea­li­zo­va­ných představení?