PROMĚNA NÁS SAMOTNÝCH

Vero­ni­ka Švá­bo­vá se po dese­ti letech vrá­ti­la ke spo­lu­prá­ci se sou­bo­rem NANOHACH. Spo­leč­ně se — jako přá­te­lé, spo­lu­žá­ci a pří­sluš­ní­ci jed­né gene­ra­ce — ohléd­li za uply­nu­lou deká­dou v bilanč­ní cho­re­o­gra­fii Move on!

Čemu se věnu­je cho­re­o­gra­fie Move on!?
Move on! se věnu­je hlav­ně pohy­bu. Pohy­bu, jako hlav­ní­mu vyja­d­řo­va­cí­mu pro­střed­ku taneč­ní­ků. Nejde jen o pohyb těla, ale i o pohyb ener­gie, nálad, o pohyb naše­ho pod­vě­do­mí – jde o pohyb, pro­mě­nu, nás samot­ných v prou­du času.

Taneč­ní­ci ze sku­pi­ny NANOHACH spo­lu tan­čí už deset let. Začí­na­li jsme spo­leč­ně, jsme býva­lí spo­lu­žá­ci z Dun­can Cen­t­re, což nás zásad­ně for­mo­va­lo a také nás spo­jo­va­lo. Zná­me se tedy veli­ce dob­ře. Chtě­la jsem, aby taneč­ní­ci sami vytvá­ře­li pohy­bo­vý mate­ri­ál, kte­rý je jim nej­vlast­něj­ší, aby byli na jeviš­ti sami sebou v úpl­ně krys­ta­lic­ké for­mě. Nechtě­la jsem, aby před­stí­ra­li emo­ce, kte­ré jim naim­plan­tu­ji, nao­pak jsem chtě­la, aby jejich ener­gie a pohyb zob­ra­zo­val to, co za těch deset let, co sku­pi­na exis­tu­je, zaži­li. Jací jsme byli dřív – plní ener­gie a ide­á­lů, a jací jsme teď – mož­ná tro­chu una­ve­ní, obe­zná­me­ni s ruti­nou; už se nevr­há­me do věcí po hla­vě, jsme opa­tr­něj­ší, zod­po­věd­něj­ší, musí­me si občas navzá­jem vypo­moct. Taky jsme mno­ho­krát nara­zi­li, muse­li pře­ko­ná­vat pře­káž­ky a zase muse­li jít dál. A o tom, že pořád jde­me dál, i když to tře­ba nejde tak dob­ře jako dřív, to před­sta­ve­ní asi je. Nechtě­la jsem vnu­co­vat pro­ta­go­nis­tům svo­je zámě­ry, chtě­la jsem, aby půso­bi­li stej­ně civil­ně jako v nor­mál­ním živo­tě. Tanec je pro ně při­ro­ze­ný pro­stře­dek komunikace.

Měli jsme hes­lo „tanec v živo­tě, život v tan­ci”, ale nako­nec jsme ho nepo­u­ži­li, pro­to­že nám při­pa­da­lo tro­chu pate­tic­ké, ale přá­li jsme si, aby před­sta­ve­ní tak­to působilo.

Sku­pi­na NANOHACH pro­ží­vá slo­ži­té obdo­bí, pro­to­že po dese­ti letech aktiv­ní­ho a nepře­hléd­nu­tel­né­ho půso­be­ní v čes­kém taneč­ním svě­tě, nedo­sta­la od praž­ské­ho magis­trá­tu ani koru­nu. A při­tom jejich plá­ny na dal­ší sezó­nu zahr­no­va­ly kro­mě tvor­by před­sta­ve­ní také výu­ku ama­té­rů a dětí. K tomu ješ­tě dal­ší čin­nos­ti, kte­ré moh­ly tan­ci jen pomo­ci ve zvi­di­tel­ně­ní a roz­ší­ře­ní obec­né­ho pově­do­mí o něm. A sku­pi­na se přes­to roz­hod­la fun­go­vat dál. Vel­mi toto roz­hod­nu­tí obdivuji.

Jak se roz­ho­du­je­te pro téma nové­ho díla – je to dis­ku­se, nebo dlou­hé mlčen­li­vé zva­žo­vá­ní?
Téma Move on jsem navrh­la já. Při­šlo mi nej­při­ro­ze­něj­ší dělat insce­na­ci o nás samých. Nemů­že­me totiž před sebou nic před­stí­rat. Moc dob­ře se zná­me. NANOHACH mě před dese­ti lety, když začí­na­li, požá­da­li, ješ­tě spo­lu s Hon­zou Bene­šem (dnes lighting desig­nér, pozn. red.), abychom vytvo­ři­li jejich pilot­ní před­sta­ve­ní. Tak jsem si řek­la, že to je pří­le­ži­tost se zasta­vit a zamys­let, kde teď jsme a kde jsme byli před tím. Vět­ši­nou o věcech dis­ku­tu­je­me. Já jsem zvyk­lá z Diva­dla brat­ří For­ma­nů, kde čas­to půso­bím, pra­co­vat týmo­vě, tak­že naslou­chám názo­rům všech a pak pou­ze kori­gu­ji, s čím ostat­ní při­jdou. Move on! je výsled­kem dis­ku­ze a vel­mi úzké spo­lu­prá­ce. Všich­ni mohou mlu­vit do vše­ho a všech­no vymýš­lí­me společně.

Dává­te pro­stor umě­lec­ké­mu výzku­mu? Jaké­mu, jak pro­bí­há?
Při Move on! jsme hle­da­li správ­nou auten­ti­ci­tu. Nejdří­ve jsme poslou­cha­li sta­ré pís­ně, kte­ré jsme měli rádi, což ale sklouzá­va­lo v pří­liš­nou nos­tal­gii. Sna­ži­li jsme se hle­dat v nás samých, pra­co­va­li jsme s impro­vi­za­cí, kaž­dý zvlášť při­ne­sl něco ze sebe, to už něja­ký ponor a prů­zkum sebe sama vyža­du­je. Ale zase jsme to nijak nedra­ma­ti­zo­va­li, chtě­li jsme pou­žít naši co nej­ci­vil­něj­ší podobu.

Se sou­bo­rem NANOHACH máte dlou­ho­le­té osob­ní i pro­fe­si­o­nál­ní vzta­hy. Jak vlast­ně toto těle­so vní­má­te?
NANOHACH se sna­ží spo­lu­pra­co­vat s cho­re­o­gra­fy z růz­ných zemí, s růz­ný­mi este­ti­ka­mi a názo­ry. Jejich tvor­ba je pes­t­rá a růz­no­ro­dá. Je mi sym­pa­tic­ké, že jsou „nor­mál­ní”, solid­ní a je na ně spo­leh. Jde jim oprav­du o věc, niko­li pri­már­ně o sebe­pre­zen­ta­ci. Jde jim o tanec. To zna­me­ná, že mají zdra­vou ambi­ci a chtě­jí tro­chu zpes­t­řit dění v malém čes­kém taneč­ním „ryb­níč­ku”.

Co je pod­le vás před­nos­tí, a co sla­bi­nou čes­ké­ho tan­ce?
Abych se při­zna­la, dlou­ho jsem nic z čes­ké tvor­by nevi­dě­la, tak­že nemám prá­vo ji posu­zo­vat. Nicmé­ně vidím sla­bi­nu v tom, že je to stá­le umě­ní urče­né pro užší okruh „znal­ců”. Chy­bí mi napří­klad vět­ší pro­pa­ga­ce tan­ce, a diva­dla obec­ně, ve ško­lách. Chy­bí mi tu prá­ce s mla­dý­mi lid­mi. V posled­ní době se čas­to setká­vám s vyjá­d­ře­ním dokon­ce kul­tur­ních vzdě­la­ných lidí, kte­ří tvr­dí, že tan­ci nero­zu­mí, a pro­to na něj nejdou. Asi by bylo dob­ré těm lidem vysvět­lit, že nemuse­jí tan­ci zase tolik rozu­mět, ale hlav­ně by se nemě­li bát na tanec zajít. Urči­tě by se jim líbil. Ale jak to udě­lat, to oprav­du sama nevím.