Davide Sportelli je italský tanečník, choreograf, pedagog a dramaturg, který zná svět, významné taneční osobnosti a s tím, co si myslí o tanci se nezdráhá svěřit. Vzhledem k tomu, že umělecky operuje i na českém tanečním území a jeho choreografie Vessel, kterou vytvořil s Terezou Hradilkovou je aktuálně na repertoáru divadla Ponec, položili jsme přemýšlivému umělci několik otázek.
Působíte po celém světě – jak jste se ocitnul v Praze a jak došlo ke spolupráci s Terezou Hradilkovou?
Nijak atypicky na nezávislého umělce, který v poslední dekádě působí po celé planetě. Už nějakou dobu se naprosto identifikuji s nomádským stylem života, a proto mám svoje smysly stále otevřeny s touhou najít někde svůj domov. Do Prahy jsem se vracel v posledních letech opakovaně, hlavně díky Tereze. Vždycky jsem jasně cítil, že Praha je pro mě dobrým místem k tvorbě a kontaktům – je živá, rozlehlá tak akorát, osobitá. Také jsem tu cítil správnou chemii mezi tím, co dělám a umělci, které jsem tu potkal.
Až konečně choreografie Vessels se stala pro mě a Terezu příležitostí naplnit naše dávné přání tvořit společně v tomto městě.
Když jsem v Praze poprvé viděl taneční představení, řekl jsem si: Tohle je skvělé divadlo, kéž bych tady měl jednou premiéru! A tím místem bylo divadlo Ponec!
Jaké musí mít pro vás, coby choreografa, tanečník kvality?
Zvědavost. Nebudu říkat „obětavost“: tanečníci těžce a obětavě pracují už z podstaty. Nemůžu říci „rozmanitost“. Působíme na poli, na němž je rozmanitost přímo zbožněná a okamžitá asimilace nových stylů je základním požadavkem mladých tanečníků.
Ani nemůžu říci „silná technika“ čí „výraz“: v současnosti je pro mě klíčová re-definice těchto parametrů. Naše řemeslnost je tak sofistikovaná a náročná, tanec — jako jakýkoli jiný druh umění — usiluje o to najít své místo ve společnosti, která je dnes tak složitá proměnlivá. Takže to, co tanečník může – nebo by měl – dělat je, nechat skrze svoje médium procházet co nejvíce života, jeho komplexnosti, klást si tolik otázek, kolik jen dokáže.
Zamiluji se do tanečníka, u nějž vidím jedinečný způsob, jímž manifestuje živý dialog s existencí jako takovou, dialog skrze svaly, dech a bohaté emoce. Skrze zvědavost. Velice mě zajímá, co ví, co umí. Jsem fascinován i tím, jak zápasíme s tím, co nevíme, co považujeme za nedosažitelné. Vždycky říkám, že performeři jsou napůl průhledné bytosti. Kultivují svoji schopnost ztělesňovat a přenášet různé druhy „jinakosti“ tak, že jejich tanec může o něčem vypovídat, nebo něco evokovat, dělat cosi neviditelné méně neviditelné. Ale také tím do značné míry posvěcují tělo a manifestují lidskost jasným a autentickým způsobem. Tím jsou opravdoví i nadpřirození, tělesní i průhlední zároveň. Ta napůl průhlednost a zvědavost je přesně to, co u tanečníků hledám.
Z jaké inspirace vzešla choreografie Vessels a jak se naplňovalo její téma?
Přál jsem si konfrontovat základní problém divadelní struktury: někdo sleduje někoho v dohodnutém prostoru a čase, přičemž všechno musí a dává smysl. Co se děje s tělem, které je ponecháno na pomezí vibrující křehkostí a řadou povinností, které se musejí v rámci divadelního výkonu splnit? Můžeme toto tělo považovat za přechodné, nedokončené, můžeme jej osvobodit pohybem, hlasem, emocemi, touhou?
Slovo „vessel“ má celou řadu významů, znamená člun, vázu i krevní řečiště. Na hlubší úrovni to prostě ukazuje, jak prázdné – průchodné musí být něco, co umožňuje cestu, cestu z vnějšku k co největšímu zvnitřnění. Cestování, stejně jako přeměna, se realizuje díky tomu, že prostor, jímž chceme projít, má právě onu prázdnotu, která nám umožní něco potkat, být něčím poznamenán a něco zažít.
Tvořili jsme velmi intenzivně, byla to skutečná choreografická laboratoř. Pokoušel jsem se denně nabízet nové partitury, pocitové a emociální rámce či omezení.
Nastolili jsme mezi sebou, i vůči sobě samotným, hluboký dialog a řídili se možnostmi, které nám nabízelo samo hledání v zadaném úkolu, jež je definován jako – dívat se a být viděn. Z toho povstala obrovská škálu prostorových a tělesných metafor.
Čemu věnujete ve své tvorbě pozornost? Máte nějaké dlouhodobější téma, či záměr?
Každé nové dílo je pro mě vítanou příležitostí nasadit si nové oči a uši. Nová práce pro mě neznamená jenom nový inscenační akt, ale také různý systém strategií a významů.
Sdílím svoji posedlost tak velkoryse, jak to jen dokážu, používám staré i nové způsoby jak klást otázky – intelektuální, naivní, sofistikované, primitivní, verbální i nonverbální, geniální i stupidní. Sleduji, co se stane, jak se ta matérie, kterou zkoumám, hýbe, jak bublá, odpovídá. A snažím se poslouchat.
Za svoje dlouhodobé témata považuji – tanec jako jedinečné teritorium vydávající svědectví o životě a zasahující jak jedince, tak společnost. Dále téma vztahu mezi slovem a tématem, a pak také možnou výměnu rolí pozorovatele a pozorovaného se všemi možnými podnětnými a poučnými implikacemi z hlediska vnímání, chápání, zážitku, performativity a kontaktu.
Máte pocit, že se současný tanec stále zdravě vyvíjí, anebo je momentálně na nějaké křižovatce?
Na toto je těžko odpovědět černobíle. Prakticky všechny země na této planetě procházejí hlubokou krizí. Ať už je krize větší nebo menší je institucionální podpora současného umění, včetně tance, nezbytná. Současný tanec se pohybuje na ostré hraně mezi světy filozofie a zábavy, což považuju za nevypočitatelnou, ale velmi inspirující, zajímavost.
Osobně neuznávám opozici – ne-tance, s argumenty, že pohyb těla je old fashion, všechno už tu bylo, všechno je citace a dekonstrukce, bla bla bla, a na druhé straně čistého pohybu – spektakularizaci povrchního tance, takový ten fast-food dance.
Občas vidím představení, která jsou více méně dobře udělanými překlady více méně zajímavých myšlenek. Vývoj a změna jsou základními vlastnostmi života. Problém nastává, když umělec zkouší být za každou cenu originální, znásilňuje přirozenost a mění vnímání toho, co má být divadlo v jeho vlastní karikaturu.
Myslím, že umění zůstane živé a zdravé jenom tehdy, když se odváží zůstat v blízkosti nebezpečné utopie, bez toho, aby se stalo příjemně konceptuální. Mělo by zůstat přítomné a konkrétní bez zjednodušování, bez toho, aby opakovalo, co už víme.
Lidská bytost v prostoru a čase. Můžeme toho tolik vidět … Tohle je všechno, co vím.
