Fotografie Vojtěcha Brtnického patří k nejdůležitějším zdrojům paměti nejen českého tance. O jeho práci i dalších aktivitách jsem vedl příjemnou konverzaci.
Divadelní fotografie je velmi svébytný útvar. Vy se ale věnujete ještě specifičtějšímu druhu umění — tanci. V čem je pro vás jiný nebo atraktivnější?
Řeč těla je velice silný komunikační prostředek a ne mnoho z nás si uvědomuje, jak moc ji vnímáme. A ač se v jejím výkladu budu jistě často mýlit, na tom že mě baví zkoušet lidi číst už z velké dálky, to nic nemění.
Jako čtrnáctiletý chlapec, chvíli před nástupem na fotografické učiliště, jsem se začal věnovat v malém jihlavském ochotnickém souboru De Facto Mimo osvětlovací technice. Odtud to byl jenom krůček k divadelní fotografii. Chvíli jsem se věnoval činohře, ale jednoduše řečeno proti současnému tanci to byla tak trochu nuda. Současný tanec je mnohem vyzývavější ke zkoumání, nutí k pečlivějšímu pozorování a zároveň občas neklade skoro žádné mantinely vlastní interpretaci. Při pořizování obrazové dokumentace takové podmínky kladou trochu větší nároky na pozornost a přizpůsobivost fotografa, ale tím je práce pochopitelně zábavnější.
Co je podle vás nejdůležitější pro udržení energie výjevu, který zrovna fotíte?
Nerušit, nearanžovat, nechtít nic pětkrát opakovat, nejlépe nemluvit vůbec a nechat tanečníky tvořit.
Všiml jsem si, že občas fotografujete z velké blízkosti. Často vstupujete na jeviště?
Na první část otázky odpovím citátem Roberta Capy: „Nemáte-li dost dobré fotky, nebyli jste dost blízko.“ Je v něm podstatně víc pravdy, než by se mohlo na první pohled zdát.
Pracuji s tzv. pevnými ohnisky. Tedy objektivy, se kterými se nedá zoomovat, ale mají podstatně kvalitnější kresbu a světelnost. A nejvíc mě baví krátká pevná ohniska, protože pokud nějakou fotku chcete, musíte si pro ni dojít. Musíte se soustředit na to, jak daleko stojíte, jak blízko můžete, aniž byste narušili děj atd.
Jinak na jeviště vstupuji nesmírně zřídka. Bez ponuky bych si to nikdy nedovolil. Za tu dobu, co se současnému tanci věnuji, jsem to myslím udělal třikrát. A to i včetně fotografování zkoušek.
Za svou kariéru jste vyfotil desítky produkcí. Je nějaká, na kterou nemůžete zapomenout nebo pořád myslíte?
Dodnes myslím na první představení současného tance, které jsem fotil na zakázku. Resonance Michala Záhory a NANOHACH v roce 2007. Ale bez přemýšlení nemohu zapomenout na generální zkoušku představení Vertical Road Akrama Khana. Záměrně zmiňuji zkoušku. V roce 2011 v rámci festivalu Tanec Praha mi bylo dovoleno dokumentovat generálku tohoto představení, které mě samotného naprosto uchvátilo. A dvojnásob ve chvíli, kdy jsme v celém hledišti Hudebního Divadla Karlín po celou dobu zkoušky seděli jenom dva. Pozitivně destruktivní zážitek.
Fotíte také na mezinárodních akcích jako Tanec Praha. Je podle vás v tuzemském a zahraničním pojetí tance nějaký výrazný rozdíl?
To je pro mě jako pro laika těžké posuzovat, ale zmíním něco, co mám na českém pojetí velice rád. Moc se mi líbí, jak málo tanečníci používají jakékoliv konkrétní rekvizity nebo kulisy. V tomto ohledu mě pochopitelně skoro až fascinují studenti konzervatoře Duncan Centre. A jako opačný příklad uvedu představení Sashy Waltz v rámci letošního Tance Praha „Travelogue I – Twenty to Eight” v Pzeňském Depu. To mi, navzdory kvalitě taneční interpretace, svým zasazením do velikých barevných kulis přišlo až příliš popisné.
Jasný rozdíl však vidím mezi tím, jak současný tanec vnímá většinová společnost u nás a v zahraničí. Nedokážu pochopit, proč zrovna u nás je to tak okrajová záležitost.
A jak si podle vás český tanec vede?
Dle mého názoru se mu navzdory podmínkám, které doma má, vede skvěle.
V lednu tohoto roku proběhla výstava vašich fotografií. Je to pro fotografa vašeho zaměření zadostiučinění?
Zadostiučinění myslím není správné slovo. Samozřejmě to byla radost, ale zároveň i smutek. Jednak nejhorší prací pro fotografa je selekce. Nejhorší dvojnásob pokud selekci neprovádí sám. Za druhé byla stará tři roky. Od té doby se hodně věcí změnilo, hodně fotek přibylo. Do třetice čtyřiadvacet fotek není mnoho.
Jak se vám kombinuje (kombinujete) taneční fotografie s reportážní?
Nějakou dobu jsem se zkoušel prosadit v reportážní fotografii, pro kterou mám stejnou vášeň jako pro taneční. Bohužel jsem musel přestat kvůli pojmům jako morální integrita.
Poměrně zajímavé je, že technologický přístup k těmto naprosto odlišným odvětvím mám naprosto identický. Jedinou velikou výhodou té reportážní v mých očích je, že k lidem můžete opravdu blízko. V taneční fotografii je to nesmírně výjimečné. Ale jeden z nejkrásnějších pocitů, jaké jsem kdy zažil, byl přechod z neonacistické demonstrace, kde po mně házeli kameny, do divadla Ponec na focení zkoušky.
Kromě fotografa jste v Cirkusu Mlejn jevištním technikem. Máte to jako hobby a odpočíváte od fotografování nebo naopak?
Jste první, kdo mi tuto otázku položil a já z ní mám velkou radost. Zatím jsem stále jevištním technikem, ale už jenom do konce tohoto měsíce.
Pro divadelního fotografa je to dokonalá kombinace. Člověk si sáhne na techniku, při jejímž svitu pracuje. Naučí se vyrábět a používat věci, na které by nikdy ani nepomyslel (například s kusem drátu, aluminiovou lepící páskou a špendlíkem se dají dělat prakticky zázraky). Ví jakou barevnou teplotu má ten který typ světla nebo filtru, a může si tak práci předem trochu zjednodušit.
A nakonec jakákoliv dostatečně fyzicky náročná činnost, která nevyžaduje absolutní soustředěnost, je dobrý odpočinek od fotografování.
