O mezinárodním festivalu Identity.Move!, jeho perspektivách i možnostech jsem si vyprávěl s programovým ředitelem divadla Alfred ve dvoře i toho času kurátorem projektu Ewanem McLarenem.
Identity.Move! na mě působí jako silné myšlenkové hnutí. Odehrálo se alespoň v našem středo nebo východoevropském prostoru někdy něco podobného?
Pokud vím, tak v oblastech jako výtvarné umění i filmu se konají projekty propojující středoevropské a východoevropské nezávislé scény. Ty nejlepší vznikly „zespodu”, z potřeby umělců a uměleckých organizací zaštiťujících svobodu jejich tvorby. V oblasti scénického umění je to ale první větší projekt takového typu. Impuls k vytvoření Identity.Move je možné najít třeba v jedné z našich partnerských organizací East European Performing Arts Platform, se kterou jsem spolupracoval před nějakou dobou.
Měli jste jako organizátoři nějakého opravdu významného partnera?
Cítil jsem velký hlad po tom, aby se tohle kulturní prostředí propojilo. Na první pohled to vypadalo jako megalomanie, ale díky Goethe-Institutu coby významnému finančnímu partnerovi, jsme mohli tento projekt evropského dotačního programu EU Culture udělat daleko velkorysejší, než bychom si sami mohli dovolit. Ačkoliv je Goethe-Institut velkou institucí a my bychom měli být v nezávislé scéně obezřetnější k jeho vlivu, ředitel varšavské pobočky byl mimořádně otevřený. Sice velmi dbal na formální parametry projektu, ale ve výsledku dostali umělci velkou svobodu i štědré podmínky a nikdo nám shora nic nenařizoval.
Festival Bazaar představuje jakýsi dosavadní vrchol celého projektu. Mohl bys říct něco bližšího k dramaturgii?
Hlavním impulsem uspořádat festival byl způsob jak veřejnost seznámit s dosavadním výzkumem dvaceti čtyř umělců, kteří měli letní rezidence v Poznani, Praze, Essenu a Athénách. Byla to paradoxní výzva, protože jsme chtěli „prezentovat nereprezentovatelné”, jinak řečeno v plánu bylo udělat spoustu věcí v krátkém čase. Navíc nikde nebylo ani řečeno, že umělci musí na konci svého bádání připravit hotovou inscenaci. Jejich jedinou povinností bylo se na konci sejít v Praze s ukázkou libovolného tvaru. Většina z nich jsou performeři a dalo se očekávat, že přijdou s nějakými scénickými tvary. Požádali jsme progresivního polského režiséra a experimentátora Wojtka Ziemilského, aby se stal kurátorem a spolu s nimi zvolili formát krátkého představení a museli jsme to zkoordinovat.
Věděli jsme, že když něco pojmenujeme jako festival, diváci budou očekávat i výsledné tvary a hotová představení. I tady jsme dávali pozor, abychom nevybrali inscenace, které spektakulárním způsobem zastíní umělce projektu Identity.Move!. Chtěli jsme inscenace ze zemí blízkých našemu projektu, přispívající do diskuze o identitě, kterou vedou právě naši umělci a aby řešili otázky autorského procesu.
Dramaturgií jsme chtěli také vyprávět nějaký příběh, klást otázky a nikoliv na ně hledat odpovědi. „Otvírák” měl diváka zaskočit, aby přestal přemýšlet o hotovém tvaru, ale soustředil se na výzkum. Ruská performance (Old Chaos, New Order) byla ryze konceptuální, v jistém smyslu nedotažená. Měla sice výraznou výtvarnou složku, ale dramaturgicky šlo o několik velkých otazníků. Od výzkumu se přešlo k tvůrčímu procesu v projektu Work Andria Katina. Třetí den, kdy se na programu objevila rumunská skupina Groundfloor Group se svým zamyšlením nad lesbickou identitou i sexuální orientací obecně a Mraky od Handa Gote jsme chtěli ukázat, že umělci v regionu jdou někdy do velké hloubky a nejsou žádní zelenáči.
Je určitě spousta míst, kde takto masivní koprodukce mohla vyvrcholit — proč to bylo právě v Praze?
Tento návrh padl už při žádosti u Evropské unie. Přišli s ním polští a němečtí kolegové, kteří si představovali, že by bylo ideální mít vrchol v Praze, když všechno pokvete. Byl jsem nadšený, protože jsem viděl příležitost mít v Praze umělce ze široké škály zemí, čímž se mi splnil sen. Na druhou stranu bylo potřeba Bazaar posunout na březen, protože květen bychom si kvůli turistům nemohli finančně dovolit a projekt oficiálně končí v červnu a musí se vyúčtovat.
Musím se přiznat, že jsem málo promýšlel, jak bude rok 2015 v České republice vypadat. Je to neuvěřitelné, kolik je letos akcí — PQ, Plzeň Evropské město kultury, výročí některých velkých festivalů, v dubnu navíc Česká taneční platforma…
Co se stane s celou iniciativou Identity.Move!, poté co jí vyprší několikaletý grant? Končí otázkou: „Co přijde teď?” Vy už to víte?
Jedna otázka je, jestli si takový projekt zaslouží pokračování. Myslím, že ano. S partnery jsme se domluvili, že nenavážeme hned, ale vezmeme si třeba rok na rozvahy, co bylo špatně a jak to případně udělat jinak. Některé umělecké dvojice okamžitě dostaly nabídky od producentů nebo ředitelů různých festivalů, aby je produkčně vedli dál a mohli své projekty dodělat jako hotové inscenace. Domluvili jsme dokonce mezinárodní koprodukce, takže si myslím, že zdravá polovina bude mít do roka velkou premiéru. Byly projekty, které se naopak nikdy nestanou divadelními představeními, šlo o výzkum nových technik a metodologie, které něco přinese třeba za pět, deset nebo i dvacet let. Když je příležitost investovat do budoucnosti umění, má to smysl.
Překvapila tě závěrečná roztržka při nedělním setkání kritiků a umělců?
Ani ne. Spojili jsme tolik lidí s odlišnými názory a naturely, že se nedalo čekat nic jiného než roztržka. Navíc to nebyla první hádka — některým se nelíbil název Bazaar, objevovaly se odlišné názory na to, jak celé Identity.Move! směřovat a vést. Za sebe však musím říct, že se nám i tak povedlo různorodé přístupy nějakým způsobem sjednotit.