Pražský ImproEvents je pro píšícího kritika trochu záhadná událost. Aby jej mohl skutečně vychutnat, proniknout do jeho obsahu a atmosféry, měl by se asi na týden vzdát jiných akcí, vypnout telefon a zapomenout na svůj dosavadní život. Měl by si vzít tepláky a svačinu, každé ráno dorazit do Alty a pozorně vnímat… sebe, lektora, prostor a ostatní lidi v teplákách. Potom může konstatovat, že ví, o čem je ImproEvents. Protože jsem do této „archeologické“ fáze zatím nedospěla, a festival mě přesto zajímá, položila jsem několik otázek jedné z organizátorek události – Zdence Brungot Svitekové.
Můžete představit festival ImproEvents Prague – jeho historii, smysl a současný program?
Počátky festivalu ImproEvents Prague sahají do roku 2009, kdy jsme s Hankou Chmelenskou začaly společně formulovat jeho obsah. Chtěly jsme představit improvizaci nejen jako tvůrčí metodu, nástroj, ale také jako svébytnou uměleckou formu, jako emancipované dílo. Chtěly jsme nabídnout možnost seznámit se s různými přístupy a způsoby improvizace. Hosté, které zveme na festival, jsou významné osobnosti. Přinášejí jedinečnou osobní zkušenost a vlastní praxi. Ta v některých případech trvá 30 – 40 let, takže se můžeme napojit na ideje post-moderny a společně je přenést do současného kontextu.
Každý rok se festival proměňuje, ale jeho neměnnou strukturu tvoří šest intenzivních dní workshopu se zahraničním mentorem ‑lektorem/umělcem, který také uvede svoje představení a diskusní večer s videoprezentací. Je to skvělá kombinace, kdy můžete na vlastním těle zažít specifický způsob práce, následně vidět jeho jevištní praxi a ještě o dané praxi moci diskutovat. Workshopy jsou určené profesionálům a studentům. Výsledky, představení a diskuse jsou otevřené široké veřejnosti, která festival hojně navštěvuje.
Cenné je, že festival dává prostor a čas k setkáním, k výměně zkušeností a to nejen mezi domácími tvůrci. Od prvního ročníku máme silnou mezinárodní účast, což je výborná příležitost pro mezinárodní a mezioborový dialog.
Každý rok navíc vzniká dokument, který zaznamená průběh daného ročníku festivalu a práci mentora. Můžeme pak sledovat jemné odstíny improvizační práce, připomenout si názory umělců. V tomto smyslu je význam festivalu opravdu celosvětový – někteří pionýři této metody jsou už v pokročilém věku, ačkoliv stále vitální a aktivní, jejich pozemský čas běží… už tolik necestují, takže jsme velmi rády, když se nám podaří je tady přivítat. Dokumenty IEP jsou částečně pohledem do taneční historie a částečně do současnosti. Zároveň se tím dokumentuje vývoj domácí umělecké komunity, protože někteří její členové se na festival, tedy i do záběrů kamer, pravidelně vracejí.
Kdo festival ImproEvents vlastně organizuje?
Festival organizujeme v tandemu Hana Chmelenská – Zdenka Brungot Svíteková, ve spolupráci se Studiem ALTA a Lucií Kašiarovou.
Vzniká díky podpoře Magistrátu hlavního města Prahy, Ministerstva kultury a zároveň ve spolupráci s americkým partnerem Living Arts (dříve Dance Theatre Workshop), který podporuje mobilitu amerických umělců. Díky LA jsme měli možnost pozvat Lisu Nelson, Ruth Zaporah, Daniela Lepkoffa, či K.J. Holmes. Kromě těchto jmenovaných, festival v minulých letech hostil i Kirstie SImson, Andrewa Morrishe, Wendy Houston, Davida Zambrana, či Ivu Bittovou.
Je skutečně improvizace zvláštním fenoménem, na který stojí za to se jako divák zaměřit?
S improvizací se setkáváme v každodenním životě všichni. Hned jak ráno otevřeme oči, improvizujeme ve více, či méně určeném zadání. Víme, že se potřebujeme dostat z bytu do práce, do školy, za nákupy apod. Je nám jasné, jaký dopravní prostředek použijeme, kudy přibližně naše cesta povede, případně jaký čas nám onen program zabere. Ale nikdy netušíme, co se může přihodit, a jak na to budeme reagovat.
Improvizace učí poznat svůj nástroj – svoje tělo a mysl, být v přítomném momentě schopný reagovat a přitom neztratit svůj hlas, případně směr, kterým jsme se vydali. Anebo naopak – naučit se vyrovnávat se s momenty, kdy nemáme ponětí o tom, co se děje, a navzdory tomu se v takové situaci cítit klidně a umět s ní pracovat. Pracovat s „rozmanitostí“ života.
V dnešní době patří ovládání různých improvizačních technik k povinné výbavě tanečníka, herce ale i choreografa a režiséra. A je jedno, v jaké fázi tvorby se s ní pracuje. Improvizace je velmi přesná záležitost a vyžaduje disciplinovanost. Neznamená „dělat cokoli“, podle slov Julyena Hamiltona „absolutní svoboda existuje jen do chvíle, kdy uděláme první rozhodnutí, první krok či pohyb. V tom momentu se všechny možnosti zkonkretizovaly do jednoho gesta a nic jiného už neexistuje. Od toho se odvíjí vše, co náseduje.“
Improvizace je velmi specifické nastavení mysli a těla, které dává umělci možnost v jedné a té samé chvíli vnímat proces i výsledek, číst představivost, která se v daný moment rozvíjí a zároveň akceptuje fakt, že performer/tvůrce nikdy není schopen zachytit a kontrolovat všechno, co divák uvidí.
Představení, která využívají improvizaci jako kompoziční nástroj, mají z diváckého hlediska v sobě něco, co nevidím v dílech choreograficky dopředu vystavěných. Pouze představení, která vznikají improvizací, v sobě nesou nádhernou lidskou křehkost přítomného momentu. Jsou možná nejvěrnější metaforou života, tak jak jej známe z jeho každodennosti.
Taneční hvězdou letošního ročníku je Julyen Hamilton. Čím se tento Brit na poli improvizace tolik proslavil?
Julyen Hamilton působí jako tanečník, choreograf, básník a hudebník více než 40 let. Jeho tvorba je specifická mistrovskou kompozicí v čase a prostoru. Jeho díla jsou charakteristická silně rytmickým pojetím a využíváním mluveného slova. V jeho práci se snoubí text, divadlo, tanec, hudba a světelný design. Pracuje také s kamerou a svoje inscenace zaznamenává, edituje a přenáší do filmového média. Díky tomu je možné jeho práci vidět i se tímto způsobem vzdělávat.
Julyen je rovněž vynikající učitel, schopný jednoduše a doslova rukolapně – vždyť jeho koncepty si ověřujeme a učíme se chápat skrze svoje vlastní tělo – předávat filozofii své práce. Sám říká, že jeho snem je přijít na sál a jenom říct: „Tancujte!“ A nic víc. Ale tón hlasu, jeho přítomnost a pohled na žáky budou obsahovat veškerou potřebnou informaci.
Letos se na workshopu sešla velmi silná skupina lidí, lidí zkušených a na vysoké úrovni. Ale i tak Hamilton dál nemilosrdně, ale s láskou, zvyšoval nároky – svojí precizností, zápalem, jasně vykrystalizovanými a poměrně radikálními názory na práci tanečníka 21. století. Dovolím si jej citovat: „Moje učitelská zkušenost pochází přímo ze zkušenosti jevištní: jde hluboko do kompozičních aspektů kreativity přes oblast fyzického těla, prostoru, času, dramaturgie a hlasu.“
Co může návštěva festivalu divákům přinést?
Zažít na vlastním těle a smyslech co znamená „být“ naplno v přítomném okamžiku.
31.3.2015
