O festivalu přítomného okamžiku

Foto: Vojtěch Brtnický

Praž­ský Impro­E­vents je pro píší­cí­ho kri­ti­ka tro­chu záhad­ná udá­lost. Aby jej mohl sku­teč­ně vychut­nat, pro­nik­nout do jeho obsa­hu a atmo­sfé­ry, měl by se asi na týden vzdát jiných akcí, vypnout tele­fon a zapo­me­nout na svůj dosa­vad­ní život. Měl by si vzít tep­lá­ky a sva­či­nu, kaž­dé ráno dora­zit do Alty a pozor­ně vní­mat… sebe, lek­to­ra, pro­stor a ostat­ní lidi v tep­lá­kách. Potom může kon­sta­to­vat, že ví, o čem je Impro­E­vents. Pro­to­že jsem do této „arche­o­lo­gic­ké“ fáze zatím nedo­spě­la, a fes­ti­val mě přes­to zají­má, polo­ži­la jsem něko­lik otá­zek jed­né z orga­ni­zá­to­rek udá­los­ti – Zden­ce Brun­got Svitekové.

Může­te před­sta­vit fes­ti­val Impro­E­vents Pra­gue – jeho his­to­rii, smy­sl a sou­čas­ný pro­gram?
Počát­ky fes­ti­va­lu Impro­E­vents Pra­gue saha­jí do roku 2009, kdy jsme s Han­kou Chme­len­skou zača­ly spo­leč­ně for­mu­lo­vat jeho obsah. Chtě­ly jsme před­sta­vit impro­vi­za­ci nejen jako tvůr­čí meto­du, nástroj, ale také jako své­byt­nou umě­lec­kou for­mu, jako eman­ci­po­va­né dílo. Chtě­ly jsme nabíd­nout mož­nost sezná­mit se s růz­ný­mi pří­stu­py a způ­so­by impro­vi­za­ce. Hos­té, kte­ré zve­me na fes­ti­val, jsou význam­né osob­nos­ti. Při­ná­še­jí jedi­neč­nou osob­ní zku­še­nost a vlast­ní pra­xi. Ta v někte­rých pří­pa­dech trvá 30 – 40 let, tak­že se může­me napo­jit na ide­je post-moder­ny a spo­leč­ně je pře­nést do sou­čas­né­ho kontextu.

Kaž­dý rok se fes­ti­val pro­mě­ňu­je, ale jeho neměn­nou struk­tu­ru tvo­ří šest inten­ziv­ních dní worksho­pu se zahra­nič­ním men­to­rem ‑lektorem/umělcem, kte­rý také uve­de svo­je před­sta­ve­ní a dis­kus­ní večer s video­pre­zen­ta­cí. Je to skvě­lá kom­bi­na­ce, kdy může­te na vlast­ním těle zažít spe­ci­fic­ký způ­sob prá­ce, násled­ně vidět jeho jevišt­ní pra­xi a ješ­tě o dané pra­xi moci dis­ku­to­vat. Worksho­py jsou urče­né pro­fe­si­o­ná­lům a stu­den­tům. Výsled­ky, před­sta­ve­ní a dis­ku­se jsou ote­vře­né širo­ké veřej­nos­ti, kte­rá fes­ti­val hoj­ně navštěvuje.

Cen­né je, že fes­ti­val dává pro­stor a čas k setká­ním, k výmě­ně zku­še­nos­tí a to nejen mezi domá­cí­mi tvůr­ci. Od prv­ní­ho roč­ní­ku máme sil­nou mezi­ná­rod­ní účast, což je výbor­ná pří­le­ži­tost pro mezi­ná­rod­ní a mezi­o­bo­ro­vý dialog.

Kaž­dý rok navíc vzni­ká doku­ment, kte­rý zazna­me­ná prů­běh dané­ho roč­ní­ku fes­ti­va­lu a prá­ci men­to­ra. Může­me pak sle­do­vat jem­né odstí­ny impro­vi­zač­ní prá­ce, při­po­me­nout si názo­ry uměl­ců. V tom­to smys­lu je význam fes­ti­va­lu oprav­du celo­svě­to­vý – někte­ří pio­ný­ři této meto­dy jsou už v pokro­či­lém věku, ačko­liv stá­le vitál­ní a aktiv­ní, jejich pozem­ský čas běží… už tolik neces­tu­jí, tak­že jsme vel­mi rády, když se nám poda­ří je tady při­ví­tat. Doku­men­ty IEP jsou čás­teč­ně pohle­dem do taneč­ní his­to­rie a čás­teč­ně do sou­čas­nos­ti. Záro­veň se tím doku­men­tu­je vývoj domá­cí umě­lec­ké komu­ni­ty, pro­to­že někte­ří její čle­no­vé se na fes­ti­val, tedy i do zábě­rů kamer, pra­vi­del­ně vracejí.

Kdo fes­ti­val Impro­E­vents vlast­ně orga­ni­zu­je?
Fes­ti­val orga­ni­zu­je­me v tan­de­mu Hana Chme­len­ská – Zden­ka Brun­got Sví­te­ko­vá, ve spo­lu­prá­ci se Stu­di­em ALTA a Lucií Kašiarovou.

Vzni­ká díky pod­po­ře Magis­trá­tu hlav­ní­ho měs­ta Pra­hy, Minis­ter­stva kul­tu­ry a záro­veň ve spo­lu­prá­ci s ame­ric­kým part­ne­rem Living Arts (dří­ve Dan­ce The­a­t­re Workshop), kte­rý pod­po­ru­je mobi­li­tu ame­ric­kých uměl­ců. Díky LA jsme měli mož­nost pozvat Lisu Nel­son, Ruth Zapo­rah, Danie­la Lep­ko­f­fa, či K.J. Hol­mes. Kro­mě těch­to jme­no­va­ných, fes­ti­val v minu­lých letech hos­til i Kirs­tie SIm­son, Andrewa Morrishe, Wen­dy Hous­ton, Davi­da Zam­bra­na, či Ivu Bittovou.

Je sku­teč­ně impro­vi­za­ce zvlášt­ním feno­mé­nem, na kte­rý sto­jí za to se jako divák zamě­řit?
S impro­vi­za­cí se setká­vá­me v kaž­do­den­ním živo­tě všich­ni. Hned jak ráno ote­vře­me oči, impro­vi­zu­je­me ve více, či méně urče­ném zadá­ní. Víme, že se potře­bu­je­me dostat z bytu do prá­ce, do ško­ly, za náku­py apod. Je nám jas­né, jaký doprav­ní pro­stře­dek pou­ži­je­me, kudy při­bliž­ně naše ces­ta pove­de, pří­pad­ně jaký čas nám onen pro­gram zabe­re. Ale nikdy netu­ší­me, co se může při­ho­dit, a jak na to bude­me reagovat.

Impro­vi­za­ce učí poznat svůj nástroj – svo­je tělo a mysl, být v pří­tom­ném momen­tě schop­ný rea­go­vat a při­tom neztra­tit svůj hlas, pří­pad­ně směr, kte­rým jsme se vyda­li. Ane­bo nao­pak – nau­čit se vyrov­ná­vat se s momen­ty, kdy nemá­me poně­tí o tom, co se děje, a navzdo­ry tomu se v tako­vé situ­a­ci cítit klid­ně a umět s ní pra­co­vat. Pra­co­vat s „roz­ma­ni­tos­tí“ života.

V dneš­ní době pat­ří ovlá­dá­ní růz­ných impro­vi­zač­ních tech­nik k povin­né výba­vě taneč­ní­ka, her­ce ale i cho­re­o­gra­fa a reži­sé­ra. A je jed­no, v jaké fázi tvor­by se s ní pra­cu­je. Impro­vi­za­ce je vel­mi přes­ná zále­ži­tost a vyža­du­je dis­ci­pli­no­va­nost. Nezna­me­ná „dělat coko­li“, pod­le slov Julye­na Hamil­to­na „abso­lut­ní svo­bo­da exis­tu­je jen do chví­le, kdy udě­lá­me prv­ní roz­hod­nu­tí, prv­ní krok či pohyb. V tom momen­tu se všech­ny mož­nos­ti zkon­kre­ti­zo­va­ly do jed­no­ho ges­ta a nic jiné­ho už nee­xis­tu­je. Od toho se odví­jí vše, co náseduje.“

Impro­vi­za­ce je vel­mi spe­ci­fic­ké nasta­ve­ní mys­li a těla, kte­ré dává uměl­ci mož­nost v jed­né a té samé chví­li vní­mat pro­ces i výsle­dek, číst před­sta­vi­vost, kte­rá se v daný moment roz­ví­jí a záro­veň akcep­tu­je fakt, že performer/tvůrce nikdy není scho­pen zachy­tit a kon­t­ro­lo­vat všech­no, co divák uvidí.

Před­sta­ve­ní, kte­rá vyu­ží­va­jí impro­vi­za­ci jako kom­po­zič­ní nástroj, mají z divác­ké­ho hle­dis­ka v sobě něco, co nevi­dím v dílech cho­re­o­gra­fic­ky dopře­du vysta­vě­ných. Pou­ze před­sta­ve­ní, kte­rá vzni­ka­jí impro­vi­za­cí, v sobě nesou nád­her­nou lid­skou křeh­kost pří­tom­né­ho momen­tu. Jsou mož­ná nej­věr­něj­ší meta­fo­rou živo­ta, tak jak jej zná­me z jeho každodennosti.

Taneč­ní hvězdou letoš­ní­ho roč­ní­ku je Julyen Hamil­ton. Čím se ten­to Brit na poli impro­vi­za­ce tolik pro­sla­vil?
Julyen Hamil­ton půso­bí jako taneč­ník, cho­re­o­graf, bás­ník a hudeb­ník více než 40 let. Jeho tvor­ba je spe­ci­fic­ká mis­trov­skou kom­po­zi­cí v čase a pro­sto­ru. Jeho díla jsou cha­rak­te­ris­tic­ká sil­ně ryt­mic­kým poje­tím a vyu­ží­vá­ním mlu­ve­né­ho slo­va. V jeho prá­ci se snou­bí text, diva­dlo, tanec, hud­ba a svě­tel­ný design. Pra­cu­je také s kame­rou a svo­je insce­na­ce zazna­me­ná­vá, edi­tu­je a pře­ná­ší do fil­mo­vé­ho média. Díky tomu je mož­né jeho prá­ci vidět i se tím­to způ­so­bem vzdělávat.

Julyen je rov­něž vyni­ka­jí­cí uči­tel, schop­ný jed­no­du­še a doslo­va ruko­lap­ně – vždyť jeho kon­cep­ty si ově­řu­je­me a učí­me se chá­pat skr­ze svo­je vlast­ní tělo – pře­dá­vat filo­zo­fii své prá­ce. Sám říká, že jeho snem je při­jít na sál a jenom říct: „Tan­cuj­te!“ A nic víc. Ale tón hla­su, jeho pří­tom­nost a pohled na žáky budou obsa­ho­vat veš­ke­rou potřeb­nou informaci.

Letos se na worksho­pu sešla vel­mi sil­ná sku­pi­na lidí, lidí zku­še­ných a na vyso­ké úrov­ni. Ale i tak Hamil­ton dál nemi­lo­srd­ně, ale s lás­kou, zvy­šo­val náro­ky – svo­jí pre­ciz­nos­tí, zápa­lem, jas­ně vykrys­ta­li­zo­va­ný­mi a poměr­ně radi­kál­ní­mi názo­ry na prá­ci taneč­ní­ka 21. sto­le­tí. Dovo­lím si jej cito­vat: „Moje uči­tel­ská zku­še­nost pochá­zí pří­mo ze zku­še­nos­ti jevišt­ní: jde hlu­bo­ko do kom­po­zič­ních aspek­tů kre­a­ti­vi­ty přes oblast fyzic­ké­ho těla, pro­sto­ru, času, dra­ma­tur­gie a hlasu.“

Co může návště­va fes­ti­va­lu divá­kům při­nést?
Zažít na vlast­ním těle a smyslech co zna­me­ná „být“ napl­no v pří­tom­ném okamžiku.

31.3.2015

Publikováno
V rubrikách Rozhovory

Od Jana Návratová

Taneční publicistka. Absolvovala Katedru divadelní a filmové vědy FFUK. Od 1989 pracuje v Divadelním ústavu (dnes Institutu umění – Divadelním ústavu), kde v roce 2006 založila Taneční sekci, která se věnuje komplexní odborné podpoře tanečního umění.  V letech 1993 – 2005 vyučovala dějiny tance na Konzervatoři Duncan centre. Je editorkou a spoluautorkou odborné monografie Tanec v České republice (2010) a řady studií publikovaných v českých i zahraničních sbornících. V letech 2005 - 2013 byla šéfredaktorkou odborné revue Taneční zóna a pravidelně publikuje v českých médiích. Založila Festival tanečních filmů. Je lektorkou power jógy.