Spoje(Nie) s Truhlárnou

Stu­dio Truh­lár­na slou­ží spí­še jako zku­šeb­na, pro­stor pro tvor­bu, ale také mís­to tvůr­čích setká­ní i občas­ných sou­sed­ských před­sta­ve­ní. V malém sále za pra­vým žiž­kov­ským dvor­kem obehna­ným pavla­če­mi se totiž sejdou vět­ši­nou zná­mí a nej­bliž­ší pří­z­niv­ci per­for­me­rů. V sobo­tu 21. břez­na, prv­ní jar­ní den jsme se do Truh­lár­ny vypra­vi­li na přes­ně tako­vou komor­ní pre­mi­é­ru Jaku­ba Fol­varč­né­ho a Son­ji Feri­en­čí­ko­vé s hned tro­ji­tým názvem Mění­me se v páru / Spoje(Nie) / The Fatal Match.

Ve tmě někdo roz­tře­pe těž­kou lát­ku a nám to při­po­me­ne pří­boj moř­ských vln. Scé­na se roz­sví­tí. Per­for­me­ři sedí na zemi zády k nám. Komí­ha­jí se v ryt­mu ván­ku. Před­sta­vu­je­me si, že sedí na pís­ku a hle­dí na moře. Na zad­ní stě­nu vyjíž­dí kolo vytvo­ře­né z lát­ky, ozá­ří ho kužel svět­la – vychá­zí měsíc. Máme pocit, jako bychom se díva­li na něja­ký výjev z Renoi­ra. S mini­mem výra­zo­vých pro­střed­ků doká­ží tvůr­ci vyča­ro­vat v divá­ko­vě fan­ta­zii živou, bar­vi­tou představu.

Muž a žena plu­jí po pod­la­ze jako na vod­ní hla­di­ně. Jejich těla slajdu­jí od sebe, k sobě, střet­nou se cho­di­dly, aby se moh­li odstr­če­ním oto­čit a jako akva­be­ly se zno­vu chy­tit za nata­že­né paže. Výmě­ny, stře­ty, půtky, naschvá­ly, odcho­dy a opět­ná setká­ní, to jsou kaž­do­den­ní hry, na kte­rých tenhle vztah stojí.

Dílo se pohy­bu­je v leh­ké poe­ti­ce a la Roz­mar­né léto. V retro plav­kách ská­če dvo­ji­ce ze židlí do ima­gi­nár­ní vody. Na plát­ně v poza­dí běží čer­no­bí­lý trha­ný fil­me­ček s odpa­lu­jí­cím gol­fis­tou, lid­mi na plá­ži či závo­dy s koň­mi. Z dál­ky zahou­ká par­ník. Při pohle­du na slo­ven­skou taneč­ni­ci Son­ju Feren­čí­ko­vou mě napad­ne dal­ší fil­mo­vá aso­ci­a­ce, ten­to­krá­te s Emi­li­ou Vašáry­o­vou a Postři­ži­na­mi. A není to jen dlou­hý­mi zrza­vý­mi vla­sy. Je lad­ná, dív­čí, ale stej­ně tak šibal­ská a své­hla­vá záro­veň. Jakub Fol­varč­ný s knír­kem, při­lé­ha­vý­mi tren­ka­mi a čer­ve­ným tíl­kem je dět­sky hra­vý. Zkou­má věci, tak, jako by je viděl popr­vé. A tak se mohou jejich význa­my a funk­ce zno­vu utvá­řet a proměňovat.

Sta­ré tele­fon­ní slu­chát­ko se může stát těž­kou čin­kou, při jejímž zve­dá­ní per­for­mer roz­dý­chá­vá nebla­hý hovor (ten­to­krát roz­chod po tele­fo­nu?). Kruh lát­ky, kte­rý zpr­vu vytvá­řel měsíc, je náh­le kolo­vou suk­ní taneč­ni­ce či kabát­cem, z jehož stře­du vykouk­ne jen Jaku­bo­va hla­va. Do oko­lo sto­jí­cích židlí se per­for­me­ři zamo­ta­jí, oblék­nou se do nich jako do nových kos­tý­mů. Začí­ná mód­ní defi­lé. Stůl upro­střed míst­nos­ti se na moment sta­ne palan­dou, když si per­for­me­ři leh­nou nad sebe jeden na zem, dru­hý na des­ku stolu.

Insce­na­ce spo­ju­je ima­gi­na­tiv­ní a přes­to ve význa­mech pří­mo­ča­rou for­mu, což je pro divác­ký záži­tek vel­mi dob­ré spo­je­ní. Tro­chu bych si jen přá­la, aby se jeho sty­lo­vé kon­tu­ry zost­ři­ly. To, co je v insce­na­ci humor­né a gro­tesk­ní, ať ješ­tě více vystou­pí a co je dra­ma­tic­ké – jako napří­klad závěr, kte­rý nebu­du pro­zra­zo­vat, ať více zamra­zí. Někte­ré momen­ty by také stá­ly za roz­pra­co­vá­ní. Napří­klad nazna­če­ná komu­ni­ka­ce s divá­kem, kdy někdo z hle­diš­tě dosta­ne do ruky tele­fon­ní slu­chát­ko a může poslou­chat taj­ný roz­ho­vor, bylo pěk­ně naho­ze­nou, avšak neroz­vi­nu­tou inter­ak­cí. Nebo když se per­for­me­ři celí navlék­nou do jed­no­ho kusu při­lé­ha­vých čer­ve­ných látek, kte­ré z jejich těla vytvo­ří až výtvar­ný objekt, ško­da, že ho více neroz­po­hy­bu­jí, nerozžijí.

Vývoj a růst ale tuhle insce­na­ci ješ­tě čeká. A já se těším, že se s ním někde zno­vu potkám. Snad v létě na diva­del­ních fes­ti­va­lech, kam by se svo­jí atmo­sfé­rou urči­tě hodila.